Jsou to právě dva týdny, co si naše kamarádka Kristina Klosová vzala vinou táhlé duševní nemoci život. Jako jednomu z přátel mi připadla smutná povinnost vzpomenout na Kristinu a rozloučit se s ní na jejím pohřbu. Jen drobně přepracované osobní rozloučení a vzpomínku na to, kým Kristina byla a co všechno stačila během svého předčasně ukončeného života udělat, jsem se rozhodl publikovat také tu.

***

Nikdy by mě nenapadlo, že se s Kristinou budu loučit tak brzo po tom, co jsme se poznali. Patřila k těm kamarádům, kteří jsou takzvaně „na celý život“. A připadá mi to jako včera, co jsme se potkali poprvé.

Kristina byla moje spolužačka a když jsem v prvním semestru na brněnské sociologii mezi anonymními „prváky“ hledal někoho, s kým bych psal domácí úkol do jednoho z povinných předmětů, instinktivně jsem přes celou aulu zamířil k ní — měla klobouk, výrazné brýle s červenou obroučkou, na krku korále, vyzařovala z ní svobodomyslnost a tušil jsem, že si budeme rozumět. Společně jsme pak prošli celým bakalářem a na stravě sestávající převážně z kávy a nakládaného hermelínu jsme dělali domácí úkoly, učili se na zkoušky a nakonec i na státnice.

Kristina byla dobrá studentka. Jednou z jejích nejlepších vlastností — ve škole a pak i ve všem ostatním — byla pracovitost. Když na to přišlo, byla schopná podávat výjimečné výkony. Když jsme v druhém ročníku shodně zjistili, že obávanou statistikou neprolezeme „s odřenýma ušima“ jen na základě toho, co jsme naposlouchali na přednáškách, společně jsme se sebrali a pod umělým osvětlením v počítačové studovně oddřeli desetidenní maraton početních úkolů, završený úspěšnou zkouškou.