V Katalánsku po sezóně

Mladého sociálního geografa upoutaly při listopadové návštěvě Španělska změny, jež kdysi výstavní Barcelona a její okolí zažívají v poseldní době. Pro DR shrnul své postřehy do reportážního textu.

Foto_is

Gustav Novotný

05.12.2013 23:47

A1_kat

Zatažené rolety obchodů v historickém jádru Barcelony. Foto Gustav Novotný

Barcelona. Výkladní skříň španělského turismu. Gaudího slavný chrám, vlny Středozemního moře omývající pláže starobylé Barcelonety i moderní Olympijský přístav, zelené hory lemující obzor za městem. Barcelona ... a zároveň zahnívající díra a bublající směs, která se skrývá pod pozlátkem katalánské metropole, kam ročně směřují statisíce turistů z celého světa. Směs katalánského nacionalismu, chudoby, nezvládnuté imigrační politiky (přestože Katalánci tvrdí opak), narůstající zločinnosti a nově i podhoubí pro vznik kvaziteroristických buněk, které s výmluvou na angažovaný anarchismus rozesílají výbušniny veřejným osobám a plánují útoky na staleté chrámy. Jak se asi tvářil arcibiskup z Pamplony, když mu poštou přišel vibrátor naplněný třaskavinou? A jak věřící v Zaragoze poté, co se dozvěděli, že kdosi hrozí vyhodit baziliku del Pilar na začátku listopadu do vzduchu?

Španělsko roku 2013, v pátém roce nekončící ekonomické krize, rozhodně není tím Španělskem, co jsem znával. A není to vůbec dávno, co se lidé obecně chovali úplně jinak. Číšníci byli úslužní, stánkaři i prodavači v obchodech se smáli a v metru si občas přisedl neznámý dobře naložený spolucestující a dal se s vámi do přátelského hovoru. Dnes není ve Španělsku dobře naložený téměř nikdo. Hospodářská recese nabyla výrazný politický i společenský rozměr. Tradiční bipartijní systém je v krizi a obyčejní Španělé volají po změně – nezabírají rozpočtové škrty pravicového premiéra Mariana Rajoye a přílišnou důvěru nebudí ani doktrína opoziční socialistické PSOE, jejíž předchozí neudržitelná politika k hloubce současné krize přispěla.

Polovina listopadu – v Madridu stávkují popeláři a metaři, jelikož radnice jim ze dne na den snížila platy o 30 procent a zahájila masivní propouštění. V domovních vchodech se vrší haldy odpadků a Madriďané vytvářejí improvizované uliční výbory, sami odklízejí odpadky, ale na vzdálené skládky už je pochopitelně odvážet nezvládají. Přitom neuplynuly ani tři roky od protestů Indignados, při nichž se mnohatisícové davy dovolávaly práva na lepší budoucnost a pracovní uplatnění. Můj tehdejší spolubydlící Edu bivakoval s přáteli několik týdnů na madridském náměstí Puerta del Sol, které se změnilo v hlavní protestní tábor. Dnes už i on tuší, že místo vystudované matematiky bude dost možná rád za práci v McDonaldu… Míra nezaměstnanosti čerstvých absolventů (25-29 let) dávno překročila 50 procent.

V Katalánsku loni ve volbách triumfovali nacionalisté a Barcelona se více než obvykle zahalila do pruhovaných vlajek s republikánskou hvězdou, prudce se zvýšily protišpanělské nálady (rozuměj reprezentované Madridem coby kastilskou metropolí) a zdá se, že Katalánsko je samostatnému státu blíže než kdy předtím. Anebo ne? Oblast okolo Barcelony dnes není o mnoho lepší místo k žití než zchudlá Kastilie, než Madrid zaplavený odpadky. Moje katalánská kamarádka Andrea říká: „Od tvé loňské návštěvy se nic nezlepšilo, spíše naopak.“ Namítám, že ceny poklesly, že krize přece jednou musí skončit. A ona, že ne, vždyť prakticky nikdo z jejích spolužáků z historie nenašel práci v oboru. Dobře, k tomuto problému spějeme i u nás. Ale co ostatní lidé? Přijdeš tu prý do baru na cañitu (malé pivo) nebo na kávu a číšník se na tebe ani nepodívá, lidé se mají špatně, jsou nazlobení a chovají se k sobě hůř.

