Zmatek v ismech

Politické strany stále častěji mění své názvy i směřování. Někdy přitom zapomínají na svůj cíl – svobodu a důstojnost občanů. Ivan Štampach připomíná tuto historii bojů za volnost jednotlivce a zároveň i za funkční společnost.

V poslední době zejména v postkomunistické střední a východní Evropě vznikají politické subjekty prapodivných názvů: Ano, bude líp, Ne Bruselu, Úsvit (který se mezitím stal Soumrakem), TOP 09, Lev 21. Přesto stále převládají názvy obsahující tradiční politické směry, tedy strany (případně hnutí) demokratické, konzervativní, liberální, sociální, socialistické a komunistické. A hranice, kolem kterých se vedou ostré (u nás zatím převážně slovní) potyčky, vedou stále mezi těmito doktrínami.

Označení politického směru a jeho zařazení do nějak rozčleněné a srozumitelné struktury (třeba tak zvaného politického kompasu) nemá často co dělat s názvem. Tak například jeden takový systém konfrontující bodované otázky s politickým programem klade české sociální demokraty mezi pravicové autoritativní strany.

Ukázkou mnohoznačnosti názvů jsou američtí demokraté a republikáni. Kolem poloviny 19. století byli první z nich radikálně pojatým evangelikálním křesťanstvím motivovaní obhájci otrokářského režimu v USA. Druzí přijímali inspiraci spíš od zakladatelské americké generace a prosazovali rovnost občanů mimo jiné bez ohledu na rasu. Později se role vyměnily.

Republikánstvím se dnes míní konzervativní složka tamní společnosti. Převládají v něm nábožensky motivované autoritativní tendence. Demokraté jsou, a to i ti, kteří se hlásí ke křesťanství, spíše sekulární a pluralističtí. Vykazují také mírné sociální náznaky.

Označíme-li za liberála někoho ve Francii, je to skoro neslušné. Míní se tím výrazně pravicová orientace. Pokud by nám to připadalo divné, stačí si připomenout zdejší Stranu svobodných občanů. Ve Spojených státech je liberálem lidskoprávní aktivista, obránce práv menšin, stoupenec alternativních životních stylů a také člověk sociálně orientovaný. Uchazeč o demokratickou nominaci do prezidentských voleb Bernie Sanders se výslovně hlásí k demokratickému socialismu skandinávského typu, ale bývá označován za liberála: americké zdroje ho charakterizují jako liberálnějšího než jeho hlavní rivalka Hillary Clintonová.

Konzervativismus v Evropě může být vnímán jako důsledná pravice, pravice bez kompromisů, obhajoba vlády elit a poslušnosti mas, jako pokus o obnovu tradičního rozvrstvení společnosti podle předmoderního modelu. Může se tím však také myslet středová politika obhajující sociální stát, podporu rodiny a obce, drobného podnikání a tradiční kultury. Jde často o politické hnutí s náboženskými důrazy.

Vzlety a pády individuí
Takové úvahy o zmatku v názvech politických směrů mi jdou hlavou v těchto dnech, kdy lidé v mém blízkém okolí, kteří se vášnivě řadí do levé části politického spektra a spíše dál od středu, zároveň podporují ruský konzervativní, imperiální, asociální a polodiktátorský režim, staví se proti společnému evropskému projektu a jsou spíše nacionalističtí či patriotičtí. Odmítají pomoc běžencům, kteří hledají v západním světě útočiště před válkami, tyranií náboženského fundamentalismu a před bídou.

Když hájím solidaritu, a když se snažím vysvětlit, že sociální program musíme hájit v Evropě a ne proti ní, odesílají mě tito přátelé do imaginární pražské kavárny mezi sluníčkáře, pravdoláskaře a schwarzenbergiány. Překvapuje mne, že mi nikdo z nich nenapsal nebo neřekl, že jsem vlastizrádce a že budu viset.

Snažím se ty podivuhodné posuny na politické scéně chápat historicky. Vychází mi však z toho značná skepse. V antické kultuře chybí pojetí osoby. Jen výjimečně zaznívá něco takového jako výrok připisovaný Prótagorovi z Abdér (485 až 410 před naším letopočtem): Mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.

Řecký i latinský výraz pro osobu znamená vlastně masku. Jde o výraz z divadelní mluvy, asi jako když dnes v programu čteme: osoby a obsazení. V biblické tradici se poprvé ozývá ono dnes všední, ale tehdy nové konstatování „já jsem“. Nejprve to vyslovuje jen Bůh a později si to středověká světice pro sebe interpretuje: Já jsem ten, který jsem, ty jsi ta, která není. Ale přesto tuto božskou sebereflexi v Novém zákoně vyslovuje člověk a ukazuje tím svou božskou kvalitu, ukazuje, že v něm přebývá plnost božství tělesně. Ukazuje, že člověk nemůže být prostředkem, nýbrž vždy cílem, jak to později vysloví v jedné z verzí svého kategorického imperativu Immanuel Kant.

Zkušenost nabádá k propojení individualismu a společenské solidarity. Cesta ke svobodné společnosti ovšem skrývá mnoho nástrah. Ilustrace coroflot.com

Biblický objev jedinečného, nezastupitelného lidství je však na staletí zapomenut a znovu vydolují z křesťanské tradice tuto myšlenku renesanční a reformační iniciativy. Středověký kolektivismus, v němž jednotlivý člověk ještě stále byl ničím, je pozvolna střídán systémem, v němž je člověk postaven na vyvýšené místo. Lidský život se shledává hodným ochrany, podpory a rozvoje. Člověk je s konečnou platností potvrzen jako svobodná bytost. A z jeho duchovní svobody se odvozují požadavky na uplatnění svobod založených na občanské příslušnosti, ale pak i práv daných pouhou příslušností k lidskému rodu. Člověk je objeven a obhajován jako individuum.

Politický individualismus se však nestal zářivou říší svobody, respektive svobod, které se navzájem vyvažují, ani hrou individuálních ekonomických zájmů, která má za následek blahobyt všech. Režimy hlásící se k liberálnímu individualismu se leckdy chovaly hanebně. Postavení nového městského proletariátu bylo možná horší než pozice poddaných za dřívějšího režimu. Bída a útlak nezmizely, jen byly částečně odsunuty směrem k lidem jiných ras a na jiné světadíly.

