Návrat regionálních separatistů

V posledních třiceti letech byl regionální separatismus ve velké míře doménou silně pravicově orientovaných uskupení, ale síly podporující referenda o nezávislosti v Katalánsku a Skotsku mají výraznou levicovou konotaci.

Začátek roku 2014 zaznamenal návrat regionálních separatistů na evropskou politickou scénu. Nejedná se jen o více či méně pitoreskní nostalgiky po staré Benátské republice či o proruské separatisty z Doněcku. Letos proběhnou také referenda o nezávislosti v Katalánsku a ve Skotsku, zatímco ve Vlámsku, na Sardinii, na Korsice, v Bretani a v celé řadě dalších evropských regionů separatistické vášně nikdy neusnuly.

V roce 100. výročí vypuknutí První světové války, této krvavé epopeje evropských národních států, se možná nacházíme v přítomnosti ironického paradoxu historie: smutné vášně pro zdi, hradby a hranice, na kterých jsou národní státy založené, dnes podrývají jejich vlastní územní integritu.

Hledání nové polis
V posledních třiceti letech byl regionální separatismus ve velké míře doménou silně pravicově orientovaných sil. V současnosti však tábor regionálních separatistů získal na politické komplexnosti. Na rozdíl od některých tradičních uskupení, jako Liga severu či Vlámský blok, síly podporující referenda o nezávislosti v Katalánsku a Skotsku mají silnou levicovou konotaci a jejich rétorika není postavená výlučně na územním egoismu a na izolacionismu.

U těchto hnutí je regionální nezávislost způsobem, jak otevřít pole pro vytvoření nové regionální polis, jejíž politické zřízení by mělo mít silné rysy horizontální demokracie. Současně nezávislost je koncipována jako způsob, kterým posílit ochranu životního prostředí a veřejnou kontrolu nad místním hospodářstvím.

Nová regionální polis by měla být ve slibech regionálních separatistů státem se silnými sociálními rysy, s významnými prvky horizontální demokracie a současně silným ochráncem přírodního a kulturního dědictví. Vytvoření regionální polis tak dokáže být tím prázdným významem, který dokáže spojit velice heterogenní síly.


Je pravděpodobné, že ke konci roku se EU bude muset rozhodnout, jak se zachovat k dvěma nově vzniklým státům, jedním z nich bude Katalánsko. Foto VisitScotland.com

Nepochybně určitá část podporovatelů nezávislosti chce jen vytvořit nové hranice, za kterými se dá schovat, zatímco další síly sní o vytvoření více demokratického, rovnostářského a ekologičtějšího směřování politiky, kterého nebylo možné dosáhnout v současných národních uskupení.

Je však otázkou, zda regionální polis není jen kolektivní iluzí. Velice často jsou jedním z hlavních motorů těchto separatistických hnutí nerovnosti mezi jednotlivými regiony daných národních států a neschopnost národních vlád tyto rozdíly řešit. Ovšem jak dobře dokazuje dílo Immanuela Wallersteina, nerovnosti ekonomického rozvoje jednotlivých regionů, a to i v rozvinutých kapitalistických státech, jsou nedílnou součástí kapitalistického světového systému.

A tyto rozdíly byly ještě umocněny ve fázi neoliberálního kapitalismu a deindustrializace, kdy došlo k radikální přeměně v mezinárodní dělbě práce. Proto je silně reduktivní vést polemiku jen vůči centrálnímu státu, který nedokázal zmírnit tyto rozdíly, a současně důrazně nezpochybnit současný ekonomický řád, který tyto nerovnosti plodí.

Je také otázka, zda zmenšení velikosti státního celku otevírá cestu k horizontální demokracii a k vyšší participaci občanů na rozhodování ve veřejných otázkách. Nové státy totiž zdědí starou společnost, která bude protnuta nezměněnými třídními, genderovými a kulturními nerovnostmi. Koneckonců je celá řada případů, kdy právě municipální a regionální politika dokáže být stejně netransparentní a nepropustná jako ta celostátní.

V neposlední řadě místní separatismy jsou hnané myšlenkou zděděnou z obrozenectví 19. století, dle které každá územně-kulturní a jazyková specifičnost se musí zhmotnit do autonomní státního celku. V momentě, kdy by bylo potřeba hranice národních států mazat, se tato stará obrozenecká vášeň jeví jako regrese do mytické minulosti.

