Multikulturalismus je mrtev! Co po něm?

Ivan Štampach popisuje možnosti vztahů mezi kulturami. Soužití rozličných kultur je faktem naší doby, zároveň je zapotřebí pečlivě pojatá vize takové existence. To je úkolem jednotlivců, politiků i náboženských představitelů.

Ostampach

Ivan Štampach

26.09.2016 08:00

S tím, že v současném světě žijí lidé, jejichž jazyk je různý, lidé s různým stylem rodinného života, různým vztahem k profesním aktivitám, různě oceňující autoritu nebo občanské svobody – včetně tak zvaných lidských práv třetí generace – se dokážeme srovnat jako s holým faktem.

Počítáme také s tím, že v něm žijí lidé náboženští a nenáboženští, protináboženští, indiferentní i hledající, Židé sekulární, reformní i ortodoxní, křesťané církevní, dogmatičtí, fundamentalističtí, liberální a modernističtí všemožných konfesí od husitů po starobylé východní církve, od mennonitů po římskokatolické Milites Christi (vojáky Kristovy). Je to prostě bohatá mnohost kultur a kulturních odstínů, tedy široká multikulturalita.

Zde nám stačí takové rozlišení a nemusíme tu řešit velikost takových různých prostředí vyjádřenou v odstupňování civilizace - kultura - subkultura. Nemáme tu prostor řešit starý spor humanitních odborníků francouzských, kteří mluví o civilizaci a civilizacích a německých duchovědců, kteří mluví o kultuře a kulturách.

S multikulturalitou má lidstvo bohaté zkušenosti. Kdo si dá jen trochu práce a podívá se na dějiny náboženství, zjistí, že až k dohlédnutelnému počátku dějin (tedy zaznamenané minulosti) koexistují, spolupracují, prolínají se, ale někdy se také sváří a bojují nejen etnika a životní styly, ale i náboženství.

Rozpad i sbližování světa
Je však pravda, že naše doba je jedinečná tím, že se ve velké části světa politicky prosadil volný pohyb lidí a idejí a že dopravní a komunikační technika dostupná velké části lidstva staví donedávna vzdálené kultury do těsné blízkosti. Multikulturalita je stále častějším případem a stále naléhavější výzvou.

K neplánované a okolnostmi uložené multikulturalitě patří i nějakých patnáct milionů přistěhovalců převážně ze zemí s převládajícím islámem, kteří doputovali po II. světové válce, a samozřejmě dnes už částečně jejich dětí a dospělých vnuků.

Byli to muslimové, kteří využili práva volného pohybu po celém území Francie včetně jejích tehdejších „zámořských departementů“. A patří k ní stejně tak Turci pozvaní poválečnými vládami zničeného Německa, kde byl také vzhledem k milionům padlých a zajatých zoufalý nedostatek pracovních sil.

Pád bipolárního světa na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století vyvolal novou přítomnost lidí s odlišným kulturním zázemím. Tradiční země západního bloku a země nově do něj politicky začleněné ztratily významného soupeře a už nepotřebují ukazovat, že i ony dokáží být sociální a přitom zachovat otevřené, demokratické uspořádání. Demokratický sociální stát přestal být pro směrodatné složky společnosti neodkladným úkolem.

Tržní ekonomika bez přívlastků ukazuje značná rizika pro sociální soudržnost společnosti a fungování státu, který začíná být spíše formálně demokratický, avšak reálně oligarchický. Sociální kontrast se však územně přeskupil.

Výraz multikulturalismus je poněkud nejasný. Znamená pouhé uznání faktu koexistence kultur? Je-li také programem, v čem vlastně spočívá? Repro DR 

Není tak akutní v zemích takřečené euroatlantické civilizace. Do této hry však nedobrovolně patří též obyvatelstvo mohutné většiny světa hluboko pod zde uváděnou hranicí chudoby, které hledá bezpečí, ale i relativní blahobyt v zemích, v nichž se ještě zcela nepodařilo sociální stát odbourat. Tím se součástí multikulturní reality stává i nová přistěhovalecká vlna.

Výraz „multikulturalismus“ je poněkud nejasný. Znamená pouhé uznání faktu koexistence kultur? Je-li také programem, v čem vlastně spočívá? Prakticky to znamená podporu existence kultur vedle sebe. Neřeší se tím však otázka jejich interakce. Není jasné, jak si zachovat odlišné identity a zároveň společně utvářet veřejný prostor.

Ukázalo se, že kultury ve špatně koncipovaném multikulturalismu se zapouzdřují. Vznikají nová ghetta a nebezpečné zóny, v nichž zákony platí jen teoreticky. Některé minority nebo jejich významné části se nepodílejí na životě států voličsky ani formou občanských iniciativ. Většinu jejich obyvatelstva to začíná zajímat, až když se začíná stupňovat násilí.

Podoby spolužití
Stranou úvah o faktu multikulturality a o nejasném programu multikulturalismu zůstávají dva modely zacházení většinové společnosti s menšinami.

První je asimilace. Ta se fakticky odehrávala v USA a Kanadě vůči původním obyvatelům, někdy drastickým způsobem, až do druhé poloviny 20. století. Mluvilo a mluví se o soužití kultur, ale významné evropské mocnosti přihlašující se k demokracii, například Francie, prakticky směřovaly k obyvatelstvu homogennímu vzdělanostně, názorově a životním stylem. Odlišnost a nepřizpůsobivost znepokojovaly a dokonce byly veřejně odmítány.

