Hledání identity

Hledání identity je ve své nejniternější podobě hledáním domova. Je to touha po místě v bezpečí, po předvídatelnosti, po naplnění touhy být přijímán druhými. Z čeho čerpají svoji identitu občané Rakouska?

Jeden by řekl: „Hledat identitu, to je jako vydat se s taškou na nákup rozumu.“ Ptají-li se však po identitě společnosti lidé, jimž její blaho leží na srdci více než prosperita vlastní, nelze jejich otázku takto snadno odbýt.

V dávnější minulosti se naší společnosti – bývala tehdy mnohem rozmanitější, než dnes - nabízelo identifikačních vzorů několik. Ty, které se jí jevily nejsnadněji aplikovatelné, přijímala ochotně za své. S pravidelným odstupem dvaceti let se jich však zase zbavovala, aby se chopila identifikačních vzorců nových, stejně prchavých, a ty pak po vzoru předchozích opětovně ukládala do starého železa. Nejprve to byla idea všeslovanská, po ní užší idea národní, poté idea komunistická a naposledy idea tržní.

Té poslední z nich dnes nevěří nejspíš už nikdo. Za svou ji v zájmu udržení privilegií vydávají pouze ti, kteří si na ní vystavěli svoji živnost. Žádný div, vždyť jak již řečeno, s těmi předchozími to nedopadlo jinak.

Z nových identit, o nichž se dnes diskutuje a do nichž přemýšliví lidé vkládají naděje, stojí za zmínku identita evropská, také identita zemská se silným důrazem na samosprávu a nakonec i identita křesťanská. Ta je ze všech početně nejméně zastoupena, avšak její kořeny sahají nejhlouběji.

V následujícím textu se nebudeme zabývat porovnáváním identit, ale podíváme se na tu, s níž má autor těchto řádků osobní zkušenost. Řeč bude o identitě našich jižních sousedů.

Rakouská identita národní a státní
Zeptáte-li se Rakušana na rakouský národ, bez rozpaků vám odpoví, že žádný rakouský národ neexistuje. Rakušané prý žádným národem nejsou. Jsou, jak se vzápětí dozvíte, míchanicí Germánů, Jižních Slovanů, Maďarů, Italů a Čechů. Strávíte-li nějaký čas mezi Rakušany, přesvědčíte se, že tomu tak skutečně je. Což je stav, který každý Rakušan považuje za zcela přirozený. Rakouská identita, neřku-li něco na způsob národní hrdosti, v Rakousku neexistuje.

Zamíříte-li svou otázku směrem k rakouskému státu, dozvíte se, že Rakousko je malý stát, který si neklade přehnané ambice, nehraje si na most mezi východem a západem a docela si považuje toho, že je jako takový respektován státy významnějšími.


Identita s vlastním státem v Rakousku opravdu existuje, jenže v pojetí, které nemá s obvyklým mocenským postavením států nic společného. Foto neznámého autora, flickr.com

Na co však jsou Rakušané hrdí, je státní smlouva z roku 1955, která jasně ukotvila dnešní Rakousko v poválečné Evropě. Tehdejší prozíraví a odvážní rakouští politici, zejména Karl Renner, si vymohli odchod okupačních vojsk (sovětských, britských, francouzských a amerických) za podmínky, že Rakousko zůstane neutrální a nepřipojí se k žádnému vojenskému paktu. Tímto mimořádně významným aktem se Rakousko uchránilo jak před komunismem, tak před nejliberálnějšími výstřelky amerikanizace.

Silný sociální stát – Rakousko jej však budovalo i v meziválečném období - měl své opodstatnění také ve státní smlouvě z roku 1955. Ta totiž Rakousku propůjčovala značnou nezávislost na obou stranách železné opony.

Identita s vlastním státem v Rakousku opravdu existuje, jenže v pojetí, které nemá s obvyklým mocenským postavením států nic společného. Rakouské pojetí státu je vysloveně mírotvorné. Přesto, nebo právě proto neudělali Rakušané fatální chybu v tom, že by zrušili brannou povinnost. Což je ostatně také jeden z možných identifikačních znaků, jímž se občan hlásí ke svému státu.

Rakouská identita zemská
Rakousko není rozděleno do krajů, ale do deseti zemí. Dovolím si je vyjmenovat: Vídeň, Dolní Rakousko, Horní Rakousko, Burgenland, Štýrsko, Salzbursko, Korutany, Východní Tyrolsko, Tyrolsko a Vorarlberg. Už pro názvy samotné, jak z nich na rozdíl od názvů jako východní, severní atd. voní domovina, má člověk chuť tam někam patřit.

Rakušané dokázali díky svému naturelu, jejž lze ve zkratce vyjádřit slovy „žít a nechat žít“ nebo „žádné hurá změny“, vtisknout každé ze spolkových zemí cosi typicky vlastního. Kroje, nářečí, architekturu, lidové umění a to vše hluboce spojeno s místním krajinným rázem. Odlišnosti tohoto druhu lze nezřídka pozorovat vesnici od vesnice.

Ano, v Rakousku je velmi živá sounáležitost člověka s místem. Není to však sounáležitost rozdělující, vymezující se vůči sounáležitosti jiné. Žádný Štajerák vám neřekne, že je rád, že není Tyrolák, ale že je rád Štajerákem, jako by byl rád Tyrolákem, kdyby v Tyrolsku bydlel.

