Více než tisícovka lidí oděná do malířských obleků právě slezla po strmém srázu na okraj obřího hnědouhelného lomu. Podle barev rozdělení do tří skupinek, takzvaných prstů, přemýšlejí co dále. Oranžovou skupinku zastavila na jediné schůdné pěšince policie. Před zlatým a zeleným prstem stojí téměř tři metry hluboký příkop, který má lidem zabránit ve vstupu do dolu. Za ním postává desítka těžkooděnců. Zodpovědnost se na sebe rozhodne vzít zlatý prst a vykročí směrem k příkopu.

Je neděle 5. listopadu a už podruhé v letošním roce, celkově počtvrté, probíhá v německém Porýní největší environmentální přímá akce Ende Gelände. Stojíme na hraně nejhlubšího evropského uhelného dolu Hambach, jehož dno ležící tři sta metrů pod hladinou moře je nejhlubším lidmi vyhloubeným místem na světě. Celá porýnská uhelná oblast vlastněná energetickým koncernem RWE je největším evropským zdrojem oxidu uhličitého, který pohání zničující změny klimatu.

Právě v tyto dny se zde protestující sešli kvůli klimatické konferenci (COP23), která začíná v pondělí 6. listopadu v Bonnu. Jejich cílem je upozornit svět, že politická jednání postupují pomalu a jsou bezúčelná, pokud nedokáží adekvátně reagovat na blížící se hrozbu klimatického rozvratu.

Na místo se lidé v malířských oblecích dostali dlouhým pochodem z městečka Buir, odkud nad ránem vyrazila legální demonstrace. Zúčastnilo se jí až čtyři a půl tisíce lidí, tři čtvrtiny účastníků se však na různých místech v průběhu pochodu odpoutali od hlavní trasy a zamířili právě k lomu Hambach.

Největší skupina prošla přes vysídlenou a ke zbourání připravenou vesnici Manheim a podél jednoho z nejstarších evropských lesů, který ustupuje těžbě uhlí. V lese už několik let přebývá skupina lidí, kteří se snaží svou vlastní přítomností i přímými akcemi kácení stromů bránit. Letošní sezóna kácení má přitom být poslední. Po ní už nebude co ochraňovat.

Vzhůru na rypadlo

Zlatý prst se snaží příkop obejít a úzkou pěšinkou pod příkrým srázem projít skrz. Cestu však zastupuje policie a první odvážné sráží na zem, jednoho člověka dokonce shodí do příkopu. Část lidí tak začne utíkat nahoru do srázu, zbytek pětisethlavého davu se rozhodne překonat díru riskantním způsobem napřímo. Navzájem si pomáhají nahoru, snaží se vyhýbat policii a pepřovému spreji.

Nakonec většina projde, pouze jednotlivce ošetřují medici, nejčastěji kvůli pálícím očím od spreje. Společně podlézají pásový dopravník, a před nimi se už rozprostírá kilometr dlouhá planina, na jejímž konci stojí kolesové rypadlo běžně ukrajující kusy půdy pro rozšiřování těžby. Nyní však nepracuje.

Zelený prst se po úspěchu předchozí skupiny rozhodne podniknout stejný manévr a rovněž projde přes nastražený příkop. Více než tisíc lidí tak začíná kráčet směrem k obřímu stroji. Oranžová skupina, stále obklopená policií, je z ochozů dolu mohutně podporuje. Po dvaceti minutách chůze se však do cesty staví dlouhý policejní kordón.

Protestující se rozhodnou proběhnout skrz, avšak plán brzy vezme za své. Za policejní řadou se objevuje dlouhý plot, za ním blokáda složená z aut společnosti RWE, a poté ještě několik desítek horníků. Projít skrz je takřka nemožné. Rypadlo však stojí, stejně jako další dvě rypadla v jiných částech dolu, kam se vydaly další skupinky lidí. De facto je tak akce úspěšná. Aktivisté se začínají na veřejném plénu radit, co dále.

Po půl hodině dostávají informaci, že právní tým Ende Gelände vyjednal s velitelem zásahu a oblastním policejním ředitelem Dirkem Weinspachem poklidný odchod pryč. Avšak zpoza plotu začínají už vyklusávat policejní koně a těžkooděnci se šikují k zásahu, zcela v protikladu s rozhodnutím velitele.

Policejní vzpoura

Teprve později se bylo lze dozvědět, že oblastní ředitel policie v Cáchách Dirk Weinspach, který působil dříve jako vedoucí düsseldorfského oddělení bojujícího proti krajní pravici, má pověst sympatizanta Strany zelených a jako takový není u řady policistů oblíbený. Musí přitom čelit mnoha tlakům. Konzervativnější část společnosti, politici i podřízení jej dlouhodobě kritizují i za mírný postup vůči klimatickým aktivistům, zejména za jeho snahu o dialog.

