Chci přispět X

Katalánská nezávislost po volbách: ještě to bude zajímavé

Petr Jedlička shrnuje dopady mimořádných voleb do rozpuštěného katalánského parlamentu a španělské přímé správy, jež v Katalánsku trvá už dva měsíce. Připomíná také akty odporu katalánské společnosti a nazačuje možnosti dalšího vývoje.

Ve čtvrtek 21. prosince proběhly v Katalánsku mimořádné volby, jež měly vyřešit mnohé z krize kolem říjnového vyhlášení nezávislosti. V prvním plánu však nevyřešily vůbec nic. Rozmanitý blok stran a straniček podporujících plnohodnotné odtržení Katalánska od Španělska získal znovu parlamentní většinu, a přitom znovu většinu jen křehkou a nevýraznou, dokonce křehčí než doposud: 70 křesel ze 135, zatímco po předchozích volbách měl 72 křesel.

Vůdčím uskupením separatistického bloku navíc zůstali překvapivě pravicoví katalánští demokraté (PDeCAT) expremiéra Carlese Puigdemonta, i když v průzkumech zaostávali za katalánskou republikánskou levicí (ERC) a jejich předseda řídil vše po dva měsíce pouze na dálku z bruselského exilu.

Puigdemont se nyní tváří jako vítěz voleb a v jistém smyslu jím i je: volby ukázaly, že dobrá polovina katalánských voličů stále podporuje separatistické strany, a to po všech problémech, jež letošní podzim přinesl; strana PDeCAT kandidující letos s nezávislými osobnostmi pod názvem Společně pro Katalánsko (JuntsxCat) také obdržela podstatně větší podporu, než se čekalo  – 21,7 procenta, respektive 34 parlamentních míst. 

Na vlastní počet hlasů ovšem Puigdemont a PDeCAT nevyhráli, na rozdíl od minula. Nejvíce hlasů získali tentokrát středopravicoví a anti-separatističtí Ciudadanos vedení charismatickou Inés Arrimadasovou. Ciudadanos si polepšili skokově ze 17,9 procenta na 25,4 procenta a ve 135členném parlamentu obsadí 37 křesel – o dvanáct více než doposud. Mandát separatistů Katalánsko vést je tak dnes svým způsobem slabší, i když své zastoupení uhájili.
 
Lídryně Ciudadanos Inés Arrimadasová interpeluje Carlese Puigdemonta, dole výsledky čtvrtečních voleb se zvýrazněnými zisky jednotlivých stran. Foto J. Vermulen, CT / Repro DR, WmC



Jak pro-separatistické, tak anti-separatistické strany chtěly z proběhnuvších voleb učinit další referendum o katalánském odtržení, a oba tábory tak zmobilizovaly, koho mohly. Poměr podpory se ale nakonec ještě více vyrovnal, a to i přes ohromnou účast: hlasovat přišlo téměř 82 procent oprávněných voličů. Pro-separatistické strany podpořilo celkem 2 065 000 voličů, což je přibližně o sto tisíc více než při minulých volbách v roce 2015, anti-speparatisté strany pak 1 890 000, což je menší číslo, avšak pro daný tábor silnější vzpruha, neboť jde o dvě stě tisíc více než minule.

Lehko lze tedy dnes upadnout do přesvědčení, že se nezměnilo vlastně nic a že vše bude pokračovat jako doposud – to jest jako vleklý ústavně-politický konflikt mezi španělskou centrální vládou Mariana Rajoye a katalánskou reprezentací zosobňovanou Carlesem Puigdemontem; konflikt, který jen rozděluje společnost, aniž by vedl k nějakému vyústění.

Ve skutečnosti se ovšem v otázce katalánské nezávislosti vyjevilo za letošní podzim mnoho skrytého a upřesnilo mnoho nejasného. A ani čtvrteční mimořádné volby neskončily tak bez dopadu, jak se může na první pohled zdát. Vzato jedno i druhé, není pochyby: ještě to bude zajímavé.

Výsledky přímé správy

Jednou z vyjasněných neznámých, které umožňují předpovědět, co se bude dít nyní dále, je konkrétní podoba přímé správy Katalánska španělskou centrální vládou – režimu, jenž byl na Katalánsko uvalen krátce po oficiálním vyhlášení nezávislosti minulým katalánským parlamentem. To proběhlo ve čtvrtek 27. října.