Proti individualismu se vzedmula mohutná vlna nového kolektivismu. Společnost je určující, jednotlivec je jen jejím výrazem. Je determinován nejen přírodně, biologicky, ale i sociálně. Svoboda myšlení a rozhodování je iluzorní. Výrobní prostředky se mají koncentrovat v rukou státu, mají se zřídit „pracovní armády“ a práce má být povinná.

Vznikly dvě podoby kolektivistického důrazu na společnost a stát. Socialistické hnutí postupně zapomínalo na marxistickou tezi, že svobodný vývoj každého jednotlivce bude podmínkou svobodného vývoje všech (II. kapitola Komunistického manifestu) a nastolilo postupně krvelačnou, krutou diktaturu stranických špiček, odpornou karikaturu socialismu promýšleného generacemi kritiků kapitalismu. Režimy stalinistický, maoistický a polpotovský patří k nejkrutějším v celých lidských dějinách.

Druhá podoba kolektivismu nechce, aby dělnická třída porazila buržoazii, ale chce ustavit korporace, v nichž budou muset zaměstnanci a zaměstnavatelé spolupracovat. Zajímavý návrh, který by teprve ukázal, nakolik byl tehdy a nakolik je dnes po značných technických a kulturních změnách realistický a nakolik iluzorní. Nebylo k tomu dost příležitostí, protože původní impuls degeneroval v italský fašismus a ještě daleko otřesnější německý nacionální socialismus, režimy, které za sebou zanechaly desítky milionů obětí.

Společnost člověka sebevědomého
Zdá se tedy, že se individualismus i kolektivismus zdiskreditovaly. Mohlo by se zdát, že teď musí přijít návrh na kompromis. Vzít to dobré ze svobodomyslného individualismu i ze solidárních a sociálních programů a nastolit pořádky liberálně-sociální, systém demokratického socialismu. V názvech to však není. A hlavně to není tak jednoduché.

Nejprve různé formy fašismu a poté i systém (post)stalinistický byly poraženy. Jediná významná mocnost, která šermuje srpy, kladivy a pěticípými hvězdami, pěstuje pod ochranou těchto symbolů asociální režim podle receptů chicagské ekonomické školy. Liberální princip před čtvrt stoletím oslavil mohutné vítězství. Některým naivním vyznavačům liberální ideologie se zdálo, že dějiny skončily, že už je všeho dosaženo a že už nastává postpolitické období dějin.

Liberální individualismus však popřel sám sebe. Zcela rozvrátil základy, na nichž původně stavěl. Člověk jako suverénní subjekt zanikl, pokud kdy vůbec reálně byl, a stal se objektem mezi objekty, věcí mezi věcmi. Měl být individuem, tedy doslova vzato dále nedělitelnou částí společnosti, avšak dnes je nejen dělitelný, ale je skutečně fragmentarizovaný. Jednota tvořící osobu je dekonstruována. Člověk je klubkem tendencí, sil a zájmů. Filosofické popření subjektivity je nakonec jen poctivým odrazem toho, že člověk přestal být subjektem – že je objekt.

Moc anonymního kapitálu zotročuje nominálně svobodného občana různými tlaky na něj jako na zaměstnance, dlužníka i občana. Vzniká dříve nemyslitelný rozdíl mezi všemocnými a prakticky bezmocnými, mezi pohádkově bohatými a zbědovanými masami zejména ve třetím světě, ale stále víc i ve staré dobré Evropě a v dalších oblastech tak řečeného Západu (i když už to neodpovídá skutečnosti čistě geograficky). Nutno však poznamenat, že moc zotročuje nejen novodobé otroky, ale i mocnáře samotné. Nikdo z nich není sám sebou, skutečně svobodně rozvinutou osobností. Oligarchové žijí ve strachu jeden z druhého a tvoří si podivný paradoxní pasvět.

Jistá šance na změnu je v obnově toho pojetí člověka, které se postupně tvořilo s rozvojem civilizace. Ne abstraktní individuum, které podlehlo tlakům a rozpadlo se, a také ne bezejmenný článek všemocné masy. Zde není nic zaručeno. Je možno se pokoušet obnovit důvěru v lidskou osobu, v lidský subjekt s jeho individuálním a sociálním pólem. Je to obnova důvěry v duchovní podstatu lidství, a to se nemusí dít (a spíše se to nebude dít) s přispěním tradičních organizovaných náboženství. Důraz na duchovní ráz člověka neznamená, že existuje nějaká duchovní substance jako protiklad tělu, hmotě a přírodě. Být duchem znamená daleko spíš schopnost překračovat danosti a schopnost tvořit skutečnost radikálně novou.

Jen člověk s obnovenou důvěrou a sebedůvěrou se pak může ujmout ekonomicko-sociálních a politických pořádků (či spíše nepořádků) a může prosadit ne pouze vysněnou, nýbrž reálnou svobodu. Je však možné, že jako jednotlivci a jako lidstvo tuto šanci promarníme.

A co si myslíte vy? Diskuse (20 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Ode zdi ke zdi; anebo?... Pondělí, 31.Srpna 2015, 13:17:17

Napřed jedna technická poznámka: ten Protagorův výrok byl pravděpodobně míněn v jiném smyslu, než jak my máme obvykle sklon ho chápat: tedy ne tak, že by člověk snad byl - humanistickým - středem všech věcí, nýbrž spíše se jednalo o čistě věcné konstatování faktu, že člověk prostě vůbec není schopen hodnotit věci jinak, nežli ve vztahu k sobě samotnému (tedy ze své vlastní subjektivní perspektivy).

K tématu samému: naprosto dokonalá, tématicky všeobsahující analýza současného stavu, jeho deformací a deficitů. Ano, dosavadní dějiny lidské společnosti se zmítají mezi individualismem a kolektivismem: individualismus slibuje bezbřehou svobodu, ale nakonec přináší jenom sebestřednost duchovně nevyzrálého, konzumně i jinak manipulovaného individua; kolektivismus sliboval Velkou pospolitost a všeobjímající harmonii, ale jeho výsledkem byla - opět manipulace člověkem, prováděná masově a cíleně. Skoro to opravdu vypadá, jako by člověk napřed musel vyzkoušet všechny špatné cesty, než vůbec přijde na myšlenku pokusit se jednou také o tu cestu pravou.

Autor textu má naprostou pravdu v tom, že tato cesta může vést jedině někde středem mezi těmito dvěma extrémy - bezbřehým individualismem na straně jedné, a mezi totalitním kolektivismem na straně druhé.

