HateFree aneb nástrahy transakčního aktivismu

Aktivismus organizovaný shora a placený státem se jako životaschopný model příliš neosvědčil. Teprve až skončí jeho podpora, ukáže se, zda má nějaký potenciál.

Sociální demokracie pokračuje ve svém ohlášeném tahu na mladé, městské, liberální voliče. V čele bohulibého snažení stojí samozřejmě muž ze všech nejpovolanější, rytíř svobody, spravedlnosti a solidarity, ministr vnitra Chovanec.

V sobotu nám na videu ukázal svou bouchačku, aby stvrdil své odhodlání neohroženě hájit ze všech ohrožených práv a svobod to nejohroženější, totiž právo nosit zbraň, které by rád nechal pojistit ústavním zákonem.

Při pondělku si pak vyrazil na návštěvu do plzeňských ubytoven, obývaných zahraničními dělnicemi a dělníky. Demokrat, nejen sociální, by snad už chtěl zaplesat, že se konečně někdo povolaný zastane těchto lidí z nejutlačovanějších, lidí té nejlevnější práce v zemi, jíž je levná práce druhým jménem, lidí, kteří mohou často považovat za štěstí, pokud jim šejdířské pracovní agentury vůbec zaplatí.

Ne tak ministr Chovanec, ten se přijel ukazovat, jak si umí na cizáky došlápnout a kasal se, že na „naše ženy“ (kde jen jsme to ohavně majetnické spojení už slyšeli) nebude nikdo „halekat“.

Směšní, nechutní a trapní
Nový stranický kurs udržuje neochvějně rovněž nový ministr pro lidská práva a rovné příležitosti Jan Chvojka. Němcům, kteří v zájmu práv transgender lidí pilotně testují v několika veřejných budovách společné záchody pro obě pohlaví, se posmívá, jaké že to řeší podružnosti. Sám jde místo toho rovnou k jádru věci.

S obojetným argumentem, že prý je „velmi těžko měřitelný“ (která kulturní politika není?) ruší projekt Hate Free, jež po dva roky se sympatickým úsilím a vynalézavostí sváděl boj s rasismem, hoaxy a nesnášenlivostí na internetu. Stejně tak Chvojka rychle zametá z dohledu návrh zákona, který by posílil pravomoci veřejné ochránkyně práv.

Takové je sebevědomí strany, která o sobě ještě před nedávnem tvrdila, že by chtěla být současnou levicí. Bez vlastního přesvědčení se upachtěně nechává vléct kulturní ofenzivou konzervativní pravice. Fašistům připadá směšná, liberálům nechutná a úplně všem trapná.

Tolik k fungujícímu státu. V spravedlivém pobouření nad špatně maskovaným zpátečnictvím ministra Chvojky by však nemělo zapadnout to, co bylo na HateFree nejproblematičtější: totiž právě to, že jej realizoval stát.

Proroků mnoho, zástupy žádné
Progresivní politiku nic neoslabuje závažněji, než je-li realizována shora. Celá polistopadová historie je toho důkazem. Chvojkovy řeči o tom, že kampaň je „ve slepé uličce“, protože „nejvíce pozornosti nakonec přitahuje její pozadí, financování a personálie s ní spojené, méně už její obsah,“ jsou zástupné. Mají ale racionální pozadí.

16635019255_3b643f272e_kHateFree se může osvědčit jako autentické jedině tehdy, pokud po
něm nezbyde jen prázdná pražská kancelář a pár hospod polepených růžovými samolepkami. Foto elPadawan


Spočívá v tom, že iniciativy realizované profesionálními kancelářemi bez autentické podpory široké základny jsou příliš snadno napadnutelné právě jako agenturní práce kdo-ví-kým placených profesionálů.

Řeč je o takzvaném „transakčním aktivismu“, typickém pro postkomunisticlé společnosti, rozložené až k atomizaci jak ducha umrtvující diktaturou, tak následným sobeckým neoliberálním kapitalismem. Aktivismu, který říká spíše „přispějte“ než „zapojte se“.