Identita zemská ovšem předpokládá jedno: plnohodnotný život na venkově. Vylidňování vesnic, které začalo v 19. století jako důsledek průmyslové revoluce, postihlo i Rakousko. Statky vysoko v horách odkázané na pastevectví byly opouštěny svými hospodáři. Jenže rakouská státní správa dokázala v pravý čas rozpoznat tragedii, ke které by likvidace venkova vedla, a našla způsob, jakým zemědělce v krajině udržet. Byly to opět plody zdravé rakouské uměřenosti.

A tak v kdejaké vesničce, o níž by se u nás mělo zato, že se v ní neuživí ani hospoda, je těch hospod několik, je tam truhlář, tesař, lakýrník, pekař, benzinová pumpa s autodílnou a samozřejmě řada statků, do nichž si lidé chodí - pěkně postaru - pro mléko, vajíčka, maso a pálenku. V takovém prostředí najde člověk své místo mnohem snáze, než tam, kde se na víkend nahrnou lidé z města, spustí cirkulárky, sekačky a křovinořezy, do lesa vyrazí s motokárami a odpad nahází do rokle naproti přes cestu.

Zemské identitě Rakouska napomáhá všemi provozovaná turistika. Ta z jakýchsi zvláštních důvodů nepřerostla v chataření, trampování ani napodobování Divokého západu, ale zůstala tím, čím byla od začátku. Radostí z cesty přírodou a pobytu v ní. Ducha povznášející stránkou rakouské turistiky jsou křesťanské poutě do mariánských poutních míst.

Krajina kolem Mariazellu, což je nejznámější rakouské poutní místo ležící v horách na rozhraní Dolního Rakouska a Štýrska, je do vzdálenosti sto a více kilometrů protkána poutními stezkami vedoucími do baziliky v Mariazellu. Vydáte-li se na několikahodinový výlet po značkách v této oblasti, není možné, abyste poutníky k Panně Marii nepotkali.

Zemská identita kromě plnohodnotného života na vesnici, uchovávání tradic a lásky k přírodě vyžaduje ještě jedno: správní instituce v takové blízkosti občana, která jej neodděluje od známého prostředí. A tak každý Rakušan vyřídí téměř veškerou svoji agendu nejdále v okresním městě, zcela výjimečně v hlavním městě spolkové země, a do Vídně, pokud nepotřebuje vízum do exotické země, nemusí jet za celý život. Vídeň se v Rakousku navštěvuje ze stejného důvodu jako u nás Hradčany, Malá Strana a Staré Město. Kvůli památkám.

Závěr
Hledání identity je ve své nejniternější podobě hledáním domova. Je to touha po místě v bezpečí, po předvídatelnosti, po naplnění touhy být přijímán druhými. (Doporučuji si přečíst poslední knihu Jana Kellera Posvícení bezdomovců, která toto téma probírá do hloubky.)

Mnoho se u nás v tomto směru udělalo v posledních desetiletích špatně. Přespříliš se přeorávalo. V posledku se před zdravým rozumem upřednostňovala moc těch, kteří se k ní momentálně dostali. Ideologické koncepty - tím národním počínaje a tržním konče - měly navrch před zkušenostmi léty ověřenými. Přečasto se ve jménu světlých zítřků, k nimž nikdy nedošlo, ničilo i to, co politické elity zajímat ani nemuselo.

Těžkou ránu sounáležitosti člověka s domovinou zasadili nezodpovědní a nenávistí zaslepení politici, kteří své spoluobčany vyhnali po roce 1945 z jejich domovů. Těžkou ránu venkovu zasadili komunisté kolektivizací a rozkulačováním v zemědělství.

Identita člověka s tím, kam patří, je povahy vesměs duchovní, ač je vázána na věci hmotné jako v případě identity zemské. Jako taková je i ona zdrojem nepsaných norem lidského chování, jež určují kvalitu života společnosti i jednotlivce.

A tak si myslím, že ač se prozatím můžeme, a snad bychom se i měli inspirovat identifikačními vzory ze zahraničí, nenahradíme nalezenou identitou spravedlivý společenský řád.

Hledání identity, je-li pravdivé, bude vždy nakonec jen částí hledání řádu, který má přinést dobro všem.

A co si myslíte vy? Diskuse (24 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 23.Července 2014, 08:34:38

Kolektivní identita je něco, co je člověku dáno převážně zvnějšku – jeho rodiči, vychovateli a vůbec prostředím, v němž žije. Aby to ovšem fungovalo, musí člověk tu kolektivní identitu přijmout za svou. Musí totiž vlastní specifickou identitu nějakým způsobem sladit s tou kolektivní.
V závěru se autor zmiňuje o „hledání řádu, který má přinést dobro všem“.
Kolektivní identita může být, myslím, právě s hledáním takového řádu poněkud v rozporu.
Jedním z důvodů, proč lidé odmítají konkrétní kolektivní identitu, může být totiž i ten, že v ní ten řád nenalézají. A tak ho hledají jinde.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Rakouská idylka? Středa, 23.Července 2014, 13:55:46

Tak za prvé, ono je opravdu dosti obtížné hledat nějakou národní či státní identitu ve státě, který je svým způsobem jenom "zbytkovou masou" rozpadlého impéria, a ve své novodobější historii relativní velikosti dosáhl jenom jako součást jiného, brutálního a barbarského impéria.

To ale není naprosto to nejdůležitější; celé to líčení údajné rakouské idylky především zakrývá fakt, že i rakouská společnost (stejně jako kterákoli jiná západní společnost) je vnitřně hluboce rozpolcená na část progresivnější a na část hluboce (katolicky) konzervativní, které nikdy nemohou nalézt nějakou společnou identitu. A navíc, právě Rakousko se mezinárodně "proslavilo" tím, že v něm poprvé v poválečné době politicky prorazila strana s krajně pravicovými až vysloveně fašistoidními tendencemi. Což ovšem rakouskou společnost rozpoltilo ještě více; a ještě více ji vzdálilo nějaké společně sdílené "národní identitě".

