Vlna násilí v politice
Ivan ŠtampachDemokracie je především diskuze. Nicméně autoritářské chování států a mocenských elit mnohdy vede k legitimnímu odporu, který požaduje demokracii nejen na papíře. O vztahu násilí a demokracii píše Ivan Štampach.
Zdálo by se, že demokratické politické poměry nahrazují násilný konflikt ekonomických a politických zájmů ústavní procedurou, která má podobu diskuse. To připomíná výrok připisovaný T. G. Masarykovi: Demokracie, toť diskuse. Reálné, hmatatelné zájmy se mohou formulovat jako politické programy. Jejich zastánci mohou používat pro obhajobu svého a odmítnutí konkurenčního programu věcné argumenty. Role soudce pak zůstává voličstvu. Těžko říct, zda vybere z obecného a dlouhodobého hlediska nejlepší řešení, avšak jistě vybere program, který se v danou chvíli jeví jako nejpříznivější.
Demokracie však bohužel neodstraňuje z veřejného prostoru násilí. Nepochybně je ve státech, které se k ní hlásí, plno lidí, kteří se na tvorbě zákonů nepodílejí, ač by mohli. Zákony jsou jim lhostejné. Nerespektují ochranu života a zdraví v zákonech obsaženou. Jsou ochotní znásilňovat, loupit, ba i vraždit. A demokracie se proti takovému jednání nebrání diskusí s pachateli. Selže-li výchova a osvěta, nastupují policie, státní zastupitelství, soudy a vězení.
Demokratické státy mívají armádu. Stává se jim, že někdo ohrožuje jejich území, případně jiný oprávněný zájem, třeba vážně komplikuje jejich ekonomické přežití například tím, že blokuje dodávky energie nebo strategických surovin. Tam pak právem nastupuje hrozba násilné obrany nebo skutečná vojenská operace. O demokratických státech se má za to, že nejsou militaristické, že sahají k násilí jen při oprávněné obraně a že armáda je tam kontrolována civilním sektorem.
Ušlechtilá demokratická teorie se ale stále méně uplatňuje v praxi. Občané se nepodílejí na tvorbě zákonů. Zákonodárci, to už pro mnohé nejsme my, my zastupovaní některými z nás, které jsme si vybrali. Jsou to „oni“ a stojí proti „my“, což má být takřečený obyčejný člověk. Ekonomicko-sociální poměry opravdu nemalé části obyvatelstva zabraňují být aktivními činiteli státu.
I přes demokratické struktury a garantované demokratické procedury se cítí být a reálně jsou ovládáni a mají potřebu bránit své právo na život, svou svobodu, mimo jiné své právo aktivně se podílet na tvorbě materiálních a duchovních hodnot.
Nezmění nakonec svět spíš nějaká pozitivní energie? Například energie svobodné práce?
Ony nakonec i ty protesty by šly dělat pokojně, nenásilnou metodou, a ne naprosto bezhlavě.
A sice, že zlo, které se v demokracii vyskytuje a je pokládáno za cosi, co do demokracie nepatří - dle mého názoru - do demokracie patří. Také ono je do značné míry jejím plodem. Není něčím cizím, co odkudsi náhodně spadlo.
Myslím, že se míjíme s pravdou, když demokracii pokládáme za ideál a stavíme ji na roveň obecného dobra. Potom vše, co se nám v demokracii jeví jako nedobré, považujeme za nedemokratické. Já se domnívám, že demokracie ideálem není.
Zkrátka a dobře, demokracie je demokratická úplně stejně, jako byl komunismus komunistický atd.
Váš Jiří Vyleťal
Řešení určitě není snadné. Doufejme, že lidé se násilných sklonů časem zbaví.
Nedělají demokraté vlastně totéž? Neříkají: ta šílená sociální nerovnost, to není demokratické; to prodávání zbraní kamkoliv a kdykoliv, to nějak není pod demokratickou kontrolou; ty násilné zásahy policie horší než na Národní třídě, to se holt vymklo zásadám demokratické diskuse; ty bezdomovci umírající mrazem, to je takové to selhání demokracie; ta šílená korupce a nadvláda kapitálu nade vším, to je nedostatek demokracie; ty drogy ničící existenci milionů, to je jen daň za svobodu, které se v demokracii těšíme; to bezhlavé ničení životního prostředí, to je přece důsledek svobody podnikání, bez níž je demokracie nemyslitelná; atd., atp.?
Tak se tak trochu ptám, co nám dobrého z té ideální demokracie zůstane, když všechnu tu bídu kolem nás z ní odečteme, vlastně zbude? Nezbude nám náhodou totéž co z toho ideálního komunismu, když od něj odečteme ten komunismus reálný?
Váš Jiří Vyleťal
Častěji se mluví o zhroucení systémů založených na autoritě, které nějakým způsobem omezují občanskou svobodu (prostě se zhroutí a svoboda pak vytryskne), nicméně zhroutit se může i demokracie, pokud nedokáže reprodukovat samu sebe. Respektive, pokud nedokáže vychovávat občany - demokraty.
Jak komunismus tak i demokracie jsou ve skutečnosti vždy zcela specifický způsob organizace společnosti - způsob který se snaží věčný problém existence jedince ve společnosti vyřešit, ale to řešení není skutečně komplexní, nýbrž jenom dílčí, nedokonalé, a tedy deficitní.
A je to právě tato omezenost, nedotaženost, nekomplexita těchto modelů, které pak nevyhnutelně vedou k tomu, že zde znovu a znovu vznikají ty patologické jevy.
Principiální omezenost demokracie spočívá v té - vlastně neuvěřitelně naivní - představě, že "když si dáme svobodu o všem mluvit, tak už jenom tím vyřešíme všechny problémy člověka a společnosti".
Jednou větou: demokracie n e ř e š í problémy; ona o nich jenom m l u v í.
To je mimochodem přesně ten důvod, proč například Marx nazýval parlamenty posměšně "veřejnými žvanírnami".
Čili ne zrušit, nýbrž naplnit smyslem.
Možné je i to, že oba chtěli parlament naplnit smyslem, ale každý asi nějakým jiným.
Bohužel, lidi často kritiku populistickou nerozlišují od jiné. Kritika jako kritika, zleva nebo zprava...
V krátkosti je možno říci: Marx kritizoval, že ty - liberálně-demokratické respektive "buržoazní" parlamenty neřeší skutečně podstatné otázky vztahu člověka a panujícího ekonomicko-sociálního systému.
Oproti tomu Babišovi na těchto parlamentech zcela naopak zřejmě vadí, že ty se zabývají stále ještě p ř í l i š m n o h o nějakými obecně lidskými záležitostmi; Babiš chce celý stát (a tedy i celou společnost) spravovat ryze technokraticky.
Pravzorem Babiše je zřejmě Baťa; ten si ve Zlíně také vytvořil své impérium, které sice samo o sobě sice fungovalo po technické a produkční stránce dokonale, ale na straně druhé všechno lidské bylo podřazeno jedinému: vyrábět, vyrábět, vyrábět.