Jsou to právě dva týdny, co si naše kamarádka Kristina Klosová vzala vinou táhlé duševní nemoci život. Jako jednomu z přátel mi připadla smutná povinnost vzpomenout na Kristinu a rozloučit se s ní na jejím pohřbu. Jen drobně přepracované osobní rozloučení a vzpomínku na to, kým Kristina byla a co všechno stačila během svého předčasně ukončeného života udělat, jsem se rozhodl publikovat také tu.

***

Nikdy by mě nenapadlo, že se s Kristinou budu loučit tak brzo po tom, co jsme se poznali. Patřila k těm kamarádům, kteří jsou takzvaně „na celý život“. A připadá mi to jako včera, co jsme se potkali poprvé.

Kristina byla moje spolužačka a když jsem v prvním semestru na brněnské sociologii mezi anonymními „prváky“ hledal někoho, s kým bych psal domácí úkol do jednoho z povinných předmětů, instinktivně jsem přes celou aulu zamířil k ní — měla klobouk, výrazné brýle s červenou obroučkou, na krku korále, vyzařovala z ní svobodomyslnost a tušil jsem, že si budeme rozumět. Společně jsme pak prošli celým bakalářem a na stravě sestávající převážně z kávy a nakládaného hermelínu jsme dělali domácí úkoly, učili se na zkoušky a nakonec i na státnice.

Kristina byla dobrá studentka. Jednou z jejích nejlepších vlastností — ve škole a pak i ve všem ostatním — byla pracovitost. Když na to přišlo, byla schopná podávat výjimečné výkony. Když jsme v druhém ročníku shodně zjistili, že obávanou statistikou neprolezeme „s odřenýma ušima“ jen na základě toho, co jsme naposlouchali na přednáškách, společně jsme se sebrali a pod umělým osvětlením v počítačové studovně oddřeli desetidenní maraton početních úkolů, završený úspěšnou zkouškou.

Když jsme se pak o prázdninách s Vojtou Boháčem, který se právě vrátil ze zahraničí, domlouvali, že si spolu pronajmeme byt a hledali další lidi, kteří by s námi mohli chtít bydlet, Kristina, která žila v prváku na koleji, byla jedna z prvních, kdo mě napadli. Tak vznikl byt, kde jsme spolu následující dva roky žili a který nebyl jen místem k životu, ale i svého druhu institucí, která spojovala neobyčejně plodné prostředí na pomezí novinařiny, politiky a patřičně divokých večírků. Kristina do něj rychle zapadla, stala se jeho neodmyslitelnou součástí a myslím, že v něm byla i spokojená.

Svou obdivuhodnou pracovitost a oddanost věcem, kterým věřila, pak Kristina se vším všudy přenášela i do toho, co nás spojovalo i poté, co jsem odešel studovat do Prahy — do své neutuchající práce na zlepšování společnosti a jejího vztahu k přírodě. Spolu s Radkem Kubalou a dalšími kamarády s námi tvořila jádro brněnské místní skupiny Hnutí DUHA. Ráda s námi jezdila na mezinárodní setkání evropských mladých Přátel Země — strávili jsme spolu takhle týden v Bruselu a pak ve francouzské Bretani — a společně s námi přemýšlela nad tím, jak se postavit jedné z největších výzev současnosti, klimatické krizi.

V roce 2015 byla Kristina jednou z prvních Češek, která se účastnila velkých akcí občanské neposlušnosti Ende Gelände proti těžbě a spalování uhlí v porýnském uhelném revíru v Německu. Vzpomínám si, jak nadšená se odtud vrátila a že pro Českou pozici napsala skvělou reportáž s názvem Vzpoura proti oteplování.

Ke všem svým dalším neobyčejným nadáním byla Kristina, stejně jako její otec, talentovaná novinářka. Její texty byly vždycky odpracované, dobře se četly a bylo z nich znát, jak jí na nich záleží. Vzpomínám si, jakou měla radost, když na ně dostala od táty dobrou zpětnou vazbu - „napsal mi, že je to ‚srozumitelné a dokonce i čtivé‘,“ vyprávěla pobaveně. Z Erasmu ve Španělsku pořídila rozhovor s předsedou místní buňky Podemos v Granadě, který dodnes poskytuje pronikavý vhled do útrob tohoto fenoménu i tehdejší situace v zemi, i poutavé reportáže o tamním družstevním hnutí, v němž absolvovala také stáž.

