Rok 2017 byl z hlediska zahraničního dění prvním prezidentským rokem Donalda Trumpa, rokem významných ne-vítězství holandské a francouzské krajní pravice, rokem polovičatého triumfu Angely Merkelové i rokem politického zvratu v Rakousku. V Zimbabwe skončila předlouhá vláda Roberta Mugabeho, na Blízkém východě byl citelně oslaben ISIS a na Slovensku prohrál Marián Kotleba. Jeremy Corbyn v Británii překvapil v mimořádných volbách. Horko začalo opět být kolem KLDR.

Souběžně s těmito mocenskými, a občas též vojenskými, předěly se přitom snažili brát za své i lidé na celém světě nezprostředkovaně, vlastními silami. I v roce 2017 se tak v řadě zemí mohutně a zajímavě protestovalo. Zde výběr šesti takovýchto událostí, které budou mít takřka stoprocentně dopad i na dění v letošním roce, ne-li ještě dále.

Aktuální nepokoje v Íránu

Těžko soudit konečné důsledky protestů, které začaly teprve v závěru loňského roku, jedno je ale jisté: příčiny stávajícího protestního rozhořčení jsou vážné, stálé a ani v dalším roce všechny nezmizí. Prozatím tisíce Íránců se bouří proti celkovému směřování země, probíhají však i proti-protesty. Konkrétním motivem prvních demonstrací se stalo zdražování základních potravin a debata o několika korupčních skandálech. Ty pak doplnil protest proti mimořádně nákladné, takřka imperialistické politice země v zahraničí, proti upřednostňování výdajů na armádu a celkové neprůhlednosti íránského hospodaření se stáními penězi.

V Íránu proběhly v roce 2017 prezidentské volby, v nichž byl znovuzvolen pragmatický Hassan Rouhání. Ani Rouháního slíbené reformy, ani účinek zrušení mezinárodních sankcí se ale zatím moc neprojevily v ekonomice, a všechny hospodářské a sociální problémy, o nichž se mluvilo před volbami, tak přetrvávají. Írán přitom souběžně vyživuje hned několik blízkovýchodních režimů a participuje na několika válkách v okolních zemích, což, soudě dle skandování při protestech, přijde íránským rozhořčeným jako nemístné plýtvání.

Íránský režim je dnes stabilnější, než byly tuniský, egyptský, jemenský nebo syrský před sedmi lety. Současnou Rouháního garnituru navíc mohou vystřídat konzervativci a zástupci revolučních gard. Přesto je záhodno nezapomínat, že celé arabské jaro začalo také protesty proti korupci a cenám jídla, že hlava íránské teokracie ajatolláh Chameneí umírá a že chuť Donalda Trumpa a Saúdské Arábie pomáhat všemu, co režim v Teheránu oslabí, v poslední době viditelně roste.

Obtížně předpovídat, zda vyjdou íránští mocní nakonec dnešnímu rozhořčení vstříc, nebo jej potlačí. Poměry v Íránu a situace kolem něj budou však v roce 2018 nesporně třeskuté.

Vyhrocení situace ve Venezuele

Odpůrci režimu Nicoláse Madura protestují Venezuele soustavně už několik let — František Kalenda psal o jejich destruktivním vztahu k režimu prvního postchávezovského prezidenta již v únoru 2015. V roce 2017 ovšem situace vygradovala hned několikrát do násilných střetů s desítkami mrtvých. A v roce 2018 má Maduro obhajovat prezidentský mandát, přičemž nedávno prohlásil, že radikálnější většina opozice nebude moci postavit protikandidáty.