Každý, kdo dění v Katalánsku alespoň trochu sledoval, si zřejmě vzpomene, že právě po 27. říjnu schválil španělský Senát Rajoyově centrální vládě přímou správu nad Katalánskem dle článku 155 španělské ústavy aktivovaného poprvé v historii. Přímou správou byla hned na počátku odvolána celá katalánská vláda, rozpuštěn katalánský parlament a vypsány ony dnes komentované volby. Jinak však nebyl nástup správy tak drtivý, jak se hned po vyhlášení nezávislosti předpokládalo.

Vedle odvolání ministrů a rozpuštění parlamentu přišlo o posty přibližně 150 dalších úředníků, funkcionářů či vedoucích pracovníků, ovšem z celkových 200 tisíc zaměstnanců autonomie. Odvolán byl takto i hlavní velitel katalánských policejních sil Mossos d’Esquadra, to jest de facto policejní ředitel.

Velení politice a několika dalších stěžejních orgánů převzali na přechodnou dobu zmocněnci z odpovídajících ministerstev španělské centrální vlády. A vrchním dohledem nad tím vším byla pověřena místopředsedkyně španělské vlády Soraya Sáenz de Santamaria, ovšem s omezením mandátu na záležitosti každodenního chodu.

Přímá španělská správa se tak sama vzdala možnosti rozhodovat ve všech zásadních záležitostech – s výjimkou těch, které se týkají otázky odtržení a souvisejících symbolů. Zde začali již v prvních dnech zmocněnci Madridu rušit například katalánské ambasády po světě, která zřídila separatistická vláda. Rozpuštěna byla též zvláštní komise pro vyšetřování policejního násilí při referendu z 1. října a zakázáno bylo i žluté nasvětlení velké barcelonské fontány. Žlutá se totiž mezitím stala barvou separatistů.

Obvinění a zavření

Souběžně se zaváděním přímé exekutivní správy konala přitom i španělská justice. Španělský ústavní soud nejprve pozastavil účinnost aktu katalánského parlamentu, jímž bylo vyhlášeno katalánské odtržení. Následně pak – 8. listopadu – celý akt anuloval.

Notoricky známo dnes je, že už zmiňovaný předseda odvolané katalánské vlády a dnes nejznámější tvář katalánského separatismu Carles Puigdemont utekl se svými čtyřmi ministry do Bruselu. Méně však, že dalších osm (ex)ministrů Puigdemontovy vlády zůstalo ve Španělsku a po výslechu skončilo ve vazbě.

Vznesená obvinění zní: vzpoura, podvratná činnost, respektive pobuřování, překročení pravomocí a zneužití veřejných prostředků. Nejvyšší teoreticky udělitelná sazba je zde třicet let.

Obvinění ze vzpoury, podvratné činnosti či některého z dalších jmenovaných přečinů byla vztažena postupně nejen na členy odvolané vlády, ale i poměrně velkou skupinu dalších osob. Soud s žádnou z nich dosud neskončil, ve vazbě jich bylo drženo však postupně deset: oněch osm ministrů odvolané katalánské vlády včetně vicepremiéra Oriola Junquerase a dva vůdčí separatističtí občanští aktivisté, takzvaní dva Jodriové: Jordi Sànchez ze sdružení Asamblea Nacional Catalana (ANC) – vůbec největšího ze separatistických aktivistických uskupení – a Jordi Cuixart ze sdružení Òmnium Cultural.

U šesti z oněch osmi ministrů schválil soud na začátku prosince další vyšetřování na svobodě. Z vazby tak byli propuštěni po měsíční internaci. Již dříve byla kauce povolena specificky také katalánskému exministrovy obchodu Santimu Vilovi, který na rozdíl od ostatních odstoupil po vyhlášení nezávislosti sám z funkce, a vůdčím postavám rozpuštěného katalánského parlamentu.

Všichni propuštění se přitom museli oficiálně zřeknout usilování o katalánskou nezávislost nezákonným způsobem, tedy pomocí dosavadního jednostranného postupu, museli odevzdat pasy, souhlasit s podmínkou hlášení se jednou týdně dozoru a zaplatit velkou kauci. Nejvyšší sumu složila nakonec předsedkyně rozpuštěného parlamentu Carme Forcadellová – v přepočtu přibližně 3,8 milionu korun.

