Po celý rok 2017 jsme vás poctivě informovali o narůstajících koncentracích skleníkových plynů v atmosféře, adekvátně stoupajících teplotách a výsledném extrémním počasí. Nezamlčeli jsme žhoucí požáry, sucha a hladomory, umírající korálové útesy, ničivé hurikány a nebývalé záplavy. Sledovali jsme, jak vyspělé státy globálního severu navzdory pokrokům v rozvoji obnovitelných zdrojů váhají s rozhodným snižováním emisí a přitom se propadají do paranoidního opevňování svých vnějších hranic před rostoucími zástupy obětí propojených globálních krizí. Přinesli jsme informace o rapidním vymírání divokého hmyzu i ptactva následkem nadužívání chemikálií v zemědělství, přiblížili jsme šokující rozsah a závažnost znečištění oceánů plastovým odpadem.

Na prahu nového roku se ovšem nabízí, pokusit se v této oprávněně pobuřující změti kouřových signálů z frontových linií ekologické krize vyhmátnout alespoň šestici jevů, úkazů či trendů, ze kterých lze oprávněně čerpat opatrnou naději na zelenější zítřek. Neměli bychom totiž nikdy zapomenout, že ekologický rozvrat našeho světa neprobíhá bez příčiny a sám ze sebe. Mají ho na svědomí lidé a jejich způsob organizace společných věcí. Lidé proto také drží v rukou klíč k organizaci odlišné, která by jejich nakládání se světem a sebou navzájem mohla dát vlídnější podobu. Miliony jich o to po celém světě usilují. A každý rok tak s sebou nese i nadějné zprávy. Tady je šest loňských, které tojí za povšimnutí.

Trump sklízí, co zasel

Po osmi letech Obamovského přešlapování se ve Spojených státech amerických znovu dostala k moci vypečená společnost, jménem Republikánská strana. A je to ještě mnohem horší, než naposledy. Jen několik měsíců poté, co vstoupila v platnost, opustila nejmocnější země světa mezinárodní úmluvu o změnách klimatu z Paříže a v průběhu roku i většinu ostatní smysluplné klimatické politiky. Což o to, o změnách klimatu se teď ve federální administrativě pro jistotu nesmí ani hovořit. Místo toho se mluví o “meteorologickýh extrémech.” A že jich bylo! Od rekordních hurikánů a záplav v Texasu i na Floridě až po nevídanou sezonu ničivých požárů v Kalifornii, jež se protáhla až do pozdního podzimu.

Všechno zlé je ale k něčemu dobré. A může se ukázat, že v americké společnosti se tváří v tvář Trumpovu tmářství konečně něco láme. Realitu a vážnost změn klimatu si podle jarních průzkumů uvědomuje rekordní podíl Američanů a nejvíc v historii jich rovněž chápe, že je způsobuje lidská aktivita. Není tedy divu, že hnutí za jejich zvládnutí v posledním roce hmatatelně sílilo. Protesty Siouxů proti ropovodu Dakota Access inspirovaly desítky podobných radikálních iniciativ po celé zemi. Do boje o klima se mnohem aktivněji vložila odborná veřejnost. A v reakci na odchod z pařížské dohody slíbily emise aktivněji snižovat desítky měst i států. Pokud se tedy ptáme, zda se v konfrontaci s Trumpem americké veřejnosti podaří obstát, odpověď zní: má k tomu slušně našlápnuto.

Záplava odpadu? Keňa ví, jak na to

Zděšení z míry znečištění planetárního ekosystému plastovým odpadem letos dosáhlo zřejmě svého vrcholu. Celý svět obletěla v únoru zpráva o velrybě vorvaňovci, jež byl v politováníhodném zdravotním stavu nalezen uvízlý na norském pobřeží. Musel být utracen a následnou pitvou se zjistilo, že měl útroby zcela zanesené plastovými taškami, jež mu působily hlad i mučivou bolest. Smutný osud vorvaňovce se stal symbolem pro širší problém kontaminace a hubení mořského života jednorázovými předměty denní potřeby jako pytlíky, tašky a láhve. Mikročástice plastu byly vědeckým výzkumem potvrzeny v mořské soli, tělech ryb, pitné vodě i pivu.

Jak problém řešit? Minulý rok byl svědkem rovněž pozoruhodných pokroků ve vývoji biologicky snáze rozložitelných alternativ k dnešním polymerům založeným na ropě. Novináři, vědci a ekologové ovšem varují, že ani ty se začasté nerozkládají dost rychle a mezitím mohou působit stejné škody, jako plasty klasické. Upozorňují, že na vině je nedostatečná regulace, záměrná výroba co nejméně trvanlivých výrobků a především kultura jednorázové plýtvavosti. A tu je třeba systémově konfrontovat. Zlatý bludišťák v boji s plasty tak letos patří Keni, která se příliš nerozmýšlela a plastové tašky prostě pěkně postaru zakázala. Že ji napodobí, zvažují napřesrok hned čtyři další státy: Jižní Afrika, Chile, Srí Lanka a Omán. I jejich občané se možná budou muset naučit nosit si síťovku z domu. Hádáme, že jich neubude.