Takže, pokud opravdu chceme nalézt a vytvořit nějakou pravou, nefalšovanou národní identitu, pak je především nutno vyřešit fundamentální rozpory jdoucí napříč každou současnou společností - namísto toho opájet se iluzí jakési "rakouské idylky".

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Pro pana Poláčka Středa, 23.Července 2014, 21:08:43

Vážený pane Poláčku,
děkuji za Vaši upřímnou reakci.

Víte, možná je to z mého článku málo znát, ale mně nešlo o vylíčení nějakého idylického stavu. Chtěl jsem čtenáře, kteří o identitě naší společnosti přemýšlejí, seznámit s identitou ze společnosti jiné.

Také se domnívám, že je docela škoda, když je komusi předložen koncept jiný než je ten domácí - případně takový domácí koncept ani neexistuje - a tento jiný koncept je bez serioznějšího uvažování shozen, případně zesměšněn. Obvykle s poukazem na to, že tam, kde vznikl, je cosi špatného, a tudíž nám nemají co radit.

Nevidím, že by kdy takový postoj přinesl něco dobrého.

S pozdravem a přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Patrný rozdíl Čtvrtek, 24.Července 2014, 12:26:22

Velké poděkování za tento článek patří autorovi, také proto, že autor sám několik let v Rakousku žil a může o zdejší identitě hovořit daleko lépe a zasvěceněji.

Samozřejmě že u nás i našich sousedů a všude ve světě zápasíme s pozdním kapitalismem a globalizací. Některé pospolitosti však současné světové problémy snášejí mnohem lépe než my. Hlavní rozdíly jsou tyto a jsem rád, že v článku jsou podstatně vystiženy:

1. Pozitivní vztah ke státu i k samosprávné zemi (aniž by byl vztah k zemi v rozporu nebo v konkurenčním vztahu).
2. Podpora regionální a lokální ekonomiky.
3. Přirozený a individuální vztah k vlastní kultuře a životnímu prostředí.
4. Důraz na rozvoj všech regionů a venkova.
5. Snaha o to v současných podmínkách udělat reálně maximum pro co nejlepší životní úroveň. Bez velkých ambicí být "mostem mezi Západem a Východem" v kontrastu s podřizováním se velmocenským zájmům nebo izolacionismem.

U nás jsem se často např. u zemského patriotismu setkal s pohrdáním, které by v Rakousku bylo nepředstavitelné. Často se objevila nějaká negativní odezva ve smyslu "tak se odtrhněte" (aniž by to kdokoli chtěl nebo usiloval) nebo "vždyť všichni Moraváci jsou nalezlí v Praze" či "nechte si Topolánka, Čunka, Nečase, Sobotku, Haška na Moravě" apod. Vypovídá to, bohužel, o vzájemné netoleranci, která je u nás usazena z minulosti.

Hodně v této věci působí centrum. V architektuře a ve vnější podobě sice jen těžko poznáte rozdíl mezi ulicemi Vídně, Bratislavy, Brna či Prahy. Vídeň však k regionům (svého času i k našim zemím) fungovala jako společné centrum kontaktu, setkávání a integrace s respektem k různorodosti kultur. Ve Vídni bylo hodně místa i pro český a moravský slovanský živel. Zatímco Praha tradičně polarizovala, byla razičem své cesty, centrum fungovalo jako soustředění unifikovaného programu, kterému se okolí muselo podřídit a přijmout ho bez výhrad. Svou roli jistě hraje i geografie. Praha jako centrum české kotliny s jedinou úzkou výpustí v Hřensku. Vídeň s otevřenou západo-východní cestou do horního i dolního Podunají, stejně tak i na jih přes uherskou nížinu až k Jaderskému moři a na sever moravskými úvaly až do nížin směrem k Pobaltí. Celkově je mnohem užitečnější tato otevřenost v kombinaci s realismem ve smyslu postupného budování dálnic v Alpách, tunel po tunelu než velkolepých vysněných projektů typu kanál Dunaj-Odra-Labe, které se stejně nakonec nezdaří.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Wirgefuehl Čtvrtek, 24.Července 2014, 13:57:14

Rakousko bylo nepochybně při vytváření národní identity po druhé světové válce velmi uspěšné; jak se trochu jízlivě říká, podařilo se mu přesvědčit svět, že Beethoven byl Rakušák a Hitler Němec. Němci byli oba.

Za německého hudebníka se ostatně považoval i Mozart, ve smyslu zemské identity (jako byl Bach saský skladatel) by ostatně byl Salburčan, ne Rakušan. Ministryně Hanáková měla pravdu, když ho za německého skladatele označila.

V roce 1918 byl Němcem i v článku zminovaný Karl Renner, který navrhoval, aby se jeho nový stát jmenoval Suedostdeutschland (Jihovýchodní Německo). Nějací Rakušané ovšem v Rakousku byli už před rokem 1945 a dokonce i za RU. Třeba ˇZidé jako Joseph Roth a Stephan Zweig.

Rakouští politici dokázali maximálně využít toho, že spojenci nepovažovali Rakousko za poražený stát, ale za stát, který byl Německem napaden a násilím anektován. To, že si většina obyvatel připojení k Německu přála, bylo šikovně zameteno pod koberec a už to tam zůstalo.