A dozajista má plnou pravdu i v tom, že tato "třetí cesta" musí být nutně spojena s renesancí lidské osobnosti jako takové, která v sobě synteticky propojí elementy nezaměnitelného, tvůrčího já, stejně tak jako elementy jeho sociálních, nadindividuálních mezilidských vztahů a konotací. A nelze nepřisvědčit ani jeho tézi, že tato renesance či restaurace pravé lidské osobnosti musí jít ruku v ruce s určitým druhem duchovního prozření, které ovšem s největší pravděpodobností vzejde mimo rámec duchovních systémů tradičních.

Zůstává nezodpovězena pouze otázka, jak toho všeho dosáhnout. Když se reálně stále pohybujeme ve světě, který je sám roztržený na tyto dvě poloviny, a ještě si vůbec ani nedokáže uvědomit, že teprve spojení těchto dvou polovin může založit nezkrácenou celistvost jeho vlastního bytí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Cesty pohodlné a cesty pravé Pondělí, 31.Srpna 2015, 13:33:24

Ještě poznámka k té větě, že "to opravdu vypadá, jako by člověk napřed musel vyzkoušet všechny špatné cesty, než vůbec přijde na myšlenku pokusit se jednou také o tu cestu pravou" - svým způsobem to není nic divného, ta svůdnost všech těch špatných cest vyplývá z toho, že nabízejí velice jednoduché recepty, které předkládají napohled spásně prostá řešení; jednoduchá hesla, se kterými je možno vnitřně naprosto splynout, vepsat je na prapory své strany, aniž by se muselo složitě přemýšlet o dosahu jejich platnosti a pravdivosti.

Základním předpokladem k tomu, opustit ty falešné cesty zdánlivě jednoduchých řešení by tedy byla připravenost člověka vzdát se pohodlného myšlení v podobě hesel, a odvážit se vstoupit do říše myšlení pravého, které se musí vždy a znovu namáhavě vypořádávat se složitostí a protimluvností světa vezdejšího.

Dokáže tento zásadní mentální převrat učinit už člověk současné doby; anebo nezbude nic jiného nežli doufat, že se k tomuto poznání propracují alespoň generace budoucí?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 31.Srpna 2015, 15:42:54

Jak se mohou budoucí generace propracovat k nějakému poznání, pane Poláčku, když se k němu musí propracovat každý sám?
Nebo si myslíte, že v budoucnu se budou lidé rodit už "propracovaní"? Že budou mít tu "pravou cestu" zakódovanou v genech?
Mám z toho všeho takový špatný pocit. Jako že pravice vítězí na celé čáře.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Generace dnešní a generace budoucí Úterý, 1.Září 2015, 12:24:53

Paní Hájková, kdyby ten text pana Štampacha četl nějaký pravičák, s největší pravděpodobností "by z toho měl takový špatný pocit, jako že levice vítězí na celé čáře".

To je právě to, o co se pan Štampach - evidentně marně - pokoušel: totiž prolomit ta stará ideologická schémata v hlavách lidí, nechat je pochopit jak naprosto omezené jsou oba ty postoje, které se omezují vždy jenom na jednu jedinou perspektivu - buďto je dobré všechno co je kolektivistické a špatné co je individuální, anebo ale holt naopak.

Ano, paní Hájková, k tomu poznání jak zoufale omezené jsou obě tyto ideologie respektive ideové postoje, se musí nakonec propracovat každý sám.

Ale přece jenom bude rozdíl v tom, jestli se budou příští generace (doufejme) jednou už rodit do světa, kde je to překonání těchto ideologických -ismů považováno za samozřejmé, než když dnešní generace žije ve světě kde právě tato bezduchá ideová polarizace je považována za samozřejmou, a veškerý politický aparát je přizpůsobený právě k tomu, aby obě tyto ideové frakce tu omezenost svých životních perspektiv mohly plně pěstovat a vyžívat.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 1.Září 2015, 13:39:31

Polarizace ve světě přece není ideová, ale reálná, pane Poláčku. To by vám jistě potvrdil i Marx. Ten Marx, který psal o budoucí společnosti, kde "svobodný vývoj každého jednotlivce bude podmínkou svobodného vývoje všech" (a obráceně).
To, že není možný absolutní individualismus ani absolutní kolektivismus je podle mého názoru samozřejmé a málokdo si myslí opak.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 1.Září 2015, 18:39:58

Ale abych doložila, pane Poláčku, jak marxisté uznávají, že je potřeba osvobodit i kapitalisty, vložím sem úryvek z marxistické pohádky "Neználek na Měsíci". Na konci knížky se hezky popisuje, jak se továrník Scouperfield (jméno odvozeno od slova "skoupý") po pádu kapitalismu těší z nového života, v němž byl zbaven svého dosavadního břemene - nutnosti honit se za ziskem:

"Práce se Scouperfieldovi zalíbila, tím spíš, že měl kolem sebe pořád človíčky, se kterými si mohl popovídat, zažertovat nebo se poradit o nějakém novém zlepšováčku.
Často si teď po práci kupoval velkou housku a spokojeně se vydával do zoologické zahrady. Tuze rád se tam díval na všelijaká zvířata, obzvláště na vodní ptactvo. Když viděl uprostřed jezírka plavat kachny, smál se a volal:
"Koukejte, kachny, kačenky - aby je čert vzal!"
Drobil housku na břeh, kachny připlouvaly a pochutnávaly si na tom pohoštění. Časem si tak zvykly, že Scouperfielda poznaly už z dálky. Jen zahlédly jeho černý cylindr,honem pospíchaly ke břehu. Scouperfield byl celý šťastný, nalámal kachnám půlku housky a pak řekl:
"Tak a dost, miláčkové, jděte zase pěkně plavat. Příště vám přinesu zas. A? Říkali jste něco?"
A odcházel do oddělení mláďat, kde rozdal zbytek. Když tam byl náhodou sám, poprosil hlídače, jestli by mu nedovolil trošku si pohrát. Hlídač mu to někdy dovolil. Scouperfield přelezl ohradu, hladil zvířátka jedno po druhém, pomazli se na rozloučenou s nějakým medvídkem a dokonale šťastný se zas vracel domů.
V neděli a ve svátek jezdíval s některým ze svých nových přátel do přírody za město. Dýchal tam svěží vzduch, poslouchal zpěv ptactva a koukal na květiny. Časem si zapamatoval i jejich jména a teď už to pro něj nebyla jen modrá, červená a žlutá kvítka, ale pomněnky, lekníny, konvalinky, zvonky, fialky, pampelišky, chrpy nebo macešky. Od té doby, co se naučil znát kytky jménem, jako by to byly jeho blízké příbuzné, a měl ještě větší radost, když je uviděl
"Jak je ten svět krásný!" říkával okouzleně. "A ta příroda! Dřív jsem z toho neměl nic. V jednom kuse jsem vymýšlel, jak co nejvíc vydělat, a na nic jiného mi už nezbyl čas, aby to čert vzal! Zato teď už vím, že největší vzácnost nejsou peníze, ale všecka ta krása kolem". "

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Co s polarizací? Středa, 2.Září 2015, 12:13:13

Ale jistě, paní Hájková, že polarizace ve světě je reálná. A my stojíme právě před tou historickou úlohou, s touto polarizací něco udělat.