Dodnes zůstávají ve vazbě z celé zadržené skupiny ještě čtyři lidé: katalánský exvicepremiér Oriol Junqueras, který je zároveň vůdčím představitelem největší katalánské levicově-separatistické strany ERC, bývalý katalánský ministr vnitra Joaquim Forn, a dva Jordiové, oni separatističtí aktivisté. Ostatní obvinění čekají na soudy už doma.

Ve vazbě zůstávají dodnes čtyři prominentní separatisté. Zleva: Oriol Junqueras, Joaquim Forn, Jordi Cuixart a Jordi Sànchez. Fota z agentur

Případ expremiéra a dopady na hospodářství

Expremiér Puigdemont a čtyři s ním uprchlí exministři zdržující se v Bruselu – to je jiný případ. Tato pětice neuposlechla na rozdíl od ostatních katalánských představitelů prvotní předvolání k soudu, a tak na ni byl Španělskem vydán celoevropský zatykač. Pětka se v reakci na tento krok ihned přihlásila belgické policii, kterou byla po patnácti hodinách propuštěna opět na svobodu s tím, že se podřídí režimu dohledu a – opět – složí kauci.

Rozhodnutí, zda budou Puigdemont a jeho čtyři exministři vydáni zpátky do Španělska, belgické orgány několikrát odložily. Španělský soud pak sám eurozatykač stáhl, aby nekomplikoval debatu o Puigdemontově vydání, respektive vině, formálními náležitostmi. 

Puigdemont se vydání dosud brání s tím, že jeho proces ve Španělsku by byl politický. O azyl v Belgii ale zatím nepožádal. V reakci na výsledek voleb vyzval Puigdemont španělského premiéra Rajoye znovu k jednání. Rajoy tentokrát odpověděl, že bude jednat s kýmkoliv, kdo sestaví novou katalánskou vládu, avšak musí být dodržovány zákony a jednání musí probíhat ve Španělsku, ne v Belgii.

Právě Puigdemont je světovými masmédii vnímán stále jako ústřední disidentská postava. Ve vlastním Katalánsku platí za hlavního disidenta také Oriol Junqueras, jehož separatistická levice ERC posílila nyní ve volbách mnohem více než Puigdemontova PDeCAT, i když PDeCAT získala nakonec přeci jen asi o deset tisíc hlasů více.

Pro zastánce setrvání v rámci Španělska je hlavní hrdinkou dnes Inés Arrimadasová z Ciudadanos. Podobně silným anti-separatistickým symbolem zůstává ale i obecný fenomén odchodů firem z Katalánska a dalších negativních dopadů na hospodářství, jež krize kolem vyhlášení nezávislosti způsobila. Podle přehledů z konce listopadu přesunulo domovské sídlo do jiné části Španělska na 2500 katalánských firem – zjevně v obavě, že v případě vyhrocení krize mohou přijít o přístup na společný trh EU.

Tržby obchodů v centru Barcelony klesly v říjnu a listopadu o 30 procent oproti stejnému období předcházejícího roku. Počet rezervací v hotelích se na podzim snížil o 14 procent a na oslavy Nového roku poklesl dokonce o 40 procent. Přibližně dvě třetiny majitelů obchodů a hoteliérů přitom viní z propadu právě hnutí za odtržení.

Zástánci nezávislosti v debatě o hospodářských důsledcích protiargumentují, že události nedopadly na všechna odvětví. Například barcelonský přístav v říjnu 2017 vykazoval o třetinu větší objem kontejnerové dopravy než v říjnu 2016. Z turismu ovšem plyne na 12 procent katalánského HDP. A přesuny sídel několika tisíc firem znamenají konec snu mnoha katalánských podnikatelů, že se Barcelona stane novým sídlem korporací a bank, které opustí po Brexitu Londýn.

Povaha odporu
Bránil se ve vlastním Katalánsku španělské správě nakonec vůbec někdo? Inu, ano i ne. Byla zaznamenána řada případů strhávání španělských vlajek a dílčích protestních akcí podobného druhu. Proběhly dvě obří demonstrace (a jedna obří proti-separatistická), proběhla také jedna velká stávka, při níž byly 8. listopadu zablokovány i transpyrenejské dálnice.