Jdeme parkem Ciudadella v centru Barcelony a v oblouku historického altánu se před lijákem schovávají bezdomovci. Bezdomovectví přitom ve Španělsku donedávna téměř neexistovalo. Na slavném náměstí Plaza Catalunya obchází bezzubá žebračka turisty odjíždějící shuttle-busem z města na letiště. Ve čtvrti La Mina policie v polovině listopadu pozatýkala na čtyřicet překupníků a drogových dealerů. La Mina je dnes zchátralý barcelonský Bronx – paneláková čtvrť prolezlá kriminalitou, a přitom na dohled od luxusních hotelů na mořském pobřeží při ústí velkolepé třídy Diagonal. V temném koutě čtvrti Sants nás pod rozestavěnou fasádou polije nějaká barva a hned tu jsou dva milí chlapíci, co nám podávají ubrousky na utření. Podej mi kabát, já ti to pomůžu vyčistit. Jasně, kamaráde, ale český člověk se hlídá osobní věci – kabáty, tašky i kapsy – za každé situace. Pánové ztrácejí svou prvotní ochotu a mizí s nepořízenou.

V ČR nezřídka slýcháme povzdechnutí nad našimi politiky v čele s prezidentem, který tu a tam utrousí nepatřičnou poznámku a jindy se pro změnu potácí nad korunovačními klenoty. Ve vyspělých západních monarchiích by se to prý nestalo. Španělský král Juan Carlos, známý ochránce zvířat a životního prostředí, byl loni přistižen při lovu slonů v Africe. Později se ukázalo, že na lovu ohrožených zvířat nebyl poprvé a obecně nejde zdaleka o první monarchův úlet. Podobné aféry škodí o to více při současném status quo, i když královská rodina má mít už jenom reprezentativní funkci. Král se v posledních letech dostal do povědomí zejména v souvislosti se svým chatrným zdravím, zmíněnou loveckou aférou a tehdy, když na ekonomickém summitu hispánských zemí okřikl venezuelského prezidenta Cháveze. Princ Filip a jeho žena Letizia zas plní spíše stránky společenských magazínů. Vzdálenost mezi lidmi a dříve oblíbenou královskou rodinou se tak neustále zvětšuje.

Nepřekvapí, že právě v Katalánsku jsou král a jeho rodina spíše vysmíváni. Satirik Buenafuente před několika měsíci vcelku vtipně parodoval manýry přestárlého monarchy i prince Filipa. Buenafuente však patří k těm Kataláncům, kteří dokážou být nad věcí. V ulicích se lze setkat s agresivnějšími proti-kastilskými hesly, na zdech jsou nasprejované nápisy Llibertat per Catalunya (Svobodu pro Katalánsko!) či rovnou srpy a kladiva a v oknech visí už tradičně stovky národních vlajek, někdy doprovázených republikánskou hvězdou. Dobře, ale neuvažuje takto pouze hlasitá menšina? Uprostřed plkání u piva v jednom z barcelonských barů poblíž třídy Las Ramblas najednou Andrea začne mluvit o tom, že po loňských volbách už Katalánci snad konečně směřují ke svobodě. Nejen k samostatnosti, ale ke svobodě. Llibertat per Catalunya. A mluví i o tom, jak je pyšná na starobylou národní hymnu, zatímco ta španělská je prý frankistický brak, doprovázený řinčením laciných činelů. Katalánská hymna ovšem taky není pěkná. Vypráví příběh ze 17. století, kdy poslal kastilský král do odbojného Katalánska surové žoldáky, kteří tu pro zábavu vraždili, znásilňovali a pili na cizí účet. Zdejší žence to přinutilo ke krvavé odplatě, zavraždili vicekrále a cizí žoldáky utopili v krvi. Drastická revolta chudých vesničanů se pak obrátila i proti bohatým Kataláncům, především obchodníkům z Barcelony. A tak vznikla hymna Els Segadors (Ženci), v níž se v refrénu zpívá: Pořádnou ránu srpem! Spojitost srpu jako symbolu vzbouřených ženců a četných komunistických epizod z historie Katalánska ve 20. a 21. století je více než zřejmá.

I uprostřed společenského neklidu, vysoké nezaměstnanosti, masivních exekucí majetku a všeobecné špatné nálady lze ale najít světlé ostrůvky. Jsou to hlavně lidé sami, kteří si svět dělají takovým, jaký je. V obchodě se na vás usměje pokladní, i když možná i on, nebo ona čerstvě vystudovala historii či matematiku, na ulici v historické čtvrti El Borne vám ochotně ukážou cestu, jen co vytáhnete mapu, a ostatně byli to obyčejní Katalánci, hosté z nedaleké kavárny, kdo nám vyběhl na pomoc a pomohl zahnat bandity se sprejem ve čtvrti Sants. Přejme Španělsku včetně pyšného Katalánska, aby se brzy dostalo ze společenského marasmu, jenž v době ekonomické krize zasahuje některé země našeho kontinentu mnohem více, než si zde většina lidí uvědomuje. I přes veškeré současné nešvary se u nás nemáme ani zdaleka tak zle, jak se občas tvrdí.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.