Asimilace se zčásti dařila, ale přinesla hořké plody. Podle francouzských sociologických výzkumů třetí generace poválečných přistěhovalců z francouzského Maghrebu už ztratila svou jazykovou arabskou a náboženskou islámskou identitu, její příslušníci se však nestali přičinlivými francouzskými sekulárními aktéry výkonnostní a konzumní společnosti.

Domnívám se, že by se náboženské autority měly vážně zaposlouchat do sekulárního studia této problematiky. Foto victoria.ac.nz

Jsou uzavřenější skupinou než oddaní francouzští muslimové, či euromuslimové, například perennialistická škola formulovaná v první polovině 20. stolení Francouzem René Guénonem a Švýcary Frithjofem Schuonem a Titem Burckhardtem.

Protože se asimilace neosvědčila, začalo se mluvit o integraci. Nejčastěji je to však jen nové slovo pro bezkoncepčnost. Tedy pro bezradnost škol, politiků, úřadů a náboženských autorit tváří v tvář holému faktu multikulturality.

Kdybychom slovo integrace vzali opravdu vážně, bylo by to vědomé vytváření společného veřejného prostoru, například státu (a integrované Evropy) při zachování odlišnosti. To se ovšem snadno řekne a hůř udělá. Jak zabránit dvěma protichůdným tendencím – jedné k izolaci odlišných skupin ve jménu zachování identity a druhé k pohlcení menšin většinou v zájmu jednoty, pohlcení omlouvanému společným úkolem?

Úkol budoucnosti
V poslední době se začalo místo o multikulturalismu mluvit o jiné podobě soužití kultur. Mluví se o interkulturní komunikaci. V anglické jazykové oblasti se ve významu snad velmi podobném mluví i cross-cultural communication nebo cross-cultural studies. Pro toto případné křížení kultur nemáme zatím v češtině název.

Mělo by jít o vážné zkoumání, jak lidé různých kultur komunikují, jak vytvářejí znaky a jak jim rozumějí, jaká nedorozumění z toho mohou vznikat, a jak je překonávat. Mluví se též o transkulturním studiu a o transkulturních aktivitách, a důraz je položen na to „vidět se očima druhého“, ale též o sdílení a výměnu myšlenek, hodnot, stylů mezi kulturami.

Důkladné studium odlišností a možností vytvářet celek se zachováním různosti stojí před námi a současný vývoj jako mimořádně náročný úkol pro náboženské směry, pro státy, národy a rasy, pro kultury či civilizace. Judaismus, křesťanství a islám a desítky či stovky jejich směrů a podob jsou pro tento úkol různě dobře nebo špatně vybaveny.

Domnívám se, že by se náboženské autority měly vážně zaposlouchat do sekulárního studia této problematiky. Všechna tři velká abrahámovská náboženství by mohla a měla probudit v sobě to nejlepší a stát se platnými součástmi otevřené, pluralitní společnosti.

Měla by konečně uznat, že výlučné a samospasitelné nároky a kruté výzvy vůči těm druhým nejsou skutečným Božím pokynem, i když jsou zapsány v jejich posvátných textech. Měla by pochopit, že judaismus, křesťanství a islám (ale i vzdálenější směry) jsou tu každý vedle druhých, s nimi a pro ně a navzájem pro sebe.

Dozvíme se od přítomných náboženských činitelů, co které náboženství má připraveno? Ví-li o tomto nároku, chce-li a dokáže-li přispět k odpovědi na tuto výzvu?

(Předneseno jako úvod k panelu na festivalu Stánek míru 25. září 2016 v Berouně; panelisty byli zástupci judaismu, křesťanství a islámu a iniciativy Hate Free. Odpovědi na své závěrečné otázky jsem od nich v hodinové diskusi nedostal.)

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Aleš Morbicer - Ostrava

Pondělí, 26.Září 2016, 09:18:16

Tak ono dost záleží, jak se to napíše.
Když pane Štampachu francouze charakterizujete jako "přičinlivé francouzské sekulární aktéry výkonnostní a konzumní společnosti" a Francii popíšete jako zemi, kde vše směřuje k obyvatelstvu homogennímu vzdělanostně, názorově i životním stylem,,,,,,,,,,,,,,,,,,
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, člověk by si řekl, že je to strašná, nepestrá, totalitní země, tahle Francie.

Jenže ona není.
Je naopak velmi, velmi pestrá a svobodná.

Taky jsem si nevšiml, že by byl nějaký větší problém s židy, balijskými hinduisty, budhisty, newageisty a dalšími.

Ať zaostřuji jak chci, vidím problém s islámem, s tím divným náboženstvím z pouště, ne s "multikulturalitou".

Lenka Vytlačilová - metrolog

Pondělí, 26.Září 2016, 19:52:15

Nevznikají jenom gheta chudých, ale take komunity, těch bohatých, kteří mohou utéci do bezpečí za plotem.

Mnozí z nich pak prosazují multikulturalismus a otevřené hranice a spílají těm, kteří jejich možnosti nemají do rasistů a xenofobů.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.