Více než stovka profesorů a učitelů trestního práva podepsala dále
manifest, ve kterém tvrdí, že uvěznění ministrů odvolané vlády bylo nezákonné. A Svaz katalánských právníků protestoval proti zrušení komise, jež měla vyšetřovat násilnosti během referenda z 1. října. Drtivá většina velkých lidových protestů se přitom konala s požadavkem na propuštění zadržovaných aktivistů a ministrů, nikoliv na podporu nezávislosti jako takové. A mnoho ohlášeného se nakonec nestalo.

Neproběhla ani ohromná lidská blokáda budov veřejné správy před zmocněnci španělské vlády, kterou slibovali separatističtí aktivisté z ANC, neproběhla ani vzpoura policie, ani vlna pasivního odporu katalánských veřejných zaměstnanců. Jedna katalánská odborová organizace vyhlásila desetidenní stávku za republiku, žádná z velkých centrál se ale k ní nepřipojila.

Když přijel 12. listopadu do Barcelony španělský premiér Mariano Rajoy, nebyl vyhnán rozzuřeným davem. A z šesti tisíc policistů ze zbytku země, které převelel Madrid do Katalánska jako pojistku, zůstala v regionu nakonec jenom polovina.

Na klidný průběh čtvrtečních voleb dohlížel sice dvojnásobný počet policistů než v roce 2015, deset tisíc z nich však bylo z místní Mossos d’Esquadra a jen tři tisíce ze zbytku Španělska.

Příslušníci Mossos d’Esquadra dohlíží na akci separatistické levice. Podle červené varianty katalánské hvězdy na vlajkách lze identifikovat příznivce CUP. Foto La Irreverent

Není to přitom tak, že by Katalánci byli z přímé španělské správy nadšeni. Avšak výzvy k „rozhodné odpovědi na hrozby a represi“, což jsou Puigdemontova slova, mohou fungovat jenom tehdy, když se hrozí a probíhají represe. A bojovat proti „puči“ se dá jen, když skutečně proběhne puč. „To jediné, co lze ze zdejšího dění označit represi, byla podle mě policejní brutalita během říjnového referenda. Pak už nic,“ píše v bilančním přehledu pro AFP zpravodajka Marianne Barriauxová.

Katalánci nebyli nikdy jednotně pro odtržení. Jasná většina jich byla pouze pro možnost hlasovat. Režim v Madridu nechce ani dnes o separačním referendu slyšet. Možnost hlasovat byla však garantována právě v proběhlých mimořádných volbách, jejichž termín byl ohlášen hned v prvních dnech přímé správy.

Četné strany a politická uskupení se tak namísto organizace nebo podpory protestů přeorientovaly po prvních velkých demonstracích s veškerou energií na volební kampaň. A ve volbách kandidovali i obvinění separatisté. Byl-li to záměr Rajoyovy vlády, jak předejít větším výbuchům nevole – a to zřejmě byl –, vyšel téměř dokonale. Pouze sám Rajoy, respektive jeho strana, vlastní volby v Katalánsku prohráli.

Podzimní závěry

Podívá-li se člověk podrobněji ještě na výsledky čtvrtečních voleb, zjistí, že v novém katalánském parlamentu zasednou znovu všechny strany, které v něm byly před jeho rozpuštěním. Avšak s jinými silami: velkou změnou je oslabení bloku kolem Podemos, který se nepřikláněl v separatistické otázce na tu ani na tu stranu, a zároveň relativní posílení stran bližších ke středu z obou bloků: PDeCAT a ERC u separatistů a Ciudadanos a socialistů u anti-separatistů.

Uskupení s nejradikálnějšími názory z obou bloků oslabila: volná separatistická pavučina asi šestnácti radikálně levicových subjektů kandidující pod hlavičkou CUP přišla o šest křesel z desíti a pravicoví stoupenci centralistické monarchie z Rajoyovy Partido Popular (PP) ztratili osm křesel z jedenácti.