Na jaře následujícího roku už Kristina pomáhala na Ende Gelände do německé Lužice organizovat výpravu autobusem, kterou zaštítila protiuhelná skupina Limity jsme my, již pomáhala založit o rok dříve. Společně jsme se účastnili blokád uhelné elektrárny Schwarze Pumpe a v davu několika stovek lidí jsme se dokonce, s bláhovým plánem přimět provozovatele k úplnému zastavení provozu, vypravili dovnitř.

Když nás braniborská policie hnala z areálu ven, drželi jsme se spolu ve dvojici, přelézali ostnatý drát a ruku v ruce v nastalé mele utíkali z dosahu obušků. Dodnes obdivuju, jak byla Kristina statečná — rozhodně statečnější než já. I když si o plot poranila ruku, nepanikařila. Když jsme se ve zmatku před elektrárnou ztratili, hrozně jsem si vyčítal, že jsem ji tam nechal na pospas policii — nevěděl jsem, že se jí podařilo dostat se do bezpečí rychleji než mě. Když jsme si pak volali, smála se z nemocnice, jak se nám podařilo z prekérní situace vyklouznout.

Ovlivnění zkušenostmi z Německa jsme na podzim 2016 začali organizovat první český Klimakemp, kterému Kristina dala víc, než kdokoliv z nás. Protože měla v dalších zemích nejlepší kontakty na aktivistky a aktivisty z klimatického hnutí, dělali jsme si z ní tehdy legraci, že je naše „ministryně zahraničí“ - měla skvělou schopnost, kterou jsem jí často málem záviděl, rychle se spřátelit s novými lidmi, překonat ostych a navázat silné vazby. Na Klimakemp přivezla Poláky, kteří pak o rok později zorganizovali první vlastní akci a také se jí podařilo spojit nás s Němci, z nichž někteří jsou naši přátelé dodnes, i Brity, s nimiž v létě 2017 podnikla z Londýna do Porýní výpravu na jízdních kolech.

O naší občanské angažovanosti přemýšlela Kristina do hloubky a patřila k těm, kteří udávali tón a směr. Byla zásadová, zarytě odmítala nadřazovat cíle prostředkům a když něčemu věřila, stála si za tím s úctyhodnou tvrdohlavostí. Vzpomínám si na naše spory, vzniklé z toho, že odmítala vést kampaně personálně proti osobě uhlobarona Pavla Tykače i z její nechuti k příliš ideologicky vypjatému antikapitalismu, kořenící, jak jsem tomu rozuměl, v hlubší skepsi k celé průmyslové společnosti. I když jsme spolu mnohdy nesouhlasili, vždycky jsem se její stanoviska snažil respektovat, protože jsem věděl, že jsou promyšlená, vycházejí z přesvědčení a přispívají ke zdravé pluralitě různých přístupů.

Vždycky jí také záleželo nejen na tom, co děláme a o co usilujeme, ale i jak to děláme a jak to přispívá či škodí dlouhodobé perspektivě celého hnutí. Byla první, kdo i na základě vlastní nešťastné zkušenosti s přepracováním během příprav prvního Klimakempu do rodícího se klimatického hnutí přinesl téma udržitelného aktivismu a snahy předcházet vyhoření.

Ještě když jí to dovolila duševní nemoc, jíž v posledních dvou letech svého života trpěla, snažila se pomoci zlepšit efektivní dělbu práce i starost o to, aby se lidé ve strašném závodu s časem, jímž boj proti klimatické krizi je, nehroutili a pomáhali si navzájem jít dál. Mrzí mě, že Kristina s námi už dál nepůjde, ale jsem jí vděčný za celou naši společnou cestu a přál bych si, abychom ctili její památku také tím, že budeme dbát na to, na čem jí záleželo.

Kristinu jsem znal jako svou kamarádku, spolužačku, spolubydlící a spolubojovnici. Znal jsem jí jako člověka, který měl strašně rád život a lidi a svět a do všeho, co dělal, se vrhal s neuvěřitelným zaujetím a odvahou. Bylo pro mě velké štěstí, že jsem ji mohl znát.

Její rozhodnutí odejít ze života je zlá zpráva hlavně pro nás všechny, které tu nechává. Přeju si, abychom na ni nikdy nezapomněli, vytrvali v úsilí o to, čemu věřila, a starali se o sebe navzájem tak, jak by si to přála. Díky Kristino, žes tu byla s náma. A sbohem. Budeš tu chybět.