Pokud bychom si to, čemu Rakušané říkají "Wirgefuehl" měli osvojit stejně úspěšně jako naši jižní sousedé, museli bychom pominout, co žádá pan Poláček, tedy vyřešení fundamentálních rozporů společnosti. Do stejného "my" by patřil Havel, Klaus, Poláček, Patočka i Kalousek.

Do rodiny patří i černé ovce. Rakušanem zůstává i Thomas Bernhard, který Rakousko nenáviděl tak, že ve své poslední vůli zakázal uvádění svých her v Rakousku. Vykonavatelé jeho závěti
se rozhodli se tímto jeho přáním neřídit.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Vyleťale, Čtvrtek, 24.Července 2014, 20:34:47

pánové Poláček a Kubička vám celkem racionálními argumenty rozbíjejí váš naivní sen o (takřka) dokonalém Rakousku...

A hlavně, Rakušané nezpochybňují (dávejte dobrý pozor, p. Ungere) svou RAKOUSKOU identitu a rozhodně by nesouhlasili s tím, že jsou vlastně Němci (což čistě jazykově a etnicky je pravda!). Nikdo v Rakousku neříká, že rakouský stát nebo státnost je omyl, že by bylo lépe, kdyby se kdysi Rakousko sloučilo s Německem a rozplynulo se v něm...

To je - zrcadlově viděno - přesný opak toho, co tvrdí naši revizionisté, habsburkofilové, prosudetští a proněmečtí aktivisté a zemští patrioti, zkrátka nepřátelé národního obrození, české identity a Československa (je otázka, zda i České republiky?).

Martin Pleva - pedagog, Brno

A proč v Rakousku "kvete" zemská identita? Čtvrtek, 24.Července 2014, 20:40:34

No protože se skládá z devíti (!) spolkových zemí, jež mají (s určitými výjimkami) velmi starý historický základ.

V ČR zemská identita ani zemské uspořádání fungovat nemůže, protože dvojčlenné federace jsou odsouzeny k neustálým tahanicím ("ve dvou se nedá hlasovat"). A tři celky lze u nás vytvořit jenom zcela násilně a neústrojně. Zkrátka, těch historických zemí máme příliš málo... můžeme nad tím brečet, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Já bych navrhoval věnovat se užitečnější práci...

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Čtvrtek, 24.Července 2014, 21:13:36

Já si myslim, ze poválečné Rakousko je stát, který se velmi povedl, v tom s pány Vyletalem a Ungerem naprosto souhlasim. To, že vzniklo na základě meziválečného Rakouska, státu, který skoro nikdo nechtěl, je středoevropský zázrak. Má své kostlivce ve skříni, jako každý stát, národní identita jeho občanů je zčásti založena na milosrdných fikcích, jako u každého státu.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Kdo se bojí rakouské identity? Čtvrtek, 24.Července 2014, 23:31:39

Ozvali se překvapivě ostří odpůrci rakouské identity, se kterou nás chtěl seznámit pan Vyleťal, "jak to funguje u sousedů". Je zajímavé přemýšlet, kde se vlastně berou tyto výpady proti identitě sousedního státu, který nás nijak neohrožuje, naopak. Napadá mě jen typicky česká vlastnost o přání, aby "sousedovi taky chcípla koza". Koneckonců výstižnější představení "konkurenční" české identity k té zde popisované rakouské zde diskutující oponenti po formální stránce ani nemohli předvést.

Pane Plevo, náš stát má 3 historické celky a (navíc jednu velkou metropoli) a jsou zmíněny v přímo v preambuli ústavy. Rakousko má 8 historických celků a jeden metropolitní zemský. Se Slovenskem byla naděje i na 5 celků (1968), (1990), přesto tehdejší reprezntace zvolila dvoučlennou federaci, kterou nyní kritizujete. Kritizoval jste ji i tehdy? Zemští patrioti tehdy ano.

Rakousko, stejně jako Československo a Česká republika vznily z rozhodnutí velmocí. Samozřejmě chtěli Rakušané být před válkou součástí Německa, stejně jako němečtí Češi a Moravané. Ti naši německy mluvící spoluobčané chtěli patřitt v roce 1918 k Rakousku, (ne k Německu) ale nikdo jim nedemokraticky neumožnil ani referendum. Přestože byly populární nějaké zásady prezidenta Wilsona. Současné Rakousko je to nejkrásnější a nejmalebnější důsledek poválčených dohod velmocí. A jim se toho podařilo velmi dobře chopit.

Chvála Rakouska je ze sousední země podle rakouské kultury normální věc, z pohledu české kultury je to nepřijatelný projev revizionismu a kolaborace. Neuhodil jste vlastně hřebíček na hlavičku, pane Vylěťale?

Pane Plevo, když čtu vaši diskui, tak si říkám, kdy začnete alespoň na DR s procesem se členy protistátního spikleneckého centra s námi revizionisty, habsburkofily, prosudetskými a proněmeckými aktivisty, zemskými patrioty, nepřáteli národního obrození apod. Možná jste se inspiroval tím, že jeden člen protistátního spikleneckého centra V. Clementis, který byl popraven, po válce prosazoval obnovu Českého Slezska jako samosprávného zemského celku.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Ungere, Pátek, 25.Července 2014, 06:35:33

víte, že tu "typicky českou vlastnost" (to s tou chcíplou kozou) podobným způsobem popsal Slavoj Žižek? Ovšem jako typickou vlastnost Slovinců.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Když je od jednoho k druhému tak blízko Pátek, 25.Července 2014, 08:44:9

Pamatuji si na jedno krátké období, kdy u nás Rakousko sklízelo velké sympatie.

