Súdánský autokrat Umar Bašír, který je od roku 2009 stíhán za genocidu Mezinárodním trestním soudem, dobrovolně neodstoupí. K rezignaci ho nepřesvědčily ani tři týdny trvající masové protesty v ulicích prakticky všech významných měst, při nichž naposledy ve středu požadovaly tisíce lidí změnu ve vedení státu.

„Ti, kteří touží po moci, mají jedinou cestu. A to je hlasováním ve svobodných a rovných volbách,“ prohlásil prezident na setkání s příznivci v hlavním městě Chartúmu. Zároveň naznačil, že za demonstracemi stojí zahraniční síly. „Naše shromáždění vysílá vzkaz všem těm, jež by rádi viděli, že Súdán dopadne jako jiné zničené země.“

Ohrožení

Současná vlna demonstrací započala 19. prosince po ohlášení zvýšení ceny chleba na trojnásobek. První protesty se neobjevily v Chartúmu, ale naopak v menších městech a na vesnicích, které nejvíc zasahuje masivní, sedmdesátiprocentní inflace a navíc v nich na rozdíl od hlavního města často chybí základní potraviny nebo pohonné hmoty.

Nespokojenost se následně rozlila i do větších měst včetně metropole a sousedního města Omdurman na opačné straně Nilu. Hospodářské požadavky se mezitím rozšířily o volání po odstoupení prezidenta Bašíra, který zemi tvrdou rukou vládne nepřetržitě od vojenského převratu v roce 1989.

Přestože se masové protesty proti Bašírově vládě objevily i v roce 2013 a v menší míře v lednu loňského roku, pozorovatelé považují jejich současnou podobu za vůbec největší hrozbu pro pětasedmdesátiletého autokrata. A to nejenom kvůli samotnému počtu demonstrantů a rozšíření do velké části provincií, ale i díky skupinám, které se k protestům přidaly nebo je alespoň podpořily.

Významnou roli sehrávají například súdánské profesní a odborové organizace včetně stávkujících právníků či lékařů a k protestům se připojilo na dvaadvacet politických stran, z nichž řada byla donedávna součástí vládní koalice s Národním kongresem prezidenta Bašíra.

Reakce

Umar Bašír se již po prvním týdnu protestů v novoročním projevu zavázal ke krokům, které podle něj pomohou ekonomice sražené na kolena dlouhodobým konfliktem v Darfúru a ztrátou velké části ropných zdrojů po odtržení Jižního Súdánu v roce 2011.

„Poprvé v historii postavíme [rozpočet] na rozvojových projektech namířených na snížení utrpení našeho lidu prostřednictvím pokračujících subvencí některých typů zboží, zvyšování mezd a snižování daňové zátěže,“ prohlásil Bašír, který se ve stejném projevu odvolal na očekávanou pomoc strategických spojenců z Číny, Ruska a států Perského zálivu.

Protestující Súdánce však označil za „zrádce“ a k jejich potlačení využívá násilí včetně občasného použití ostré munice. Podle oficiálních čísel během demonstrací zemřelo 22 lidí, organizace jako Human Rights Watch a Amnesty International ale tvrdí, že mrtvých je nejméně dvojnásobek a jsou mezi nimi i děti.

Při potlačování středečních protestů přinesli sami lékaři dokonce zprávu o střelbě v nemocnici v Omdurmanu, kam měli vpadnout příslušníci bezpečnostních složek při hledání zraněných demonstrantů. Na osm set protestujících bylo zatčeno, ve vězení „preventivně“ skončila řada opozičních vůdců a novinářů a Bašírův režim nechal v několika provinciích vyhlásit výjimečný stav.

Budoucnost

Vzhledem k vyjádřené neochotě prezidenta Bašíra odstoupit a vzhledem k pokračujícím hospodářským potížím je pravděpodobné, že budou protesty pokračovat i v příštích týdnech a dost možná s větší intenzitou — po středečních násilnostech, při nichž zemřeli tři lidé, totiž organizátoři demonstrací volají po „týdnu nepokoje“.

Pozorovatelé se domnívají, že zásadní roli sehraje armáda, která je dosud Bašírovi loajální. Právě její podpora byla klíčová při prezidentově nástupu k moci před třiceti lety i během revolučních změn režimu v letech 1964 a 1985, kdy se vojáci přidali na stranu masových protestů.

Do budoucího vývoje by kromě toho mohli promluvit i bohatí arabští partneři ze Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, jimž Bašír pomáhá kupříkladu účastí odhadovaných deseti tisíc súdánských vojáků v invazi do Jemenu. Případná finanční injekce z jejich strany podobná třeba loňskému balíčku pro Jordánsko má potenciál alespoň krátkodobě uklidnit nespokojenost velké části společnosti s ekonomickou situací.