Zpohodlnělí revolucionáři, nebo demokratická levice?

KSČM je nejsilnější opoziční subjekt. Uplynulý víkend si komunisté prošli sjezdem. Strana s nejstarší členskou základnou se chystá na generační obměnu. Mediální rámování se zaměřilo na personální spory, programová a ideová diskuse zapadla.

Minulý víkend se pozornost médií upínala především k personálnímu souboji na devátém sjezdu KSČM, méně už ke konkrétnímu utváření obsahu politiky tohoto aktuálně nejsilnějšího opozičního politického subjektu. Přitom vezmeme-li v potaz že svět, Evropská unie i naše domácí politická scéna se dostávají na určitou křižovatku, mělo by nás zajímat, s jakým myšlenkovým vybavením se touto křižovatkou chystají projet komunisté.

Nové vedení odráží inkriminovaný personální souboj. V posjezdových dozvucích se tak lze setkat jak s obavami příznivců, tak s nadějemi konkurentů, že rivalita mezi kandidáty bude pokračovat, že do dalšího sjezdu hrozí straně dvojkolejnost a vzájemné naschvály a pomluvy, jejichž příklady bychom nemuseli dlouho hledat ani v ostatních stranách.

Pochopitelnou oficiální reakcí KSČM je, že nové vedení musí fungovat jako kompaktní tým opřený o kolektivní rozhodování celého Výkonného výboru. Nejde ale jen o pochopení reputačního rizika permanentních sporů jako „trojského koně“.

Sjezd především v programové rovině rozhodl o tom, že se žádný programový obrat a „bolševizační“ změna směru nekoná. Svým personálním rozhodnutím také podtrhl význam politiky vyvažování různých názorových proudů pro vnitřní stabilitu i co nejširší oslovení voličů.

Ačkoli zvítězila kontinuita vývoje, neznamená to, že vítěz kádrového souboje bere vše. Aby byla strana atraktivnější pro mladé, nestačí salonní levičáctví, kterému z holínek beztak čouhají leda zkostnatělá normalizační klišé…

Když se KSČM při svém vzniku rozešla s centralismem předchozí státostrany, stala se subjektem s výrazně samosprávnou strukturou – nemůže tedy být stranou vůdcovského typu. To však znamená, že její působení je prostým odrazem vnitřních poměrů.

Průměrný věk straníků přesahuje 70 let. Že nejde o fatální věc, napovídá fakt, že celá sedmina straníků vstoupila do KSČM až po roce 1989. Ti nejzkušenější dnes nesou výraznou odpovědnost za proces generační obměny. Omlazení KSČM by mělo přinést novou energii i novou generační zkušenost s pravděpodobným vrcholem k desátému sjezdu v roce 2020.

Ve stínu personálních otázek poněkud zapadlo i další téma: do jaké míry je doba těhotná revolucí? Někteří delegáti upozorňovali na posun oproti 90. letům minulého století a vyvozovali z toho apel na tvrdší ideové vybavení a aktivismus, ale i na obhajobu minulých časů. Dostavilo se jisté vystřízlivění z tehdejších iluzí, nálady se proměňují. Oslovení otrávených lidí bulvárním populismem nebo dokonce nostalgií po starých časech namísto reálných argumentů by byla střelba mimo terč.

Téma systémové alternativy je dnes přijatelnější, musí ovšem stát na skutečně aktuální vizi, ne jen slovních eskapádách...

Aby byla strana atraktivnější pro mladé, nestačí salonní levičáctví, kterému z holínek beztak čouhají leda zkostnatělá normalizační klišé. Ilustrace thamarakandabada.com

Programové dokumenty se soustředí na tradiční agendu. Je tomu tak nejen proto, že si to straníci a voliči přejí, ale rovněž proto, že se úkoly v této oblasti (práce a mzdy, sociální jistoty, mír a bezpečí na evropském kontinentě) nedaří plnit.

To straně nijak nebrání věnovat se jakékoliv inovaci, která má hlavu a patu. Dosavadní debaty z oblasti udržitelného života či informační a ekonomické demokracie naznačují, jaká témata by to mohla být. Současnou perspektivu KSČM je třeba lidem vysvětlovat: vlastenectví není nacionalismus či antievropanství, rudá nesmí hnědnout, nelze odhodit lidskoprávní problematiku ani princip solidarity, zvládání podílu na řádné veřejné správě není rentiérské kupčení s kapitalismem ale podaná ruka a škola praktické demokracie.

Kritici slabé mimoparlamentní činnosti zapomínají, že „aktivismus bez aktivistů“ dělat nelze. Že nestačí vykládat o zápasech odborů po seminářích pro seniory, ale že je třeba do odborů také vstupovat a aktivně pracovat. Nedostatek reálně revoluční situace nelze dohnat záplavou květnatých metafor…

Není ranař ten, kdo si v tesilovém obleku s kravatou stoupne před ghetto s abstraktní antikapitalistickou přednáškou. Ideologická žvanivost nakonec nudí a končí v sterilním sektářství. Nadávat na poměry není skutečným radikalismem.

Nejen čeští komunisté se musí vypořádat s konzervativně nacionální vlnou tekoucí dnes Evropou, kdy se vůdci jako le Penová, Petryová nebo Strache halí v hávy mesiášů a ordinují strach z cizího. Multipolární svět je na křižovatce válek a chaosu a lidé mají tendenci utíkat se k fiktivním jistotám.

Mimořádná situace může zároveň vytvořit potřebu realistického většinového bloku, který by demokraticky a bez šovinismu předešel otevřené krizi a nestabilitě. V tomto je mezi radikálem a extrémistou rozdíl asi jako mezi tvrďákem a natvrdlým.

Uvažujícímu člověku svítí poznání na cestu, ne do očí. Nejde o kříšení pravé víry zvěstované jen náležitě ostřejšími kazateli hrozícími železným koštětem. Dnešní levicoví radikálové mávají jinými vlajkami, kde vedle rudé často nechybí černá nebo zelená. Hlavně se nesnažit předběhnout dění po hnědé.

Demokratická levice se nebojí soubojů. Z její nabídky by však mělo být více znát, že ví, co činí a že tím vyjadřuje připravenost na širší shodu pro racionální změnu, ne jen destruktivní emoce.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.