Zděšení v rakouské sociální demokracii
Philipp JanýrBurgenlandská větev SPÖ prolomila letité tabu a uzavřela krajskou koalici s národovecko-populistickými Svobodnými. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. V Rakousku žijící Philipp Janýr přibližuje událost, kontext i možné dopady.
V rakouské politice je v posledních týdnech mimořádně živo. Vše začaly už koncem května krajské volby v nejmenší a nejchudší spolkové zemi, v Burgenlandu. Podle očekávání vyhrála opět sociální demokracie SPÖ, tak jako v nespočetných předchozích volbách. Tentokrát ovšem výrazně ztratila (-6,5 procenta) a přišla o svou absolutní většinu.
Byla tudíž nucena si najít koaličního partnera. A toho našla překvapivě rychle. Bez okolků se dala do holportu s pravicově populistickou FPÖ, která, viděno očima celostátní SPÖ, je zosobněným ďáblem.
Víc nebylo potřeba. Od toho okamžiku je dlouhodobě poměrně poklidná rakouská politická scéna ve varu, všechny doposud platné zvyklosti jsou převráceny a uvnitř sociální demokracie už nejen doutná, ale doslova hoří konflikty. Tomu nezabránilo ani prohlášení novopečeného hejtmana Hanse Niessla, že FPÖ v Burgenlandu je přece jiná, než ta, která je známá na celostátní úrovni.
Niesslovu ujištění nikdo neuvěřil a hlavně to nikoho nezajímalo. Šlo o princip. Když koncem roku 1999 sociální demokracie prohrála na celostátní úrovni volby a lidovci vstoupili do koalice s FPÖ, byla SPÖ tak rozhořčena, že proti vlastní zemi poštvala Evropskou unii.
S „náckama" v Evropě nikdo jednat nebude, znělo tehdy ze všech stran. Důsledkem byly sankce vůči Rakousku a masivní protesty v ulicích každý čtvrtek.
Po krizovém zasedání celostátního vedení SPÖ se předseda Werner Feyman, který je zároveň spolkovým kancléřem, nezmohl na víc, než na krátké prohlášení, že krajské koalice spadají zcela do kompetence místních členů a představitelů.
Před ústředím SPÖ se pořádají od té doby pravidelně demonstrace, stejně jako v hlavním městě Burgenlandu, v Eisenstadtu. Dlouholetí členové opouštějí stranu a významní členové, mezi nimi i bývalí ministři, vyzývají předsedu strany k rezignaci.
Vídeňský starosta Michael Häupl, který je nejvýraznějším odpůrcem burgenlandské koalice, jasně deklaroval, že on koalici s FPÖ za žádných okolností neuzavře, a pro členy sociální demokracie dokonce nechal vydat ANTI-FPÖ brožurku pro nadcházející volby.
Od války k Haiderovi — cesta k současnosti
FPÖ přitom vznikla ze Sdružení nezávislých, které bylo založeno již v roce 1949 za výrazné pomoci sociální demokracie. Tehdejší ministr vnitra a sociální demokrat Oskar Helmer a mnoho dalších bylo přesvědčeno, že vznik čtvrté strany, která by sdružovala bývalé národní socialisty, by oslabil lidoveckou voličskou základnu, tedy přímou konkurenci SPÖ.
Ještě ve stejném roce toto sdružení kandidovalo a získalo hned jedenáct procent. K posílení SPÖ to ale nevedlo. Ztratila stejně jako lidovecký politický tábor. Kalkul nevyšel, ba právě naopak. Nastal výrazný posun rakouské politiky doprava. Od té doby působí na rakouské politické scéně čtvrtá politická strana, která se později, v roce 1956 transformovala do dnešní FPÖ.
Tím ale dějiny spolupráce SPÖ a FPÖ nekončí. V roce 1970 pod novým vedením Bruna Kreiského sociální demokracie vyhrála na celé čáře volby a zlomila absolutní většinu lidovců. Když koaliční jednání s lidovci ztroskotalo, začal Kreiský uvažovat o menšinové vládě za podpory FPÖ.
Jediné, co musel nabídnout, byla změna volebního zákona, který do té doby znevýhodňoval malé strany. FPÖ byla tehdy už místem sdružující i bývalé členy NSDAP. Jako malá strana (5 až 6 procent), zastávala veřejně německonacionální postoje. Její předseda, Friedrich Peter, bojoval ve 40. letech v jednotkách SS. Po válce byl zadržen a mnohými byl považován za nebezpečného zločince.
Právě s ním začal tehdy Bruno Kreiský vyjednávat a dohodl s ním změnu volebního zákona a menšinovou koalici. Změna volebního systému pomohla sociálním demokratům získat v dalších volbách absolutní většinu. Tu ztratili až v roce 1983, kdy Bruno Kreiský rezignoval a předal kormidlo Fredu Sinowatzovi.
Ten se rozhodl spolupráci s FPÖ výrazně prohloubit a uzavřel s ní koalici přímo. Tehdejší předseda Norbert Steger byl sice liberál a celá strana se i takto prezentovala, ale národně socialistické křídlo bylo i nadále velmi silné.
Teprve když pravicový populista Jörg Haider podnikl v roce 1986 puč uvnitř FPÖ a sesadil liberála Stegera z křesla předsedy, spolkový kancléř a tehdejší předseda SPÖ Franz Vranitzky ukončil koalici a vyvolal nové volby. Byl první, který prohlásil, že jakákoliv spolupráce s FPÖ je do budoucna vyloučena. Diskuse se uvnitř členské základny tehdy nevedla.
Nenávist vůči cizincům v Rakousku postupně narůstala a Jörg Haider toho uměl výborně využít ve svůj prospěch. K dokonalosti to však dovádí až nynější předseda FPÖ Heinz Strache. Pro vedení SPÖ bylo a je i dnes zcela jasné, že z populistickou stranou není konstruktivní spolupráce možná a z ideologických důvodů je zcela vyloučena.
