Nedělní předčasné parlamentní volby v Rakousku vyhrála strana, jež je svou vnitřní proměnou na jaře vyvolala — lidovecky-pravicová ÖVP. Třebaže pravicoví lidovci působili ve všech rakouských vládách nepřetržitě od roku 1987, šli do letošních voleb s image nové síly řízené ráznou rukou mladého předsedy, a to pod názvem Kandidátka Sebastiana Kurze − Noví lidovci.

Podobně jako liberálové na jaře v Nizozemsku se přitom pokusili zacílit i na elektorát krajní pravice, což jsou v Rakousku posthaiderovští Svobodní (FPÖ). A tato snaha se jim vydařila: zatímco před nástupem nového předsedy Kurze dosahovala podpora ÖVP 22 procent a FPÖ 30 procent, v nedělních volbách získala ÖVP 31 procent a FPÖ 26 procent. „Slibuji, že budu bojovat za velké politické změny. Je čas zavést nový politický styl,“ uvedl v neděli k výsledku sám předseda ÖVP Sebastian Kurz v děkovací řeči před stoupenci.

Rakouská sociální demokracie SPÖ, jež dosud s lidovci vládla ve velké koalici, skončila v nedělních volbách těsně druhá před posthaiderovci s 27 procenty. Jde o výsledek srovnatelný se ziskem SPÖ v minulých volbách, a ty s ním vyhrála. Přesto porážka od ÖVP a zisk přibližně stejné podpory jako FPÖ znamenají symbolicky mnoho.

Pouze částečně tedy pomohla SPÖ loňská náhrada starého kancléře Wernera Faymana Christianem Kernem — někdejším šéfmanažerem státních drah s vzezřením Humphreyho Bogarta, jenž projevuje k uprchlíkům poněkud striktnější přístup a výslovně nevylučuje ani koalici s FPÖ. V době Kernova nástupu měla rakouská sociální demokracie podporu 21 procent a FPÖ 31 procent, takže část voličů získala SPÖ zpět; jen těsně druhé místo je ale přesto porážkou.

„I pro Kurze a ÖVP jde o trochu menší vítězství, než předpokládali — strana měla v některých průzkumech podporu až 35 procent. Přesto to bude právě Kurz, kdo bude nyní sestavovat vládu (...) Pro lidovce to bude poprvé od roku 2002, tedy po mnohaleté pauze, kdy vyhrávala volby opakovaně SPÖ,“ hlásil do nedělního vysílání Deutsche Welle Bernd Thomas Rieger, vídeňský zpravodaj stanice.

Do rakouské sněmovny se přes čtyřprocentní práh dostaly ještě dvě další strany, ovšem s minimálním zastoupením. Úspěšnější z nich je liberální NEOS, která si s pěti až šesti procenty polepšila z devíti na deset mandátů. Méně úspěšnou pak Pilzova kandidátka, která vznikla odtržením od strany Zelených. Rakouští Zelení zažili tento rok několik vnitřních krizí, přičemž při první stranu opustilo celé mládežnické křídlo, jež pak vytvořilo neúspěšnou protikandidátku s marginálními rakouskými komunisty, a při další odešel ze strany právě poslanec Peter Pilz — mediálně známý individualista, jenž si vzápětí postavil druhou vzdorkandidátku s několika umělci a intelektuály.

Zelení samotní získali nakonec 3,8 procenta hlasů a do Sněmovny se neostali. Pilzova kandidátka obdržela 4,4 procenta hlasů a bude mít osm mandátů. V dosavadní Sněmovně přitom zelení poslanci obsazovali 24 křesel.

Ani NEOS a Pilzova kandidátka dohromady dnes nedají takovou sílu, aby stačila některé z trojice velkých stran na většinovou vládu. Příštím rakouským kabinetem tak bude buď vláda ÖVP a FPÖ, nebo kabinet SPÖ a FPÖ, anebo další velká koalice.

První pokus na sestavení vlády dostává v Rakousku tradičně lídr nejúspěšnější kandidátky, což je tentokrát lidovec Sebastian Kurz. A vzhledem k tomu, že právě on si letos na jaře prosadil rozpad velké koalice a předčasné volby, je dle pozorovatelů nejpravděpodobnější, že Rakousku povládne v dalších letech Kurzova ÖVP s posthaiderovci.

Změna režimu?

Mezi znalci rakouských poměrů se nyní živě debatuje, nakolik zemi hrozí po proměně ÖVP a pravděpodobném vstupu FPÖ do vlády posun k režimu národoveckého typu. Programově prosazoval Kurz už jako ministr úspěšně uzavření hranic pro žadatele o azyl na takzvané balkánské stezce, zavední zákazu zahalování pro státní zaměstnance, postihování prodeje neschválených verzí Koránu či stanovení stropu na počet uprchlíků, které Rakousko ročně přijme.

