České osobnosti roku 2017

Jakub Patočka

Osobností roku 2017 vyhlašujeme Lucii Myslíkovou. Společnost jí tvoří Tomáš Goláň, Magdalena Karvayová, Jan Čižinský, Olga Sehnalová a Ivan Bartoš.

Osobnost roku vyhlašujeme v Deníku Referendum pošesté. Pokaždé vybíráme půltucet žen či mužů, díky jejichž snažení se české země v uplynulém roce stávaly místem přívětivějším k životu, svobodnějším, sociálně soudržnějším, ohleduplnějším k lidem i přírodě. V posledních letech pak bohužel musíme oceňovat i ty, kdo u nás brání zhoršování a zužování veřejného prostoru a životních podmínek.

Každoročně se do našeho výběru promítají proběhlé politické a společenské události včetně voleb. Loňské sněmovní přinesly výsledek, který pokládáme za kalamitu většího rozsahu, než se zatím obecně připouští. I v nich ale do Sněmovny pronikla řada slibných osobností, mimo jiné naše osobnost roku 2014 — kolínský starosta Vít Rakušan.

Nejzávažnější, pokud jde o život společnosti, je ale v loňském roce vzestup autoritářství a plíživá normalizace nenávisti. Ve veřejném prostoru se stalo běžným vyslovovat otevřeně rasistické, segregační postoje.

Šíření nenávisti proti skupině obyvatel by bylo možné trestně stíhat; kdyby jen zdejší represivní složky v daných věcech konaly dle platných zákonů. Potíž je ovšem v tom, že podobné nenávistné chování ve společnosti povzbuzují i mnozí političtí představitelé, počínaje hlavou státu. Tu si však ještě v lednu budeme moci vyměnit. To vše se však už promítne do výsledků pro rok 2018. Nyní tedy k letošním.

6.Ivan Bartoš

V Deníku Referendum jsme v loňském roce nešetřili kritikou Pirátské strany, zejména kvůli způsobu, jakým vedla svou kampaň. Vadilo nám rovněž pohrdavé odmítnutí předvolební aliance se Stranou zelených. Vysmívali jsme se tomu, co se nám původně jevilo jako nepatřičné chvástání, když strana pod vedením Ivana Bartoše vyhlásila, že bude kandidovat samostatně a že chce dosáhnout deseti procent.

Zde je namístě pokorně uznat vlastní omyl; a před jeho výkonem smeknout. Lépe nežli mnozí jiní — včetně nás — dokázal včas vyhmátnout v české společnosti určitou nervózní tendenci, která i tradičně spíše konformní voliče pravicových stran pudila hledat „něco nového“ namísto „své topky“. Piráti na rozdíl od zelených nemají žádné zátěže z minula. Navíc neprovokovali ekologickými akcenty, vůči nimž je technokratismem promořená česká společnost skeptická; naopak svým habitem počítačové generace takovéto inklinaci všech českých inženýrů a kutilů vycházejí vstříc.

Všem výhradám navzdory nám cosi říká, že by bylo projevem šosácké nepřejícnosti, kdybychom v Pirátech viděli jen nebezpečí a ohrožení, a ne také občerstvení české politiky a příležitost hnout s ní dobrým směrem. Foto Pirátské listy

Naše kritika Pirátů vycházela ze dvou zdrojů. Za prvé se nám jevilo, že se příliš vezou na populistické vlně odmítání zavedené stranické politiky jako takové; naším přesvědčením přitom zůstává, že jinak než skrze ni se česká společnost neobrodí. Autobus, vyobrazující v jedné řadě Bohuslava Sobotku s Andrejem Babišem, dodnes pokládáme za projev zavrženíhodné politické pakultury. Za druhé máme za to, že Piráti stále vůbec nechápou míru nebezpečí, kterou pro české země představuje politický projekt Andreje Babiše: projekt, jehož pravou podstatou je učinit z České republiky provozní součást vlastního oligarchova podnikání.

Dosavadní povolební působení Pirátů je rovněž v základních bodech rozpačité, bylo hrubou chybou podpořit kandidáta politického hnutí ANO do pozice předsedy Sněmovny. A stejným nekompetentním vycházením vstříc výběrové a účelové „spravedlnosti“ dle bosse z Čapího hnízda byla podpora zřízení vyšetřovací komise k OKD.

