Asi sto čtyřicet lidí si ve třech autobusech rychle navléká bílé overaly, do baťůžků chystá roušky a transparenty a v obklopení několika policejních aut míří k lomu Bílina u Braňan, u něhož poslanci předloni schválili prolomení limitů těžby uhlí. Autobusy zastavují na kraji silnice pár metrů od začátku areálu, aktivisté bleskurychle vystupují, přes živý plot běží strmě dolů, až na hranici probíhající těžby a policisty nechávají za svými zády.

Otevírá se před nimi krajina, která je zcela odlišná od čehokoliv, co mnozí z nich doposud viděli — tvoří ji jakási fosilní anti-příroda, země pod nohama má od uhlí černou, lesknoucí se barvu. Těžba dala za vznik příkrým černým stěnám, připomínajícím Yosemity, vodopády hnědé vody stékají do zakalených jezírek, kromě občasného pohybu obřích těžebních strojů nikde ani známka života.

Nad tímto strašidelným, ale současně ohromujícím, výjevem by se dalo podivovat hodiny, kdyby aktivisté nespěchali splnit svůj úkol: dostat se na dno dolu a pokusit se alespoň na několik hodin ochromit těžbu.

Pod modrým šapitó

Je páteční podvečer, den před okupací lomu. Pod přísným dohledem policie, která pečlivě monitoruje okolí areálu klimatického tábora, jenž vyrostl na okraji těžbou ohroženého města Horní Jiřetín, se v modrém šapitó pomalu shromažďují lidé na společné plénum. Probírat se na něm mají poslední podrobnosti k chystanému víkendovému protestu. Ve vzduchu se na znamení souhlasu s řečníky otáčí zdvižené ruce — metoda kolektivního rozhodování. Organizátoři z hnutí Limity jsme my vysvětlují cíle akce, význam občanské neposlušnosti, důraz na nenásilnost i právní důsledky chystané intervence.

Mírně napjatou atmosféru třísethlavého pléna prosycuje směs vzrušení a vzájemné důvěry. Aktivisté a aktivistky se rozhodují konsenzuálně, ryze demokraticky, vše je dobrovolné, každý se může zapojit podle svých přání a možností. Po skončení pléna je již všechno v rukou menších skupinek, které si samy volí, jakým způsobem se do akčního víkendu zapojí. Schopnost aktivistů najít rychle shodu na věcech, které je můžou vystavit právnímu postihu, ba ohrozit na zdraví, je pozoruhodná.

Kemp se probouzí do sobotního rána, lidé si chystají balíčky jídla a nabírají pitnou vodu — čeká je dlouhý den. Ten začíná ohlášeným pochodem k dolu ČSA podnikatele Pavla Tykače. Průvod vyráží přímo z tábora, za Horním Jiřetínem odbočuje na polní stezku až k území, kde Sobotkova vláda navrhovala rozšíření těžby.

Zde si aktivisté navlékají bílé overaly s nasprejovaným červeným pruhem, který — poté, co se chytnou za ruce — vytvoří několika set metrů dlouhou symbolickou hranici těžby. Linie představuje varování: pokud vláda prolomí limity také u Horního Jiřetína, aktivisté budou těžbě bránit vlastními těly.

Návrat do vesničky Černice lesní pěšinkou, lemovanou jezírky, připomíná spíše procházku než demonstraci. Někteří aktivisté cestu vtipně komentují, že prý si připadají jako na škole v přírodě, jen jim namísto učitelů dělá doprovod antikonfliktní tým. V cíli už na ně čekají tři pronajaté autobusy, které je měly přesunout do dalších lokalit.

Organizátoři totiž ohlásili demonstrace na vícero míst — do Ústí nad Labem, Ledvic nebo Počerad, kde se nachází státní uhelná elektrárna, jejíž možný prodej uhlobaronu Pavlu Tykačovi ekologové před několika měsíci ostře kritizovali. Tím se jim podařilo zmást policii, která v hojném počtu mířila právě do Počerad, kam aktivisté nakonec vůbec nedorazili. Ve stejnou chvíli totiž většina z nich vystupovala z autobusů u lomu Bílina.