Bylo to hned po 21. srpnu 1968. Rakousko tehdy bralo beze všeho všechny emigranty z Československa. Bleskurychle se o ně postaralo a celé to otevření náruče Vídně se dělo pod nevyslovenou myšlenkou, jež byla v těch dnech oběma stranám jasná: „vždyť my k sobě patříme“.

Byl to stav přechodný. Do půl roku se rozběhla normalizace. Reformní komunisté posbírali své rudé knížky, prostý lid se nechal s nečekanou lehkostí přesvědčit o nebezpečí Dubčekova socialismu s lidskou tváří pro celý „mírový sovětský blok“, a bylo po všem. Rakušané už zase byli jen „rakušáci“…

Když se hranice na konci roku 1989 otevřely podruhé, ideu „patříme k sobě“ už ve vzduchu cítit nebylo. Na bazilice v Mariazellu visel ohromný nápis „Děkujeme Bohu za to, že jsme svobodní“ a v obchodech na Mariahilferstrasse ve Vídni „Češi, prosíme Vás, nekraďte tu“.…

To jen tak na připomínku, že když chybí pevný základ, je od jednoho extrému k druhému tak bolestně blízko.

Jiří Vyleťal

Petrasek Milan - penzista

Funkční demokracie Pátek, 25.Července 2014, 10:44:16

může být hnětena i z horoucího vztahu k rodné hnědé hroudě a studu za nacionální minulost. To Krajsky a jeho koncept sociálního liberálního kapitalismu velmi zdařile využil.
I to může být část "pevného základu" v pohybu našeho sousedstva odezdikezdi.
Se snahou o nárůst emancipace a suverenity občana voliče to ale jaksi koliduje - krádež ve Špárusem krádež ve Špárutam.......bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dvě faktické poznámky Pátek, 25.Července 2014, 11:40:42

Hitler skutečně b y l Rakušan - jak svým původem, tak svým státním příslušenstvím. Státní občanství Německa obdržel až později.

Že by si většina obyvatel Rakouska přála připojení k Říši - to se takto naprosto nedá tvrdit (i když se tomu dosti všeobecně věří); i v tomto ohledu byl rakouský národ naprosto rozpolcen. Když Hitler svého času dělal "námluvy" Rakousku na dobrovolné připojení, rakouský předseda vlády na Hitlerův nátlak reagoval prohlášením, že o tom vyhlásí celonárodní referendum. To Hitlera rozzuřilo, a především velmi znepokojilo - právě proto, že výsledek referenda byl přinejmenším krajně nejistý. A právě proto Hitler vydal rozkaz provést "Anschluss" násilně, vojenskou akcí - aby předešel tomuto referendu.
- Ostatně, hned v prvních dnech či týdnech po "Anschlussu" prý bylo jenom ve Vídni zatčeno padesát tisíc jejích obyvatelů! - Zjevně ne proto, že by byli nějakými horoucími přívrženci Hitlera a jeho "Říše".

----------------------------

A ještě jedna poznámka navíc: bezpochyby, "politickému" Rakousku se po válce velice úspěšně podařilo zaujmout roli "první oběti Hitlera" - ovšem vnitropoliticky i tady přetrvává vnitřní názorové rozpolcení, především levicová část politického spektra tento postoj oficiální rakouské politiky pociťuje jako pokrytectví, jako průhlednou snahu vyvázat se z vlastní odpovědnosti za zločiny spojené s nacistickým režimem.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Ungere, Pátek, 25.Července 2014, 11:47:47

myslel jsem, že jsme se začali respektovat, ale to, co jste předvedl ve svém posledním příspěvku, je tak nehorázná demagogie, že mně to jenom a jenom vyrazilo dech...

Citujte prosím nebo dokažte, že jsem odpůrcem, dokonce ostrým, rakouské identity - naopak, vždyť já proti ní nepíšu ani slovo (jak vás může pobouřit věta, že Rakušané jsou jazykově a etnicky Němci, když na druhé straně sám uvádíte, že Rakušané chtěli být - kolem r. 1918, ale nejen - součástí Německa?). Já jsem psal o tom, že Rakušané berou existenci svého rakouského národa (definovaného tedy primárně politicky) za samozřejmost a nezpochybňují svou státnost (i když je tato do jisté míře nahodilostí, jak sám správně uvádíte). To nijak neodsuzuji, naopak, dávám to za vzor právě vám - abyste stejně samozřejmě bral identitu českou a nezpochybňoval legitimitu existence ČSR (a v důsledku toho i ČR).

Teď potěším p. Vyleťala a napíšu, že Rakušané jsou na rozdíl od mnohých lidí u nás pokornější a přijali výsledek dějin a neužírají se představami, že vlastně všechno bylo ve 20. století špatně a že lépe by bylo svůj stát nemít (což tvrdí naši habsburkofilové o československé alias české státnosti, pokud se vám ten pojem "habsburkofilové" nelíbí, prosím navrhněte jiný, ale jde přece o obsah...).