Pan Štampach velmi přesvědčivě vylíčil, jaké byly důsledky dosavadních snah tuto polarizaci vyřešit jednostranně, totiž naprostým příklonem k jednomu či druhému pólu této polarity. Takovéto snahy mají asi takové vyhlídky na úspěch, jako pokoušet se zrušit jeden pól magnetu ve prospěch pólu druhého.

Dnes už skutečně nastává doba, kdy si člověk musí definitivně uvědomit, že takovéto snahy jsou naprostý nesmysl. Že ta polarita lidského bytí tu byla vždycky, je tu pořád, a bude tu i nadále. A že jediná možná cesta je ta, uvést to všechno do souladu, tak dalece jak je to jen reálně možno.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Inspirace z Měsíce? Středa, 2.Září 2015, 12:18:42

Tu knížku Nikolaje Nosova "Neználek na Měsíci" jsem vždycky hodnotil jako naprosto nejslabší z celé série jeho vyprávění o osudech tohoto človíčka. Krátce řečeno, příliš to páchlo ideologií, postavy tam jednaly podle prefabrikovaných ideologických klišé.

A ta proměna onoho milionáře v lidumila - ta působila asi tak přesvědčivě, jako obrácení Ferdyše Pištory.

A tak se dá odpovědět takto: ano, marxisté (ti praví) chtějí osvobodit i kapitalisty. Ten základní problém je ale v tom, že ti zpropadení kapitalisté (a to ale znamená všichni pravicově orientovaní lidé) jaksi vůbec osvobozeni být nechtějí. To je prostě psychologicko-antropologický fakt, který se nám sice může nelíbit, ale nakonec nám nezbude nic jiného, nežli ho vzít na vědomí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Ideologie a charakter Středa, 2.Září 2015, 12:37:33

Ještě je zapotřebí vypořádat se podrobněji s jedním momentem, který I. Štampach zmiňuje v rámci svého relativizování platnosti dosavadních -ismů. Připomeňme si onu rozhodující pasáž:

"Takové úvahy o zmatku v názvech politických směrů mi jdou hlavou v těchto dnech, kdy lidé v mém blízkém okolí, kteří se vášnivě řadí do levé části politického spektra a spíše dál od středu, zároveň podporují ruský konzervativní, imperiální, asociální a polodiktátorský režim, staví se proti společnému evropskému projektu a jsou spíše nacionalističtí či patriotičtí. Odmítají pomoc běžencům..."

Ano, nedá se nic dělat, ale právě tohle je jedna z nejtvrdších zkušeností, kterou nutně musí udělat každý, kdo ideje levice pevně spojuje s ideály a principy humanity: zdaleka ne každý, kdo se verbálně hlásí k programu levice, tak činí z upřímného zájmu o lidskou bytost, o její reálné postavení na tomto světě.

A jsou to často právě ti napohled nejvíce radikální levičáci, kteří pak naprosto selhávají, když jsou konfrontováni s naprosto reálnými osudy zcela reálných lidí, a kde by tedy mohli nejlépe osvědčit svou údajnou lidumilnost.

Ukazuje se: pro mnohé takzvané levičáky je jejich levicovost ve skutečnosti jenom vnějškovou pózou; je to jenom jejich ryze politickou ideologií, jejímž prostřednictvím si jenom ventilují a vybíjejí svou vlastní misantropii, svůj trvalý pocit ukřivděnosti v tomto světě. A tak se pod heslem "boje proti kapitalismu" ze všech sil křečovitě obhajuje putinovský režim v současném Rusku, který se stále více blíží dřívějším, ryze totalitním poměrům; a se stejným cynismem se přibouchávají dveře před proudy uprchlíků, a přitom se dokonce šermuje "argumenty", že i v tomto případě je vším vinen "velký kapitalista", totiž USA.

Zkrátka: samotné vyznávání toho či onoho "ismu", samotný příklon k levicovému programu z nikoho ještě neudělá lepšího člověka. Jsou to zcela konkrétní situace, ve kterých se pozná pravá kvalita lidského charakteru. A je bohužel faktem, že právě v těchto zcela konkrétních zkouškách nemalá část levice zcela žalostně propadá.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 2.Září 2015, 12:58:48

Tak nezbývá, než abychom se osvobodili sami a "zpropadené" kapitalisty, jakož i skalní pravičáky nechali tak, jak jsou. Nebo tam, kde jsou?
Jinak máte pravdu - Neználek ve Slunečním městě byl přece jen o něco lepší.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Cesta korporativismu? Pátek, 4.Září 2015, 14:08:53

Ještě je zapotřebí trochu se pozastavit u jedné autorem textu zmiňované možnosti, jak překonat historický protiklad mezi jednostranně pojatým individualismem (neo)liberální společnosti na straně jedné, a masově kolektivistické společnosti na straně druhé: totiž u formy společenského korporativismu.

Bezpochyby, po historických zkušenostech s korporativismem italofašistického respektive nacionálně-socialistického typu je to krajně riskantní, tuto cestu korporativismu vůbec jenom zmínit v nějaké pozitivní konotaci. A přesto - anebo právě proto - není nikterak od věci se na tuto alternativu podívat blíže.

Připomeňme si úvodem jeden nikoli nezajímavý fakt: ten proslulý "švédský model", stále ještě tak populární u části (umírněné) levice jako možnost překonat kapitalismus nerevoluční cestou - tak právě tento švédský model obsahuje nezpochybnitelné elementy korporativismu, totiž třídního smíru mezi stranou zaměstnavatelů a stranou zaměstnanců. Takže už jenom z tohoto faktu je možno soudit, že myšlenka korporativismu skutečně není pouze monopolem Benita Mussoliniho respektive Adolfa Hitlera.

