První rok Donalda Trumpa

Co vše zvládl Trump za rok, jenž právě uplynul od jeho zvolení americkým prezidentem, prosadit? Jak změnil USA a kým se obklopil? Co ukázalo vyšetřování ruského vlivu a jak je na tom dnes v USA opozice? Analytický komentář Petra Jedličky.

Pj

Petr Jedlička

12.11.2017 08:40

Související

První rok od nástupu Donalda Trumpa do úřadu prezidenta Spojených států uplyne až 20. ledna. S definitivním hodnocením podařených a nepodařených politik je tak záhodno ještě posečkat. Už nyní 8. listopadu se ale připomíná rok od Trumpova zvolení, to jest od okamžiku, který sám Trump označil ve své victory speech za nový velký začátek, za moment nového sjednocení národa a práce na společném díle, k čemuž prý sám maximálně přispěje. Jakpak se tedy dařilo pětačtyřicátému americkému prezidentovi a jeho USA v uplynulém roce z tohoto hlediska?

Všechna šetření, jež byla k danému tématu udělána, odhalují, že jsou Američané rozděleni ve vztahu k prezidentovi více než kdy dříve. Trumpův výkon v úřadu schvaluje v průměru o něco více než třetina populace, přibližně čtvrtina je přitom ochotna prezidenta hájit bezvýhradně. Asi pětina populace je z Trumpa spíše zklamána, přičemž jí vadí nejvíce tu jeho kousavě agresivní styl komunikace přes sociální sítě, tu naopak, že dosud neprosadil téměř nic z velkých slibů. Více než čtyřicet zbývajících procent Američanů – tedy největší skupina – považuje pak Trumpovo prezidentování za ostudu, pohromu či přímo ohrožení demokracie.

Američané přitom mají z tradice sklon se za hlavou státu v prvním roce sjednocovat. Žádný prezident v moderní historii USA tak nedostal podobně špatné hodnocení, jako právě Trump na první výročí.

Donald Trump během svého projevu po oznámení výsledků voleb, 9. listopadu 2016. Repro z televizního vysílání

Co udělal Trump v prvním roce tak výjimečného? Z hlediska praktické politiky ne mnoho. Vydal několik desítek executive orders, což jsou v podstatě prezidentské dekrety – rámcové pokyny všem složkám výkonné moci, aby činily nebo nečinily to nebo ono –, které však mohou zneplatnit soudy, zákonodárci, anebo další prezident. Trump takto zrušil řadu dekretů Obamových. Jemu zas zneplatnily jeho nejslavnější muslim bany už třikrát soudy.

Dále Trump odmítl začít s ratifikačním procesem dohody o Transpacifickém obchodním partnerství (TTP), která tak byla uložena definitivně k ledu, dal pokyn k zahájení renegociace Dohody o severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA), což zatím postupuje jen velmi pomalu, a naznačil, že bude chtít otevřít dohodu o íránském jaderném programu.

V Kongresu zkusil nahradit Obamovu reformu zdravotnictví vlastním komplexním zákonem, který však neprosadil. O daňové reformě se zatím jedná a bude nejméně do Vánoc. Žádný jiný velký zákon přitom Trump do Kongresu v prvním roce nepředložil.

Dala by se zde barvitě líčit antiekologická politika, kde se Trump a jeho zmocněnci opravdu hnusně činí, jak o tom psali už moji kolegové zde, zde a zde. Ekologická témata však v americké politice nerozhodují. Když se připočte obsazení uvolněných pozic na Nejvyšším soudu agilními konzervativci a řada seznamovacích návštěv v zahraničí, máme Trumpův rok z hlediska praktické politiky v podstatě kompletní.

To, v čem byl Trump v prvním roce fenomenální, tedy není rozhodně obsah politiky, nějaké převratné kroky nebo reformy. Naprosto unikátní byl ale, a stále je, jeho styl. Do prostředí kolem prezidenta vstoupila nová politická kultura, kterou menšina oslavuje a téměř polovina Američanů nemůže vystát.

Vztah s médii a 1318 lží
Každému, kdo se alespoň drobně zajímá o americkou politiku, vytane při vyslovení sousloví „Trumpův styl“ na mysli nějaký z prezidentových slavných výstupů, ve kterém se Trump jednoduchými, často i holými větami zbavenými sloves, nebo razantními přívlastky vymezuje vůči té nebo oné osobnosti, posílá válečnické vzkazy na druhou stranu planety, anebo naopak vychvaluje různé nedemokratického vládce, a nejvíce velebí sám sebe.