K zemím - no, upřímně řečeno: nenapadlo mě, že byste vůbec uvažoval o modelu ¨pětimilonové Morava, čtyřmilionové Čecha, milionová Praha a pár stovek tisíc lidí ve Slezsku. To je přece model, který nemůže fungovat. Praha a Čechy jsou jedno, všechny úřady Země české by musely sídlit v Praze, Praha je jedinou přirozenou a spádovou metropolí Čech a má kolem sebe prstenec osídlení (kde by taková "Praha" končila - v Úvalech, Říčanech, Kladně?). Slezsko je zcela neživotaschopné, vždyť netvoří ani kompaktní území. A kam by patřila Ostrava - chtěl byste ji roztrhnout? To by se vám Ostraváci pěkně poděkovali...
A především - ten naprostý nepoměr v počtu obyvatel, pokud byste zavedl zásadu rovnosti hlasování, pak by to přece znevýhodnilo právě tu nejlidnatější Moravu.
Ostatně Slezsko bylo spojené s Moravou od správní reformy r. 1927.

Jestli jste nebo nejste proněmecký a prosudetský aktivista, je na vás a vašem rozhodnutí. Musíte se také rozhodnout, zda kritizujete a odmítáte veškerý nacionalismus, nebo jenom ten český. Neboť na základě čeho se chtěli Němci z Moravy a Slezska připojit k Rakousku a Německu (i Němci z Čech)? Na základě občanského principu jistě ne...

Zdá se, že stalinistické myšlení vás nějak fascinuje. V tom smyslu, že pořád potřebujete bojovat s nějakým nepřítelem. A protože žádného "benešovského" nacionalistu ne a ne najít (bodejť, vždyť jsou taky na vymření), promítl jste si obraz fanatického českého nacionalisty do mě (ačkoli moje "vina" je jen a pouze v tom, že odmítám nacionalistickou sudetskou interpretaci dějin).

Petr Litschmann - M.Žižkov

Kořeny vyklučit! Pátek, 25.Července 2014, 14:39:3

Souhlasím s jednou autorovou závěrečnou myšlenkou, o tom, že (aktuálně prožívaná) identita člověka je vázaná na stávající (zemský) společenský řád a s ním provázané věci (starosti a radosti) hmotné.

Zatímco my máme košile, Slováci mají kabáty, tak v Rakousku mají sebe? "Jeder ist sich selbst der Nächste"

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Vážený pane Plevo, Pátek, 25.Července 2014, 15:13:32

těžko se dá reagovat na vše, co mi vkládáte do úst. Obtížně mohu podle vaší logiky respektovta českou nacionální identitu stejně jako rakouskou státní, kterou tu krásně popsal pan Vyleťal, když jsou si tak rozdílné. Ta rakouská totiž vyrostla na principu decentralizace, podpory zemského patriotismu a podpory všech regionů státu.

Zdůraznil jste odmítnutí zemského uspořádání s tím, že by nutně šlo o dualismus a ten je prý nevhodný. Krásně vyjádřeno, "proč to nejde" a proč musí být náš stát centralistický. Nejen od vás. Podle mého názoru v naší situaci (ano zdůraznňuji současný, nikoli historický kontext) je v případě rehabilitace zemí vhodnější podívat se do Německa a ne do Rakouska, kde po r. 1945 došlo k reformě zemského uspořádání odstraněním historických nerovností jen volnou návazností na historické hranice. Naše (Československé, Moravské, České) Slezsko, které má mimochodem mnohem více obyvatel než rakouské spolkové země na přísně historickém principu Burgenland, Salcbursko, Voralbersko, Tirolsko a Korutany, je i přesto podle vás "zcela neživotaschopné". Pokud jde o Ostravu, kde je psáno, že by nemohlo být k novému Slezsku (Slezskomoravsku) připojeno i moravské Lašsko, spádovostí k Ostravě? Hraniční území by stejně muselo po těch letech a proměnách obyvatelstva potvrdit místní referendum. V Německu existuje Sasko a Sasko-Anhaltsko zvlášť a nikoho to netrápí. Pokud jde o Prahu, je i na ní, zda bude metropolitní zemí nebo jen hlavním městem Čech. Podle mě by ale vzhledem k (památkové) velkoleposti tohoto historického města v srdci Evropy Praze slušel samostatný zemský statut. Přece se vyrovná podobně postaveným městům jako Berlín, Brusel nebo Vídeň. A možná by potom už 40 km za Prahou nemusel být neudržovaný "venkov". O hlavní město Čech by se mohla s klidem podělit třeba Plzeň s Hradcem Králové, v jednom městě by sídlila zemská vláda a ve druhém zemský sněm. Stejně jako v případě Brna a Olomouce. Stejně klíčové vyřizování by měli občané v okresních městech a do zemského hlavního města by jezdili úředně jen výjimečně. Ale pokud by i přesto vyhrál jen česko-moravský dualismus, nejépe problémům spojeným s ním se lze vyhnout také tím, že Čechy i Morava budou součástí širší středoevropské federace jako samosprávné země.

Pokud jde o naše německy mluvící krajany po 1. světové válce, ti nebyli separatisty jako čeští nacionalisté, ale chtěli zachovat Rakousko a hlásili se k němu dle historického, kulturního a zemského, nikoli nacionalistického principu. Kdyby byli německými nacionalisty, chtěli by ti v Sudetech, v Německých Čechách a v šumavské župě připojení k Německu, nikoli k Rakousku.