Nyní ale k samotnému modelu: bylo by tedy možno závažně uvažovat tím směrem, že tento korporativismus, ve smyslu třídního respektive sociálního smíru, by mohl být právě tím modelem, který by mohl znamenat překonání dosavadního dějinného protikladu mezi světem práce a světem kapitálu?

Na tuto otázku opravdu neexistuje žádná snadná odpověď. Nejen ze zkušeností Švédska, ale i třeba takového Švýcarska je možno soudit, že alespoň určitá míra takovéhoto korporativismu možná je. - Na straně druhé se ovšem nelze možno vyhnout pochybnostem, jestli se nejedná jenom o ty známé výjimky potvrzující pravidlo. Jestli tento sociální smír není možný jenom za podmínek velmi stabilní a prosperující ekonomiky, ale že by mohl dostávat nemalé trhliny za podmínek, kdy se znovu vyhrotí klasický zájmový konflikt mezi "pánem a knechtem".

Neboť, nedá se nic dělat, ale podstatou kapitalismu zůstává stále ještě neustávající snaha po maximalizaci zisku. Za časů prosperující ekonomiky je bezpochyby možno dosáhnout konsensu v tom, že z vnitropodnikového smíru budou profitovat obě strany - jak soukromý vlastník, tak i námezdní pracovník (byť i ten soukromý vlastník profituje nadproporcionálně více). Ale je takovýto konsens udržitelný ještě i za okolností, kdy ekonomika prochází krizí, kdy tedy zaměstnanec musí mít obavu jak z poklesu svého reálného příjmu, tak i svého zaměstnání vůbec? Je reálně možné očekávat od pracovníka, že se natrvalo vnitřně ztotožní se stavem, kdy on sám se musí "obětovat pro blaho firmy", zatímco soukromý vlastník si nadále může užívat svých milionů? Asi je spíš na místě o takovéto alternativě dosti pochybovat.

Takže, přece jenom žádný korporativismus? Žádný sociální smír, nýbrž natrvalo jenom třídní boj?

Vraťme se zpět k onomu momentu, kde jsme si určili, že trvalý konsens se začíná rozpadat: když se začínají bortit sociální jistoty pracovníka. - Svým způsobem, když se začínají bortit i ekonomické jistoty zaměstnavatele: když totiž svůj vlastní podnik vidí v akutním ohrožení zánikem, krachem.

Takže, naopak z toho vyplývá, že model korporativismu by měl tehdy relativně dobré vyhlídky na svou déletrvající existenci, kdyby byly dány tyto základní podmínky:

- stabilní výhledy (celosvětové) ekonomiky, perspektiva trvalého růstu;

- přítomnost nějakého zcela konkrétního, reálného s p o l e č n é h o z á j m u mezi stranou vlastníků a mezi stranou zaměstnanců.

Ta první podmínka je plně odvislá od otázky, jestli za podmínek plně globalizované ekonomiky - tedy kdy odpadnou rozdíly v ceně pracovní síly - bude světová tržní/kapitalistická ekonomika stále ještě schopna generovat dostatečný nárůst bohatství. Tento stav není možno vyloučit; ale není ani možno ho předem garantovat. Je to naprosto otevřená otázka.

Ta druhá podmínka - společný zájem zaměstnanců a vlastníků - tak nalézt nějaký takový model je tou zásadní výzvou pro budoucnost.

Jednou - bezpochyby už praxí osvědčenou - možností jsou podnikové akcie ve vlastnictví zaměstnanců. Toto jejich spolupodílnictví na majetku a výnosech firmy bezpochyby upevňuje jejich pocit sounáležitosti s firmou, aniž by spolu s tím museli převzít řídící funkce a povinnosti samotných majitelů.

Na straně druhé, takovýto druh "korporativismu" má jenom lokální dosah, pro jednu konkrétní firmu. Aby bylo možno ten protiklad mezi prací a kapitálem tímto způsobem ne-li překonat, tedy alespoň ulomit mu jeho ostří v celospolečenském měřítku, bylo by nutno najít nějaký model, kde by k takovéto spoluúčasti pracujících (ale stejně tak i vlastníků) na výnosech docházelo ve vztahu k celé národní ekonomice, k celému národnímu produktu. Pokud by se podařilo takovýto model vytvořit, pak by

1. třída vlastníků/kapitalistů měla zájem na pokud možno nejvyšší zaměstnanosti (neboť by z prosperující národní ekonomiky měli i oni svůj vlastní individuální prospěch);

2. třída pracujících/zaměstnanců by měla zájem na prosperování "kapitalistických" firem (a to ne jenom té vlastní) - neboť i ona by z celkově rostoucí prosperity těžila svůj vlastní materiální prospěch.

Je reálně možné takovýto model vytvořit? Snad ano (za uvedených podmínek); ale je v každém případě si uvědomit, že takovýto korporativní model je vždycky přinejmenším zčásti modelem umělým, který od obou stran potenciálního ("třídního") konfliktu vyžaduje povznést se nad jejich bezprostřední individuální prospěch. Úspěšné zavedení takovéhoto modelu by tedy bylo zároveň podmíněno zásadní změnou celého společenského paradigmatu, kdy by na místo sociálního protikladu nastoupil pocit sociální vzájemnosti.

Jestli je takováto změna společenské mentality možná za podmínek setrvávajícího kapitalistického (tržního) ekonomického modelu, zůstává zcela otevřenou otázkou do budoucnosti.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Poláčku, Pátek, 4.Září 2015, 17:04:25

vy jste posedlý vymýšlením modelů, podle kterých byste rád tvořil skutečnost.
Všimla jsem si jedné věci - že totiž ten váš "optimální" model je jaksi celý postavený na individuálním (možná i částečně kolektivním) materiálním prospěchu, jakožto motivačním faktoru. S tím nesouhlasím, i když připouštím, že velká část lidí na tom materiálním prospěchu neustále staví a řídí se jím přede vším ostatním.
Prostě předpokládáte, že člověk dělá něco, co se mu vyplatí.
Co to ale znamená, že se nám něco vyplatí? Že budeme pracovat, abychom za to něco mohli MÍT?
Evidentně se tady nepočítá s tím, že to "mít" je omezené a že člověk také chce (nebo časem bude chtít) hlavně BÝT sám sebou (i pan Štampach o tom v článku píše). Být sám sebou znamená REALIZOVAT SE.
Jednou jsme se bavili o tom, že v některých firmách se zaměstnanci dnes mohou velmi dobře realizovat - to je pravda. Ale pořád je dost zaměstnanců, kteří se v práci z nejrůznějších důvodů realizovat nemohou. Což ovšem neznamená, že se realizovat nepotřebují. Znamená to jenom, že (zatím) neexistuje takové placené zaměstnání, ve kterém by se (právě oni!) realizovat mohli. Lidé se ovšem nějak živit musí. Takže mají jedinou možnost - oddělit svou práci od své vlastní realizace. Mají prostě zájem dělat jen to nejnutnější (aby se uživili a nebyli propuštění), případně ještě tu práci všelijak odbývat, aby získali co nejvíce volného času, ve kterém se budou moci aspoň nějakým realizovat. Často dochází k tomu, že inteligentní lidé dělají raději jednotvárnou fyzickou práci, u které se nemusí přemýšlet, jen aby se mohli v duchu zabývat tím, co je baví. Jejich možnosti zůstávají společensky nevyužitá.
Hodně lidí je zatím schopno svou touhu po realizaci v sobě udusit, ale přece jenom ten posun k potřebě se realizovat už zcela nekontrolovatelně probíhá, takže vaše hledání jakéhosi ideálního rovnovážného stavu je myslím celkem mimo. Je docela možné, že lidé jednou budou ochotni radši umřít, než aby se nemohli realizovat.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Sobota, 5.Září 2015, 05:48:24

A ještě poznámka k tomu dělení na zaměstnavatele a zaměstnance, které je pro vás zjevně nepřekonatelné a je nutné ho zachovat. Podle posledního příspěvku se ovšem zdá, že považujete za nutné zachovat i vlastnictví.
Já vlastnictvím rozumím jak právní tak reálnou možnost a zároveň schopnost nakládat s věcí. Věřím, že není jednoduché ho překonat, ale bez toho nemůže být nikdy rovnost.
Po právní stránce se vlastnictví dědí, čili přechází většinou na potomky. Dědí se podle vás i schopnost nakládat s věcí? A dědí se kulturně nebo i biologicky? Mohla by aspoň společnost rozhodovat o tom, kdo bude vlastnikem? Váš názor mě zajímá.
A ještě mě zajímá vás názor na duševní vlastnictví, které dnes hraje důležitou roli.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Soukromé vlastnictví - zrušit či zachovat? Sobota, 5.Září 2015, 12:41:28

Paní Hájková, svou námitkou ohledně toho, že preferuji ryze materiální prospěch před touhou člověka se ve svém zaměstnání realizovat, jste tak trochu předběhla další díl mých úvah (nebylo mi samozřejmě možné probrat všechny aspekty najednou).

V tomto smyslu je tedy Váš podnět zcela legitimní; na straně druhé ale připomínám, že i podle Marxe dominantní, určující úloha té slavné "ekonomické základny" pramení právě z toho předpokladu či myšlenkového modelu, že člověk - ještě předtím nežli si začne o svém životě dělat nějaké myšlenky (a tedy se i "realizovat"), napřed prostě m u s í zabezpečit svou základní životní, materiální existenci.

Připomeňme si jenom znovu tu diskusi, kterou jsme svého času vedli o přechodu od socialismu ke kapitalismu po listopadovém převratu: naprostá většina národa chtěla zachovat socialismus, a přece tu najednou byl kapitalismus se vším všudy! Čím to? Že by to všechno způsobil jenom ten kapitalistický démon Klaus?

Realita byla asi trochu střízlivější: lidé prostě za nových "tržních" podmínek náhle zjistili, že na rozdíl od dřívějška teď už vůbec není nijakou samozřejmostí dokázat zaplatit svůj nájem. Anebo třeba i mít jenom dost peněz na jídlo. Protože najednou už vůbec nebylo samozřejmostí mít jisté zaměstnání. Zkrátka, lidé zjistili, že za tržních podmínek se musí v prvé řadě dokázat postarat sami o sebe, o své holé - materiální - přežití. A tak se podle toho také začali chovat. Nějaké humanitní ideály socialismu s jeho pospolitostí, jeho étosem užitečné práce pro společnost, atd.atd. jsou sice hezká věc; ale tam, kde člověk musí bojovat o vlastní holé přežití, jdou všechna tato vzletná hesla okamžitě přes palubu.

To znamená: jestliže opravdu chceme vybudovat, vytvořit nějakou skutečně humánní společnost, pak musíme v prvé řadě vyřešit právě tu sociální otázku. A tady se musíme v prvé řadě vzdát iluze, že řešením bude nějaká naprostá sociální rovnost. To už se zkusilo, a výsledek je známý: naprostá pracovní demotivace pracovníků. Kdo má své jisté - proč by se ještě měl nějak namáhat?

Z tohoto důvodu také skutečně považuji zachování soukromého vlastnictví za ekonomicko-společenský faktor, který je - přinejmenším pro nám historicky blízký časový horizont - nenahraditelný a nezrušitelný. Člověk prostě skutečně není tvor, který by byl dělaný pro to, být pracovně aktivní s plným výkonem z čistě altruistických motivů. Jenom pro ten blahý pocit, že tím něco dobrého podnikl pro dobro lidstva. Zatímco soukromý vlastník, ten už si ohlídá, jestli je v jeho vlastním podniku pracováno řádně.

- Ostatně, paní Hájková, dovolím si Vás ještě jednou upozornit, že i ten Vámi preferovaný družstevní model není nakonec ničím jiným, nežli jenom určitou specifickou modifikací - soukromého vlastnictví! Jenom místo jednoho jediného vlastníka tu vystupuje vlastníků více, jakožto vlastník skupinový. Ale pokud se tak děje za podmínek zachování trhu, všeobecné konkurence a diktátu tvorby zisku, pak se tito skupinoví vlastníci ničím neliší od dejme tomu od nějakého malovýrobce, který vyrábí knoflíky za pomoci své celé vlastní rodiny. Nejsou zde tedy zaměstnanci v klasickém smyslu, výtěžek jde ve prospěch celé rodiny - a přesto asi sotva budeme tvrdit, že tento rodinný "kolektiv výrobců" není soukromým vlastníkem...