Takový obraz je nesporně věrný. Podstatu Trumpova stylu však nevystihuje úplně. Zásadní je zde připomenout, že Trump po nástupu do funkce přestal komunikovat obvyklým způsobem se všemi médii hlavního proudu s výjimkou stanice Fox. Dává minimum rozhovorů, každý den ale píše svá stošedesátiznaková stanoviska ke všemu možnému na Twitter. Velkých tiskových konferencí, kde by osobně odpověděl na více než dvě tři otázky novinářů, uspořádal za celý rok jen pár. A ta první z nich se už zapsala do dějin jako ztělesnění novinářského pekla.

Trump zdůvodňuje tento svůj atypický přístup tvrzením, že masmédia proti němu vedou permanentní kampaň, že překrucují realitu a šíří lži-zprávy. Z příslušné činnosti obvinil přitom několikrát nejen například newyorské Timesy, NBC či CNN – což jsou média, která skutečně Trumpovo vítězství ani po roce nepřijala –, ale třeba i důsledně neutrální BBC.

Co je však nejdůležitější: Trump sám má zároveň při svém vztahu k „prolhaným médiím“ velice volný vztah k pravdě. Oddělení, jež v listu Washington Post prověřuje faktickou pravdivost výroků jednotlivých politiků, zveřejnilo v polovině října zjištění, že za 263 dní ve funkci zalhal současný americký prezident veřejně celkem 1318krát. To je pět lží na každý den.

Nejde tu přitom jen o známé Trumpovské velkoústé tlachy, jakože měl na inauguraci mnohem více diváků než Barack Obama, přebíjené pak při porovnání fotografií další hloupostí, že masmédia jeho stoupence vymazala ve fotoeditoru. Tuhle Trump prohlásí, že se domluvil s mexickým prezidentem ohledně výstavby své slavné zdi na základních věcech, načež mexický prezident uvede, že se o ničem takovém nemluvilo. Jindy zas oznámí, že má důkazy o odposlouchávání své kanceláře před volbami Obamovou vládou a že je zveřejní – což by byla aféra rozměru Watergate –, ale nakonec se ukáže, že nemá nic.

Takřka neustále si Trump stěžuje na posedlost korektností, na kádrování, na hony na čarodejnice a na chytání za slovíčka, sám si však dává záležet, aby jeho sdělení obsahovala to, čemu se mezi lidmi z médií říká slovo-granát: výbušné označení, jež okamžitě vzbudí vášně a pozornost, a které se samo nutí do titulků.

Debatu, vášně a vlny absurdních obhajob, které jsme u nás zažili po Zemanově-Ovčáčkově aféře Hitler je gentleman – to vše se v USA děje od Trumpova nástupu takřka každodenně. Odpůrci se přitom stále utvrzují v názoru, že Trump je prolhaný hulvát, chvastoun a tupohlav, který je ostudou Ameriky, a podle toho je třeba o něm psát a mluvit. Stoupenci naopak vidí, že je na prezidenta stále ze všech stran útočeno, že usilovně pracuje a že nemá od médií chvilku klidu.

Výměny v týmu

Donald Trump posunul za svůj první rok americkou politickou kulturu podobně daleko jako Barack Obama, učinil tak ale úplně jiným směrem. Zatímco Obama hýřil vždy šarmem, bavil decentním gentlemanským humorem a oslňoval státnickými projevy, přičemž začal jako první prezident vystupovat pravidelně v talk show typu našeho Uvolněte se, prosím, Trump říká, co mu na mysl přijde, a často si protiřečí, stále se chlubí vlasní úspěšností i bohatstvím a cizí osoby do nebe chválí nebo rezolutně zatracuje, a to i když jde o hlavy cizích států.

Při tom všem ale – a tuto rovinu nelze při hodnocení Trumpova prvního roku vynechat – se vlastní chod jeho administrativy za uplynulé měsíce přeci jen dosti přizpůsobil washingtonským zvykům, dosti znormalizoval. S výjimkou protěžařského ministra životního prostředí Scotta Pruitta se prezident zbavil postupně těch nejděsivějších figur, které ho z počátku obklopovaly.

Jako první byl vyhozen Michael Flynn, jenž krátce zastával post poradce pro národní bezpečnost, tedy v podstatě ministra vnitra. Oficiálně se tak stalo proto, že zatajil schůzku s ruským velvyslancem, v kuloárech se ale mluvilo i tom, že byl prakticky neříditelný či že měl sklon promítat svoje životní přesvědčení, že „islám je rakovina“, i do praktické politiky.

Dále vyměnil Trump šéfa svého úřadu, tvrdého republikána Reince Priebuse, a to v souvislosti s vyšetřováním ruského vlivu na vlastní kampaň. Pak musel odejít ovčáčkovsky dryáčnický mluvčí Sean Spicer a nakonec i architekt Trumpovy kampaně a původní Trumpův šéfporadce s nahnědlými názory Steve Bannon.