Obávám se, že označení mne jako habsburkofila není zcela přesné, přestože jsem umírněným monarchistou, spokojím se i s federativní republikou. Stejně tak jsem otevřen diskusi, která dynastie pro svatováclavskou korunu by byla vhodnější (např. bavorští Wittelsbachové nebo i někdo z britské královské rodiny by taktéž měl historickou návaznost na český trůn). Beru označení jako federalista, regionalista, zemský patriot nebo křesťanský sociál. Mimochodem napsal jsem již v minulosti vdůrazně, že jsem proti jakékoli formě nacionalismu, pokud jste to nezaznamenal.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Ungere Pátek, 25.Července 2014, 16:58:2

zbytečně si to komplikujete. Snažíte se zachránit staré zemské uspořádání, ale jestli má mít tenhle koncept smysl, bude lépe najít nové. Třeba Ústecko, Plzeňsko, Budějovicko, Praha, Kladensko/Boleslavsko/Kladensko-Boleslavsko/Pražsko, Královehradecko/Královehradecko-Pardubicko, Brněnsko, Olomoucko, Ostravsko. A vida, máme devět zemí, jako ve srovnatelně velkém Rakousku. Že to není historické? Sám říkáte, že nemusí.

K otázce nacionalismu nutno podotknout, že Rakousko vyjádřilo přání připojit se k Německu, i s Vámi jmenovanými oblastmi. Je pěkné, že odmítáte všechny nacionalismy. Jenže co je to platné, když ho někde vidíte i tam kde není, a jinde ho přehlížíte.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Pane M. Kolaříku, Pátek, 25.Července 2014, 17:35:14

v tom případě jste mi neporozumněl. Vámi navrhovaných 9 "zemí", fakticky však umělých krajů v sobě nerespektují historické hledisko vůbec. Já jsem psal o tom, že historické kritérium je jen jedním z několika, které je vhodné integrovat, nikoli pominout. Další kritéria jsou dopravní spádovost, jednotný urbanistický celek, kulturní specifika atd. Zemské celky se striktně nedrží jednoho městského centra, takto vznikl současný model krajů. V tomto směru doporučuji zajímavou práci prof. Vladimíra Kubeše z roku 1968 "Trojdílné uspořádání státu", kde jsou všechna kritéria popsána. Mimochodem prof. Kubeš byl i autorem nerealizovaného návrhu poválečné ústavy z dílny národních socialistů, který počítal s federalizací zemí Československa.

Když už navrhujete devět celků, připomenu kompromisní návrh tzv. velkých krajů od doc. Koudelky (ČSSD) z roku 1999, který počítal s 9 kraji (5+1 v Čechách, 3 na Moravě a ve Slezsku) se zachováním plus minus česko-moravské historické hranice. KDU-ČSL v ČNR na počátku 90. let navrhovala 5 zemí v Čechách, Zemi Moravskou a Slezskou. I o tomto by se dalo diskutovat, klíčové jsou ovšem kompetence krajů. Jde o to, aby měli na svou agendu dostatečné a přímé prostředky z daní. Pokud však v Čechách není vůle po decenralizaci, což může být legitimní, není od věci diskutovat o autonomii po vzoru Británie.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

K panu Poláčkovi a Kubičkovi aneb "Rakušan Hitler" Pátek, 25.Července 2014, 19:04:23

S tvrzením, že Hitler byl Rakušan, je to složité stejně jako s kolektivní identitou ve střední Evropě. Chápu, že mnozí by jednoznačnou vazbu Hitlera k Rakousku rádi viděli, ale...

Narodil se v Braunau v kraji Innviertel, které bylo do roku 1779 součástí Bavorska. Stopy historických vazeb a rezervovanost k Rakousku jsou v tamním kolektivním vědomí patrné dodnes.

Hitler, přestože se k rakouským zemím svým původem hlásil, paradoxně byl "Rakušanem", který Rakousko rozbil a připojil k Německu. Jsou doklady o jeho manipulativním a bezohledném jednání s rakouskou delegací v čele s rakouským kancléřem. Že to nebylo žádné objímání, nýbrž akt agrese ze strany mocnějšího souseda, je známo.

Každopádně Hitler byl Rakušan asi tak stejně, jako Nečas a Sobotka jsou Moravané.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Ungere, Pátek, 25.Července 2014, 20:36:9

strategií (sudeto)německých nacionalistů v českých zemích přece bylo buď se připojit k Rakousku (ovšem už německému, bez "okrajových" neněmeckých národů), nebo Německu a pohraničí od historických českých zemí tím tedy odtrhnout (totéž pak provedl Hitler).

Strategií soudobých obhájců tohoto nacionalismu je, že tento zastírají a snaží se jej nepravdivě líčit jako zemský patriotismus, snahu o anacionálnost, monachismus atd. Kdyby tehdy německým politikům opravdu šlo o zemský a anacionální či moderní občanský projekt, požadovali by přece, aby CELÉ historické Čechy a Morava se připojily k Rakousku, resp. aby zůstalo zachováno mnohonárodnostní Předlitavsko. To však nemohli potřebovat, protože v takovém útvaru by při spravedlivém řešení národnostní otázky neměli Němci dostatečnou většinu.

Pan Kolařík vám to píše bravurně: někde nacionalismus nevidíte, resp. jej (možná nevědomky) hájíte, jindy (totiž u Čechů) jste sakra přísný a někdy slyšíte pověstnou trávu růst...

Pokud jde o reálnost vašich návrhů na uspořádání ČR, myslím, že každý si obrázek udělá. Opět se jen potvrdlo, že mentálně žijete v 19. století, v době, kdy Ostrava mohla být částečně na Moravě a Karviná ve Slezsku. V době, kdy Praha byla jen zemské hlavní město. Jistě víte, že i ty zemské desky se na Moravě v 17. století nakonec rozdělily a vytvořily se kraje. Tak to už jsme tam, kde jsme teď... Ostatně kromě Rakouska a Švýcarska neexistuje v Evropě žádný jiný jiný menší stát, který by byl funkční federací.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Hitler, Pátek, 25.Července 2014, 21:12:52

Beethoven i Mozart, se považovali za Němce a byli za ně ve své době považováni. Netreba argumentovat 18 stoletím. Německá národní identitta predcházela vzniku bismarckovského Německa a její extenzivní pojetí nezmizelo v roce 1870. Pojetí národních identit jako vzájemně se vylucujících a odpovídajících jejich soucasné podobě vede nutně k paradoxům. V roce 1779 napríklad nebylo Bavorsko v Německu o nic víc než Rakousko.