Nová architektura moci
V hodnocení regionálních separatistických hnutí je však důležité nevyhodit dítě se špinavou vodou. Mnohé požadavky na vytvoření horizontální demokracie, na posílení solidarity uvnitř společnosti, na ochranu místních kulturní specifičností a životního prostředí, jsou zcela pochopitelné a legitimní. Současné regionální separatismy také ukazují, že architektura veřejné moci, založená na triádě místní samospráva – národní stát - Evropská unie selhává nejen v posledním ale také v druhém a prvním členu.

Proto adekvátní odpověď na regionální separatismy by neměla spočívat v přilnutí k národním státům. V první řadě by bylo nutné, aby se existující teritoriální nerovnosti staly opravdovým evropským tématem. Ty jsou dnes řešeny jen skrze evropské fondy, jejichž podoba je tvořena na centrální úrovni a jejichž čerpání je často náhodné a neefektivní. Navíc tato politika snížení teritoriálních nerovností by se neobešla bez teritoriální přerozdělování na evropské úrovni.

Další zásadní otázkou spočívá v hledání způsobu, jak uchovat kulturní a přírodní rozmanitosti současných evropských regionů, jež jsou vystaveny živelnému procesu komodifikace ze strany zážitkového kapitalismu. A v neposlední řadě se otevírá prostor k reformulaci procesu evropské integrace směrem k tvorbě nových demokratických federálních institucích, k výraznému oslabení národních států a k vytvoření silné horizontální demokracie na místní a regionální úrovni.

Je pravděpodobné, že ke konci roku se Evropská unie bude muset rozhodnout, jak se zachovat k dvěma nově vzniklým státům. Separatistické síly ve Skotsku a Katalánsku totiž již ohlásily, že jejich budoucí státy chtějí zůstat členy Evropské unie. V tu chvíli se EU bude moci rozhodnout, zda přidat k jednacímu stolu Evropské rady dvě nové židle či nikoliv. Anebo, zda najít novou architekturu moci založenou na regionální samosprávě a demokratických federálních institucí, která by zabránila k další balkanizaci evropského kontinentu.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Čtvrtek, 10.Dubna 2014, 11:47:4

Díky za zajímavé podněty k zamyšlení, ale osobně se závěrem nesouhlasím. Vše zatím nasvědčuje tomu, že Skotové se v referendu rozhodnout pro setrvání v rámci Spojeného království, a navíc události posledních naznačují, že ani samostatné Katalánsko letos nevznine. Domnívám se tudíž, že EU před popisované dilema postavena ještě nějakou dobu nebude a že vše zůstane při starém.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Dobrý postřeh, ale Neděle, 13.Dubna 2014, 14:19:25

Je zajímavé si uvědomit, že současné regionalistické síly v Evropě si přiklánějí k reformní levici. Ve sjednocující se Evropě navíc se již ztrácí význam původního slova separatismus, které má i manipulativní negativní konotaci.

Např. skotští regionalisté jsou mnohem více proevropští než konzervativní Angličané. Totéž platí i o Benátsku, jižním Tirolsku a potenciálně třeba o Sedmihradsku.

Autor postuluje nutnou reakci na "separatismy". Nejsou však regionální hnutí právě něčím, co může vést Evropu kupředu, narozdíl od zpátečnických mocenských staronárodních reprezentací? Pokud povedou ke skutečné federalizaci EU, jen dobře.

"Hnané myšlenkou národoveckého obrozenectví z 19. století" jsou regionalisté spíše z nouze. Klasické evropské státy jsou právě postaveny na národně-obrozeneckých základech a jakýkoli regionalismus nebo zemské vlastenectví nemá v tomto kontextu šanci. Vždy totiž versaillesko-jaltské uspořádání bude udržováno mocensky.

Pan Jedlička si myslí, že k nezávislosti Skotska nedojde. Výroky anglické reprezentace však v posledních dnech způsobily nárůst podpory nezávislosti Skotska a v průzkumech stoupenci nezávislosti již začínají převažovat. Na podzim přitom byla podpora nezávislého Skotska ještě jen něco přes 30 procent.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.