Hlavními postavami Trumpovy vlády jsou dnes lidé z korporací jako ministr zahraničí Rex Tillerson či předseda Národní ekonomické rady Gary Cohn, dále vojáci z povolání jako nový poradce pro národní bezpečnost H.R. McMaster, nový šéf Trumpova úřadu John Kelly či ministr obrany James Mattis, a pak členové Trumpovy vlastní rodiny: dcera Ivanka a její manžel Jared Kushner, který se však dostává postupně také do nemilosti. Vedení tiskového odboru přitom převzala v létě Sarah Huckabeeová Sandersová, která je ztělesněním profesionality a zvládá permanentní konflikt mezi prezidentem a novináři trochu tlumit.

Trump sám se – často i ústy právě Sandersové – chlubí, že je výtečný prezident, protože co vládne, hospodářství roste, nezaměstnanost se snižuje a ISIS jde na Blízkém východě od porážky k porážce, což je pravda. Všechny tyto tři děje probíhají ale už od Obamy a Trumpova zásluha na nich je pouze ta, že žádnou z politik, která by je mohla ovlivnit, zatím zásadně nezměnil.

Trumpova nová mluvčí Sarah Huckabeeová Sandersová je ztělesněním profesionality a zvládá permanentní konflikt mezi prezidentem a novináři poněkud tlumit. Foto archiv HR

Živá voda pro pravici?
Stalo se vítězství Donalda Trumpa minulý rok onou pomyslnou živou vodou, po níž tak toužila celá nekompromisní část americká pravice, od Tea Party až po neofašisty? Současné rozložení nálad tomu neodpovídá. Trump a trumpovská politika zatím nejsou tím, co by republikánům vyhrávalo volby. Nyní v úterý 7. listopadu ztratili republikáni v doplňovacích volbách symptomaticky post guvernéra státu New Jersey, který držel po léta nepřehlédnutelný Chris Christie. Demokraté proti nim navíc uhájili post guvernéra Virginie, a to i s naprosto příšerným kandidátem – jižansky razantním Ralphem Northamem.

Demokratičtí starostové dále uhájili v úterních volbách všechna velká města, kde se hlasovalo, a to včetně New Yorku, Los Angeles, Bostonu, Pittsburghu, Detroitu nebo St. Louis. Kandidáti Demokratické strany USA na státní poslance zároveň zvítězili i v řadě tradičně republikánských obvodů, zvláště v již zmiňované Virginii.

Úterní doplňovací volby ale nebyly jedinými v tomto roce – postupně se letos rozhodovalo o již šesti mandátech členů federální Sněmovny reprezentantů (kongresmanech) a o jednom do federálního Senátu. Všechny přitom drželi dříve republikáni a všechny se jim podařilo i obhájit.

Stále klesající obliba Donalda Trumpa a jeho prozatím značně skřípající domluva se zákonodárci mají sklon dávat našinci naději, že řádné celokongresové volby v listopadu 2018, tedy za rok, vyhrají demokraté, nebo alespoň republikáni, kteří se vymezují proti Trumpovým nejhorším plánům a názorům. Jisté to ale zdaleka není.

Právě v těchto dnech se snaží Donald Trump a jeho lidé dosáhnout potenciálně opravdu velkých politických úspěchů: v zahraniční oblasti jedná Trump v Číně o aktivnějším nátlaku pekingské vlády na Severní Koreu a o úpravě obchodních vztahů s USA, doma se snaží prezident Kongresem provést již zmíněnou daňovou reformu, která by – kromě jiného – snížila daňovou zátěž firemního zisku plošně ze současných čtyřiceti procent na dvacet pět.

Pokud by byla daňová reforma schválena, potrvá ještě nějakou dobu, než chudší vrstvy pocítí jejich negativní důsledky – výpadek příjmů do veřejných rozpočtů, zrušení daňového zvýhodnění dlouhodobě nemocných, zrušení prázdnin na úroky ze školného, vytvoření nových děr k optimalizaci daní pro nejbohatší a podobně. Firmy nicméně pocítí snížení daně z příjmu okamžitě a Trump bude pro pravici za nového Ronalda Reagana.

Pokud by navíc zvládl svým osobním přístupem – Trump totiž, a to je další zajímavá věc, nejedná s hlavami cizích států na základě doporučení od expertů, ale sám za sebe dle svého instinktu – přimět čínské či ruské vedení k zásadní a účinné změně politiky vůči Severní Koreji, a v důsledku tak nebo onak de-nuklearizovat tamní režim, bude mít po roce 2018 s velkou pravděpodobností plně loajální Sněmovnu.