Nyní před volbami slíbil ještě uzavření školek, které provozují islámské nadace, centralizaci vyplácení příspěvku žadatelům o azyl a jeho snížení přibližně o třetinu, ukončení výplat příspěvků na děti pracujícím, jejichž děti žijí mimo Rakousko, a postihování států, které odmítnou přijímat svoje deportované občany zpět — například ukončením rozvojové spolupráce. Posthaiderovská FPÖ slíbila naproti tomu zastavení veškeré imigrace do země až do odvolání, zrušení všech integračních programů, protože uprchlíci v zemi zůstávat podle ní nemají, či přistoupení Rakouska ke skupině V4, s jejíž pomocí se má bojovat s „multikulturalismem vnucovaným z Bruselu“.

Větší část účastníků příslušné debaty se dnes domnívá, že lidovci jako mocensky mnohem protřelejší strana nepřipustí, aby se plány FPÖ prosadily ve větší než symbolické míře a poukazují na zkušenost lidovecké vlády se Svobodnými ještě pod Jörgem Haiderem po roce 2000. Lidovci totiž tehdy haiderovce nepustili téměř k ničemu.

Kritikové daného pohledu ovšem upozorňují, že FPÖ si právě tuto zkušenost dobře pamatuje a bude si dávat mimořádný pozor, aby se neopakovala. Předseda FPÖ Heinz-Christian Strache už v předvolebních debatách uvedl, že Svobodní budou chtít posty ministra zahraničí a vnitra, přičemž diplomacii má za ně vést Norbert Hofer, politik známý z loňské volby prezidenta.

V zahraničněpolitických otázkách přitom FPÖ prosazuje i větší vstřícnost k Putinovu Rusku a odvolání veškerých sankcí, jasné Ne vstupu Turecka do EU a ukončení veškeré podpory disidentům a obhájcům lidských práv v zahraničí. Kurz a lidovci mají k zahraniční politice i EU obecně košatější přístup. Konkrétně Kurz chce EU „silnou, štíhlejší a odbyroktatizovanou“, a „klidně i bez Řecka“, přičemž by se rád zasadil o reformu Unie osobně.

Znalci rakouské politiky uvádějí, že sní o zorganizování nového Vídeňského kongresu, kde má být daná reforma domluvena. Konat by se měl už příští podzim, kdy bude Rakousko EU předsedat.

Zcela bez diskuze je naproti tomu daňová politika příští vlády. Jak ÖVP, tak FPÖ chtějí daně snižovat a vzniklý rozpočtový výpadek kompenzovat propouštěním ve státní sféře.

Neonacisté a fašisté

FPÖ je vnímána rakouskými liberály a levicí přímo jako fašizující a s neonacismem koketující uskupení. V praxi se to však v posledních letech projevuje spíše provázaností s buršáckými spolky, v obecné rétorice a občasným odhalením extremistických spádů jejích jednotlivých členů než klasickými úkazy fašismu a neonacismu.

Rétoricky je u strany patrné stále rozněcování všech potenciálních konfliktů ve společnosti a zvláště vymezování se proti společenskému „nepořádku“ a establishmentu, vůči přílišné otevřenosti vůči cizincům a „ohrožení“ národa rakouských Němců. Oproti minulým letům ale už tolik nebrojí proti všem neněmeckým etnikům a cílí specificky na přistěhovalce z muslimských zemí.

Vedle toho stíhají FPÖ soustavně miniaféry, kdy je zpravidla nějaký z jejich lokálních představitelů přichycen při velebení rakouských vojáků bojujících v řadách německých armád za 2. světové války či při obhajobě potřeby to nebo ono „konečně řešit“. Strana se ovšem od těchto epizod v posledních letech alespoň formálně distancuje a za otevřené projevy neonacismu — například za hailování — vylučuje.

Politikové, kteří odmítají vnímat posthaiderovce stále jako normální stranu, tak proto dnes činí spíše s odvoláním na její agresivní kritiku Evropské unie, kterou FPÖ — slovy prezidenta Van der Bellena — ohrožuje evropskou budoucnost Rakouska. V Rakousku navíc působí dosud citlivé protifašistické hnutí, které na jakýkoliv posun FPÖ blíže k moci reaguje protesty. I nyní po oznámení volebního výsledku jsou již plánovány protihaiderovské demonstrace, a to na takzvaný Den X — den, kdy Sebastian Kurz oznámí, že chce vytvořit koalici právě s FPÖ.

Zachránce, nebo samovládce?