A nyní zpátky na začátek: říjnové odhlasování odchodu Katalánska ze Španělska, respektive vyhlášení Katalánské republiky, proběhlo sice z Puigdemontova rozhodnutí – a oficiálně s odvoláním na mandát ze sporného referenda z 1. října –; fakticky bylo ale už tehdy zřejmé, že větší část poslanců koná neochotně, protože pod tlakem ze dvou stran: právě ze strany centrální španělské vlády kontrolované Rajoyovou PP, která odmítala jakékoliv vyjednávání i ústupky a avizovala, že do několika dnů uvalí na Katalánsko přímou správu, ať se děje, co se děje, a právě ze strany radikální separatistické levice okolo CUP, která hrozila vypovězením podpory tehdejší menšinové, rovněž separatistické, ale ne-tolik-radikální Puigdemontově vládě, pokud nezávislost nevyhlásí.

Ve čtvrtek dali Katalánci jasně najevo, kterému typu uskupení dávají přednost. Lidé z CUP nebo sympatizující s CUP byli přitom celý podzim nepřehlédnutelní – jsou to ti, kteří mávají na každé demostraci či přímé akci vlajkami, na nichž tradiční modrý katalánský klín se stříbrnou hvězdou nahrazuje zlatý klín s hvězdou červenou. A také Rajoyovi lidovce přehlédnout nelze – ve zbytku Španělska jde o hlavní mocenské těleso.

Zváží-li se tak poselství těchto voleb, podoba vykonané přímé správy, rozsah represe a povaha vyvolaného katalánského odporu, nelze než uzavřít, soudím, následovně: v otázce nezávislosti zůstává katalánská společnost rozdělena, jen její velice malá část se ale ztotožňuje s postupem vlády v Madridu a podobně malá část si přeje situaci kvůli odtržení vyhrotit. Po dvou měsících od vyhlášení Katalánské republiky víme konečně, co Katalánci chtějí a co jsou ochotni dále riskovat. Otázkou zůstává, jak konkrétně se to projeví nyní v politice Madridu a jak konkrétně v politice katalánské reprezentace.

Další vývoj
Kdyby čtvrteční volby dopadly podle průzkumů a novou vládu sestavovala katalánská republikánská levice ERC, bylo by vše přehlednější. Francouzským reportérům se už na konci listopadu povedlo získat informace zevnitř uskupení, podle nichž chtěla ERC usilovat o co největší vítězství jako nástroj pro co nejvýhodnější vyjednávací postavení, a pak v koalici s PDeCAT dosáhnout jednak propuštění všech zadržovaných katalánských separatistů a jednak nové úrovně katalánské autonomie.

Tato varianta vývoje je stále ještě možná, vítězství Ciudadanos a úspěch Puigdemontovy PDeCAT ovšem situaci komplikuje. Inés Arrimadasová ihned po oznámení výsledků slíbila, že se pokusí vyjednat vlastní koalici, i když to bude prý nesmírně těžké. Carles Puigdemont ovšem prohlásil volby za jasnou výhru stoupenců nezávislosti a jasně naznačil, že těsnou, avšak stále platnou separatistickou většinu PDeCAT-ERC-CUP povede on.

Vysněná koalice napříč levicí ve formátu ERC – socialisté – Podemos, kterou navrhl před volbami lídr kandidátky podemoského bloku Xavier Doménech, nemá dost hlasů. Alternativní možností je ale stále spojenectví ERC – socialisté – Ciudadanos, a to buď pod vedením Inés Arrimadasové, nebo předsedy katalánských socialistů Miquela Icety.

Carles Puigdemont se bude nyní za každou cenu snažit udržet separatistický blok, a je tak nepravděpodobné, že by první většina vznikla na jiném formátu než PDeCAT-ERC-CUP. Jak už však naznačeno výše, CUP tvoří na šestnáct různých malých uskupení a stran s velmi radikálními postoji, což koaliční dohadování velmi ztěžuje. I poslední odvolaná vláda Puigdemonta fungovala v menšinovém formátu PDeCAT-ERC jako blok Junts pel Sí (Společně pro Ano), přičemž CUP ji podporovala jen z opozice.

Platí zároveň, že separatistický blok PDeCAT-ERC nemůže – a podle programu ani nechce – postupovat stejně jako po minulých volbách. Tehdy slíbil, že po případném volebním vítězství vyhlásí nezávislé Katalánsko stůj co stůj do osmnácti měsíců od voleb. Nyní slibuje, že bude usilovat o propuštění všech zadržovaných a katalánskou nezávislost hájit, což je podstatně flexibilnější cíl.

