Britské volby 2017: Kdo jinému jámu kopá
Radek BubenRadek Buben rozebírá a komentuje výsledky britských voleb, překvapivé posílení Jeremyho Corbyna a neúspěch Theresy Mayové.
Překvapivý výsledek britských voleb, v nichž Theresa Mayová utrpěla vskutku klausovskou ne-výhru, je s ohledem na jednání o brexitu exemplární ukázkou střelení se do nohy před začátkem běhu. Volby, v nichž proti sobě stáli dva lídři, kteří představují odklon od ortodoxie a běžné praxe svých stran, však přinesly i jiné skutečnosti: další výzvy pro britské politické tradice, oživení bipartismu a hlavně posílení pozic unionistických formací ve Skotsku. Jde také o volby, v nichž mnohem více než obvykle hrála svou roli kampaň a výkony jednotlivých lídrů.
Neplánované sebepoškození
Theresa Mayová vyvolala předčasné volby vzdor svým slibům i vzdor logice Fixed Parliament Term Act z roku 2011, který měl zbavit vlády možnosti snadného rozpouštění parlamentu. Ale soutěživá logika britské politiky je silnější než snaha ji změnit, a tak si opozice nedovolila nutit vládu vládnout dál a vyhnout se konfrontaci. Mayová jasně počítala s navýšením své křehké většiny, získáním chybějící volební legitimity a jasným vzkazem do Paříže a Berlína.
Corbyna považovala za nezvolitelného a doufala, že svým více národoveckým a inkluzivním diskurzem získá labouristické voliče na severu Anglie. Corbynovi odpůrci pak měli dávat hlasy Liberálním demokratům (LD) a tím umocnit její vítězství. Celkové nastavení bylo výhodné pro ni: proč by vlastně měl být Corbyn premiérem, když by skoro po celé funkční období musel vyjednávat brexit a dohody o volném obchodu? On?
Výsledek je takový, že May se dostává do pozice bratra Michaela Corleona z Kmotra. Toryové totiž neodpouští a ona zredukovala jejich 330 hlasů na 318 (potřeba je 326). Evropa se začala jízlivě ozývat a premiérka nyní bude muset vedle brexitu řešit fungování menšinové vlády s podporou severoirských unionistů (DUP) a nepokoj uvnitř strany.
May přitom ne-výhru utrpěla s větším počtem hlasů, než kolik získal Cameron v roce 2015, ale i než Blair v roce 1997, přičemž tehdy dostali labouristé 418 křesel! Inu, jaký volební systém, takové výstupy.
Jediné, co jí může těšit, je obnovení pozic strany ve Skotsku. Tam konzervativci nedokázali od roku 1992 získat víc než jeden mandát a byli tak vlastně primárně anglickou stranou. Porážkou skotského expremiéra Alexe Salmonda a westminsterského mluvčího nacionalistů (SNP) Robertsona dosáhli toryové symbolicky hodně a stali se zde hlavní unionistickou stranou. Skotsko pro ně není politický hřbitov. Mají za něj třináct zástupců.
Umírněně slavit může Labour Party, jež měla být hlavní obětí uvedené taktiky. I díky větší volební účasti, která dosáhla dvacetiletého rekordu (68,7 procenta), se tomu tak nestalo, byť ve Skotsku pomohla účast spíše konzervativcům. Podceňovaný Corbyn, který prohrával doplňovací volby a nedávno moc neuspěl ve volbách obecních, má 262 křesel z výchozích 229 (v roce 2010 měla Labour party 258 křesel). A strana, v níž mnozí doufali v jeho porážku, ho během voleb podpořila (jistě, mnozí mysleli, že drtivě prohraje sám, a nechtěli pak být obviňováni).
Na celé kampani, která přinesla ztráty také skotské SNP, ale pomohla LD, je nejzajímavější ten fakt, že to byla zjevně její finální část a performance lídrů, které udělaly škrt nad premiérčinými plány. Změny v programových tezích, neznalost ekonomiky a vágnost, reflektovaná vysoce kvalitními médii, plus celková arogance Mayové plánu a svého druhu vydírání, že brexit si vyžaduje právě ji, to vše se projevilo hlavně v posledních dvou týdnech. A naopak, Corbyn zvládl kampaň lépe a dokázal i překvapivě tvrdě a nekonzistentně se svými letitými názory využít poslední teroristický útok. Podívejme se nyní na strategie kandidátky a kandidáta na stále nejistější úřad hlavy britské vlády.
