Wilders navazuje na nizozemské dědictví liberální islamofobie, proto vyhraje

Radek Kubala využívá svých zkušeností ze studia v Nizozemsku a přibližuje kořeny popularity Geerta Wilderse, tamního úspěšného populisty. Podle Kubaly je Wildersův styl i způsob oslovování voličů poněkud jiný než Trumpův nebo Le Penové.

Evropskou unii v letošním roce čeká několik zásadních volebních klání. Za dva měsíce si Francie zvolí novou hlavu státu, v Německu se na podzim bude rozhodovat o budoucnosti vlády Angely Merkelové. Zásadní rok pro Evropu však zahájí příští středu parlamentní volby v Nizozemském království, ve kterém většina pozorovatelů sleduje zejména favorita voleb Geerta Wilderse.

Předseda a zároveň jediný člen Strany pro svobodu bude totiž podle všech volebních průzkumů soutěžit o volební vítězství s dosavadním předsedou vlády Markem Ruttem. Jednostránkový manifest, který u nizozemských národovců supluje program, přitom obsahuje pouze dvě témata. Ukončení údajné islamizace země tulipánů a odchod z Evropské unie.

Geert Wilders. Foto archiv LindaNieuws.nl

Ačkoliv je excentrický Wilders často spojován se současným americkým prezidentem Donaldem Trumpem, a to nejen díky výstřednímu účesu, příčiny jeho úspěchu leží jinde. Přestože má možný vítěz voleb jen pramalou šanci sestavit vládu, jeho příběh předjímá jednu z možných tras, kterou se Evropa může v jednadvacátém století ubírat.

Předchůdce Fortuyn
Pro pochopení fenoménu jménem Wilders se musíme podívat do historie na samý počátek toho, co český filosof Pavel Barša nazývá novou xenofobií. Zakládajícím činem vzestupu nizozemského pravicového populismu se stal teroristický útok na Světové obchodní centrum v New Yorku v roce 2001.

V do té doby liberální a otevřené společnosti začal náhle sílit hlas dřívějšího marxisty Pima Fortuyna, který jako první postavil rétoriku krajní pravice na liberální kritice islámu. Svou politiku založil na prosazování volného obchodu, euroskepticismu ale i na obhajobě práv žen a homosexuálů, ke kterým se sám hlásil. Na rozdíl od soudobých krajně pravicových politiků, mezi kterými vynikali Francouz Jean-Marie Le Pen nebo Rakušan Jörg Haider, nekritizoval muslimy jako etnicky nečisté, nýbrž celý islám jako ideologii stojící proti liberálním hodnotám rovnosti a otevřené společnosti.

Jeho dynamicky se rozvíjející politickou kariéru ukončil během předvolební kampaně v roce 2002 atentát fanatického bojovníka za práva zvířat Volkerta van der Graafa, po kterém se z Fortuyna stal národní mučedník – například dva roky po smrti jej Holanďané v televizní soutěži zvolili největším Nizozemcem všech dob.

Na jeho dědictví, umocněném zavražděním režiséra Theo van Gogha islámským radikálem Mohammedem Bouyerim v roce 2004, staví dnes právě Geert Wilders. Dlouholetý poslanec za Lidovou stranu za svobodu a demokracii, se kterou v současnosti bojuje o volební vítězství, se jen pár dní po atentátu na Van Gogha ocitl v izolaci. Členové teroristické organizace Hofstad network totiž naplánovali neúspěšný útok i na něj.

Od neúspěšného atentátu se Wilders na veřejnosti objevuje zásadně s policejní ochrankou, celkově však příliš nevychází z domu ani nežije společenský život. Kromě obav o vlastní bezpečnost za to podle pozorovatelů může hlavně jeho složitá povaha a fanatický workoholismus, čímž si znepřátelil část svých bývalých spolupracovníků i svého staršího bratra Paula.

Přesto jeho rétorika založená na fortuynovské tradici liberální islamofobie kritizující islám jako ideologii odporující svobodě jedince slaví úspěch u více než čtvrtiny nizozemského voličstva.

Soumrak Gidslandu
Wildersův vzestup má ještě jeden ryze nizozemský aspekt – vymezení se vůči tradičnímu étosu politiky Nizozemského království, pro nějž razí profesor politologie Joost Herman z Univerzity v Groningenu termín Gidsland – volně přeloženo jako průvodce ostatních zemí.

Politika Gidslandu má kořeny v protestantské etice a ve své podstatě znamená vnitřní hrdost na liberální a lidskoprávní hodnoty uznávané nizozemskou společností – vzpomeňme, že v zemi tulipánů sídlí v poměru na počet obyvatel nejvíce neziskových organizací zabývajících se lidskými právy na světě – kombinovanou s vnějším poučováním o správnosti vlastní morálky.

Proto král Vilém Alexandr pravidelně začíná své proslovy na zasedání OSN výčtem všech mezinárodních institucí sídlících v Haagu. I z toho důvodu není největším traumatem nizozemské veřejnosti druhá světová válka, přestože v přepočtu na počet obyvatel zde zemřelo nejvíce židů, ale selhání vlastních vojáků ve Srebrenici a brutální dekolonizace Indonésie.

Když Ondřej Slačálek napsal článek o vzpouře proti specialistům na dobro, možná ani netušil, že nejrozvinutější revolta proti transakčnímu aktivismu má podobu blonďatého panáka s načesaným účesem.

Gidsland byl od druhé světové války morálním konsensem nizozemské politiky, současné hrozby však odhalily její slabiny. Fortuynovská éra dokázala vystihnout její vyčpělost a oslovit konzervativní voličstvo mimo velká města i část prekarizovaných městských liberálů. Na troskách jeho strany vyrostl pravděpodobný vítěz středečních voleb, podivínský Geert Wilders.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.