Ve čtvrtek 21. prosince proběhly v Katalánsku mimořádné volby, jež měly vyřešit mnohé z krize kolem říjnového vyhlášení nezávislosti. V prvním plánu však nevyřešily vůbec nic. Rozmanitý blok stran a straniček podporujících plnohodnotné odtržení Katalánska od Španělska získal znovu parlamentní většinu, a přitom znovu většinu jen křehkou a nevýraznou, dokonce křehčí než doposud: 70 křesel ze 135, zatímco po předchozích volbách měl 72 křesel.

Vůdčím uskupením separatistického bloku navíc zůstali překvapivě pravicoví katalánští demokraté (PDeCAT) expremiéra Carlese Puigdemonta, i když v průzkumech zaostávali za katalánskou republikánskou levicí (ERC) a jejich předseda řídil vše po dva měsíce pouze na dálku z bruselského exilu.

Puigdemont se nyní tváří jako vítěz voleb a v jistém smyslu jím i je: volby ukázaly, že dobrá polovina katalánských voličů stále podporuje separatistické strany, a to po všech problémech, jež letošní podzim přinesl; strana PDeCAT kandidující letos s nezávislými osobnostmi pod názvem Společně pro Katalánsko (JuntsxCat) také obdržela podstatně větší podporu, než se čekalo  — 21,7 procenta, respektive 34 parlamentních míst. 

Na vlastní počet hlasů ovšem Puigdemont a PDeCAT nevyhráli, na rozdíl od minula. Nejvíce hlasů získali tentokrát středopravicoví a anti-separatističtí Ciudadanos vedení charismatickou Inés Arrimadasovou. Ciudadanos si polepšili skokově ze 17,9 procenta na 25,4 procenta a ve 135členném parlamentu obsadí 37 křesel — o dvanáct více než doposud. Mandát separatistů Katalánsko vést je tak dnes svým způsobem slabší, i když své zastoupení uhájili.

Jak pro-separatistické, tak anti-separatistické strany chtěly z proběhnuvších voleb učinit další referendum o katalánském odtržení, a oba tábory tak zmobilizovaly, koho mohly. Poměr podpory se ale nakonec ještě více vyrovnal, a to i přes ohromnou účast: hlasovat přišlo téměř 82 procent oprávněných voličů. Pro-separatistické strany podpořilo celkem 2 065 000 voličů, což je přibližně o sto tisíc více než při minulých volbách v roce 2015, anti-speparatisté strany pak 1 890 000, což je menší číslo, avšak pro daný tábor silnější vzpruha, neboť jde o dvě stě tisíc více než minule.

Lehko lze tedy dnes upadnout do přesvědčení, že se nezměnilo vlastně nic a že vše bude pokračovat jako doposud — to jest jako vleklý ústavně-politický konflikt mezi španělskou centrální vládou Mariana Rajoye a katalánskou reprezentací zosobňovanou Carlesem Puigdemontem; konflikt, který jen rozděluje společnost, aniž by vedl k nějakému vyústění.

Ve skutečnosti se ovšem v otázce katalánské nezávislosti vyjevilo za letošní podzim mnoho skrytého a upřesnilo mnoho nejasného. A ani čtvrteční mimořádné volby neskončily tak bez dopadu, jak se může na první pohled zdát. Vzato jedno i druhé, není pochyby: ještě to bude zajímavé.

Výsledky přímé správy

Jednou z vyjasněných neznámých, které umožňují předpovědět, co se bude dít nyní dále, je konkrétní podoba přímé správy Katalánska španělskou centrální vládou — režimu, jenž byl na Katalánsko uvalen krátce po oficiálním vyhlášení nezávislosti minulým katalánským parlamentem. To proběhlo ve čtvrtek 27. října.

Každý, kdo dění v Katalánsku alespoň trochu sledoval, si zřejmě vzpomene, že právě po 27. říjnu schválil španělský Senát Rajoyově centrální vládě přímou správu nad Katalánskem dle článku 155 španělské ústavy aktivovaného poprvé v historii. Přímou správou byla hned na počátku odvolána celá katalánská vláda, rozpuštěn katalánský parlament a vypsány ony dnes komentované volby. Jinak však nebyl nástup správy tak drtivý, jak se hned po vyhlášení nezávislosti předpokládalo.

Vedle odvolání ministrů a rozpuštění parlamentu přišlo o posty přibližně 150 dalších úředníků, funkcionářů či vedoucích pracovníků, ovšem z celkových 200 tisíc zaměstnanců autonomie. Odvolán byl takto i hlavní velitel katalánských policejních sil Mossos d’Esquadra, to jest de facto policejní ředitel.

Velení politice a několika dalších stěžejních orgánů převzali na přechodnou dobu zmocněnci z odpovídajících ministerstev španělské centrální vlády. A vrchním dohledem nad tím vším byla pověřena místopředsedkyně španělské vlády Soraya Sáenz de Santamaria, ovšem s omezením mandátu na záležitosti každodenního chodu.