Stoupenců nezávislosti je v Katalánsku i po podzimní krizi mnoho. Foto archiv ElPeriodico.cat

Takřka jisté je dále, že do katalánské věci nebudou ani teď zasahovat špičky EU. Teoreticky by zřejmě mohli předseda Evropské rady Donald Tusk či šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová pomoci s dialogem mezi Barcelonou a Madridem, k čemuž separatisté EU stále vyzývají. Prakticky ale v EU platí takzvaná Prodiho doktrína, dle níž se unijní struktury do separatistických konfliktů v členských státech nevměšují, nejsou-li požádány oficiálně všemi stranami. A co je ještě důležitější: nulové pochopení pro nezávislé Katalánsko daly najevo všechny evropské mocnosti, zvláště pak sousedící Francie.

Katalánsko tak nyní čeká nejprve povinná oťukávací a přetlačovací fáze mezi Carlesem Puigdemontem a španělským premiérem Rajoyem, v níž půjde o podobu budoucího dialogu. Poté se buďto přeskupí spojenectví, anebo začne skutečné jednání.

Rajoy sám není aktuálně v katalánské věci příliš silný. Jednak vyměnil už z kraje podzimu za podporu celošpanělských socialistů pro přímou správu závazek, že začne plnohodnotnou debatu o nové podobě vztahů mezi Madridem a španělskými státotvornými regiony. A jednak, jak už uvedeno, jeho strana PP čtvrteční volby v Katalánsku prohrála. Patří se ještě připomenout, že sám Rajoy dnes vede jen menšinový kabinet, a i když se může v katalánské věci opírat o podporu španělské veřejnosti, je jeho manévrovací prostor omezený.

Konkrétních možností, jak může vypadat nové uspořádání v Katalánsku, a to jak po mocenské, tak i státoprávní stránce, je tedy hned několik. Plnohodnotné jednání o nich bude obtížné a zřejmě i dlouhé, plné nejrůznějších kliček a střídání koalic. Svébytným faktorem v celém procesu je přitom i španělská justice, která funguje podle jiných pravidel než politika.

Svou roli může sehrát také tlak zdola, a to na jednu i druhou stranu. A dopad budou mít jistě též čísla z celkového letošního vývoje katalánského hospodaření a ekonomiky obecně. Otázka vlastního Puigdemontova návratu, španělská ústavní reforma, další podoba přímé správy – i toto vše je stále otevřené. Pro obchodníky a investory to není příliš dobrá zpráva. Pozorovatelé politiky a politických pohybů v současném světě si ovšem s Katalánskem nesporně ještě užijí.


Další informace:
AFP A 'bitter victory' for separatists in Catalonia after divided vote
BBC News Catalonia election: Spain PM Rajoy rejects Puigdemont talks call
CatalanNews.com Puigdemont calls for meeting with Madrid “with no conditions”
CatalanNews.com 22-Dec-17 TV News: ‘The Catalan election: one day on’
CatalanNews.com Spain threatened Catalan government with “blood” and “deaths in the streets”, says ERC leader
The Local - Spain OPINION: Four things the Catalan crisis can teach us about social unity
The Observer Separatists squabble as ‘healing’ election leaves Catalonia even more divided
El País Separatist leader eyes alliance with Barcelona mayor’s party after Catalan election
El País Just a quarter of Catalans want to continue with current secession strategy
El País Catalan separatists accept new election as “plebiscite” on Article 155
AFP Catalonia passions
AFP Catalan separatists prepare to take independence push to the polls
AFP Ousted Catalan leader freed on bail in Belgium
The Local – Spain Puigdemont: Independence not the only solution to Catalonia crisis
AFP Catalonia crisis hits business in Barcelona's busy shopping district
Newssivoire.com Elections in Catalonia: the separatists face the puzzle of their promises
CatalanNews.com What effect have October events had on Catalan commerce?
The Guardian Spanish prosecutor calls for rebellion charges against Catalan leaders
The Guardian Spain dissolves Catalan parliament and calls fresh elections
The Guardian Catalan leader vows 'peaceful resistance' as Madrid takes control of region
Reuters Madrid calls on Puigdemont to participate in Catalan elections
EUObserver Spain and Catalonia reach point of no return
Financial Times Carles Puigdemont vows to lead Catalan fight from Brussels
The Wall Street Journal Catalonia’s Former Leader Isn’t Seeking Asylum in Brussels

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.