Nevím, proc by "mnozí rádi viděli jednoznačnou vazbu Hitlera k Rakousku"? Protože snad Rakousko nenávidí víc než Německo?

Pokud není Moravan jen jakýsi neurčitý čestný titul, tak Sobotka i Nečas samozřejmě Moravany jsou. Můžou být současně i Ceši.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Pane Plevo, Pátek, 25.Července 2014, 21:41:25

mrzí mne, že možná kvůli nesouhlasu s pohledem na české národní obrození šmahem odsuzujete všechny moje názory. Pro vás je však národní obrození zřejmě "koncem dějin". Jak je patrné z vašeho posledního příspěvku, zcela jste přešel můj návrh jak vyřešit problém obnovy Slezska a spádovost Ostravy ve smyslu 21., a ne 19. století. Nikdo Ostravu a Karvinou oddělovat nechce a koneckonců, ať si to rozhodnou přece v Ostravě, v Karviné a v Opavě. I Sasko a Bavorsko je dnes členěno na kraje. Moravskoslezský kraj je v současnosti z hlediska rozlohy a spádovosti snad nejblíže spolkovým zemím na západ od nás. Jako učitel dějepisu byste mohl i vědět, že kraje u nás v minulosti nikdy nenahrazovaly země, to se stalo až po r. 1949. Stačila by drobná úprava hranic velkých okresů z roku 1960. V současnosti máme model malých krajů, které u nás byly zavedeny za Gottwalda a po 11 letech komunisty samotnými zrušeny. A jak se můžete dočíst jinde, nekritizuji jen územní vymezení celků. Vy jste s tímto modelem zřejmě spokojen.

Vyčítáte mi přísnost k českým nacionalistům. Jaký by mělo smysl pro budoucnost a sebereflexi (nejen) české levice, kdybych zde společně s ostatními strašil "Sudeťáky" (mimochodem také český nacionální konstrukt) podobně jako propaganda v minulém režimu?

S příspěvkem pana Kubičky souhlasím, reagoval jsem na jednoznačné tvrzení, že byl Hitler Rakušan. Sobotka, Nečas i pan Pleva jistě v žádoucím smyslu Moravany jsou. Pokud nezpochybňujeme teritorialitu oproti jazykové etnicitě a zároveň právo rozhodnout se k jakému národu budu náležet, je to nepochybně krok správným směrem.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Ungere, Sobota, 26.Července 2014, 12:19:21

aspoň chvíli přemýšlejte o tom, co vám tady píšu (ale nejen já). Uznáváte prostý fakt, že nacionalismus není specifikum Čechů? Že existoval a existuje německý nacionalimus?

Rozdíl mezi námi je v tom, že já jsem kritický vůči jakémukoli nacionalismu (ale chápu jej jako dějinný fenomén, který nemá smysl apriorně zatracovat, ale spíš je třeba jej poznávat a který měl své příčiny a plnil, zejm. zpočátku, i emancipační roli), kdežto vy jste si vzal na mušku pouze nacionalismus český. Nechcete vidět prostý dějinný fakt, že v 19. a v první polovině 20. století v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nestáli proti sobě zlí, nacionalističtí Češi a modernímu občanskému či anacionálnímu zemskému principu oddaní Němci, nýbrž že zde zápasil (obdobně jako všude jinde v Evropě) nacionalismus český s nacionalismem německým. Ten se ovšem z pochopitelných taktických důvodů (Němci neměli v českých zemích většinu) někdy halil do hávu jakoby zemského patriotismu a spíše později prohabsburského monarchismu (v němž šlo a jde spíš o odmítání Československé republiky, protože byla "vítězstvím Čechů", než o skutečný obdiv ke staré monarchii, kterou ostatně svého času /velko/němečtí nacionalisté zatracovali).

Nacionalismus nepřekonáme tak, že (my na české straně) jednoduše přejdeme na pozice německého nacionalismu, ale tak, že poznáme pokud možno historickou pravdu a kriticky budeme analyzovat jakýkoli nacionalismus a konečně v současnosti že nacionální identitu sice neodstraníme, ale povýšíme nad ni občanský princip a demokratické hodnoty.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Dobýváte se do otevřených dveří Sobota, 26.Července 2014, 16:27:19

Pane Plevo, v tom nejsme ve sporu a nikdy jsem to nezpochybňoval. V minulých diskusích jsem nejednou jednoznačně zmiňoval, že český nacionalismus vznikl v reakci na velkoněmecký nacionalismus, který byl zároveň protirakouský. I spojení českých a moravských Slovanů do jednoho jazykového politického národa vzniklo především jako reakce na velkoněmectví, což byla koncepce sjednocení německých, rakouských a českých zemí pod německou hegemonií. Stejně jako veškerý nacionalismus ale odmítám dále hrát hru na strašáky z 19 a 1. poloviny 20. století zvláště tehdy, kdy je v současnosti německé vlastenectví v Německu (ne nacionalismus) spíše potlačeno, než že by bylo na nebezpečném vzrůstu. Předsudky z naší, české (státní) strany, ochuzujeme jen sami sebe.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.