Jenže tomu všemu navzdory nám cosi říká, že by bylo projevem šosácké nepřejícnosti, kdybychom v Pirátech viděli jen nebezpečí a ohrožení, a ne také občerstvení české politiky a příležitost hnout s ní dobrým směrem. Příslibem je aspoň jejich odmítání podpořit, byť jen tolerancí, jakoukoli vládu sestavovanou politickým hnutím ANO. A také jejich důsledné trvání na tom, že Andreje Babiše i s Jaroslavem Faltýnkem je nutno vydat trestnímu stíhání.

Navzdory štědře projevované politické naivitě, je zkrátka v jejich prostředí tolik ryzího, že by bylo nesprávné nepřiznat jim šanci hrát nakonec v úhrnu v Poslanecké sněmovně kladnou úlohu. A je jen nesporným výkonem svérázného génia Ivana Bartoše, že ji vůbec získali. Jak s ní naloží, nezávisí dnes už jen na nich, ale také na konstelaci, která ve Sněmovně vznikne; pravděpodobně mimo jejich vliv a vůli.

5.Olga Sehnalová

Rok 2017 byl annus horribilis České strany sociálně demokratické i české levice. Už před rokem jsme na tomto místě v miniportrétu úspěšné senátní přemožitelky Zdeňka Škromacha psali, že pokud se ČSSD nepoučí z debaklů Haška, Onderky či Škromacha, nezbaví se zdiskreditovaných regionálních šíbrů a zemanovců a nezačne se orientovat podle svých úspěšných senátních a komunálních politiků, čekají ji další hořké prohry.

Sociálním demokratům se často — a bohužel často právem — vyčítá, že politikaří namísto toho, aby dělali něco prospěšného pro lidi. Když vidíte defilovat panteon sociálně-demokratických politiků a kladete si při pohledu do jejich tváří otázku „Copak jsi pro nás udělal?“, často vám spontánně na mysli nevytane nic, třebaže můžete mít daného politika jinak v oblibě. Volební výsledek ČSSD je odrazem toho, že se sociální demokraté změnili v lepším případě ve slušné administrátory a už nejsou bojovníky za zlepšování sociálních poměrů, jako tomu bývalo dřív.

Přesto odlišné příklady, příklady směru, kterým se může principiální sociálně-demokratická politika ubírat, tu jsou. Jeden z nich dlouhodobě představuje vcelku nenápadná kroměřížská europoslankyně Olga Sehnalová.

V Evropském parlamentu si našla vynikající téma dvojí kvality potravin, které nadnárodní korporace nabízejí v západní Evropě a v nových členských zemích. Je to skvělý příklad moderní sociálně demokratické politiky: konfrontace s velkokapitálem, který má spontánní sklon šidit, ochrana zájmů spotřebitele, zejména sociálně slabšího spotřebitele, důraz na rovnost všech Evropanů, a také v daném případě každým coulem oprávněná kritika Evropské unie.

Časopis Politico Olgu Sehnalovou proto ocenil jako českou Evropanku roku. V profilu nazvaném Kuchyňský křižák o ní mimo jiné píše, že se jí podařilo se svým tématem uspět natolik, až se k němu přihlásil i předseda Evropské komise Juncker, když řekl: „Slováci nezasluhují méně rybího masa ve svých rybích prstech, Maďaři méně masa ve svých obědech a Češi méně kakaa ve svých čokoládách.“ Podle Politica tu jeho ústy mluvila česká sociální demokratka.

Olga Sehnalová si v Evropském parlamentu našla vynikající téma dvojí kvality potravin, které nadnárodní korporace nabízejí v západní Evropě a v nových členských zemích. Foto Dominique Hommel, Evropský parlament

Tomu, aby Olga Sehnalová figurovala v našem přehledu letos, anebo někdy v budoucnu, ještě výš, brání okolnost, že i ona sama je nakonec spíše administrátorkou nežli bojovnicí. Při osobním setkání působí skoro plaše. Jenomže lidé, a dnes snad ještě více nežli dřív, očekávají od politiky, že je to i spektákl, chtějí vidět, jak se za ně jejich zástupci perou a jsou schopni rázně promluvit.

