Pochody, cyklojízdy, blokády: protesty proti zasedání skupiny G20 v Hamburku žádaly lepší, spravedlivější a udržitelnější svět a přinesly vskutku nebývalé spektrum různých akcí občanské společnosti. Pokud nic jiného, pestrost nelze globálnímu antikapitalistickému hnutí upřít. Co do politické strategie a kultury protestu však z této barevné změti nejvíce vystupuje kontrast mezi přístupem dvou nejvýraznějších proudů v současné německé mimoparlamentní radikální levici.

Interventionistische Linke se zcela v tradici antiglobalizačních protestů, jdoucí hluboko do devadesátých let, pokusila masovou blokádou jednání hlav dvaceti nejbohatších států světa zabránit. Druhá výrazná levicová koalice, ...ums Ganze!, naopak nechala samotná jednání stranou a rozhodla se pro blokádu hamburského přístavu, jež měla propagovat koncepci takzvaných sociálních stávek: jak obě akce s odstupem hodnotit?

Skákání po summitech jako výraz bezradnosti levice

Antiglobalizační protesty se od devadesátých let pohybovaly mezi dvěma polohami, jež jsme obě mohli vidět také v Hamburku. Umírněnější organizace lepší svět „žádaly“ na velkých demonstracích. Radikálnější levicové či ekologické formace pak vcelku správně poukazovaly, že instituce jako Mezinárodní měnový fond, Světová banka či jednání nejbohatších států, svévolně svolávaná mimo strukturu OSN, jsou nelegitimní. Uzurpují si moc, která jim nepřísluší, postrádají demokratický mandát — měly by být zrušeny a nahrazeny.

Tato politická argumentace pak byla odůvodněním akcí občanské neposlušnosti, jež se snažily zabránit jejich řádnému fungování. Podařilo se to všeho všudy jednou, v Seattlu roku 1999. Symbolický úspěch seattleské blokády byl velký. Na dva roky se zdálo, že existuje naděje na převrat v politickém zeitgeistu, pamětníci vzpomínají, že globalizace a otázky sociální spravedlnosti či ekologické udržitelnosti, se skutečně octly ve středu globální veřejné debaty. Než je vystřídal terorismus. Žánr protestů proti summitům pak po krvavém Janově upadal.

Také proto, že na straně protestního hnutí se vynořily vážné strategické otázky: čeho se vlastně má dosáhnout? Požadavky jsou oslýchány, blokády jsou neúspěšné, v médiích převažují obrazy represí či násilností. K čemu jsou sebepočetnější akce proti politice mocenských elit ve spektakulárních bublinách jejich sjezdů, když se v okolním světě mezitím prohlubují propletené příčiny této politiky?

Levice souběhem historických faktorů přišla o sociální základnu i dějinnou iniciativu. Na východě se zhroutila komunistická hrozba, jež po válce nutila kapitál k historickému kompromisu s prací, na západě se rozpadla organizovaná dělnická třída, schopná stávkami ohrozit chod kapitalistické produkce a sociálně demokratické strany se posunuly takřka k úplnému konformismu s neoliberalismem. Symbolické protestování na summitech — posměšně přezdívané summit hopping, skákání ze summitu na summit - jakoby se přes zdánlivý úspěch Seattlu stalo především výrazem bezradnosti.