Zvláštností letošních voleb je, že zatímco reprezentanti FPÖ rétoriku oproti minulým letům zmírnili, z autoritářských sklonů jsou obviňováni představitelé dalších stran, a nejčastěji sám vítěz voleb Kurz. Sebastian Kurz si totiž při svém nástupu do čela strany nechal už na jaře do lidovců schválit takřka diktátorské postavení — krom mimořádných pravomocí při sestavování kandidátek a obsazování stranických orgánů, jimiž se chtěl před volbami logicky vyhnout těžkopádnému vyjednávání s regionálními strukturami ÖVP, získal Kurz konkrétně možnost rozhodovat o osobě generálního tajemníka strany, vybírat si dle libovůle členy nové vlády i vést koaliční jednání bez povinnosti skládat účty.

Řada pozorovatelů se teď obává, že jednatřicetiletý Wunderwuzzi, jak se Kurzovi přezdívá, bude chtít jako suverén také vládnout. U některých komentátorů je to přitom vnímáno i kladně: Kurz je srovnáván s francouzským prezidentem Macronem, jsou připomínány jeho minulé osobní zásluhy o odblokování OBSE, o prolomení nevůle řady podniků se státní účastí k zaměstnávání žadatelů o azyl či o organizaci rozhovorů o íránském jaderném programu v rámci Mezinárodní agentury pro atomovou energii sídlící ve Vídni. Argumentuje se též, že rigidní rakouské politice může trochu manažerského přístupu jen prospět.

Kritikové Kurzova stylu ovšem upozorňují, že je až příliš prodchnut samolibostí, přesvědčením o vlastní výjimečnosti a vyzdvihováním rázných řešení. Připomíná se, že Kurz vstoupil do ÖVP v roce 2003, tedy právě v době, kdy strana vládla s haiderovci. Všeobecně se přitom stal známým ne jako politik, ale jako model lidovecké kampaně Schwarz macht geil (Černá je cool) zacílené na mladé. Už od začátku svého vzestupu dával pak najevo pochopení pro politiku maďarského premiéra Victora Orbána.

„Kurzovu naturelu je spolupráce s FPÖ daleko bližší než s robustní sociální demokracií, které má i v době dnešního oslabování na 200 tisíc členů (...) Opravdovou otázkou je, co bude pro Rakousko horší — zda pokud začne Kurz uzavírat s FPÖ kompromisy, nebo když se mu podaří iniciativám Svobodných odolat a vládnout pevnou rukou čistě dle svého,“ zauvažoval jeden z autorů středolevicového Kurieru.

Levici čekají změny

Debata o dalším směřování čeká teď všechny méně úspěšné strany, zvláště sociální demokraty a Zelené. V SPÖ posílil v posledních letech proud, který požaduje otevírání se spolupráci s FPÖ — věc, která byla ve straně po dlouhou dobu tabu. Hlavní tvář tábora, který se staví proti spolupráci s posthaiderovci — letitý vídeňský starosta Michael Häupl — ohlásil odchod do důchodu. Tváře zastánců spolupráce — dosavadní ministr obrany Hans Peter Doskozil a hejtman Burgenlandu Hans Niessl, který již se Svobodnými na zemské úrovni vládne — jsou naopak na vrcholu kariéry.

Sociální demokracii utíkají k FPÖ voliči zvláště z dělnických vrstev, na které působí brojení proti nepořádku a zdůrazňování civilizačních hrozb ze strany Svobodných více než sociální témata SPÖ. V některých zemích, jako jsou Štýrsko či Korutany, jde již o nezanedbatelná procenta. Stále vyhrávat se daří SPÖ už pouze ve Vídni, Gratzu, Linzi a  dalších velkých městech a v již zmíněném Burgenlandu, kde ale právě s FPÖ vládne.

První povolební rozbory přitom ukazují, že SPÖ pomohla tentokrát paradoxně krize u Zelených: od SPÖ k Zeleným přešly letos jen dva tisíce voličů, obráceně přešlo však 161 tisíc. Jedná se o téměř osminu všech hlasů, jež SPÖ dostala. Pro srovnání: přibližně stejný počet lidí přešel v rámci Kurz-efektu od Svobodných k lidovcům.

FPÖ i ÖVP jinak posílili letos nejvíce prvovoliči a nevoliči. FPÖ od nich získala skoro 200 tisíc hlasů, ÖVP 163 tisíc.

Rakouští Zelení fungují nyní de facto bez vedení, přičemž europoslankyně z čela kandidátky Ulrike Lunacková byla jen tváří pro kampaň a provizorně zvolená šéfka strany Ingrid Felipová je političkou regionální úrovně. Dlouholetá předsedkyně strany Eva Glawischnigová odešla po vyloučení mládežnického křídla strany, které v předjaří letošního roku začalo otevřeně kritizovat smířlivost stranického establishmentu vůči stávajícímu systému a jeho nedemokratické působení dovnitř strany, mimojiné i snahy umlčovat zmíněnou kritiku.

