Lucku jsem potkala poprvé na vyhlášení soutěže NESEHNUTÍ s názvem Hate free cities v únoru letošního roku. Její video o diverzitě, netradičních osudech a zároveň každodennosti s dojemnou hudbou mě hned dostalo. Nedalo se jinak a svůj hlas jsem jí dala. Lucka celou soutěž následně vyhrála.

O dva měsíce později jsme se potkaly v rámci tradiční brněnské prvomájové akce, ve které se snažíme říct extrémní pravici, že její pochody nemají v Brně místo a že se nebojíme. Ale vlastně málokdo se nebojí tak, jak to ukázala Lucka. Několikrát jsem ji viděla, jak skáče ve skautském kroji a volá na průvod „vychováme i vaše děti!“ Že se nebojí, je jasné i z fotky, která momentálně proslavuje opět po čase Českou republiku i Brno na CNN i v NY Times. Spíš to vypadá, že nechápe, o čem to ten týpek za černými brýlemi sakra mluví.

Fotka se rychle začíná řadit mezi další ikonické projevy odvahy žen v boji proti neonacismu. Ať už se jedná o legendární Danutu Danielssonovou, původem židovku, mydlící kabelkou pochodujícího neonacistu ve Švédsku.

Či o třicet let později na ni navazující další ženu, Tess Asplundovou, ve švédském městě Borlänge.

Podobně se nedávno Saffiyah Khanová s úsměvem postavila členovi EDL (English Defence League) v Birminghamu.

Co tyto fotografie spojuje? Staly se ikonami boje proti neonacismu ve svých zemích a obletěly svět. Na všech jsou ženy a na všech využívají nenásilné prostředky odporu. Stojí tváří v tvář lidem, kteří jsou silnější než ony. A přesto neustupují.

Stejně jako je to emancipující, odhaluje to skryté předpoklady, které u žen očekáváme: že budou čelit nepřízni osudu (dokonce násilí) bez toho, že násilí samy použijí, že budou krásné, důstojné, jemné nebo se vstříc nebezpečí budou usmívat. A budou stát proti mužům vyjadřujícím agresi nebo alespoň zarputilost. To jsou kvality, které je (ale také muže na druhé straně) dostanou na ikonické fotografie. A těžko říct, jestli popularita fotek patriarchální struktury potrvzuje, nebo nabourává.

Zkuste si pomyslně na všech fotografiích vyměnit ženy za muže či muže za ženy. Budou nám pak připadat stejně silné? Nebo naše opojení vychází z hluboce zakořeněné binarity genderů? Funguje v těchto případech stereotypní představa, že ženy je třeba chránit, že jsou slabší? Není od věci se nad podobnými virálními fotografiemi zamyslet i v tomto duchu a zjistit, nakolik stereotypy překonávají a nakolik je upevňují.

Na druhou stranu: možná jsou to právě ženy, které mohou dokázat, že nenásilný boj má smysl. Že má smysl postavit se zlu, i když zrovna vážíte o patnáct kilo méně. A jakkoli jsou právě takovéto fotografie silné a povzbuzují nás ve snaze zapojit se do veřejného dění, nemůžu zapomenout na to, s jakými reakcemi se setkávají ženy, které se rozhodnou být aktivní a statečné jinde.

Myslím na ty ženy, které se rozhodnou například nahlásit znásilnění a podstoupit mnohdy ponižující policejní, medicínské a soudní vyšetřování ve snaze uchránit ostatní ženy od téhož. Nebo na ženy, které se postavily diskriminaci třeba v zaměstnání a šly k soudu. Něco takového vyžaduje snad ještě trochu více odvahy než stát tváří v tvář náckům (jakkoli to nechci připodobňovat).

Tyto ženy se nedočkají od společnosti uznání, gratulací a rozněžnění nad jejich odvahou, mnohem více se setkávají s odsouzením. Proto vždy, když uvidíte ženu, která se staví za svá práva i za práva druhých, zkuste v ní vidět Lucku, nejen další potížistku, která nám kazí náš celkem pěkný život.

Co popřát Lucce do budoucna? To stejné, co nám všem. Aby si za padesát let nemusela vyrobit transparent jako tato dáma: