S tím, že v současném světě žijí lidé, jejichž jazyk je různý, lidé s různým stylem rodinného života, různým vztahem k profesním aktivitám, různě oceňující autoritu nebo občanské svobody — včetně tak zvaných lidských práv třetí generace — se dokážeme srovnat jako s holým faktem.

Počítáme také s tím, že v něm žijí lidé náboženští a nenáboženští, protináboženští, indiferentní i hledající, Židé sekulární, reformní i ortodoxní, křesťané církevní, dogmatičtí, fundamentalističtí, liberální a modernističtí všemožných konfesí od husitů po starobylé východní církve, od mennonitů po římskokatolické Milites Christi (vojáky Kristovy). Je to prostě bohatá mnohost kultur a kulturních odstínů, tedy široká multikulturalita.

Zde nám stačí takové rozlišení a nemusíme tu řešit velikost takových různých prostředí vyjádřenou v odstupňování civilizace - kultura - subkultura. Nemáme tu prostor řešit starý spor humanitních odborníků francouzských, kteří mluví o civilizaci a civilizacích a německých duchovědců, kteří mluví o kultuře a kulturách.

S multikulturalitou má lidstvo bohaté zkušenosti. Kdo si dá jen trochu práce a podívá se na dějiny náboženství, zjistí, že až k dohlédnutelnému počátku dějin (tedy zaznamenané minulosti) koexistují, spolupracují, prolínají se, ale někdy se také sváří a bojují nejen etnika a životní styly, ale i náboženství.

Rozpad i sbližování světa

Je však pravda, že naše doba je jedinečná tím, že se ve velké části světa politicky prosadil volný pohyb lidí a idejí a že dopravní a komunikační technika dostupná velké části lidstva staví donedávna vzdálené kultury do těsné blízkosti. Multikulturalita je stále častějším případem a stále naléhavější výzvou.

K neplánované a okolnostmi uložené multikulturalitě patří i nějakých patnáct milionů přistěhovalců převážně ze zemí s převládajícím islámem, kteří doputovali po II. světové válce, a samozřejmě dnes už částečně jejich dětí a dospělých vnuků.

Byli to muslimové, kteří využili práva volného pohybu po celém území Francie včetně jejích tehdejších „zámořských departementů“. A patří k ní stejně tak Turci pozvaní poválečnými vládami zničeného Německa, kde byl také vzhledem k milionům padlých a zajatých zoufalý nedostatek pracovních sil.

Pád bipolárního světa na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století vyvolal novou přítomnost lidí s odlišným kulturním zázemím. Tradiční země západního bloku a země nově do něj politicky začleněné ztratily významného soupeře a už nepotřebují ukazovat, že i ony dokáží být sociální a přitom zachovat otevřené, demokratické uspořádání. Demokratický sociální stát přestal být pro směrodatné složky společnosti neodkladným úkolem.