Právě to nakonec stálo mandát jednu z nejlepších českých europoslankyň a europoslanců všech dob Zuzanu Brzobohatou, v minulém období skvělou kolegyni Sehnalové. Lidé o tom, jak je dobrá, nevěděli (byť byla dle hodnocení ekologických organizací zelenější než většina západních zelených a byť zmařila Klausovu antisociální výjimku z Lisabonské smlouvy), protože jí chyběla průbojnost.

A tak místo ní voliči kroužkováním pojistili mandát Jana Kellera, jenž se nám všem za důvěru od té doby po zásluze krutě odvděčuje. Neprůbojná nátura je neprůbojná nátura, ale přece jen: nedalo by se to — ve veřejném zájmu — nacvičit?

4.Jan Čižinský

Vedle již v úvodu zmíněného zisku mandátu Vítem Rakušanem je jednoznačně nejlepší zprávou letošních sněmovních voleb úspěch Jana Čižinského na lidovecké kandidátce v Praze, který je v daném případě o to sladší, že díky preferenčním hlasům přeskákal ultrakonzervativního oportunistu a sériového pustošitele moderní architektury Daniela Hermana. Čižinský je výborným příkladem toho, jak kladnou úlohu mohou v politice  sehrávat referenda, což je nástroj, který vinou Okamurova třeštění — a některých neblahých světových příkladů — přišel v poslední době k poněkud pochroumané pověsti.

Jan Čižinský do politiky vstoupil jako organizátor místního referenda o obludném plánu radnice Prahy 7 zbudovat si nové sídlo za miliardu. Sesbíral s kolegy podpisy pod petici, vysoudil přes předvídatelné obstrukce referendum, a to se pak konalo současně s prezidentskými volbami. Jím vedená občanská iniciativa uspěla a následně dosáhla fenomenálního úspěchu i v komunálních volbách, takže se stal na Praze 7 starostou.

Lidovci jsou strana, jež si prošla výchovným obdobím mimo Sněmovnu, a tak svého politika, který vyrostl zdola bez požehnání stranické hierarchie, neostrakizují, nýbrž učinili z něj předního kandidáta ve sněmovních volbách. I na jeho případě je dobře vidět, že lidé neztratili důvěru k tradičním stranám, ale ztratili důvěru k jejich nevěrohodným představitelům, což je podstatný rozdíl.

Jan Čižinský: „Bydlení není možné nechat jenom trhu. To prostě nejde.“ Foto Ondřej Němec, Knihovna Václava Havla

Ve sněmovních volbách dalo lidovcům v Praze hlas 29 142 voličů, Jana Čižinského kroužkovalo 6746 z nich. V rozhovoru pro DR vzápětí po sečtení volebních výsledků ke svému úspěchu mimo jiné řekl: „Každá obec se musí starat o své lidi. Není možné starat se o své lidi tak, že se jim koupí lístek na metro, aby dojeli na konečnou, a pak do nějaké obce ve Středočeském kraji. Bydlení není možné nechat jenom trhu. To prostě nejde.“

A dále: „Díky našim předchůdcům, kteří byli velmi laxní, co se týče otázky bydlení, nám zůstalo mnoho prázdných bytů v dezolátním stavu. Opravujeme je a dáváme na sociální trh s bydlením. Víme, že byty jednou dojdou. Známe rovněž číslo, které potřebujeme, abychom zvládli sociální pomoc nejohroženějším skupinám. Seniorům, matkám s dětmi, které zůstaly samy.“

Kdyby se strana lidová obnovovala lidmi jako Čižinský a kdyby podobným vzkříšením prošla sociální demokracie, nakonec by ještě nemusela být zcela bez nadějí stará idea Jaroslava Šabaty, že by se osou české politiky pro nějaké její příští šťastnější období mohla stát aliance sociálních a křesťanských demokratů. I když se to nyní jeví jako fantazie vzdálená zhruba tak tisíc místních referend.

3.Magdalena Karvayová

V českých médích vyšly vloni všeho všudy tři texty obsahující jméno Magdaleny Karvayové, z toho dva na webu Romea, který se specializuje na zprávy o dění v romské komunitě. Magdalena Karvayová je přesto možná nejúspěšnější českou občanskou aktivistkou uplynulého roku. Byla totiž mluvčí demonstrace proti segregovanému vzdělávání romských dětí, jíž se v Ostravě účastnily zhola neuvěřitelné dva tisíce lidí.

Je dosti možné, že se o akci dozvídáte až nyní z naší přehlídky osobností loňského roku. Česká média — bohužel včetně našich novin — ji totiž zcela přehlédla. „Upřímně si myslím, že média nezajímají pozitivní věci týkající se Romů. Kdyby nějaký Rom někoho zabil, tak si myslím, že by je to zajímalo víc. Každopádně jsme dosáhli toho, čeho jsme dosáhnout chtěli, a přišlo přibližně dva tisíce Romů," citoval ji server Romea.cz.

Akce se konala k desátému výročí vynesení rozsudku, kterým Velký senát Evropského soudu pro lidská práva odsoudil Českou republiku za diskriminaci romských dětí v přístupu ke vzdělávání. Podle rozsudku porušila Česká republika článek evropské úmluvy o lidských právech o zákazu diskriminace a článek protokolu k úmluvě, který se týká práva na vzdělání.

„Za deset let se změnilo jen to, že se zvláštní školy přejmenovaly na základní školy praktické a potom na základní školy. Novela školského zákona umožňuje společné vzdělávání všech dětí v běžných školách, ale praxe je jiná. Romské děti jsou stále vzdělávány odděleně (v segregovaných školách nebo třídách), ze kterých nemají šanci se dostat na střední školy s maturitou a už vůbec ne na vysokou školu,“ uvedly k tomu ve společném prohlášení ostravské organizace Awen Amenca a Asociace Romských Rodičů.

Magdalena Karvayová je možná nejúspěšnější českou občanskou aktivistkou uplynulého roku. Foto Romea

Karvayová se svými kolegy kromě demonstrace zorganizovala i petici, pod niž shromáždili patnáct set podpisů Romů z Mělníka, Prahy, Kralup, Kolína, Kutné Hory, z Ústí nad Labem, Českého Krumlova, Českých Budějovic, z Volar, z Ostravy a dalších měst. Její organizace Awen Amenca pracuje s mottem „Kvalitní vzdělávání je cesta k lepší budoucnosti“ v duchu metod komunitní sebeorganizace, jež pomohla zlepšit životní situaci segregovaných menšin například ve Spojených státech.

Demonstraci zhodnotila takto: „Jsme maximálně spokojeni. Bylo tam přibližně dva tisíce lidí, náměstí bylo doslova narvané lidmi. Moc nás potěšilo, že lidé, kteří přišli, říkali, že si opravdu nepřišli jenom poslechnout hudbu, ale především podpořit téma rovného přístupu ke kvalitnímu vzdělávání a dát tak najevo veřejnosti, že jim jejich děti nejsou lhostejné.“ Škoda, že se o tom česká veřejnost neměla příležitost dovědět z hlavních zpráv.

2.Tomáš Goláň

Nesporně největším zápasem, který česká společnost v uplynulém roce sváděla, byl boj o uchování co nejširšího prostoru demokracie před uzurpátorskými snahami československého oligarchy Andreje Babiše. Důvodů, proč v něm alespoň prozatím neuspěla lépe, je velké množství. Jedním z těch, o nichž se příliš nemluví, je okolnost, že Babiš nemá, a to ani na úrovni stranické politiky, ani na úrovni občanské společnosti, dostatečně výrazného protivníka, zosobnění příznivější demokratické alternativy.

Bohuslav Sobotka se k takovému úkolu nadechoval během májové vládní krize, ale nakonec, zřejmě po realistickém zhodnocení poměrů ve vlastní straně, usoudil, že je nad jeho síly. Miroslav Kalousek, který je v takové roli často brilantní, nemůže zatím nijak setřást břemeno svého lvího podílu na patrně nejstrašlivější polistopadové vládě vedené Petrem Nečasem. A prezident Zeman, který by na to patrně stačil ještě před dvaceti lety, svou osobnost zdestruoval natolik, že dnes naopak jen trapně přikyvuje.

