Aby bylo jasno: současný nizozemský premiér Mark Rutte z Lidové strany pro svobodu a demokracii (VVD) je sice charismatický sympaťák s oním beneluxským darem mluvit, ba příjemně vyjednávat, s každým včetně nejzavilejších soupeřů, zároveň ale hraje v současné Evropské unii podobnou roli, jako hrál lucemburský premiér Jean-Claude Juncker před nástupem do čela Evropské komise, anebo stále sehrává Wolfgang Schäuble, současný německý ministr financí.

Všichni tři jsou přesvědčení zastánci EU a plnokrevní Evropané. Současně ale řídí či řídili hospodářské politiky a chování svých zemí v unijních strukturách tak, aby výsledek neohrozil především profitabilitu jejich ekonomických modelů, zájmy bank, exportérů a jejich domácích řetězců. Všechno ostatní evropanské je pro ně sice také důležité — to zase ne že ne, nejsou to omezení nacionalisté —, ale až jako další v řadě.

Rutte, Juncker či Schäuble jsou typem politiků, kteří hájí Unii do roztrhání těla, ale přitom odmítají připustit, že jsou pravidla jejího současného fungování nastavena tak, aby zvýhodňovala určitý typ velmi otevřeného či silně exportního hospodářství, který právě Nizozemsko, Lucembursko či Německo mají, ale jejž už moc dalších zemí mít nemůže, protože pak by nefungoval.

Daný typ politiků se brání i kompenzačním fiskálním transferům, které by onu nevýhodnost ostatním státům vyvážily, a vede řeči o nezbytnosti rozpočtové odpovědnosti a lenosti druhých. Právě Rutte měl dokonce svého času sklon přetvořit svoji zemi v plnohodnotný vnitrounijní daňový ráj…

…zkrátka Mark Rutte není v současné politice žádnou čistě kladnou postavou. Přesto je fakt, že středeční volby do Sněmovny v Nizozemsku vyhrál právě on a jeho VVD dobrou zprávou, ba zprávou skvělou, výbornou.

I když by totiž jeho aktuálně největší konkurent v nizozemské politice Geert Wilders nesestavil se svojí Stranou pro svobodu (PVV) vládu zřejmě ani v případě velkého vítězství, a nemohl tak realizovat žádný z bodů svého protiunijního, protimuslimského a antisociálního jednostránkového programu, znamenalo by byť třeba těsné vítězství Wilderse a PVV ohromnou potíž.

Zde jsou důvody proč.

Za prvé, společným znakem nové krajní pravice je, že její program, sliby a myšlenky zní sice úderně, ale buďto neřeší vůbec nic, anebo řešením jedné dílčí věci zhoršují kupu dalších. Přesto vykazují krajně pravicové ideje sklon v případě úspěchu jejich původních nositelů pronikat i do plánů politiků klasických stran, jak bylo a je vidět třeba ve Francii při četbě posledních programů Nicolase Sarkozyho nebo Françoise Fillona.

Úspěch ve volbách má přitom o řád větší magnetismus než úspěch v průzkumech oblíbenosti. A volební vítězství je magnet ještě větší.

Za druhé, každý volební úspěch — a i zde platí, že vítězství má řádově větší sílu, než jakkoliv vysoké další místo — zbavuje krajní pravici části cejchu, který na sobě od 2. světové války nese. Mnohé se o tom napsalo loni po amerických volbách. Philippe Moreau Defarges z francouzského Institutu mezinárodních vztahů například pro NPR poznamenal: „Zvolením Trumpa bylo prolomeno tabu, že do nejvyššího úřadu vůdčí západní země nemůže být zvolen populista“.

A nizozemský politolog Cas Mudde tehdy zas uvedl: „(Nástup Donalda Trumpa) přiblíží normálnímu i politiku evropské krajní pravice, neboť zástupci klasických stran v evropských vládách budou muset k Trumpovi přistupovat jako ke standardnímu prezidentovi (…) a krajní strany, jež sdílí Trumpovy názory, se budou domáhat téhož.“

Věc má přitom i svoji praktickou dimenzi — poukazem na vítězství příbuzné síly v sousední zemi se snáze polemizuje s argumentem, že volba například outsiderské extremistické formace nemá smysl, že jde o zbytečně zmařený hlas.

Za třetí, každé vítězství krajní pravice z části, byť třeba z malé části, legitimizuje, či lépe: normalizuje a popularizuje, i postup a styl, kterým jej docílila: rétoriku civilizační hrozby, falešnou stylizaci do role oběti, šíření fake news, nacionalisticky laděnou rétoriku nadřazenosti, argumentační fauly, koketování s konspiračními teoriemi a především — hledání viny, chyby, nepřítele či ohrožení v menšinách, a to na principu kolektivní platnosti.

Geert Wilders je sice z těch krajních pravičáků, kteří nevybízejí přímo k násilí, i on však sdílením různým poplašných bulvárních historek a svým kampaňovým narativem o strastech Henka a Ingrid — typických čistokrevných Holanďanů, kteří trpí pod amsterdamskými elitami, despotickou EU a muslimskými přestěhovalci — pomáhal zasévat nenávist.

Nu a za čtvrté, ne-výhra PVV ve středečních volbách již s velkou pravděpodobností definitivně pohřbívá sen o vlasteneckém jaru na celém Západě, jež mělo dle tweetů samotného Wilderse z loňského listopadu započít vítězství Trumpa, rozvinout vítězství haiderovce Norberta Hofera v rakouských prezidentských volbách a potvrdit vítězství právě Wilderse v Nizozemsku.

Evropu čeká tento rok ještě řada dalších voleb — nejbližší v Bulharsku, do nichž jdou tentokrát národovci a fašisté na jednotné kandidátce, poté ve Francii, kde půjde skutečně do tuhého, na podzim pak u nás či v Německu. Nová krajní pravice zůstává silná a ani řešitelná část příčin jejího vzestupu se teď už na poslední chvíli vyřešit nestihne.

Přesto však fakt, že loni v Rakousku nevyhrál Hofer, ale Van der Bellen, a nyní v Nizozemsku nevyhrál Wilders, ale Rutte, připravuje tyto síly o dodatečnou vzpruhu, tlumí momentum šampiónů nové éry, které udělil celoevropské krajní pravici loni už zmiňovaný Trump.

Na žádný velký jásot to tedy ani dnes po nizozemských volbách není. Přesto jde už o druhou pověstnou klausovskou ne-výhru evropské krajní pravice v řadě, a to ne-výhru výraznou, ne-náhodnou. Proto je triumf klasického pravičáka Rutteho tak dobrou zprávou, důvodem k důležitému oddechnutí.