Tisíce lidí ze všech možných sociálních prostředí a věkových skupin, čelící obuškům, pepřovému spreji i nepřízni počasí, aby vlastním tělem zablokovali fosilní infrastrukturu, která přitápí pod kotlem klimatické katastrofy. To už ani u nás po dvou úspěšných blokádách severočeských dolů není nic nového a v celém světě se stává typickým obrazem rodící se „sametové revoluce“ proti politicko-ekonomickému systému ničení života na jediné známé obyvatelné planetě, udržovanému úplatnými politiky i ziskuchtivými firmami, ekonomickým růstem i spotřební kulturou.

Dobrodružné příběhy o přespávání na kolejích, proplouvání policejními kordony i slézání na dno uhelné jámy jsme tu přinášeli opakovaně. Letošní syrové dojmy z protestního tábora a čtyřiadvacetihodinové blokády infrastruktury v Německém Porýní si můžete přečíst také jinde. Co vlastně tedy bylo na Ende Gelände letos nového, čím ještě německé protiuhelné hnutí může inspirovat a co lze čekat do budoucích let? Tři poznámky z kolejí železniční tepny, spojující nejhlubší uhelný důl v Evropě s komplexem elektráren představujících největší jednotlivý zdroj emisí oxidu uhličitého v Evropě, doplňují fotografie Petra Tkáče.

Blokády železnice dovoleny

V roce 2013 se obránci Hambašského lesa počítali na hrstku zarytců, kteří to odmítali vzdát. S uhlím neměl v Německu skoro nikdo problém. Během letního klimakempu vyšlo na sobotní demonstraci necelých 350 lidí. Slíbili, že dojdou na vyhlídku, cestou se však od průvodu odtrhla skupina a zablokovala železnici mezi dolem a elektrárnami. Policie ji rychle posbírala.

Letos je všechno jinak. 73 procent Němců si podle průzkumů přeje rychlý konec uhlí. A na kolejích o víkendu nocovaly víc než dva tisíce lidí: tolik, že je policie zkrátka neměla jak vyklidit, a čtyřiadvacet hodin čekala, než odešli dobrovolně. Jinak řečeno: nebudou čelit vůbec žádným následkům. „Těší nás, že i státní zastupitelství je toho soudu, že blokády kolejí jsou dovoleny,“ říká deníku taz mluvčí Ende Gelände.

Dovedete si představit, co to znamená pro důvěryhodnost RWE, jaký signál to vysílá akcionářům a investorům? Firma kvůli rozhodnutí soudu, které pro letošek zastavilo kácení hambašského lesa, už teď nemůže naplňovat svůj byznysplán, který je postavený na předpokladu oteplení o víc než tři stupně Celsia, čili takřka otevřeně sází osud firmy na likvidaci podmínek pro existenci humánní lidské civilizace na planetě Zemi. Každému — i Danielu Křetínskému, který s podobnou kalkulací kupoval přede dvěma lety doly ve východoněmecké Lužici — musí být jasné, že uhelný průmysl nemůže tak masivní celospolečenský odpor dlouho přežít.

Musí se to zorganizovat

„Nebráníme přírodu — jsme příroda, která se brání,“ zní časté a výmluvné heslo radikálních ekologů, které ruší falešnou představu lidské výlučnosti a nadřazenosti nad ostatním životem a rozšiřuje solidaritu od lidí také k ostatním bytostem. Na akčních fotografiích a videích působí zástupy lidí v bílých kombinézách skutečně takřka jako přírodní zjev, živelná síla, která přemáhá zábrany a napíná síly vůči samohybu akumulační mašinerie, jež přetváří živý svět v mrtvolnou poušť.

Ale tak jako ani energie, jídlo či spotřební zboží nepadá z nebes, i za politickou mobilizační schopností sociálních hnutí leží ve skutečnosti stará dobrá práce. Je zásadní činit ji viditelnou. Politická intervence přetínající navzdory neuvěřitelné přesile moci i peněz na celý den jednu z nejdůležitějších zásobních tras fosilní infrastruktury v Evropě má za sebou miliony hodin činnosti tisíců lidí, kteří shromažďovali prostředky, zajišťovali logistiku, zjišťovali informace, předávali znalosti a zkušenosti či koordinovali prodej lístků na zvláštní vlak — zkrátka organizovali.

Její hodnota přitom nespočívá zdaleka jen ve výsledku, ale i v povaze této práce samé. Je to totiž práce bez donucení, doopravdy dobrovolná, při které vzniká také nová kultura vzájemné péče, zodpovědnosti a občanské sebeorganizace. Stojí na malých skupinách propletených úzkými vztahy mimo běžná pojetí intimity i profesionality, spojené společným cílem a vědomím sdíleného zájmu. Dává lidem skutečně zažít to, co jen z nouze hledají v spotřebním hédonismu či odevzdávání hlasu demagogům: vědomí kontroly nad podmínkami vlastního života, která může být z povahy věci jedině společná.

Tohle že jsou ti ekoteroristi?

Stát Severní Porýní-Vestfálsko, vedený křesťanskými demokraty kancléřky Merkelové, reaguje na stále silnější odpor tvrdě, až s určitou zuřivostí. CDU je s RWE propletená tak, že by mezi oběma zkratkami šlo udělat málem rovnítko. „Aféra RWE“ je v Německu pojem: poté, co se v roce 2004 ukázalo, že jsou během výkonu funkce na výplatní pásce korporace, museli rezignovat generální tajemník i jeden z členů předsednictva strany. Není divu, že když jde jedné ze spojitých struktur o život, panikaří i druhá.

Ministr vnitra Herbert Reul v televizním zpravodajství blábolí o pořádku a varuje před údajnými stovkami nebezpečných maskovaných násilníků, kteří se sjíždějí zdaleka, aby v zemi ohrožovali bezpečí a majetek občanů. Kdo mu má ale věřit, když následné televizní záběry zobrazují zástupy mladých lidí v prvních letech jejich dospělosti, jak s batohy na zádech směřují na protestní tábor, jako by to byla škola v přírodě, či pětašedesátileté důchodce, kteří skoro stydlivě přiznávají, že doběhnout v jejich věku přes dálnici a pole až na koleje je „trochu náročné“, ale „považují to za nezbytné“.

Odpor proti chobotnici průmyslu a politiky je neodolatelný, protože z něj vyzařuje samozřejmá normalita lidí, kteří s odhodláním brání podmínky dobrého života pro všechny, a zosobňují tak ducha hodnot, k nimž se oficiální instituce sice deklarativně hlásí, ale v praxi je pošlapávají. Naše největší naděje — pro planetu i pro demokracii — nejspíš spočívá v normalizaci takové konstruktivní a efektivní samosprávy a nespolupráce.