Tisíce lidí ze všech možných sociálních prostředí a věkových skupin, čelící obuškům, pepřovému spreji i nepřízni počasí, aby vlastním tělem zablokovali fosilní infrastrukturu, která přitápí pod kotlem klimatické katastrofy. To už ani u nás po dvou úspěšných blokádách severočeských dolů není nic nového a v celém světě se stává typickým obrazem rodící se „sametové revoluce“ proti politicko-ekonomickému systému ničení života na jediné známé obyvatelné planetě, udržovanému úplatnými politiky i ziskuchtivými firmami, ekonomickým růstem i spotřební kulturou.

Dobrodružné příběhy o přespávání na kolejích, proplouvání policejními kordony i slézání na dno uhelné jámy jsme tu přinášeli opakovaně. Letošní syrové dojmy z protestního tábora a čtyřiadvacetihodinové blokády infrastruktury v Německém Porýní si můžete přečíst také jinde. Co vlastně tedy bylo na Ende Gelände letos nového, čím ještě německé protiuhelné hnutí může inspirovat a co lze čekat do budoucích let? Tři poznámky z kolejí železniční tepny, spojující nejhlubší uhelný důl v Evropě s komplexem elektráren představujících největší jednotlivý zdroj emisí oxidu uhličitého v Evropě, doplňují fotografie Petra Tkáče.

Blokády železnice dovoleny

V roce 2013 se obránci Hambašského lesa počítali na hrstku zarytců, kteří to odmítali vzdát. S uhlím neměl v Německu skoro nikdo problém. Během letního klimakempu vyšlo na sobotní demonstraci necelých 350 lidí. Slíbili, že dojdou na vyhlídku, cestou se však od průvodu odtrhla skupina a zablokovala železnici mezi dolem a elektrárnami. Policie ji rychle posbírala.