Psát o současné Venezuele je stále větší problém. Jak se vyhrocuje situace, zacházejí obě strany, tedy vláda prezidenta Nicoláse Madura a různé opoziční skupiny, do extrémní a pro evropské pozorovatele někdy až bizarní ideologicky motivované propagandy. Ta potom spolehlivě zavádí každý pokus o analýzu do kouta osočování z příslušnosti k jedné nebo druhé pozici. Obě silné ideologie, chávezovský, resp. dnes spíše post-chávezovský socialismus a americký tržní kapitalismus, se pokouší prosadit svůj dominantní diskurs, a navíc míří každý na jiné publikum

"Times New Roman";mso-ansi-language:CS;mso-fareast-language:EN-US;mso-bidi-language:

— uvnitř venezuelské společnosti i v zahraničí.

Při analýze situace, ve které se dnes Venezuela nachází, je proto dobré nejprve vycházet z obecně přijatelných faktů. Tím je zaprvé to, že Venezuela se nachází v hluboké krizi. Uznal to sám prezident Maduro ve svém projevu z 21. ledna. V roce 2014 trpěla země nejvyšší inflací v celé Latinské Americe (64 procent) a nejhorší recesí; ekonomika klesla o 2,8 procenta.

Nicolás Maduro vládne Venezuele od března 2013. Foto archiv OAS

Venezuela obecně trpí nedostatkem určitého sortimentu zboží včetně některých hygienických potřeb, léků a potravin a v posledních měsících rekordními frontami. V době Madurovy vlády také poprvé od Chávezova nástupu v roce 1999 došlo ke zvýšení chudoby; na tom se shodují údaje Ekonomické komise pro Latinskou Ameriku a Karibik při OSN (CEPAL) a nově rozsáhlý průzkum tří prestižních univerzit (Universidad Católica Andrés Bello, Universidad Central de Venezuela a Universidad Simón Bolívar); podle něj trpí chudobou téměř polovina domácností a jejich počet se zvyšuje.

Zřejmě z tohoto důvodu se zdá, že vláda oficiální čísla za minulý rok vůbec nezveřejní. Nakonec kriminalita v zemi je nejvyšší v celé Jižní Americe a má stále ještě stoupá, jak dokládají třeba data Observatorio Venezolano de Violencia (OVV); míra zločinnosti se nyní blíží středoamerickým číslům.

To vše se odráží na popularitě vlády. Podle všech průzkumů veřejného mínění je dnes Maduro nejméně oblíbený od začátku svého mandátu, podporuje ho jen asi 20 procent obyvatel; 80 procent obyvatel země ho zároveň viní ze současného stavu věcí.

Už minulý rok zažila Venezuela čtyři měsíce rekordních demonstrací, při nichž zemřelo 43 lidí, a v lednu probíhaly v Caracasu a menších městech další s několika tisíci účastníků, především studentů.

Ropa a záškodníci

S pokusem o interpretaci tohoto stavu už se dostáváme nebezpečně blízko oné ideologické mlze. Ještě poměrně objektivně je možné tvrdit, že velký podíl má pokles cen ropy. Běžně se uvádí, že ropa má 95- či 96procentní podíl na venezuelském vývozu, její cena je přitom nyní asi poloviční oproti stejnému období počátkem loňského roku a sotva třetinová proti rekordnímu roku 2008. Klesající trend se v posledních týdnech obrací, nicméně surovina se těžko bude blížit potřebným sto dolarům za barel.

Jestli je někde jistá odpovědnost Nicoláse Madura a jeho předchůdce Huga Cháveze za nevalnou ekonomickou situaci země, je to v neschopnosti diverzifikovat právě závislost na ropě během dlouhého období výhodných cen. O to samé přitom dlouhodobě usiluje řada ropných velmocí, úspěšným příkladem budiž Katar nebo Spojené arabské emiráty.

Další faktory už závisí na úhlu pohledu. Vládní tábor vidí za nedostatkem zboží, problémy s dodávkami elektřiny nebo i za vyšší kriminalitou sérii sabotáží ze strany opozice, Kolumbie a Spojených států. Vláda nedávno provedla sérii zatýkání ve dvou soukromých řetězcích, největší farmaceutické firmě Farmatodo a supermarketech Día a Día, kvůli obvinění z úmyslného vytváření front a nedostatku například prostřednictvím malého množství otevřených přepážek nebo schovávání zboží.

Zajímavé je, že představitele Farmatodo vyšetřovala a zadržovala venezuelská tajná služba. Supermarkety Día a Día zase obsadila armáda a byly dočasně znárodněny. Potvrdit vznesená obvinění je nemožné, ačkoli řada soukromých vlastníků včetně zmiňovaného Día a Día je výrazně politicky angažovaná, další se podílí na vzrůstajícím překupnickém byznysu se sousední Kolumbií, kam podle odhadů mizí až 15 procent různých druhů zboží včetně vytěžené ropy.

Argumenty kritiků

Opozice naopak viní ze zhoršujících se hospodářských výsledků a společenské atmosféry „socialismus 21. století“, plíživě směřující k diktatuře. Takové stanovisko minulý měsíc otevřeně podpořila také biskupská konference katolické církve, která byla přinejmenším v druhé polovině vlády Huga Cháveze potichu a angažuje se teprve od loňských krvavých protestů; její antipatie vůči režimu jsou však veřejným tajemstvím. Stejně jako antipatie angažujících se tří bývalých prezidentů Kolumbie, Chile a Mexika, kteří se s podobnou kritikou pokusili navštívit vězněného opozičního radikála Leopolda Lópeze a Maduro je okamžitě obvinil z úsilí o puč a celkem oprávněně z napojení na Spojené státy. Ty mimochodem zesilují svůj tlak prostřednictvím v prosinci zavedených a následně rozšířených sankcí na různé představitele režimu.

Síla ideologické propagandy bohužel také zastírá možná východiska z obecně akceptované krize. Vládní strategie zatím podle všeho spočívá v bezprecedentním nasazení armády s ohledem na udržení bezpečnosti i zajištění omezených dodávek a v nedávné diplomatické ofenzivě v sedmi státech s pokusem o získání investic do nových technologií a těžby dalších surovin; z oslovených zemí projevil předběžně zájem Katar.

Požadavkem všech složek opozice je okamžitý konec Nicoláse Madura v čele vlády, k čemuž se ale zatím podle všeho neschyluje a nemůže k němu dojít jinak než protiústavním způsobem. A bezpochyby se neschyluje ani k žádnému dialogu, nabízenému katolickou církví, k němuž mají rozhádané strany konfliktu stále dál.

Současný stav v klíčové zemi Jižní Ameriky je ovšem dlouhodobě neudržitelný. A už jen pro stabilitu regionu můžeme doufat, že se nenaplní zesilující spekulace o možnosti vojenského puče nebo jiné formy státního převratu.