V občanské společnosti se po krátký čas během vládní krize, kdy se vzmáhalo hnutí demonstrací zdola, zdálo, že by se takovou osobností mohla stát jejich organizátorka Šárka Fialová či někdo z jejích kolegů. Bohužel nenašli jazyk, který by společnost proti Babišovi sjednocoval na jiném širším základě, protože plytce liberální poloha odvolávání se na údajně skvělé tradice z devadesátých let na hlubší sjednocení české společnosti stačit nemůže.

A tak se v osudovém konfliktu české demokracie s Babišem vyznamenávali jiní, novináři Pavel Šafr, Ondřej Neumann, Marek Wollner či Jaroslav Kmenta, desítky aktivistů z Bojkotu Babišových výrobků, obyčejní lidé v ulicích, kteří Babiše spontánně konfrontovali s jeho lhaním, neumdlévající zemědělec Rada, kterého nám ovšem brání vyzdvihovat blízké osobní vazby.

Není tedy nakonec těžké určit jedinou osobnost mezi všemi lidmi, kteří se z veškerých svých sil pokoušejí udržet co nejširší prostor demokracie před náporem Babišova autoritářského podnikatelsko-populistického projektu. Tím člověkem pro nás je zlínský daňový poradce Tomáš Goláň.

Mezi prvními jasně popsal systematické zlovolné zneužívání zajišťovacích příkazů finanční správou, do jejíhož vedení Andrej Babiš účelově dosadil svého koně Martina Janečka. Goláň ale nezůstal u ojedinělého vystoupení. Zneužívání finanční správy Andrejem Babišem se věnuje systematicky, věnuje mu většinu facebookových příspěvků své kanceláře, obětem zvůle finanční správy nabízí bezplatnou pomoc a o všech případech, u nichž k tomu dostane svolení, informuje v sociálních sítích.

Tomáš Goláň se tu pro šikanované podnikatele stal vlastně jakýmsi neformálním ombudsmanem. Foto naszlin.cz

Navzdory nedávnému nešťastnému výroku veřejné ochránkyně lidských práv není mezi zasvěcenými sporu o tom, že finanční správa systematicky zneužívá zajišťovacích příkazů proti podnikatelům, a to zřejmě i jako disciplinační hrozbu. Ale pravdou je, že Tomáš Goláň se tu pro šikanované podnikatele stal vlastně jakýmsi neformálním ombudsmanem.

K vítězství nad nastupujícím Babišovým režimem takové počiny zatím nestačí. Ale je jasné, že se nakonec zrodí právě z neokázalé solidarity a odvahy lidí, jako je zlínský daňový poradce. Když jsme u něj pořizovali rozhovor pro naši reportáž, mluvil hodně o strachu svých klientů, a tak jsme se ho přirozeně zeptali, jak to, že se nebojí on sám: „Vezměte to tak, že mám od babičky masarykovskou výchovu: nebát se a nekrást. Nikdy jsem se nebál,“ odpověděl.

1.Lucie Myslíková

Kdo to je? Když jsme pár lidem předem sdělili, koho vyhlásíme letos osobností roku, bez výjimky následovala udivená otázka. Když jsme vysvětlili, o koho se jedná, vystřídal údiv nadšený, bezvýhradný souhlas. Je to přece „ta skautka“ z fotky, která oběhla svět.

Nejde přitom v první ani ve druhé řadě o to, že fotku našeho přítele a příležitostného autora Vlada Čičmance jako první publikovaly naše noviny. To bychom dost dobře mohli do přehlídky zahrnout rovnou jej. Mimochodem, ne že by si to vůbec nezasloužil, už jen kvůli způsobu, jakým, když jej všemožná světová média žádala o autorská práva, poslal k šípku Daily Mail: „Ne. Protože jste rasisté a šíříte nenávist.“

Důvody pro naši volbu Lucie Myslíkové osobností roku 2017 jsou dva. Je-li u nás dnes větší problém než ohrožení demokracie nástupem vlády Agrofertu, pak spočívá v normalizaci projevů nenávisti a v jejím šíření do každodenního veřejného života. Oba typy chřadnutí demokracie od sebe nelze oddělovat.

