Rok 2017 byl z hlediska zahraničního dění prvním prezidentským rokem Donalda Trumpa, rokem významných ne-vítězství holandské a francouzské krajní pravice, rokem polovičatého triumfu Angely Merkelové i rokem politického zvratu v Rakousku. V Zimbabwe skončila předlouhá vláda Roberta Mugabeho, na Blízkém východě byl citelně oslaben ISIS a na Slovensku prohrál Marián Kotleba. Jeremy Corbyn v Británii překvapil v mimořádných volbách. Horko začalo opět být kolem KLDR.

Souběžně s těmito mocenskými, a občas též vojenskými, předěly se přitom snažili brát za své i lidé na celém světě nezprostředkovaně, vlastními silami. I v roce 2017 se tak v řadě zemí mohutně a zajímavě protestovalo. Zde výběr šesti takovýchto událostí, které budou mít takřka stoprocentně dopad i na dění v letošním roce, ne-li ještě dále.

Aktuální nepokoje v Íránu

Těžko soudit konečné důsledky protestů, které začaly teprve v závěru loňského roku, jedno je ale jisté: příčiny stávajícího protestního rozhořčení jsou vážné, stálé a ani v dalším roce všechny nezmizí. Prozatím tisíce Íránců se bouří proti celkovému směřování země, probíhají však i proti-protesty. Konkrétním motivem prvních demonstrací se stalo zdražování základních potravin a debata o několika korupčních skandálech. Ty pak doplnil protest proti mimořádně nákladné, takřka imperialistické politice země v zahraničí, proti upřednostňování výdajů na armádu a celkové neprůhlednosti íránského hospodaření se stáními penězi.

V Íránu proběhly v roce 2017 prezidentské volby, v nichž byl znovuzvolen pragmatický Hassan Rouhání. Ani Rouháního slíbené reformy, ani účinek zrušení mezinárodních sankcí se ale zatím moc neprojevily v ekonomice, a všechny hospodářské a sociální problémy, o nichž se mluvilo před volbami, tak přetrvávají. Írán přitom souběžně vyživuje hned několik blízkovýchodních režimů a participuje na několika válkách v okolních zemích, což, soudě dle skandování při protestech, přijde íránským rozhořčeným jako nemístné plýtvání.

Íránský režim je dnes stabilnější, než byly tuniský, egyptský, jemenský nebo syrský před sedmi lety. Současnou Rouháního garnituru navíc mohou vystřídat konzervativci a zástupci revolučních gard. Přesto je záhodno nezapomínat, že celé arabské jaro začalo také protesty proti korupci a cenám jídla, že hlava íránské teokracie ajatolláh Chameneí umírá a že chuť Donalda Trumpa a Saúdské Arábie pomáhat všemu, co režim v Teheránu oslabí, v poslední době viditelně roste.

Obtížně předpovídat, zda vyjdou íránští mocní nakonec dnešnímu rozhořčení vstříc, nebo jej potlačí. Poměry v Íránu a situace kolem něj budou však v roce 2018 nesporně třeskuté.

Vyhrocení situace ve Venezuele

Odpůrci režimu Nicoláse Madura protestují Venezuele soustavně už několik let — František Kalenda psal o jejich destruktivním vztahu k režimu prvního postchávezovského prezidenta již v únoru 2015. V roce 2017 ovšem situace vygradovala hned několikrát do násilných střetů s desítkami mrtvých. A v roce 2018 má Maduro obhajovat prezidentský mandát, přičemž nedávno prohlásil, že radikálnější většina opozice nebude moci postavit protikandidáty.

Současná Venezuela zažívá hned několik krizí současně — vedle politické také ústavní, finanční a hospodářskou. Obě strany přitom dovedly politiku do situace, v níž režim klade vše za vinu spiknutí místních oligarchů s USA a jejich spojencům, zatímco opoziční lídři připodobňují Madura veřejně k Hitlerovi, mluví o zemi jako o diktatuře, odmítají se účastnit lokálních voleb a burcují stoupence k nepokojům.

Po celá poslední léta, a rok 2017 nebyl výjimkou, probíhala většina protestů v zemi nenásilně a pouze jeden dva měsíčně končily krvavě. Pokud nicméně režim odepře opozici v roce 2018 skutečně možnost postavit se Madurovi ve volbách, může vše skončit velice brutálně. Připomeňme, že v zemi s rozbujelým násilným zločinem je mezi lidmi ohromné množství zbraní. A postchávezovská strana moci má svoje vlastní milice.

Mobilizace americké krajní pravice

Krajní a fundamentalistická pravice se v USA projevovala za poslední léta často, za rok vládnutí Donalda Trumpa však jakoby změnila podobu: namísto vystupování kritiků Washingtonu a ultrakonzervativců z hnutí Tea Party začaly dominovat pochody klasických fašizujících uskupení, třebaže s novou image.

Zpravodajská média zaujaly zejména protesty proti odstraňování starých soch konfederačních generálů, analytikové ovšem upozorňují spíše na stovky nově založených spolků, iniciativ a virtuálních projektů bojujících proti změnám tradičních pořádků, kritiky nazývanými kultura dominance bílého muže. Nová krajně pravicová hnutí staví svou ideologii na tezi, že kvůli dlouhodobému a všudypřítomnému tlaku liberálních elit na korektní přístup k menšinám, vstřícnost k imigrantům či reflexivnější vnímání postavení žen ve společnosti se stávají bílí heterosexuální Američané s tradičními názory sami ohroženou skupinou.