Vývoj u demokratů a vyšetřování ruského vlivu
Demokratická strana USA jako celek se dosud nevzpamatovala z porážky Hillary Clintonové, neobrodila se a její hlavní proud má stále za to, že volby Trumpovi vyhráli Rusové. Jak zde bylo vysvětleno podrobněji už na začátku roku, volební výsledek byl v roce 2016 velice těsný, a tak lze přičíst rozhodující vliv takřka jakémukoliv faktoru; celkově jde ale o hodně nepřesvědčivý výklad.

Velké vyšetřování Trumpova týmu vedené soustavně od letošního jara dokázalo již vyvrátit nejzávažnější teorie typu, že ruští hackeři pronikli do elektronického systému sčítajícího hlasy v Ohiu, a zmanipulovali tak volby přímo. Nepřímo naopak vyšetřování prokázalo, že s ruskými státními příslušníky se scházeli i Trumpovi nejbližší, a de facto také, že se na těchto schůzkách mluvilo o citlivých informacích o Clintonové.

Ani jedna z těchto věcí nicméně není trestná a obvinění, která z vyšetřování zatím vzešla, se týkají neregistrovaného lobbyismu či praní špinavých peněz okrajovými osobami z Trumpovy kampaně, rozhodně ne prezidenta. V posledních měsících se navíc ukázalo, že špínu na Trumpa sháněl v Rusku i tým Clintonové, i když ten najal na shánění informací soukromého placeného špicla.

Pokud se tedy nevyšetří ještě něco jiného převratného, ruský argument demokratům k úspěchu ve volbách stačit nebude. Donald Trump loni zvítězil jako ztělesnění nespokojenosti a rozhořčení, jako nositel určité touhy po razantní změně. Zobecní-li se jeho sliby na maximální úroveň, zlákal voliče závazkem zásadní viditelné změny ve fungování americké ekonomiky a podnikatelském klimatu a také zásadně jinak dělané politiky, doma i v zahraničí.

Jestliže Trump prosadí v současném znění daňovou reformu, změní americké tržní klima opravdu nesmírně – považme, že pokud bude chtít nějaký budoucí prezident dělat levicovou politiku, bude se muset uchýlit k těžko představitelnému patnáctiprocentnímu zvýšení daní, jen aby dosáhl daňově zpátky na dnešní bushovsko-obamovskou úroveň. A jestli Trump dokáže pohnout i se Severní Koreou, jistě mu nejeden volič odpustí, že nezdanil zásadně čínský dovoz, že nedostal Clintonovu do vězení nebo že nezveřejnil daňové přiznání, což všecho před volbami také sliboval.

V roce 2018 chce navíc Trump začít zpřísňovat protipotratovou legislativu a modernizovat americký jaderný arzenál, za což se na něj obvyklí voliči republikánů rozhodně nenahněvají, spíše naopak.

Americká média už dnes sestavují seznamy pravděpodobných vyzyvatelů Donalda Trumpa pro prezidentské volby v roce 2020. Repro DR/FOX

Nic z řečeného pochopitelně neznamená, že je Trump i po prosazení reformy a eventuálních úspěších v zahraniční neporazitelný; že republikáni nutně zase vyhrají. Musí mít ale soupeře, kteří srozumitelně osvětlí všechna negativa takto skokového snížení daní, antiekologické politiky či dalšího zbrojení; soupeře, kteří Trumpovi věrohodně připomenou jeho systémově nejzásadnější slib, totiž dostat vliv velkých peněz z politiky a ono vysušení washingtonské bažiny, pro což neudělal zatím vůbec nic.

Po prvním roce od zvolení je Trump ve slabší než loni. Nálada v USA je vysloveně zralá na vzestup nových lídrů, jeho oponentů. Pokud se objeví brzy a jestli se mezi tradiční opozicí prosadí, může Trump reálně strávit roky 2018 a 2019 jako ona pověstná chromá kachna, jež poutá pozornost už jen svým bizardním chováním.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 12.Listopadu 2017, 11:19:55

Na těch zprávách o prvním výročí Trumpovy přítomnosti ve funkci prezidenta Spojených států mě nejvíce překvapil právě ten fakt, že už je to celý jeden rok. Pocitově se mi zdálo, že je to teprve doba daleko kratší. Příčina tohoto pocitu bylo zřejmě to, že celé to dosavadní Trumpovo prezidentství je sotva možno vnímat jinak nežli jako trvalý chaos, shluk iracionálních počinů bez jakékoli logické struktury. Za těchto okolností se pak ovšem dosti ztrácí pojem času.

Pozitivní moment této skutečnosti je: jestliže bylo možno takto relativně rychle přežít první rok Trumpova vládnutí - pak i ty tři zbývající se už snad nějak přečkají.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.