Naše redaktorka Fatima Rahimi v loňském roce popsala několik těžce uvěřitelných příkladů vlčí mlhy, jež zachvátila spousty našich spoluobčanů. Pod kůži se mnoha z nás zadřel například obraz oné venkovanky z obce kousek od Terezína, jež naši redaktorku, afghánskou uprchlici, na závěr svého vyprávění opařila výrokem: „Mimochodem, já bych ty plynový komory zase aspoň na chvilku otevřela.“

Ze západních zemí je známo, že jediný způsob, jak takovému vzestupu nenávisti čelit, tkví v tom, že občané seberou síly, odvahu a najdou si čas se s nimi konfrontovat ve veřejném prostoru. Přitom je důležité, aby protesty nezůstaly omezené na komunitu aktivistů. Proto mělo například také takový význam, že brněnskou blokádu pochodu neonacistů podpořil brněnský radní Martin Freund.

Platí totiž, že v české společnosti obecně v daném ohledu elity selhávají. Sportovci, herci, politici na takových akcích bohužel obvykle žalostně chybějí.

O to podstatnější je, když se blokády neonacistů v Brně zúčastnili krojovaní skauti a skautky. Ani to by ale ještě z šestnáctileté Lucie Myslíkové osobnost roku nedělalo. Je to až způsob, jímž reagovala na nečekanou slávu, které se jí dostalo díky fotce, jež obletěla svět.

Mluvila skromně, přitom jasně, říkala přesné humanistické věty, jež, jak jsme doufali, budou základním vzděláním generace vyrůstající tu po listopadu 1989. „Je důležité bojovat proti fašismu a nenávisti,“ řekla Guardianu.

Osobnost roku z Lucie Myslíkové dělá způsob, jímž reagovala na nečekanou slávu, které se jí dostalo díky fotce, jež obletěla svět. Foto Vladimír Čičmanec

Vůbec nejlepší je ale její reakce na výzvu k jejímu lynčování, kterou nějaká chorá mysl vyvěsila na facebooku: „Se znepokojením jsem zjistila, že na Facebooku vzniká skupina, která mi vyhrožuje veřejným lynčováním za mou účast na antifašistické demonstraci Kdo si hraje, nehajluje.

Ve všech svých mediálních vyjádřeních jsem se snažila upozorňovat na prorůstání nenávistného až fašistického uvažování do mainstreamu a na jejich zvyšující se toleranci v dnešní společnosti.

Nepředpokládala jsem, že důkaz toho, co popisuji, se ukáže takto rychle. Považuji za alarmující, že je v České republice lidem, kteří se nenásilně staví za hodnoty humanity a proti nenávisti a fašismu, veřejně vyhrožováno násilím a lynčováním.

Oceňuji, že v mém případě policie začala urychleně konat, a věřím, že podobně bude přistupovat i k dalším případům, kdy je vyhrožováno lidem, kteří nejsou tak mediálně známí jako já.“

Rok 2017 patřil ženám. U nás se v kampani #MeToo, jež se těší naší plné podpoře, žádná neprojevila natolik výrazně, abychom ji do přehlídky osobností mohli zahrnout. Ale Lucie Myslíková svým počínáním mimoděk ukázala i to, jak společnosti prospívá dát co nejširší veřejný prostor ženám.

Kdyby na onom ikonickém snímku byl skaut, jeho účinek by nikdy nebyl takový. Je tak třeba přivítat zprávu, že počínaje rokem 2018 se i v USA organizovaný skauting konečně otevře rovněž dívkám. Z Brna jim vzkazujeme, že bylo načase.

    Diskuse
    JN
    January 2, 2018 v 10.51
    Plíživá normalizace nenávisti se bohužel týká i samotného Deníku Referendum
    Větu typu "Cíleně je možné XY, XY nebo XY zastřelit — když máte ostřelovačský výcvik, dobrou pušku a nikdo vám nepřekáží v práci." je podle mě možno chápat jako nepřímou výzvu k fyzické likvidaci jmenovaných osob, vydavatel DR ale tuto větu v diskusi pod články akceptuje.