Rakouská sociální demokracie však již několik volebních období vládne spolu s lidovci ve velké koalici. Jejich společné vládnutí je křečovité, nemastné a neslané. Postupně posiluje populismus, především ten ze strany pravicové FPÖ a diskuse uvnitř členské základny SPÖ se i nadále nevede.
Co dál?
Zatím se zdá, že všechny protesty přicházejí vniveč. Nová burgenlandská vláda byla regionálním sněmem potvrzena minulý týden a pouze bývalý předseda sněmu Gerhard Steier na protest ze strany vystoupil. Zůstane tak nezařazeným poslancem.
Že tento zvrat ustojí i předseda sociální demokracie Werner Faymann, není pravděpodobné, zajisté ne ve střednědobém výhledu. Vedení strany se nejspíše změní. Obliba kancléře a předsedy strany totiž klesá, a to nejen kvůli dění v Burgenlandsku.
Na posledním stranickém sjezdu získal jen 84 procent hlasů. Je to méně než před dvěma lety. A v roce 2010 získal 94 procent. Přitom se musel dívat, jak jeho vládní kolega, předseda lidovců Mitterlehner, obdržel celých 99 procent hlasů.
Pod Faymannovým vedením navíc ztratila sociální demokracie v celostátních volbách nejprve 6,08 procenta v roce 2008 a při dalších volbách v roce 2013 dalších 2,4 procenta. Takzvaná velká koalice s lidovci vládne dnes s pouhými 50,8 procenta celkových hlasů, takže o velké koalici v pravém slova smyslu nemůže být už ani řeč.
Faymann je rověž ve funkci předsedy strany a spolkové vlády již od roku 2008. Ve srovnání s ostatními spolkovými kancléři přesluhuje. Za celou dobu vládnutí přitom nedokázal prosadit téměř žádné významné reformy, a i proto SPÖ ztrácí postupně přízeň voličů.
Kdo nynějšího předsedu sociální demokracie nahradí, závisí zajisté i na podzimních krajských volbách ve Vídni. Starosta Michael Häupl například musí nejprve prokázat, že jeho ANTI-FPÖ brožurka skutečně zabrala a že jeho politika neposiluje krajní pravici.
Pak by určitě i on byl vynikajícím nástupcem. Zda by byl ovšem ochoten vzdát se „své“ Vídně, je nejisté. Ještě se v dějinách Rakouska nestalo, aby se starosta Vídně stal spolkovým kancléřem.
Pokud se novým předsedou nestane osobně on sám, bude mít ovšem nepochybně silný, možná i rozhodující, hlas při volbě Faymanova nástupce.
Skutečně významnější než případná volba nového předsedy bude však další vývoj uvnitř strany. Členská základna pořád hlasitěji volá po intenzívnějším zapojení do rozhodovacích procesů, tedy po silnější demokratizaci strany.
Jakou podobu by měla přímá demokracie uvnitř zajetých a rigidních stranických struktur mít, je samozřejmě dosud zcela otevřené. Jednotlivé stranické buňky požadují kupříkladu přímou volbu kandidátů do všech zastupitelských sborů, tedy parlamentu a krajských sněmů, a hlasování o důležitých záležitostech na regionální a celostátní úrovni, například přímou volbu vedení strany.
Od takového zapojení členské základy je očekávána intenzívnější diskuse, a tím i větší spolupráce všech aktivních členů strany. Jedině tak se dá, zdá se, sílicímu národoveckému populismu čelit, a odkázat ho tam, kam skutečně patří: na okraj společnosti.
Když tu popisuje autor, jak Bruno Kreisky vládl za podpory Svobodných (ale těch sociálně-liberálních, ne těch nacionalistických), říkám si, co bychom dali za takového politika, jako byl Bruno Kreisky. Mimochodem s kořeny z jižní Moravy. My jsme tyto elity nepřijali po roce 1918 a vyhnali po roce 1945...
Zpochybňuje někdo desetileté koalice SPD-FDP nebo CDU/CSU-FDP v Německu? A jistě by se po válce našli v řadách těchto stran bývalí členové NSDAP, stejně jako v ČSSD nebo ODS byli bývalí členové KSČ.
I Bruna Kreiského jsem naopak psal to, že on přímo uzavřel dohodu s bývalým SSákem. O tom, že by tehdy byla FPO liberální nepadlo ani slovo, ale tím nechci říci, že tomu tak nebylo. O tom, že FPO byla liberální jsem psal až následně v souvislosti s vládou jeho nástupce Sinowatze.
Podstatné ovšem je, že se o věcech v SPO nevede široká diskuse a že členská základna není do rozhodování zapojena. Kdyby byla, mohlo by se diskutovat a nejít řešení, které bude mít širokou podporu a pak je tu šance, podle mého názoru, FPO opět oslabit.
K tomu srovnání zemských a krajských voleb: je to opravdu jen velmi hrubá analogie. V Rakousku nejsou zemské volby pospolu a nejsou nějakým "referendem" o určitém celostátním tématu, jako u nás. O krajských tématech volby jen těžko mohou být, lidé je dosud nepřijali, celky nejsou logické ani smysluplné, není žádná krajská identita. Co je ale hlavní rozdíl: Země v Rakousku a Německu, jejich parlamenty a vlády si zcela samozřejmě hospodaří s vysokým podílem daní, které byly odvedeny na jejich území. Naše kraje žádné daně přímo nevybírají, ale musí spoléhat na to, co jim přiklepnou v Praze. A věřil by někdo, že to je procentuálně čtyřikrát míň? Podle toho mají kraje také silné pozice.