Přímá španělská správa se tak sama vzdala možnosti rozhodovat ve všech zásadních záležitostech — s výjimkou těch, které se týkají otázky odtržení a souvisejících symbolů. Zde začali již v prvních dnech zmocněnci Madridu rušit například katalánské ambasády po světě, která zřídila separatistická vláda. Rozpuštěna byla též zvláštní komise pro vyšetřování policejního násilí při referendu z 1. října a zakázáno bylo i žluté nasvětlení velké barcelonské fontány. Žlutá se totiž mezitím stala barvou separatistů.

Obvinění a zavření

Souběžně se zaváděním přímé exekutivní správy konala přitom i španělská justice. Španělský ústavní soud nejprve pozastavil účinnost aktu katalánského parlamentu, jímž bylo vyhlášeno katalánské odtržení. Následně pak — 8. listopadu — celý akt anuloval.

Notoricky známo dnes je, že už zmiňovaný předseda odvolané katalánské vlády a dnes nejznámější tvář katalánského separatismu Carles Puigdemont utekl se svými čtyřmi ministry do Bruselu. Méně však, že dalších osm (ex)ministrů Puigdemontovy vlády zůstalo ve Španělsku a po výslechu skončilo ve vazbě.

Vznesená obvinění zní: vzpoura, podvratná činnost, respektive pobuřování, překročení pravomocí a zneužití veřejných prostředků. Nejvyšší teoreticky udělitelná sazba je zde třicet let.

Obvinění ze vzpoury, podvratné činnosti či některého z dalších jmenovaných přečinů byla vztažena postupně nejen na členy odvolané vlády, ale i poměrně velkou skupinu dalších osob. Soud s žádnou z nich dosud neskončil, ve vazbě jich bylo drženo však postupně deset: oněch osm ministrů odvolané katalánské vlády včetně vicepremiéra Oriola Junquerase a dva vůdčí separatističtí občanští aktivisté, takzvaní dva Jodriové: Jordi Sànchez ze sdružení Asamblea Nacional Catalana (ANC) — vůbec největšího ze separatistických aktivistických uskupení — a Jordi Cuixart ze sdružení Òmnium Cultural.

U šesti z oněch osmi ministrů schválil soud na začátku prosince další vyšetřování na svobodě. Z vazby tak byli propuštěni po měsíční internaci. Již dříve byla kauce povolena specificky také katalánskému exministrovy obchodu Santimu Vilovi, který na rozdíl od ostatních odstoupil po vyhlášení nezávislosti sám z funkce, a vůdčím postavám rozpuštěného katalánského parlamentu.

Všichni propuštění se přitom museli oficiálně zřeknout usilování o katalánskou nezávislost nezákonným způsobem, tedy pomocí dosavadního jednostranného postupu, museli odevzdat pasy, souhlasit s podmínkou hlášení se jednou týdně dozoru a zaplatit velkou kauci. Nejvyšší sumu složila nakonec předsedkyně rozpuštěného parlamentu Carme Forcadellová — v přepočtu přibližně 3,8 milionu korun.

Dodnes zůstávají ve vazbě z celé zadržené skupiny ještě čtyři lidé: katalánský exvicepremiér Oriol Junqueras, který je zároveň vůdčím představitelem největší katalánské levicově-separatistické strany ERC, bývalý katalánský ministr vnitra Joaquim Forn, a dva Jordiové, oni separatističtí aktivisté. Ostatní obvinění čekají na soudy už doma.

Případ expremiéra a dopady na hospodářství

Expremiér Puigdemont a čtyři s ním uprchlí exministři zdržující se v Bruselu — to je jiný případ. Tato pětice neuposlechla na rozdíl od ostatních katalánských představitelů prvotní předvolání k soudu, a tak na ni byl Španělskem vydán celoevropský zatykač. Pětka se v reakci na tento krok ihned přihlásila belgické policii, kterou byla po patnácti hodinách propuštěna opět na svobodu s tím, že se podřídí režimu dohledu a — opět — složí kauci.

Rozhodnutí, zda budou Puigdemont a jeho čtyři exministři vydáni zpátky do Španělska, belgické orgány několikrát odložily. Španělský soud pak sám eurozatykač stáhl, aby nekomplikoval debatu o Puigdemontově vydání, respektive vině, formálními náležitostmi. 

Puigdemont se vydání dosud brání s tím, že jeho proces ve Španělsku by byl politický. O azyl v Belgii ale zatím nepožádal. V reakci na výsledek voleb vyzval Puigdemont španělského premiéra Rajoye znovu k jednání. Rajoy tentokrát odpověděl, že bude jednat s kýmkoliv, kdo sestaví novou katalánskou vládu, avšak musí být dodržovány zákony a jednání musí probíhat ve Španělsku, ne v Belgii.