Rok 2018 se nesl ve znamení překotného vývoje týkajícího se klíčových událostí z posledních let, od kroků nevypočitatelného amerického prezidenta Donalda Trumpa na domácí i zahraniční scéně, přes další posílení tureckého „sultána“ Recepa Tayyipa Erdoğana, až po nekonečné peripetie ohledně podoby či sama uskutečnění brexitu.

Také mnoho „čerstvých“ letošních událostí má potenciál významně ovlivnit přinejmenším dění ve svém regionu a pravděpodobně globálně, ať už se jedná o zvolení nových — a kontroverzních — prezidentů Mexika a Brazílie, zavraždění saúdskoarabského exilového novináře Džamála Chášakdžího, nebo o vzpouru „žlutých vest“ proti Emmanuelu Macronovi ve Francii.

Některým do dalších let dost možná klíčovým zprávám z roku 2018 jsme se nestihli podrobně věnovat, přinášíme tedy alespoň jejich krátký přehled s výhledem do budoucnosti.

Náhubkový zákon ve Vietnamu

Bez velkého zájmu médií přijal devadesátimilionový Vietnam letos v červnu zákon, kvůli němuž se tato země pod vládou jedné, nominálně komunistické strany přibližuje Číně z hlediska internetové cenzury.

Přestože vietnamský režim dosud na rozdíl od většího souseda neblokuje přístup k velkým digitálním platformám, jako je Google nebo Facebook, zákon o kybernetické bezpečnosti, který vstoupí v platnost 1. ledna, zavazuje tyto společnosti otevřít lokální pobočky a skladovat alespoň po dobu 36 měsíců veškerá uživatelská data. Poskytovatelé internetových služeb by zároveň měli mazat a blokovat informace považované za „toxické“ a předávat osobní údaje uživatelů do rukou vietnamských úřadů.

V zemi, kde bylo jenom letos zatčeno nejméně pětapadesát lidskoprávních aktivistů působících nejčastěji na internetu, a kde uživatele špehuje na deset tisíc lidí najatých vládou, vyvolala schválená legislativa masivní odpor včetně dlouho nevídaných pouličních demonstrací, kterých se v červnu účastnily tisíce Vietnamců. Vládu to ale neodradilo a nyní se čeká na reakci ze strany velkých společností, jež budou mít podle v listopadu publikovaných informací rok na to, aby se represivnímu nařízení přizpůsobily.

Postupná demokratizace v Malajsii

Zatímco vývoj ve Vietnamu kopíruje globální trend směrem k většímu autoritářství, který je možné pozorovat třeba i na donedávna demokratických Filipínách, naděje vzbuzuje dění v zemi na opačné straně Thajského zálivu. Ve volbách v Malajsii totiž v květnu poprvé od vyhlášení nezávislosti v roce 1959 zvítězila opoziční strana.

Přesněji řečeno koalice opozičních stran vedená paradoxně bývalým předsedou vlády Mahathirem Mohamadem, který se ve svých dvaadevadesáti letech postavil bývalým kolegům a sjednotil do té doby roztříštěnou opozici na platformě proti autoritářskému stylu a rozsáhlým korupčním skandálům premiéra Nadžíba Razaka.

Opozici se podařilo zvítězit i přes volební manipulace a narychlo schválený zákon potírající kritiku vlády na internetu. Její reformní úsilí je od té doby kvůli vnitřním sporům a především kvůli tomu, že Razakova odstavená strana stále kontroluje Senát, terčem kritiky. Přesto se podařilo alespoň otevřít důležitá protikorupční vyšetřování a nastoupit cestu ke zrušení trestu smrti včetně moratoria na již schválené rozsudky.

Naděje na mír v Jižním Súdánu

Na africkém kontinentu se vedle ukončení dlouholetého „zamrzlého“ konfliktu mezi Etiopií a Eritreou, které je součástí rozsáhlých reforem na etiopské straně, podařilo alespoň dočasně zastavit i mimořádně ničivou válku v Jižním Súdánu.

Tato převážně křesťanská a animistická část dřívějšího sjednoceného Súdánu vyhlásila v roce 2011 s podporou celé řady celebrit a většiny západních států nezávislost. Už o dva roky později se ale vinou konfliktů mezi prezidentem Salvou Kiirem a jeho viceprezidentem Riekem Macharem propadla do víru etnicky motivovaného násilí, jež podle nejnovějších odhadů stálo životy 383 tisíc lidí — z toho zhruba poloviny přímo následkem bojů, zbytek mají na svědomí epidemie a hladomor.

12. září podepsali oba muži mírovou smlouvu a ukončení války poslední říjnový den divoce oslavily tisíce příznivců obou soupeřů, kteří by se měli společně podílet na vládě a dostat zemi v roce 2019 k volbám. Přetrvávají však obavy, že dohoda v nejmladším státu na světě nepovede ke stabilnímu uspořádání — na podobném řešení se totiž Kiir a Machar dohodli už před třemi lety, část rebelů ji navíc odmítla uznat a do konfliktu nadále zasahují sousední Súdán a Uganda.