V dole Hambach před rypadlem se toto napětí projevilo tím, že velitelé zásahu přestali s Weinspachem v jednu chvíli komunikovat a dle informací aktivistů se přímo vzepřeli rozkazům. Na každý pád začali policisté v Hambachu namísto vytvoření kordonu pro poklidný odchod aktivistů celou oblast uzavírat.

A v tuto chvíli vše vypuklo: protestující v reakcí sestavují narychlo několik set metrů dlouhý kruh, aby uchránili co nejvíce prostoru a zamezili policistům uzavřít je do kotle. Zároveň postaví před policejní jednotkou na koních několik řad lidí s cílem pasivně zablokovat její průchod.

Policisté na koních ovšem pobízejí svá zvířata dále. Jízda bezskrupulózně najíždí do blokády a posléze rajtuje sem a tam, sedící skupinky policisté kropí pepřovými spreji a rozkládají pomocí zalamování rukou a kroucení hlav.

Těžkooděnci se snaží sevřený kruh aktivistů pomocí neustálého šťouchání zmenšit, avšak s nepříliš velkým úspěchem. Frustrovanějším policistům tak povolují nervy a začínají lidi na vnější straně kruhu mlátit. Jednoho člověka odváží záchranka do nemocnice. Marnou snahu o nahnání lidí na jedno místo rebelující policisté nakonec po dvaceti minutách vzdávají. Postupně se celá situace uklidňuje.

Stále se ovšem neví, co bude dále. Po dalších dvaceti minutách přijíždí policejní auto s megafonem, který vyzývá všechny lidi, kteří se chtějí identifikovat, aby vystoupili z řady. Policistům je z předchozích zkušeností jasné, že protestující u sebe nemají doklady a někteří mají zalepené prsty sekundovým lepidlem, aby zabránili odhalení totožnosti skrze otisky prstů.

„Jelikož se nikdo nechce nechat identifikovat, začneme vás postupně odvážet. Může to trvat i několik hodin,“ hlásí policista do ampliónu. První autobusy odvážejí jen několik desítek lidí a celá cesta trvá přibližně hodinu. Začíná se stmívat a policisté se rozhodnou změnit taktiku, lidi vozí na okraj dolu a nechávají je svému osudu. To se děje již za přítomnosti Dirka Weinspacha, který situaci přijel osobně korigovat.

Weinspach teď sleduje všechno z bezpečné vzdálenosti na okraji jámy. V příštích dnech jej zřejmě čekají náročné debaty a boj o vlastní místo. Zimu se protestující snaží zahnat tancem, zpěvem a skandováním pokřiků. Panuje mínění, že i přes policejní násilí opět zvítězili. Po šestí hodinách v dole se dostávají ven a díky připraveným autobusům i na vlak. Většina odjíždí do nedalekého Kolína nad Rýnem slavit, případně zpátky do Bonnu, odkud ráno vyrazili do akce.

Klimatický pochod a smysl protestu

Obsazení hnědouhelného dolu Hambach nebylo jedinou akcí, kterou se o víkendu před začátkem třiadvacáté klimatické konference podařilo uspořádat. V sobotu pětadvacet tisíc lidí prošlo centrem Bonnu. Klimatický pochod uspořádaný velkými ekologickými organizacemi se díky tomu stal největším německým protestem za ochranu klimatu v historii.

Pochodu se zúčastnily i desítky lidí z České republiky, konkrétně zástupci Hnutí DUHA, české pobočky Greenpeace a hnutí Limity jsme my.

V Německu sílící hnutí za klimatickou spravedlnost začíná sklízet i dílčí úspěchy. Taktika klimatických kempů a přímých akcí proti fosilní infrastruktuře se rozšiřuje do celé Evropy. Letos se podobné akce konaly v Rakousku, Holandsku i v České republice. Kromě těchto zemí mají v příštím roce proběhnout akce občanské neposlušnosti i v Polsku, Francii nebo ve Švédsku.

Ende Gelände inspiruje lidi po celém světě, odraz má však i v politických debatách. Podpora veřejnosti dává německé Straně zelených silnou pozici při vyjednávání koaliční dohody s lidovci a liberály. Při rozhovorech zatím pevně prosazuje takzvaný výstup z uhlí a zavírání starých uhelných elektráren, jiná koalice pro ně není představitelná.

Jakou podobu by případný německý výstup z uhlí měl mít, není zatím jasné, ani zda bude dostatečně rychlý. Cesta za záchranou celosvětového klimatu je stále dlouhá, avšak podobné akce posunují v očích aktivistů vše dále v prosazování systémových alternativ vedoucích k udržitelné a bezuhlíkové budoucnosti.

Slovy jedné z předních postav německého hnutí za klimatickou spravedlnost Tadzia Mullera, se kterým vyšel v DR o víkendu tématický rozhovor: „Pokud se nám podaří rozvíjet takovou politiku, můžeme z ekologické spravedlnosti udělat skutečně přitažlivou vizi budoucnosti, do jejíhož prosazování se bude moct zapojit každý. Nejen přesvědčení aktivisté. Protože to bude lidi bavit a dá jim to příležitost uvědomit si svou moc.“