    Naproti tomu větu typu „Pokud tam bude etnicky cisto od toho XY, bude to v poradku.“ vydavatel neakceptuje.

    ----------------------

    Domnívám se, že klíčem k pochopení tohoto rozdílu jsou ony konkrétní osoby XY. Jestliže ale vražda má zůstat trestným činem a právní stát právním státem, pak není možné některé vraždy z této trestnosti vyjímat.

    Stylizace vydavatele do role morálního arbitra vyhlašujícího osobnosti roku se mi z tohoto důvodu jeví jako pokrytectví.
    IH
    January 2, 2018 v 11.45
    Chybička
    Myslím, že už podruhé se stalo, že sumář článku resp. ankety na titulní stránce uvádí jako právě skončený rok 2016, a ne 2017.

    Osobně je mi takové zpožďování vědomí blízké, sám jsem jednou někdy loni (nebo spíš předloni) začal (psát) aktuální letopočet dokonce jedničkou...
    IH
    January 2, 2018 v 12.2
    Pane Nusharte,
    určitý nedostatek impasibility DR Vás irituje natolik, že Vaše komentáře začínají stále více působit obsesivně, či, jsem přesvědčen, v očích leckoho jako jakýsi domácí úkol. Asi by Vám to nemělo být jedno. Vaší pohnutkou přece není nějaká dokonalá neutralita, ale spíše rovněž nedostatek impasibility, ovšem vůči jiným společenským jevům a silám. Možná se Vám nezamlouvá volba vítězky ankety, ale pak je to třeba říci na rovinu. Samozřejmě se v republice staly větší počiny, než ten na fotce, ale redakce prostě pojala anketu trochu jako World Press Photo.

    Osobnost roku ve Vašem podání by mě zajímala, sám se nad svojí zamyslím, i když tuhle disciplínu moc neumím.

    Šťastný osmičkový rok! Na to, co je to osobní štěstí, mám celkem názor jasný. Ale máme si přát revoluční rok? Raději asi ne. Nebyla by to teď šťastná změna.
    JP
    January 2, 2018 v 14.18
    Piráti na obzoru
    Musím se sám připojit k sebekritice redakce DR, že čeští Piráti se ukázali být lepší, nežli naše apriorní mínění o nich.

    Já jsem svůj někdejší negativní názor na ně a na jejich politické možnosti opíral především o zkušenosti s jejich německými protějšky (dnes už zase prakticky zmizelými z politické scény). Ti Piráti čeští se ale ukázali být přece jenom znatelně méně exhibicionističtí nežli ti němečtí; zdá se, že ti čeští si přece jenom uchovali smysl pro základní střízlivost, a především odpovědnost ve svém jednání a konání.

    Osobně bych ani teď příliš nepředpokládal, že se z českých Pirátů stane nějaká nová zářící stálice na českém politickém nebi; ale pro tuto chvíli je skutečně možno je vnímat a hodnotit jako konec konců spíše pozitivní fenomén.
    PK
    January 2, 2018 v 14.30
    Blahopřeji Lucii Myslíkové
    Ona, i další ocenění, i mnozí další aktivisté, patří nepochybně k těm biblickým "10 spravedlivým", kvůli kterým doufejme Hospodin ušetří ČR od záhuby.

    Pokud jde o piráty, radil bych ovšem nadále k maximální obezřetnosti. Jak sleduji jejich projevy na sociálních sítích, důvodů je myslím více než dost.
    PK
    January 2, 2018 v 14.49
    Pokud jde o ty další, neoceněné spravedlivé
    Mám na mysli např. Karla Patáka, který kromě toho, že je velmi aktivní na sociálních sítích (takže už má samozřejmě taky ledaskde ban) také aktivně jako dobrovolník pomáhal uprchlíkům v Evropě.