Politická krize v Tunisku

Politický konsensus se oproti tomu rozpadá v severoafrickém Tunisku, kde letos zároveň proběhly přelomové komunální volby. V naprostém rozkladu je především donedávna hlavní sekulární strana Nidá Túnis („Volání Tuniska“) prezidenta Káida Sibsího, která se rozštěpila po sporech mezi prezidentovým synem a současným premiérem Júsufem Šáhidem.

Šáhid se stal premiérem před dvěma lety původně jako na první pohled bezproblémový technokrat, brzy však začal vystupovat nezávisle, v rámci boje proti korupci se zaměřil i na členy vlastní strany a neváhal dělat změny v kabinetu bez souhlasu stranického vedení. Místo toho se opřel o umírněnou islamistickou Ennahdu, která se přitom dohodla na dělení moci se Sibsího stranou po jeho prezidentském vítězství.

Šáhid byl nakonec v září vyloučen ze strany a prezident Sibsí o několik dní později oznámil, že dohoda s Ennahdou končí. Umírnění islamisté v listopadu následně pomohli premiérovi schválit výměnu celkem deseti ministrů, přičemž v novém kabinetu zasedl mimo jiné i ministr pro turistiku židovského vyznání.

Ponížení Nidá Túnis, která ztratila celkem polovinu svých poslanců, však vyvolává otazníky nad budoucností tuniské politické scény — zatímco Ennahda zůstává jednotná, sekulární strany se rozštěpily na přinejmenším tři soupeřící a navzájem se nenávidějící formace. Zemi koncem roku 2019 čekají parlamentní i prezidentské volby, v nichž se rozhodne o nástupci dvaadevadesátiletého Sibsího.

Levicová naděje v Portugalsku

Na evropském kontinentu by mohlo být za hlavní zprávu roku 2018 možné považovat pokračující vzestup krajní pravice, která se v Itálii dostala do vlády a ovládla imigrační politiku, ve Švédsku naopak dosud vznik vlády blokuje a poprvé uspěla i ve Španělsku, kde se přitom do čela země v létě postavili socialisté.

Ve stínu tohoto vývoje zůstává vývoj v menším Portugalsku, jež se dále zotavuje z ekonomické krize pod taktovkou levicové vlády a z hlediska životní úrovně láme rekordy — nezaměstnanost je nejnižší za posledních šestnáct let a od nástupu socialistického premiéra Antónia Costy v roce 2015 se propadla téměř na polovinu. Třetím rokem v řadě klesalo také riziko ohrožení chudobou, které se snížilo zejména u velkých rodin.

Za této situace zažívá Costova menšinová vláda podporu veřejnosti, již by jí mohla závidět velká většina levicových stran po celé Evropě — podle prosincového průzkumu Aximage by jeho Socialistickou stranu volilo 37 % voličů a téměř 77 % Portugalců se domnívá, že jeho vláda buď naplnila (47,3 %), nebo přímo překonala (29,6 %) očekávání.

Naopak snaha mobilizovat voliče na tématech krajní pravice do této chvíle selhala, což potvrdil i pokus replikovat francouzské hnutí žlutých vest s apelem na „Portugalsko na prvním místě“ a na odpor vůči imigrantům. Plánovaných silničních blokád a dalších protestních akcí se o předvánočním víkendu zúčastnilo pouze několik stovek lidí.

Stranické zemětřesení v Québecu

Na americkém kontinentu se konalo nepřeberné množství významných voleb, od prezidentských klání ve větších (Brazílie, Mexiko, Kolumbie, Peru) i menších (Kostarika, Paraguay) latinskoamerických zemích, až po midtermy ve Spojených státech, považované za referendum o Trumpově vládě.

Má ovšem smysl mluvit i o volbách v kanadské provincii Québec, kde v říjnu voliči poslali po bezmála půl století do opozice Liberální stranu celostátního premiéra Justina Trudeaua i Québeckou stranu prosazující vznik samostatného státu. Obě strany zaznamenaly historicky nejhorší výsledky, místo nich triumfovala Koalice pro budoucnost Québecu Françoise Legaulta, která odložila otázku odtržení ve prospěch vyšších pravomocí v rámci spojení s Kanadou. Vysoké přízně voličů (16,1 %) se poprvé dostalo i čistokrevné levici v podobě strany Solidární Québec, jež považuje za prioritu radikální ekonomickou transformaci s cílem zastavit klimatické změny.

Přestože je Québec specifickou součástí Kanady, převratné výsledky v této provincii by mohly napovědět, jak budou vypadat celostátní volby plánované na říjen roku 2019. Mezi hlavní témata Legaultovy vítězné koalice totiž patřilo radikální omezení imigrace, což by mohlo být jedno z témat ohrožující pozici liberálního premiéra Trudeaua, mimochodem kritizovaného i zleva za politiku nešetrnou vůči životnímu prostředí.