Theresa Mayová mezi proudy
Theresa Mayová má s Corbynem jedno společné. Představuje odklon od stranické tradice, a to jak z nedávné, tak i z historičtější perspektivy. V roce 2002, kdy byli konzervativci drceni Blairem a zdáli se být nevolitelnými, o nich řekla, že jsou „nasty party“ (hnusná či odporná strana). Jako ministryně vnitra i jako premiérka pak razí vlastní linii lidovějšího konzervatismu, paternalistitějšího, bližšího německé CDU či již neexistující italské Křesťanské demokracii.
Mluví o těch, kteří jsou poškozeni globalizací, kritizuje sociální rozdíly a navštěvuje chudší oblasti. Thatcherová chtěla jednotný evropský trh, Mayová z něj (prý) klidně odejde. Nepokračuje v tradici elitářského Camerona, jenž prosazoval řadu progresivních kroků, ani v umírněnosti a proevropskosti Johna Majora či Edwarda Heatha. Patrně se snese s Trumpem, což jí ostatně v poslední fázi kampaně, kdy se již naplno projevily jeho kroky a problémy, nepomohlo (Trump kritizoval starostu Londýna po teroristických útocích; speciální pojetí „special relationship“). Mayová mluví i o nové industriální strategii a nabízí výhody Nissanu, přitom toryové jsou symbolem deindustrializace za thatcherismu.
Důležitá je ta zmínka o "bipartismu": v posledních dobách se s nemalou oblibou znovu a znovu spekuluje, že prý tradiční politický systém založený na konkurenci dvou velkých politických stran už skončil, a že trend jde směrem k novým politickým hnutím mimo tyto dva velké bloky.
Na jedné straně takovýto trend tady skutečně do jisté míry existuje; a vyplývá to nakonec z logiky věci. Zdá se totiž skutečně, že nejen politický systém jako takový, ale současný ř á d vůbec se už přežil, kdy společnost jako taková je rozpolcena do dvou navzájem znepřátelených bloků. A zdá se - či přinejmenším je možno doufat - že dějinný vývoj sám jde tím směrem, že tuto vnitřní rozpolcenost lidského světa je konečně nutno nějakým pozitivním způsobem překonat.
Na straně druhé ale celou věc není možno v žádném případě chápat tak, že postačí prostě vytvořit nějaké nové, středové či jinak "mimoblokové" strany, a problém tím bude vyřešen.
Ten problém sám totiž leží daleko hlouběji, stále tu na sebe narážejí dva existenčně naprosto protikladné tábory, tradiční terminologií vyjádřeno "tábor práce" a "tábor kapitálu". (Tato terminologie je značně nepřesná až zavádějící; ale pro tuto chvíli u ní můžeme pro její ilustrativnost zůstat.)
Takže jestli skutečně chceme mít naději onu niternou rozpolcenost nejen politiky, ale společnosti jako takové (a tedy konec konců člověka samotného) překonat, pak k tomu bude zapotřebí hlubokých reforem strukturálních, a ne pouze nějakých nových ryze politických subjektů.
Je sice pravda, že poslední politický vývoj ve Francii by spíše hovořil pro nějakou tu "třetí cestu" mezi oběma bloky; ale to je možno (podobně jako úspěch Babišova ANO v ČR) považovat daleko spíše jenom za přechodný jev, právě za výraz toho, že značná část populace je už znechucena tím blokařským politikařením, a touží po racionálním, konsensuálním způsobu vedení a řízení státu. Ale protože jak řečeno tyto nové politické středové subjekty nemají potenciál provést skutečně přelomové strukturální změny, je nutno předpokládat že po určité době se znovu obnoví to klasické soupeření obou hlavních politických a ideových bloků.
Naopak Corbyn se svým volebním výsledkem celkem ilustrativně ukazuje, jaký je hlad po levicové straně s existujícím levicovým ekonomickým programem. Tedy programem jdoucím na jedné straně za ztroskotavší keynesovství 60-70. let, na druhé straně za neoliberální konsensus, který je posléze nahradil. Corby s takovým programem, alespoň z části založeným na heterodoxních přístupech (za všechny body kvantitativní uvolňován lidem) - a výrazně uspěl přinejmenším u voličů.
Dvoukolový většinový systém jako mají ve Francii působí jinak, protože voliči nemusí taktizovat už v prvním kole a snáze se prosadí nové strany, což se možná teď stane s Macronovou stranou En Marche.
V poměrném systému ke koncentraci do dvou velkých bloků zdaleka tak snadno nedochází.
Je otázka, zda v moderních společnostech opravdové stabilní většiny existují.
Ani Labour ani konzervativci v UK nejsou nijak jednolité, k jednotě je vede politická nutnost a i to má své meze.