    Kdo ho nezná, tak se s ním může seznámit třeba zde:

    https://patak.blog.idnes.cz/

    nebo zde

    http://www.open-doors.cz/author/karel-patakopen-doors-cz/

    Dalším mým kandidátem na ocenění by byl sám šéfredaktor DR Jakub Patočka. Ty důvody myslím nemusím ani vypisovat.
    JN
    January 2, 2018 v 15.23
    Pokud mi, pane Horáku, chcete naznačit,
    že se snadno mohu společensky znemožnit a za určitých okolností mohu být dokonce považován i za blázna, tak s tím samozřejmě počítám. Nechci se však populisticky řídit náladami davu:-) a proto budu i nadále dělat to, co považuji za správné.

    V tomto případě považuji za správné kritizovat nevyvážený přístup vydavatele a akceptaci výroku o tom, že "nějakého konkrétního člověka XY je možno zbavit života". Mojí pohnutkou skutečně není dokonalá neutralita, já ten výrok totiž odmítám akceptovat všeobecně, ať tam místo těch písmen "XY" bude jakékoliv jméno. To je podle mě prostě přes čáru a je mi líto, že spousta lidí to nevidí. Skutečně bych nechtěl, aby se Deník Referendum v tolerování nenávisti přibližoval nějakým obskurním webům - pak bych už sem samozřejmě nepsal.

    Co se týká výběru těch osobností, k tomu jsem se vůbec nevyjadřoval. Nejen Jakub Patočka, ale i Miloš Zeman samozřejmě může vybrat osobnosti, které si ocenění zaslouží. Ale to je věc jiná, o tom já nemluvím.
    JN
    January 2, 2018 v 22.28
    Socialismus nebylo možné reformovat a zlidštit také i proto,
    že ho nebylo možno kritizovat. Kdo ho kritizoval, byl rázem "agentem západních rozvědek, ztroskotancem a zaprodancem štvavé propagandy prohnilého imperialismu..." a tak dále.

    Dnes, když máte jiný názor než je ten v sociální bublině DR obvyklý a dáváte ho najevo, hned zase "plníte domácí úkoly" pokud už nejste rovnou "fašista".

    Asi se nedá nic dělat, když toužíme upadnout do stejné pasti.

    Proto si také velmi vážím odhodlanosti Lucie Myslíkové vést dialog s rozčileným oponentem, a to přesto, že s jejími názory nejspíše nesouhlasím a celkem rozumím rozumím rozčilení onoho pána v černých brýlích.

    ("Pamatuješ si, co ti ten člověk říkal? Snažil se ti něco vysvětlovat nebo byl agresivní?

    Nejdřív se začali s mým kamarádem trochu ostře bavit o tom, co je stát a národ. Kamarád říkal, že stát neexistuje a hranice nejsou a že na tohle už se vůbec nehraje. Ten pán to vůbec nechápal a byl trochu agresivní..."

    https://wave.rozhlas.cz/ma-smysl-byt-slyset-rika-skautka-lucie-ktera-na-viralni-fotce-stoji-tvari-v-tvar-5965916)
    JN
    January 3, 2018 v 19.46
    Pokud stát a jeho hranice neexistují (viz rozhovor na Radiu Wave)
    a každý kdo to nechápe je fašistou, pak se obávám, že fašisté jsme skoro všichni.

    Chápu ale, že budování tohoto přesvědčení o neexistenci států a jejich hranic je nejspíše v zájmu globálního kapitálu a hypertrofie finančního sektoru, v zájmu růstu moci nadnárodních korporací a rozkladu demokracií (jako jejich mocenského konkurenta).
    JN
    January 4, 2018 v 0.34
    Je lynč špatný nebo dobrý?
    Podle mě vždy špatný, podle DR někdy špatný a jindy zase dobrý:

    Jakub Patočka píše v tomto článku, že lynč je špatný (s čímž souhlasím):
    "Vůbec nejlepší je ale její reakce na výzvu k jejímu lynčování, kterou nějaká chorá mysl vyvěsila na facebooku: ..."

    A jinde v DR pro změnu Gaby Khazalová zase po nějakém tom lynči volá, protože by to prý byla docela dobrá věc (článek na téma kampaně #MeToo):
    "Místo abychom naříkali nad lynčem v zahraničí, mělo by nás znepokojovat, proč žádný takový lynč neprobíhá u nás..."
    + Další komentáře