Deník Referendum Domov

V pondělí se sešly dva tisíce lidí na náměstí Jiřího z Poděbrad. Všichni chtěli vyjádřit svůj odpor k neonacistickým malůvkám, které se objevily v noci ze soboty na neděli na několika výlohách v Praze.

Demonstrace rozpoutala bitvu. Ne ale společnou bitvu proti fašismu, ale vzájemnou bitvu o to, zda byla sama demonstrace správná, zda ji svolali ti správní lidé, proč nemohla mluvit ta nebo ten, jestli tam bylo rudých vlajek hodně, nebo málo, či zda psanci ještě dnes existují, či zda vyhynuli v devatenáctém století.

Hlavní pohoršení vyvolal výrok „smrt fašismu“, kvůli kterému vládní agentura Hate Free Culture ohlásila, že se dalších demonstrací nezúčastní. Nemálo lidí překvapilo, že demonstrace byla politická, že nešlo jen o srocení tak nějak obecně slušných lidí, které jinak politika nezajímá.

Fašismus, neonacismus nebo rasismus nejsou nějakým nedorozuměním. Nikdo nenastříkal na zeď hákový kříž a šifru 88 jen proto, že se mu nepovedl domeček jedním tahem a o jedničku si spletl letopočet sametové revoluce. Fašismus, neonacismus i rasismus jsou politické postoje, ideologie, které vylučují některé skupiny lidí do kategorie podlidí. Jak se k nim máme postavit?

Vlastně až teď jsem si uvědomil, jak nešťastně pojmenovaná je agentura Hate Free Culture. Nejmenuje se třeba Racism Free, Slavery Free, Sexism Free, Fascism Free. Problémem, který je podle ní potřeba odstranit, jsou nenávist a emoce. Není pak divu, že dojde ke zmatku, když je nenávist naopak na místě.

Copak máme tolerovat nebo milovat genocidu, či ji alespoň ignorovat? Vraždu? Fašismus? Nenávist a intolerance jsou na místě tam, kde žádná tolerance být nemůže.

Žijeme ale v regionu, kde je normou spíše pochopení pro etnickou či sociální nenávist, a kde právě toto pochopení fašisty posiluje. Říci, že ostré odmítnutí všech rasistických a podobných nenávistných směrů je vyhrocováním situace, je pokus o postavení obou stran na stejnou úroveň. Jedni nenávidí uprchlíky, Romy a černochy a ti druzí zas nácky. Tak to ale není. Na jedné straně je nenávist k lidem, na druhé je kategorické odmítnutí nenávistné ideologie.

Demonstrace rozpoutala bitvu. Ne ale společnou bitvu proti fašismu, ale vzájemnou bitvu o to, zda byla sama demonstrace správná a zda ji svolali ti správní lidé. Foto Saša Uhlová, DR

Některé transparenty či proslovy byly prý kontraproduktivní, nebylo přeci potřeba ukazovat své politické postoje, které nás mohou rozdělovat, lepší by bylo jen se sejít a slušně se vyjádřit proti fašismu. Jak se objevilo jinde na Facebooku, máme se spojit proti zlu nehledě na politické smýšlení.

Jenže ideologicky, politicky založená je i ona představa klidného, slušného setkání, na němž se civilizovaně a nekontroverzně vyjádříme proti neonacismu a půjdeme domů. V rámci téhle představy je dáno, co je ve veřejném prostoru přijatelné, jaká hesla mohou zaznít, jaké písně zpívat a zda se může šlapat po trávníku.

Podle této ideologie není fašismus součástí politiky, je to „problém“, který si žádá apolitické řešení. Ale může být apolitický antifašismus něčím víc než jen rozhořčením se nad narušením klidu a poškozením kusu omítky?

Antifašistické postoje jsou součástí vícero politických směrů. Těžko tak může být překvapením, že když se antifašisté sejdou, budou se jejich názory na jiné věci třeba i zásadně lišit. To není chyba systému, ale jeho normální součást.

Politika není expertní hledání toho jediného správného řešení pro každou věc. Nesouhlas s názorem jiného nemusí být jen důsledkem nedostatečného pochopení problému. Politika je soubojem světonázorů, představ o fungování společnosti, stejně jako soubojem zájmů různých skupin obyvatel. A ty se liší.

To ale neznamená, že se nemůžeme spojit proti společnému nepříteli – každý z trochu jiných pozic, každý s jinými politickými představami, ale společně proti fašismu. Jedni přijdou s rudými vlajkami, jiní s černými a další zas třeba s tibetskými. Hrozbě se však postaví společně.

Kdosi v odkazu na pondělní řečníky napsal, že hesla jako „No pasaran!“ se dají tolerovat proto, že se tak nějak ví, že ti skandující „jsou vlastně v pohodě a nemyslí to tak“…

Já naopak doufám, že to tak myslí.