Na dně dolu

K velkému rypadlu na dně dolu Bílina se aktivisté dostávají těsně před policií. Stíhají ještě udělat jedno rychlé kolektivní rozhodnutí: posedat si kolem stroje a nenásilně ho zablokovat. Při čekání na zásah skandují již do sebe zaklínění aktivisté kromě hesel „Limity jsme my“ a „Uhlí patří pod zem“ také „Ať žije dělnická třída!“ a „Čtyřdenní pracovní týden!“, adresované skupince několika zaměstnanců dolu, pozorujících akci opodál. „Jsme tu pro vás, ne proti vám,“ vysvětlují jim někteří blokádníci a dávají tím najevo, že jim kromě životního prostředí není lhostejné ani živobytí horníků.

Několik hodin poté již sedí zadržení aktivisté na slunci pár metrů od rypadel a čekají, až je policie všechny postupně legitimuje a prohledá. Jejich tváře, nohy i ruce jsou skryty pod vrstvou uhelného prachu, většina má ale dobrou náladu, nechávají mezi sebou kolovat lahve s vodou a přichystanou svačinu. Policisté zdlouhavě kontrolují doklady, nasazují aktivistům pouta a odvádějí je do přistavených důlních minibusů, pravděpodobně propůjčených od majitele lomu.

Poslední tři autobusy opouštějí důl za soumraku, vevnitř jednoho z nich je stále veselo, vymýšlejí se různé hry, které lze hrát bez použití rukou, policisté jsou vstřícní. Když se vozidlo konečně pohne, otevře se před pasažéry pozoruhodná scenérie — zapadající slunce nechává na strmé stěny dolu dopadat měkké paprsky, v dálce blikají drobná světýlka z těžebních strojů, z protilehlého svahu se valí suť a vytváří mohutný prachový oblak.

„Je to jako exkurze do Mordoru,“ vtipkuje jeden ze zadržených. Tři vzdálené větrné elektrárny s tímto výjevem smutně kontrastují. „Podívejte, jak je to tady zelené, úplně mě z toho bolí oči,“ podivovala se zase ironicky jedna z pasažérek.

Na vrcholu dolu na aktivisty čekají další policejní jednotky, které si je rozdělují a postupně odvážejí na výslech. Pro mnohé to znamená několikahodinové čekání v autobusech a na policejní stanici, v poutech, bez jídla a pití. Před každou okresní stanicí je však již solidárně vítají další lidé z tábora, kteří přinesli jídlo, vodu a teplé oblečení. Tato podpora pokračuje i druhý den spontánní demonstrací před stanicí v Ústí nad Labem, kde přes noc zůstali poslední zadržení.

Když petice nestačí

„Nevěřil jsem, že se nám podaří něco takového, ve středu jsme chtěli celou akci odpískat,“ říká Radek Kubala, jeden z organizátorů celé akce a člen hnutí Limity jsme my. Pocit vítězství prostupuje v nedělní ráno celým táborem. „V momentě, když jsme v autobusech mířili k dolu v obležení policejních antonů, jsem byl přesvědčen, že nás hned u výstupu zadrží,“ dodává.

Když v roce 2015 nepomohla ani petice s tří a půl tisíci podpisy a politici schválili prolomení limitů těžby uhlí, uvědomili si aktivisté, že bude nutné přejít k radikálnější taktice přímých akcí. „Klima se mění a kde petice nestačí, je potřeba přejít od slov k činům. Chceme i nadále usilovat o konec doby uhelné, postavit se přímo těžbě a spalování uhlí, jak to činí lidé po celém světě,“ píše se v prohlášení hnutí. Obsazení těžebních dolů považuje za adekvátní reakci na neschopnost státu postarat se o zdraví svých obyvatel a kvalitu životního prostředí.

Organizátoři se u přípravy akce nechali inspirovat německým protiuhelným hnutím, které podle Kubaly začínalo podobně — z několika menších přímých akcí se vyvinuly tisícihlavé. Na loňských akcích v lužických hnědouhelných dolech, organizovaných kolektivem Ende Gelände, blokovalo těžbu až čtyři tisíce lidí.

V podobný nárůst zájmu věří i čeští aktivisté, pro které Klimakemp rozhodně není posledním. Svým charakterem a rozsahem se ale již letošní premiérový ročník představuje významný mezník pro české klimatické hnutí.