Soudě dle anket mezi někdejšími voliči strany v rakouských médiích, vadila stoupencům Zelených vedle rozhádanosti i jejich dlouhodobá izolovanost. Zelení v posledních letech jakoby rezignovali na hlavní politické dění a soustředili se výhradně na ekologiii a změny klimatu, případně na dílčí alternativní témata typu povinného očkování. Toto byl ostatně i jeden z deklarovaných důvodů vzniku vzdorkandidátky někdejšího zeleného poslance Petera Pilze, který slíbil více se potýkat s ostatními stranami, poukazovat na systémovou korupci a být obecně aktivnější ve veřejné debatě.

Jak Zelené, tak SPÖ čeká nyní sjezd, na němž se strany rozhodnou, kam chtějí směřovat dále.

Mladá liberální strana NEOS se letos v kampani profilovala jako nejvíce prounijní a i ona Zeleným velkou část elektorátu odsála. Šlo o přibližně 60 tisíc hlasů — takřka stejný počet lidí, jako odešel od NEOS v rámci Kurz-efektu k lidovcům. Viditelnosti NEOS pomohlo dále i přizvání Irmgard Grissové na kandidátku. Emeritní předsedkyně rakouského Nejvyššího soudu reprezentovala NEOS už v loňské prezidentské volbě, a i když nevyhrála, dokázala porazit oba kandidáty hlavních rakouských stran.

Témata kampaně a závěrečný skandál

Rakouská sociální demokracie se snažila směřovat předvolební debatu k sociálním tématům a otázce solidární distribuce daní. Poukazovala také na fakt, že v Rakousku je za její vlády setrvale nízká nezaměstnanost a že růst rakouského hospodářství je aktuálně vyšší než německého.

Hlavním tématem kampaně nicméně zůstala po většinu doby otázka uprchlíků a přístupu k cizincům obecně. SPÖ se zde pokoušela vyrovnat lepší pozici ÖVP — neboť šlo o dlouhodobé téma předsedy Kurze — návrhem zákazu zahalování na veřejných místech či zavedením povinných obecně-prospěšných prací pro žadatele o azyl. ÖVP si ale udržela převahu.

Posthaiderovská FPÖ byla v kampani po řadu týdnů daleko méně výrazná, než bývalo zvykem. Většinou si stěžovala na Kurzovo „politické plagiátorství“, ohrožení národa, vysoké daně či bruselskou byrokracii. Sama pak zvládala slibovat konkrétně pouze rozhodný odpor vůči zákazu kouření v restauracích nebo tlaku na náhradu benzínových aut elektromobily.

Změna nastala až v závěru léta, kdy obě vládnoucí strany postihl skandál ohledně nečestných praktik vůči protivníkovi. Hlavním viníkem byla nejdříve SPÖ, jelikož se ukázalo, že někdejší poradce jejího vedení — lobbyista dalíkovského typu Tal Silberstein zadržovaný teď v Izraeli kvůli praní špinavých peněz — nechal založit fiktivní facebookové profily předsedy ÖVP Kurze, na nichž najatí copywriteři publikovali Kurzovým jménem antisemitské a fašizující výpady.

Předseda SPÖ Kern se od těchto aktivit po odhalení distancoval, odstoupit musel však sociálnědemokratický generální tajemník Georg Niedermühlbicher a preference SPÖ začaly klesat. O pár dní později vystoupil ovšem v médiích Silbersteinův spolupracovník Peter Puller a uvedl, že dostal nabídnuto od člena Kurzova volebního štábu 100 tisíc eur za informace o sociálnědemokratické kampani.

Celá tato dvojaféra vyvrcholila týden před volbami a v posledku poškodila obě hlavní strany. Ve společnosti se rozšířila i teorie, že Silberstein pracoval od počátku s cílem dotyčné politiky poškodit. Celkově ale vše prospělo nejvíce Svobodným, kteří mohli vystoupit v závěru kampaně s evergreenem o obecné prohnilosti rakouské politiky a převzít na pár dní opět iniciativu.

Další informace:

Der Spiegel Wahl in Österreich: Warum dauert die Auszählung der Stimmen so lange?

Zeit.de Sebastian Kurz: Der Populismus-Automat

Welt.de „Sebastian Kurz? Niemals, der ist mir viel zu eingebildet“

Die Presse Nationalratswahl 2017 live: ÖVP holt sich Platz eins, FPÖ überholt SPÖ

Die Presse Kurz wichtigstes Wahlmotiv, Silberstein eher unwichtig

Financial Times Austria’s far-right celebrates wunderkind’s success

The Local — Austria LIVE: Kurz's ÖVP wins election according to first exit poll

AFP Austria set to elect youngest EU leader in right-wing push

Deutsche Welle Austrian elections: Young, conservative Sebastian Kurz's People's Party wins poll