Když před půlstoletím dobrodruh Thor Heyerdahl s papyrovými vory Ra brázdil Atlantik, přivezl s sebou hrudky dehtu, který plaval na hladině oceánu. Pro tehdejší svět to byl takový otřes, že si o nálezech nechal referovat generální tajemník OSN. To už je voda tak špinavá, že po ní plave asfalt?

Dneska by to už nikoho nepřekvapilo. Ve vlnách se pohupují igelitky a plastové pytlíky, petflašky i zahradní křesílka. Koneckonců není potřeba chodit až k moři. Stačí se projít podél kterékoli české řeky po povodni. Kam až sahala voda, se dá snadno poznat z odpadků zachycených ve větvích vrbiček.

Jak moc je to ale skutečně důležité? Onehdy také českou kotlinu poplašilo, když v Norsku našli umírajícího vorvaňovce se třicítkou plastových pytlů v žaludku. Zpravodajství referovalo, že zvíře trpělo hladem — s útrobami plnými igelitu toho mnoho nestrávíte — i strašlivými bolestmi.

Oceány používáme jako odpadkový koš v míře, jakou si na zemi nebo v řekách už sotva umíme představit. Kytovec z norských vod není první ani poslední. Vedle velryb a delfínů na odpadky doplácejí také lachtani, tuleni či vydry, albatrosi, tučňáci nebo pelikáni, želvy nebo další stvoření. V několika různých výzkumech se zbytky plastu našly ve vnitřnostech nebo namotané na polovinu až čtyři pětiny mrtvých mořských želv, které vědci dostali do rukou.

Znamená to něco pro nás, vnitrozemce? Znamená. Určitě přinejmenším proto, že zhruba v době, kdy se česká populace rorýsů stěhuje z Afriky do našich měst, migruje česká populace lidí z našich měst do Chorvatska a přilehlých končin. Čistá moře jsou rovněž náš úkol.