Kácení v Bělověži narazilo na odpor

S nejzachovalejším kusem evropské divočiny to na začátku letoška vypadalo velmi bledě. Ministr ultrakonzervativní polské vlády Szyszko si vytkl za cíl prolomit limity na kácení v bělověžském národním parku a do dříve chráněných oblastí slavného národního parku ve východním Polsku vyjely harvestory. Naplánován byl rovněž necitlivý odstřel zubra evropského, přežvýkavce, který nížinný prales u běloruských hranic proslavil. Podobně jako u nás se bezuzdné rubání víc než sto let starých porostů účelově ospravedlňuje bojem s dřevokazným hmyzem a stejně jako naše konzervativní pravice si ani vláda Práva a Spravedlnosti nechce nechat vysvětlit, že i ten je, narozdíl od motorové pily, odedávna součástí divočinných ekosystémů.

Proti kácení se ovšem postavilo živelné občanské hnutí, jemuž se nenásilnými blokádami podařilo těžbu značně zkomplikovat a vládě zajistit solidní mezinárodní ostudu. Opomenout bychom neměli ani roli, kterou v boji o Bělověž sehrála iniciativa českých dobrovolníků, kteří dokázali u nás kauzu zpoularizovat a blokádu na místě i díky zkušenostem ze Šumavy vydatně podpořit. Nenásilný odpor v terénu vedl k soudnímu vítězství na mezinárodním poli. Na konci loňského listopadu Polsku těžbu dřeva harvestory zakázal pod pokutou Soudní dvůr Evropské unie a Szyszkovo ministerstvo se chtě nechtě muselo podřídit. Přestože boj o Bělověžský prales ještě neskončil, jeho obránci slaví první úspěch.

Nebývalá mobilizace evropského klimatického hnutí

Změny klimatu byly i v roce 2017 důležitým hybatelem veřejného dění. Nicméně stále se tématu proměny atmosférických procesů nedostává takové pozornosti, jakou si vzhledem k závažnosti situace zaslouží. I přes podpis pařížské dohody politici stále otálí s nalézáním adekvátních řešení, které nám pomohou vyhnout se drastickému oteplení o dva stupně Celsia. Navíc jeden z nejdůležitějších států pro záchranu klimatu, Spojené státy, od smlouvy hodlají odstoupit.

V Evropě se daří živit téma klimatických změn díky grassrootovému hnutí za klimatickou spravedlnost, které kvůli závažnosti krize přešlo k radikálnějším taktikám přímých akcí. V loňském roce jsme přitom mohli vidět více úspěšnějších mobilizací, než v tom předcházejícím. V německém Porýní se konaly dvě velké akce Ende Gelände. V srpnu se akcí proti uhelným infrastrukturám společnosti RWE zúčastnilo na dva tisíce lidí, v listopadu přibližně čtyři tisíce lidí obsadily důl Hambach.

První klimakemp s přímou akcí se konal i v České republice, kde více než sto čtyřicet lidí na pár hodin obsadilo důl Bílina. Ve stejný den v hlavním městě Nizozemska Amsterdamu obsadilo několik stovek lidí uhelný přístav. V Rakousku zase stovka lidí udělala úspěšnou přímou akci na vídeňském letišti. Ve všech zmíněných zemích se navíc budou konat další ročníky klimatických kempů, navíc své vlastní plánují aktivisté i v Polsku, Francii nebo Dánsku.

Naděje na obrat v Číně a Indii

Energetická proměna k bezuhlíkové ekonomice nebude možná bez přičinění velkých mocností. Z těch největších se zatím k otázkám změn klimatu staví poměrně zodpovědně dvě asijské velmoci, Čína a Indie. Zatímco Čína investuje stamiliardy do obnovitelných zdrojů, postupně (možná však zbytečně pomalu) odstupuje od uhlí a staví obří solární elektrárny ve tvaru pandy, Indie vede celosvětovou solární alianci, uhlí nahrazuje sluncem a zavírá uhelné elektrárny.

Z evropské perspektivy by se mohlo zdát, že relativní úspěchy má na svědomí moudrost tamních vlád. Nicméně v Číně i Indii existuje grassrootové (někdy i podzemní) ekologické hnutí, které se různými kreativními protesty snaží ovlivnit veřejnou debatu. Ať se již jedná o protestující proti znečištěnému ovzduší v čínských městech nebo různá malá lokální hnutí v Indii zahrnující farmáře i vesničany zasažené ekologickou devastací, všem patří neskonalý dík za jejich dlouhodobou práci, která nese své ovoce.

Smrtelné záškuby jaderné energetiky

Předražená, kontroverzní a složitá na dokončení. Taková byla opět v loňském roce stavba nových jaderných bloků. V Evropě jsme se zase nedočkali dokončení nekonečné stavby třetího bloku finské elektrárny Olkiluoto, někdejší vlajkové lodi jaderné renesance, která měla být dokončena už v roce 2009. Nestojí ani další blok elektrárny ve francouzském Flamanville, která měla stát už v roce 2012. Velké problémy provázejí i začátek stavby nového bloku britské elektrárny Hinkley point C. Německo od jádra odstupuje úplně, atomový gigant Francie postupně zavírá staré elektrárny.

O něco málo lépe se daří jádru v Asii, kde jsou některé státy stále na energii z atomu závislé. I zde však nacházíme státy, které postupně svou závislost na jaderné energii snižují, ba dokonce podobně jako Tchaj-wan plánují odstoupit kompletně. Velké problémy s dokončením rozestavěných elektráren má Rusko i Jižní Korea. Podíl energie vyrobené z jádra od konce osmdesátých let soustavně klesá, ani loňský rok nebyl výjimkou.

Navrch dvě z největších firem specializující se na stavbu jaderných bloků, americký Westinghouse a francouzská Areva, jsou na pokraji bankrotu. Blouznění českých politiků o zářivé jaderné budoucnosti v České republice se tak kompletně míjí s realitou.