Měřeno skladbou procenta nejbohatších, složením Kongresu či povahou přijímané legislativy to sice není pravda, avšak přiživováním pocitu ohrožení, konfliktů a nutnosti bojovat se udržuje tato protestní subkultura aktivní. Pro vládu Donalda Trumpa jde přitom o jeden ze zásadních vlivových svorníků. I o americké AltRight tak v roce 2018 ještě uslyšíme.

Hnutí #MeToo

Také protestních hnutí a kampaní vymezujících se vůči tomu či onomu aspektu vlády Donalda Trumpa se objevilo v USA loni hned několik: proti takzvaným muslim banům, proti škrtům v sociální oblasti, proti antiekologické politice či proti prezidentovu vulgárnímu chování. Zdaleka největší ohlas ovšem vzbudilo hnutí #MeToo — virálně šířící se apel k otevřené debatě nad zkušenostmi se sexuálním zneužíváním a obtěžujícím jednání se sexuálním podtextem.

Hnutí se zmobilizovalo během podzimu, a to v reakci na způsob, jakým část komentátorů odsuzovala postupné vystupování obětí řadu let starých sexuálních spádů významných postav Hollywoodu, počínaje producentem Harveym Weinsteinem. Mobilizační apel tak směřoval na sdílení zkušeností osob z jiných společenských vrstev a  profesí, aby se ozřejmilo, jak rozšířeným a jak mnohavrstevnatým problémem sexuální obtěžování je.

Jen během prvního dne se zapojilo sdílením vlastních zkušeností do hnutí několik milionů lidí. V dalších dnech přibyly další. Ve své virtuální podobě nakonec #MeToo postupně utichlo. V širší celospolečenské debatě však teprve zapouští své pomyslné kořeny.

Kritikové obětem obtěžování vyčítají, že se svou zkušeností vystupují až po letech v rámci určité vlny, a lehkomyslně tak ničí kariéry významných umělců nebo politiků. #MeToo je také podsouváno, že rozšiřuje nemístně obsah pojmu obtěžování; že má do obtěžování sklon zahrnovat i flirt, dvornost či dokonce lichotky.

Není jasné, jaké další podoby hnutí v roce 2018 nabere. Možná vyvolá další reakci iniciativa hollywoodských osobností proti obtěžování na pracovišti z přelomu roku, možná nějaký další počin. O všech zmíněných otázkách se ale bude dále diskutovat a vzhledem k odhalenému rozsahu jevu — či spíše míře jeho dosavadní tabuizace — je pokračování této debaty více než potřebné.

Protestní mobilizace muslimů napříč státy

Podobně jako každý rok probíhaly i loni četné protesty také v Palestině. S výjimkou případu šestnáctileté Ahidy Tamímíové však nepřinesly nic nového a vzhledem ke složení současné izraelské vlády těžko čekat, že tento rok přinesou. Relativní novinkou je ovšem protestní mobilizace obyvatel různých muslimských států najednou kvůli tématům, které se týkají jejich souvěrců v jiné části světa.

V roce 2018 se takto demonstrovalo například kvůli vyhánění Rohingů z Barmy, Trumpově muslim banu či přesunu americké ambasády do Jeruzaléma, a to v Malajsii, Indonésii, Bangladéši, Pákistánu, Afghánistánu, Turecku, Čečensku a ještě několika dalších zemích zároveň.

Je otázkou, zda by byla podobná protestní mobilizace možná i bez posvěcení shora — i pokud by se jednalo o téma, kde není lidový odsudek v souladu s politikou režimu v daném státě. Z hlediska počtu účastníků i potenciálu ovlivňovat politiku v západním světě má ale protestní mobilizace muslimů napříč státy větší význam, než třeba protesty proti porušování lidských práv v Tibetu nebo Jemenu na Západě.

Protesty v Katalánsku

Celkem pět obřích demonstrací, několik stávek a desítky dalších akcí zorganizovali loni stoupenci katalánského odtržení od Španělska, respektive odpůrci španělské přímé správy. Tři obří protidemonstrace zorganizovaly také stoupenci katalánského setrvání v rámci Španělska. Celkově vyšly do ulic dva až tři miliony lidí. Kulisou mobilizace bylo říjnové referendum, faktické vyhlášení nezávislosti, jeho anulování a nakonec nové volby.

Jak bylo popsáno podrobněji v tematické analýze, jednoznačná převaha stoupenců nezávislosti při protestech nevedla nakonec k podobně jednoznačné převaze ve volbách. Katalánské separatistické strany si ovšem udržely mírnou většinu a nyní jednají o sestavení další vlády.

Těžko si představit, že se situace v Katalánsku vyhrotí po podzimní zkušenosti znovu stejným způsobem. Přesto se bude v nadcházejících měsících rozhodovat o budoucnosti této historické země a zmobilizované statisíce lidí jsou jednou z hlavních opor, na něž se může současná separatistická reprezentace spolehnout.