Mimochodem, když už jsme se tady dotkli toho družstevnictví: zrovna nedávno jsem četl velmi zajímavý článek v německých novinách o zkušenostech s družstevními formami vlastnictví z Jižní Ameriky, o jejich pozitivech i limitech. Tento článek jsem zpracoval a nabídl redakci DR; ale DR zřejmě definitivně neotiskuje žádné z mých textů, takže z toho nebylo nic. Umístím tedy onen článek alespoň na moji homepage a nechám zde link; jestli má někdo o danou věc bližší zájem, může si to přečíst alespoň tam.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Vlastnictví jako schopnost nakládat s věcí Sobota, 5.Září 2015, 13:03:25

Skutečně zajímavá myšlenka, paní Hájková, s tím pojetím vlastnictví jako "schopností nakládat s věcí", a tedy s otázkou, zda je možno něco takového "dědit". ;-)

Pokud se mi v paměti ještě alespoň v zásadních rysech správně vynořují poslední zbytkové vzpomínky na mé dřívější studium práv, pak z ryze právního hlediska je institut vlastnictví definován jako možnost vlastníka danou věc držet, a nakládat s ní ve svém zájmu. O nějaké "schopnosti" tu není řeč; ta se ovšem předpokládá jaksi víceméně automaticky, pokud daná osoba vyloženě netrpí takovou duševní poruchou, která by omezovala její schopnost k právním úkonům.

Co se tedy oné "schopnosti nakládat s věcí" týče, to je pak už daleko spíše kategorie ryze ekonomická, nežli institut čistě právní. Jestli někdo dokáže svůj majetek spravovat respektive užívat lépe či hůře, to už není předmětem práva, a nespadá to tedy ani pod pojem vlastnictví.

Tím pádem je automaticky ze hry i ta otázka po dědění vlastnictví ve smyslu "dědění schopnosti" - z čistě právního hlediska něco takového jako "dědění schopností" prostě neexistuje. Zdědit je možno právě jenom tu výše zmíněnou charakteristiku vlastnictví: totiž možnost danou věc držet, uživat, zcizit, pronajmout, atd.

Ale abych celou věc jen tak neodbyl s poukazem na ryze formální právo: je samozřejmě také možno se na tuto záležitost podívat z celospolečenského a historického hlediska.

Můžeme se na věc podívat tak, že veškerá společenská produkce má nakonec sloužit společnosti a jejímu rozvoji. (Ponechme teď stranou tu otázku, jestli něco takového jako "společenská produkce" vůbec existuje v bezprostředním slova smyslu - jestli se tedy fakticky nejedná jenom o sumu i n d i v i d u á l n í c h produkcí.)

Z toho společensko-historického hlediska je tedy možno věc nazírat i tak, že když se historicky vytvořila určitá skupina či kasta vlastníků, která (už) není schopna své vlastnictví efektivně využívat, jestli není legitimní onu přežilou skupinu či třídu jejího vlastnictví zbavit, a ustanovit novou, progresivnější skupinu či třídu vlastníků, která tohoto vlastnictví dokáže využívat smysluplněji ve prospěch společenské produkce. Jak řečeno, z ryze historického hlediska je možno se na věc podívat i takovýmto způsobem; v tomto smyslu se skutečně legitimita dějin může ukázat být větší, nežli legitimita čistě formálního práva.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Solidární ekonomie Sobota, 5.Září 2015, 13:35:43

Tady je ten slíbený link na ten článek o jihoamerickém družstevnictví:

http://jopol68.npage.de/solidarni-ekonomie-alternativa-ke-kapitalismu.html

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Sobota, 5.Září 2015, 13:49:50

Ještě k tomu vlastnictví: vůbec nejlepší by asi bylo zařídit to tak, aby ze samotného vlastnictví neplynuly člověku žádné bezpracné příjmy. Bohužel je to zatím spíš obráceně.
Jinak jste na omylu, pane Poláčku, já žádný družstevní model nepreferuji. Psala jsem o družstvech jenom jako o jisté možnosti, jak překonat rozdíly mezi vlastnictvím a zaměstnanectvím. Netvrdím už, že družstva jsou bezpodmínečnou nutností.
Já prostě vůbec nemám žádný ekonomický model, ani neplánuji, koho je třeba čeho zbavit. To přenechávám politikům a ekonomům - i když občas taky něco kritizuji, případně o něčem pochybuji, že to může fungovat. Nebo upozorňuji na rozpory. Třeba v tom vašem včerejším příspěvku na to, že všichni lidé se nedělí na zaměstnavatele a zaměstnance. Někteří zaměstnávají jenom sami sebe. Jiné zase zaměstnává stát (to přece také není kapitalista sledující svůj prospěch). Společnost je evidentně širší pojem než kapitalisté + jejich zaměstnanci.
Vůbec si nemyslím, že člověk je (případně má být) kolektivní altruista. Napsala jsem jenom, že jeho osobní potřeby se mění směrem od čistě materiálních ke kulturním (to vůbec nesouvisí s altruismem, protože člověk milující kulturu může být klidně egoista).
O budoucnosti raději netvrdím vůbec nic.
Kapitalismus bude patrně existovat tak dlouho, dokud se nerozpadne. A kdo ví, co se přitom bude dít.
Snažím se jen poukázat na to, že možná probíhají nějaké procesy, které nevidíme nebo si je neuvědomujeme. Možná jimi časem budeme překvapeni.
S tím, co bude zítra si nelámu hlavu. Čekám na to, až se objeví něco, co bude mít smysl.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 5.Září 2015, 13:54:18

No, paní Hájková, v každém případě máte pravdu v tom, že situace je skutečně složitá. A ono se prostě opravdu nedá nějakým způsobem jednoznačně prohlásit: takhle je to dobře, a tohle je (jenom) špatně.

My se nacházíme v dějinné situaci, kdy je tady dána celá řada faktorů, z nichž každý si dělá nárok na - alespoň relativní - platnost. To jediné co nám zbývá je rozebrat všechny ty faktory jeden po druhém, a zkusit je zase složit dohromady tak, aby nám to dávalo dohromady pokud možno smysluplný, sociálně snesitelný a alespoň v zásadě humánní celek.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kudy k renesanci lidské osobnosti? Sobota, 5.Září 2015, 14:30:51

V našem uvažování o (švédském) modelu korporativismu jsme si naznačili, jakým způsobem by bylo případně možno překonat historický antagonismus mezi třídou vlastníků a třídou námezdně pracujících - vytvořením takového sociálně ekonomického modelu, kdy obě strany jsou alespoň do určité míry spojeny společně sdílenými materiálními zájmy.

