Zdálo by se, že demokratické politické poměry nahrazují násilný konflikt ekonomických a politických zájmů ústavní procedurou, která má podobu diskuse. To připomíná výrok připisovaný T. G. Masarykovi: Demokracie, toť diskuse. Reálné, hmatatelné zájmy se mohou formulovat jako politické programy. Jejich zastánci mohou používat pro obhajobu svého a odmítnutí konkurenčního programu věcné argumenty. Role soudce pak zůstává voličstvu. Těžko říct, zda vybere z obecného a dlouhodobého hlediska nejlepší řešení, avšak jistě vybere program, který se v danou chvíli jeví jako nejpříznivější.

Demokracie však bohužel neodstraňuje z veřejného prostoru násilí. Nepochybně je ve státech, které se k ní hlásí, plno lidí, kteří se na tvorbě zákonů nepodílejí, ač by mohli. Zákony jsou jim lhostejné. Nerespektují ochranu života a zdraví v zákonech obsaženou. Jsou ochotní znásilňovat, loupit, ba i vraždit. A demokracie se proti takovému jednání nebrání diskusí s pachateli. Selže-li výchova a osvěta, nastupují policie, státní zastupitelství, soudy a vězení.

Demokratické státy mívají armádu. Stává se jim, že někdo ohrožuje jejich území, případně jiný oprávněný zájem, třeba vážně komplikuje jejich ekonomické přežití například tím, že blokuje dodávky energie nebo strategických surovin. Tam pak právem nastupuje hrozba násilné obrany nebo skutečná vojenská operace. O demokratických státech se má za to, že nejsou militaristické, že sahají k násilí jen při oprávněné obraně a že armáda je tam kontrolována civilním sektorem.

Ušlechtilá demokratická teorie se ale stále méně uplatňuje v praxi. Občané se nepodílejí na tvorbě zákonů. Zákonodárci, to už pro mnohé nejsme my, my zastupovaní některými z nás, které jsme si vybrali. Jsou to „oni“ a stojí proti „my“, což má být takřečený obyčejný člověk. Ekonomicko-sociální poměry opravdu nemalé části obyvatelstva zabraňují být aktivními činiteli státu.

I přes demokratické struktury a garantované demokratické procedury se cítí být a reálně jsou ovládáni a mají potřebu bránit své právo na život, svou svobodu, mimo jiné své právo aktivně se podílet na tvorbě materiálních a duchovních hodnot.

Občanská, sociální, ekonomická

Vývoj v Polsku a Maďarsku, ke kterému v rámci visegrádského partnerství lhostejně přihlíží česká vláda, směřuje k omezení občanských svobod a lidských práv. V neděli se objevila zpráva, že v Maďarsku, zatím bez reakce státních orgánů, se ustavilo otevřeně fašistické (či nacistické) politické uskupení napravo od Fideszu, ba i Jobbiku. Na ustavujícím shromáždění jeho vůdce otevřeně vyhlásil válku liberalismu a distribuovaly se tam Hitlerovy texty. Kde je hranice účinné obrany demokracie v Maďarsku? Nakolik se dá ještě situace tam a jinde v Evropě a ve světě vyřešit demokratickou rozpravou politických sil?

Demokratický ústavní pořádek dokonce násilnou obranu práv a svobod občanů připouští. Česká Listina základních práv a svobod v čl. 23 deklaruje toto:

Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Státy, které se prohlašují za demokratické, které o sobě tvrdí, že tvoří svobodný svět, stále častěji prosazují své zájmy, obvykle obchodní zájmy svých firem, násilně. Někdy se těžko odliší jejich politika od politiky režimů totalitních, diktátorských či autoritativních.

V Hamburku jednali vůdcové skupiny G20. Demokraticky zvolení reprezentanti evropských demokratických a sociálních států zasedají vedle diktátorů Vladimíra Putina a Si Ťin-pchinga, vedle Erdoǧana a vedle zástupců krvavého antihumánního saúdsko-arabského absolutistického režimu, který nelidsky trestá pouhou diskusi o možnosti nastolit lidská práva. Všichni tam sledují společné zájmy.

↗

Kéž by se podařilo realizovat demokracii nejen na papíře, ale i v životě, nejen občanskou, ale i sociální a ekonomickou, umírněnými politickými prostředky. Repro DR

Lze vůči této koncentrované vnitrostátní a mezinárodní moci obstát metodou demokratické diskuse? Stačí ve volební rozepři získávat stoupence jiného, humánnějšího, skutečně pluralitního a otevřeného systému? Je možné vůči společné diktatuře těchto ekonomických gigantů prosadit humánní myšlenky a programové body?

Násilí v politice si zaslouží odmítnutí, ať jsou jeho aktéry politici a generálové nebo radikální politické skupiny či jednotlivci. Reakce násilných aktérů na zasedání v Hamburku, na proradnou kolaboraci demokratických politiků s odpornými nehumánními režimy se míjí účelem, když ohrožuje zdraví a život spoluobčanů a ničí jejich majetek. Dokonce naopak dodává politikům zdání legitimity tváří v tvář chaotickému pouličnímu násilí.

Ve prospěch německých státních úřadů mluví i to, že mnohem větší počet zraněných je na straně policie než na straně protestujících občanů a násilníků. Stačí si to srovnat s často nezákonnými zásahy české policie při protestech u příležitosti pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze roce 2000.

Daleko razantnější odpor než organizátoři a vykonavatelé kraválu na hamburských ulicích si však zaslouží zmínění politici a generálové. Vztek občanů na věrolomnost politiků je pochopitelný, i když se bohužel projevuje destruktivně a je politicky zneužitelný.

Nabízí se odsoudit pouliční násilí. Je však nutno si připomenout, že například současné evropské demokratické pořádky nejen legálně užívají násilí, ale byly nastoleny násilnými revolucemi a dnes si je s úctou připomínáme. Platí to o Americká revoluci (1775 až 1783), která měla podobu války a skončila nezávislostí dřívějších kolonií na Velké Británii a ustavením demokratického řádu.

A stejně to platí o Velké francouzské revoluci, jejíž zahájení násilným dobytím Bastily si budeme tento týden připomínat. 14. červenec sice v českém státním kalendáři není významným dnem, ale ve Francii je hlavním státním svátkem a v dalších spřízněných zemích se připomíná a oslavuje.

Kéž by se podařilo realizovat demokracii nejen na papíře, ale i v životě, nejen občanskou, ale i sociální a ekonomickou, umírněnými politickými prostředky. Zůstává však otevřené, jaké autoritářské a násilné projevy států oficiálně demokratických povedou k legitimnímu odporu, když nebude možno umírněnými a legálními prostředky prosadit ústavní principy včetně sociálních práv. Přál bych si, aby razantní vystoupení veřejnosti nebylo nutné.