V soustředěné pozornosti, které se dostává Ukrajině, je snadné přehlédnout, že také další země světa procházejí vnitřním napětím, přestože zatím naštěstí o něco méně dramatickým a s menším počtem obětí. Jednou z nich je Venezuela, jejíž situace si z pochopitelných důvodů výrazně víc všímají země v Jižní Americe. A je klidně možné, že právě sousední země budou muset v blízké době řešit podobně výbušnou situaci, jakou dnes musí zástupci Evropské unie řešit u svého východního souseda.

Shrňme si fakta. První protesty v letošním roce začaly již v lednu, kdy byla zavražděna bývalá venezuelská miss Monica Spearová. Sílu ale nabraly až 13. února, kdy v Caracasu protestovaly tisíce studentů. Během násilí tento den zemřelo šest lidí, přičemž celkově si protesty vyžádaly osm obětí, několik stovek zraněných a zatčených. Protesty provázela — a provází — neobvyklá míra násilí. Z iniciace nepokojů a přípravy puče byl následně obviněn Leopoldo Lopéz, jeden z opozičních představitelů, a vláda nechala vyhostit tři americké diplomaty kvůli stejnému podezření. Podle posledních informací hrozí Lopézovi až deset let vězení.

Události přímo vybízí k naprosto odlišným interpretacím, které rozdělily Jižní Ameriku. Jaké jsou tedy pozice jednotlivých názorových bloků?

První blok představují státy, které přijímají teorii venezuelského prezidenta Nicoláse Madura o připravovaném státním převratu (převrat v roce 2002 málem svrhnul Madurova předchůdce Huga Cháveze). Mezi ně se řadí Bolívie, Ekvádor a také Argentina. Argentinský ministr zahraničí prohlásil, že „vláda zdůrazňuje svoji podporu právoplatně zvolené vládě a je si vědoma jasných pokusů o destabilizaci ústavního pořádku bratrského národa.“

Další státy naopak upozorňují především na násilí. V tomto bloku stojí vedle sebe jak dosluhující pravicový prezident Chile Piñera a názorově mu blízký Juan Manuel Santos z Kolumbie, ale také prezident Peru Ollanta Humala, který se svými politickými postoji spíše blíží ekvádorské nebo bolívijské vládě. Zvláště slova kolumbijského prezidenta Santose, který odsoudil násilí a žádal venezuelské představitele, aby jednali s opozicí a respektovali základní lidská práva, rozzuřila Nicoláse Madura: „A vy děláte co, prezidente Santosi?“ vzkázal. „Kolumbie má pětisettisícovou armádu a je ve válce s ani nevím kolika guerillovými skupinami. V posledních letech zemřelo v Kolumbii víc než tři sta tisíc lidí.. (...) Vy mi budete dávat lekce z demokracie, prezidente Santosi?“

Třetí blok států v zásadě nezaujímá žádné stanovisko nebo se pokouší žádné neprezentovat příliš veřejně. Vedle Uruguaye je to velmi opatrná Brazílie. Její ministr zahraničí Figueiro na společném setkání s britským protějškem uvedl, že „detailně sleduje současnou situaci“ a vyjádřil politování nad lidskými a materiálními oběťmi. Jasnou podporu venezuelskému režimu deklarovala zatím jen vládní Strana pracujících, nejdůležitější část současné středo-levicové koalice, a Brazílie se také připojila k společnému prohlášení bloku Mercosur, které vyjádřilo podporu demokratickým institucím, žádalo řešení dialogem a ocenilo příslušnou snahu venezuelského prezidenta. Samotná prezidentka Dilma Rousseffová však mlčí, snad také s ohledem na nejistou domácí situaci a blížící se volby. Ostatně na sociálních sítích se zdá být venezuelská vláda mezi Brazilci značně nepopulární, velké množství naopak sympatizuje s protestujícími kvůli vlastní účasti na brazilských protestech v loňském a letošním roce.

Situaci bedlivě sledují a komentují všechna jihoamerická média, přičemž si všímají zejména násilí a porušování lidských práv. Například dva největší brazilské listy a největší soupeři, Jornal O Globo a Folha de S. Paulo, věnovaly Venezuele vedle nespočetného množství zpráv a komentářů vlastní editorial. Ani jeden nevyznívá ve prospěch prezidenta Madura. Globo ve čtvrtečním editorialu Ve Venezuele narůstá hrozba výbuchu zdůrazňuje hlavní problémy Venezuely, tedy obří kriminalitu, hyperinflaci nebo potíže s dodávkami elektřiny. V první řadě vyzývá brazilskou vládu, aby „nepřipraveného“ prezidenta Madura přiměla k dialogu se zbytkem společnosti a obviňuje ho ze zhoršení situace. Editorial konkurenčního Folha de S. Paulo je podobného rázu. Vysmívá se vyjádření venezuelské vlády o „fantasmagorickém ‚plánovaném puči‘“ a připomíná důkazy o násilí páchaném příslušníky tajné služby SEBIN na demonstrantech. Zdůrazňuje také, že Maduro byl zvolen s rozdílem pouhých 1,6 procenta, což nevypovídá o jeho vysoké legitimitě.

Středový argentinský deník Clarín zaměřuje pozornost především na reakci argentinské vlády. V editorialu nazvaném Argentinská antidiplomacie vůči Venezuele píše, že je „možné být pro nebo proti chávismu“, ale „něco jiného je postavit se po bok komandům a polovojenským skupinám vraždícím demonstranty.“ Argentinskou vládu obviňuje ne ze špatné diplomacie, ale přímo z antidiplomacie („diplomacie křiku“), kdy se na jednu stranu kloní k teorii o americkém pokusu o převrat, ale na druhou stranu otevřeně s Washingtonem spolupracuje v bezpečnostních otázkách a přijímá nový protiteroristický zákon amerického střihu.

Umírněnější stanovisko zaujímá pravidelný sloupkař kolumbijského alternativně orientovaného deníku El Espectador, který získal reputaci díky kritice korupce a porušování lidských práv během bojů s guerillami. Jorge Iván Cuervo v příspěvku Venezuela v krizi uvádí celou věc do širší souvislosti s působením prezidenta Cháveze a především upozorňuje na to, že věc Venezuely je zahalena do závoje různých ideologických stanovisek a kolujících dezinformací. „V tomto moři (dez)informací a ideologie nemáme šanci zjistit, co se v zemi skutečně děje. Můžeme jen doufat, že se krize vyřeší bez dalšího násilí a ústavní cestou,“ konstatuje.

Nakonec další slavný sloupkař z levicového peruánského deníku La República a člen redakční rady, Augusto Álvarez Rodrich, naopak vidí Venezuelské drama jasně. Její vládu popisuje jako „zkorumpovanou autokracii“, která odpověděla na demonstrace s „barbarstvím z výběru možných reakcí režimu takovéto povahy“. Álvarez Rodrich vyzývá Peru k tomu, aby zaujalo ještě tvrdší stanovisko s ohledem na obhajobu lidských práv a ujalo se role země, která představí „životaschopný plán na řešení dramatu, kterým dnes Venezuela žije.“