Je třeba si připustit, že v tomto smyslu snahy vybudovat v postsovětských zemích s pomocí zahraničních grantů autentickou „občanskou společnost“, tedy aktivní a pokrokovou politickou veřejnost, fatálně selhaly. Na vině ale není jen celková dynamika postkomunismu, nýbrž také pohodlnost aktivistů, kteří namísto namáhavého obstarávání věrohodné podpory komunit sklouzávají k pohodlnému byrokratickému vypořádávání grantové byrokracie a „realizacím“ dobře vypadajících komunikačních kampaní na internetu.

Příklad z praxe: dlouholeté úsilí ekologických organizací prosadit takzvaně „antifosilní“ zákon, který by Českou republiku zavázal ke každoročnímu snižování emisí, odkládá ministr Brabec k ledu. Jeho zastánci (mezi něž se bez zaváhání počítám) jsou náhle jako nazí v trní: pro zákon nechybí argumenty, chybí moc jej prosadit. Nemáme-li ale peníze jako strana-firma, k níž ministr životního prostředí patří, jediným zbývajícím zdrojem moci jsou lidé. A ti náhle chybí. Diagnóza chybné strategie je jasná: příliš mnoho lobbingu, příliš málo organizační práce.

HateFree projekt byl, v jistém smyslu, tohoto typu aktivismu vrcholem – nebyl již jen závislý na státu skrze dotace, nýbrž přímo „zestátněn“. Jeho likvidací se ohlašuje éra, v níž je třeba počítat s možností, že se pokrokový aktivismus stane opět vyloženě protistátním: Maďarsko tam směřuje a my směřujeme k Maďarsku.

Neuspějeme, pokud nebudeme schopní pravdivý díl jinak veskrze nespravedlivé kritiky „všemocných neziskovek“ pochopit a integrovat. To znamená mimo jiné prokázat nezlomnou ochotu v započaté práci pokračovat i na vlastní triko a v neplaceném čase.

HateFree se tak může osvědčit jako autentické jedině tehdy, pokud po něm, jak pochmurně předvídá přítel komunitní organizátor na sociální síti, nezbyde jen „prázdná pražská kancelář a pár hospod polepených růžovýma samolepkama“. Dokáže-li pokračovat i bez norských fondů a státního krytí, byť třeba v omezeném formátu, vytře svým kritikům zrak.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Postkomunistické státy a občanská společnost Středa, 8.Února 2017, 20:11:45

Ano, nedá se nic dělat, ale je to tristní fakt, na který se naráží znovu a znovu: ve srovnání se státy vyspělého Západu se v postkomunistických zemích stále ještě nevytvořila autentická občanská společnost v pozitivním progresivním smyslu. Pokud zde občas dojde k nějakému vzepětí, pak se daleko spíše jedná o nenávistné výlevy nacionalistické a šovinistické chátry.

Dokonale to svého času vystihl - v německém Mnichově žijící - ruský spisovatel (dříve sovětský disident) Vladimír Vojnovič, když někdy před deseti lety konstatoval o společnosti v dřívějším Sovětském Svazu, že "Sovětský Svaz se sice rozpadl, ale bude trvat snad ještě dalších sto let, než zmizí i samotný homo sovieticus". Tedy ten podivný lidský typus, který sice potichu brblá na poměry, ale ve skutečnosti se plně aranžoval se státní mocí, akceptoval její panství nad sebou, a sám jenom hledí na to, jak by se co nejlépe prochytračil ke svému vlastnímu osobnímu prospěchu. (Kdo by v tomto živočišném druhu "homo sovieticus" rozpoznal poměr dnešního průměrného Rusa k putinovskému režimu pseudodemokratického samoděržaví, asi by nebyl daleko od pravdy.)

Zkrátka: ta mentalita člověka totalitní společnosti se ukázala být mnohem trvanlivější, nežli samotný režim který ji zplodil. Životní mízou této mentality je jakási zapšklá nenávistnost vůči všemu progresivnímu; všemu, co překračuje ten omezený horizont vlastního osobního prospěchu. A bude trvat asi opravdu ještě velice dlouho, nežli se národům východní Evropy podaří toto neblahé dědictví totalitních časů opravdu překonat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.