Takovýto model korporativního sociálního smíru ale sám o sobě jenom vytváří základní společenské podmínky pro to, překonat dosavadní rozpolcenost společnosti a jejích ideologických směrů; ale to samo ještě nezakládá ono obnovení či vytvoření autentické lidské osobnosti, tak jak ho žádá autor textu. Připomeňme si klíčovou pasáž jeho myšlenek:

"Jistá šance na změnu je v obnově toho pojetí člověka, které se postupně tvořilo s rozvojem civilizace. Ne abstraktní individuum, které podlehlo tlakům a rozpadlo se, a také ne bezejmenný článek všemocné masy. Zde není nic zaručeno. Je možno se pokoušet obnovit důvěru v lidskou osobu, v lidský subjekt s jeho individuálním a sociálním pólem."

V takto obecné rovině je intencím autora bezpochyby možno plně přisvědčit; problém je ale v tom, že takto obecně pojaté vymezení je příliš abstraktní, nežli aby mohlo dát bližší orientaci pro zcela konkrétní cesty, jak vytyčeného cíle dosáhnout.

Jaké je vlastně to "pojetí člověka, které se postupně tvořilo s rozvojem civilizace"?

Je možno takovýto vývoj člověka a jeho osobnosti považovat za ryze lineární, za v podstatě kvantitativní nárůst pozitivních lidských a osobnostních vlastností?

Neodehrával se celý tento civilizační vývoj p r á v ě na pozadí toho trvalého dějinného konfliktu mezi principem individuality a principem pospolitosti, kolektivního ducha? Nebyl právě tento konflikt jedním ze základních impulsů (ne-li tím vůbec hlavním) tohoto rozvoje jak člověka samotného, tak i celé lidské společnosti?

Nebylo by tedy daleko spíše perspektivnější cestou, tuto požadovanou renesanci lidské osobnosti hledat nikoli někde m i m o ten zmíněný protiklad individuálního a společenského, nýbrž naopak právě přes tento protiklad sám, totiž jeho pozitivním překonáním?

Ta dosavadní omezenost lidské osobnosti spočívá právě v tom, že naprostá většina jedinců se plně identifikuje j e n o m s jednou, anebo s druhou stranou tohoto protikladu. S tím, že jenom jednu jedinou stranu tohoto dialektického páru prohlásí za jedině platnou, a tedy jedině pravdivou.

Není to skutečně nemalý paradox: člověk ve své omezenosti spatřuje svou svobodu?! Člověk nejvyšší naplnění svého lidství, a tedy své vlastní svobody spatřuje v tom, že se fixuje, omezí jenom na jeden jediný úhel pohledu, a za jeho platnost pak bojuje třeba i doslova na barikádách.

Cesta k té požadované úplné, nezkrácené lidské osobnosti tedy nemůže vést jinudy, nežli tak, že člověk dokáže překonat tuto svou omezenost, tuto svou ideologickou fixaci, dokáže vykročit z omezených hranic svého "svatého přesvědčení", a podívat se na věc také z druhé strany.

Ano, takovéto překračování hranic svého vlastního já je nejen velice náročné, ale ono doslova bolí, a to velmi citelně. Ale je to právě jenom a jedině tato cesta vlastního sebepřekonání, která může člověka přivést k úplnosti a celistvosti jeho vlastní osobnosti.

Ta naznačená cesta sociálního korporativismu, která znamená překonání jak tradičního kapitalismu, tak i klasického komunismu, se tedy dalekosáhle překrývá i s cestou samotného člověka k sobě samému, vědomým překonáváním jeho ideologicky podmíněných předpojatostí a omezení.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Duchovní přesah Pondělí, 7.Září 2015, 13:53:36

Na samý závěr je nutno ještě se zastavit u toho momentu, kde I. Štampach naznačuje cestu duchovní renesance současného člověka, která by se mohla stát východiskem i pro reálné společenské změny. Autor se tedy odvolává na duchovní dimenzi lidské bytosti - ale zároveň se důsledně vyhýbá tomu, aby tato duchovní sféra byla fixována na představu jakkoli pojaté nadřazené duchovní bytosti:

"Důraz na duchovní ráz člověka neznamená, že existuje nějaká duchovní substance jako protiklad tělu, hmotě a přírodě. Být duchem znamená daleko spíš schopnost překračovat danosti a schopnost tvořit skutečnost radikálně novou."

Tato "schopnost překračovat danosti" nemálo připomíná to, co se v umělecké kritice nazývá "přesahem".

Tedy něčím, co napohled vlastně vůbec není - a přece právě tohle vytváří základní smysl celého uměleckého díla.

Na první pohled totiž umělecké dílo jenom něco ukazuje, zobrazuje: něco bezprostředně viditelného či slyšitelného. Dejme tomu, je vyprávěn nějaký příběh. Osudy nějakých lidí, kteří prožívají ty či ony životní příběhy, zápletky, kolize. A umělecky nepoučený divák vidí jenom tento bezprostřední příběh, sleduje jeho zápletky, vzduté vášně. A přitom mu uniká to, co dokáže vysledovat divák zběhlejší v dešifrování uměleckého sdělení: že totiž za tím napohled více či méně dramatickým, ale bezprostředním příběhem se skrývá ještě něco jiného. Něco nevyslovitelného, napohled neviditelného - něco, co vychází dál za kulisy tohoto vyprávěného dění, co p ř e s a h u j e jeho předmětnou okamžikovost a danost.

A je to právě tento "přesah", co je pravým účelem a sdělením uměleckého díla. Tedy pokud se skutečně jedná o opravdové umění. Je tu vytvořeno něco, co se nedá obsáhnout žádným z jednotlivých úkonů či činů jednajících osob; a přesto právě tohle nám odhaluje daleko hlubší rozpoznání nás samých, našeho lidského světa.

A tak stejně i to Štampachovo "překonání danosti" a "schopnost tvořit skutečnost radikálně novou" jakožto základní znaky schopnosti "být duchem" směřuje právě tímto směrem: pravá duchovnost je sice imateriální, překračuje hranice a limity právě jsoucího a předmětně daného - ale zároveň není nějakou fikcí ze zcela jiných sfér, nýbrž konec konců je jenom kreativním přetvořením toho, co je zde, a co vytváří realitu našeho vlastního života.

Ivan Štampach zde nastínil v podstatě tu jedinou možnou - velice úzkou - stezku či cestu mezi předmětným materialismem na straně jedné, a mezi nespoutaným spirituálním fabulováním fantazijních světů na straně druhé.

Všechno opravdu hovoří pro to, že je to jediná možná cesta pro člověka počínajícího třetího tisíciletí; nebylo by opravdu dobré, tuto cestu ztratit z očí a z mysli.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.