Nástup Asie v tomto století je spojován především s Čínou a jejími úspěchy. Méně už se ví o tom, jakou konkrétní cestu si zvolila Vietnamská socialistická republika. Po válce a znovusjednocení země vstoupil Vietnam sice do RVHP, ale potácel se ekonomicky nad propastí. Dvě třetiny domácností tehdy žily v extrémní chudobě. Rekonstrukce země hrazená tisknutím peněz vedla k hyperinflaci. Sovětský ekonomický model zavedený ve VSR v roce 1979 nepomáhal najít cestu z krize. Vietnam se tedy ještě před rokem 1989 rozhodl pro změny.

Před čtyřiceti lety to byla jedna z nechudších zemí na světě, dnes se však o Vietnamu mluví jako o dalším asijském tygrovi. Vietnamci hovoří o specificky socialisticky orientovaném vývoji. Podařilo se jim přitom uvolnit síly rozvoje a motivace lidí. V zemi s devadesáti miliony obyvatel dosahuje dnes ekonomika stabilně růstu v rozpětí mezi pěti až šesti procent HDP. Z konce světového pořadí dnes Vietnam postoupil objemem vyprodukovaného HDP na čtyřicátém místě na světě, což je srovnatelné s České republiky. Od roku 1993 je Vietnam členem ASEANu (Sdružení národů jihovýchodní Asie), v roce 2007 byl přijat do WTO (Světové obchodní organizace). Prostřednictvím Vietnamu je pak možné bezcelně vyvážet do celé jihovýchodní Asie.

V osmdesátých letech probíhala ve Vietnamské socialistické republice ještě krutá společensko ekonomická krize. Předpokladem dnešního vývoje byly reformy inspirované prvními zkušenosti tengismu v Čínské lidové republice, ale prováděné podle vietnamských podmínek. Reformy směřující k tržnímu modelu socialismu byly vyhlášeny na šestém sjezdu Komunistické strany Vietnamu v roce 1986. Subjektivismus dosavadního byrokratického řízení dusil tvořivost lidí, rovnost v chudobě nedávala naděje do budoucnosti.

Reformní program „Doi Moi“ („obnova“ či „nový život“) byl spuštěn v roce 1987. Základem byl přechod od centrálně direktivní k tržní ekonomice. Prvním krokem byla liberalizace na mikroekonomické úrovni (zejména v zemědělství, kde pracuje polovina Vietnamců). Direktivní plán se používá jen pro strategické suroviny. Postupně je řešen úkol rozvoje výrobních sil, industrializace a modernizace. Důležitým aspektem byl sociální rozměr změn a spravedlivý distribuční mechanismus. Makroekonomické reformy přišly až nakonec. V roce 1993 bylo dosaženo základní ekonomické stability.

Významnou roli ve velkých projektech hraje státní sektor, ale rychle se rozvíjí sektor soukromý. Multisektorová ekonomika je nyní řízená nabídkou a poptávkou a je mnoha azimuty otevřena do světa. Vedle státního sektoru, který se soustřeďuje na energetiku, finančnictví a dopravu, se rozvíjí sektor soukromý. Na rychlosti nabírá trend zakládání dobrovolných družstev. Makroplánování se pak pojí se státními programy a projekty. Vietnamská měna dong funguje v systému řízeného floatingu, kurs se posledních letech pohybuje na proexportně nízké hladině. Organizovaný trh spojený se socialistickými cíli je tu chápán jako otevření prostoru pro iniciativu a tvořivost. Až čas ukáže, které rysy se stanou pevnými a třeba i nezvratnými.

V příštím roce by měl proběhnout další, v pořadí už dvanáctý sjezd vietnamských komunistů, kteří v zemi jako jediná strana kontrolují rozhodující pozice. V plánu mají další rozvinutí reforem, které dosud vyvedly miliony lidí z chudoby. V časech nedávné krize ekonomika dočasně ztratila dynamiku a přišla silná inflace. Nyní ovšem opět šlape na plné obrátky. Reformy však také nahradily předchozí rovnostářství sociální diferenciací. Do roku 2020 se má země přeměnit původně zemědělské na průmyslovou. To není vyloučeno — i zahraniční analytici odhadují, že vietnamská ekonomika by tou dobou mohla být již v první světové dvacítce.

Vietnam dnes exportuje nejvíce do USA, hned další v pořadí je EU. Je to také zajímavé území pro náš byznys — relativně rozsáhlý trh s vazbou na ASEAN, což je dnes už bezcelní zóna s šesti sty miliony obyvatel. Bez zajímavosti není ani to, že by měla od příštího roku zahájit v České republice svou činnost první vietnamská investiční a rozvojová banka. Rozvojová spolupráce ve Vietnamu se nabízí zejména v oblasti energetiky, infrastruktury, těžby surovin ale i ve vzdělávání. Vazba Vietnamu a naší republiky je tradiční — v bývalém Československu pracovalo nebo studovalo více jak sto tisíc Vietnamců, kteří umějí česky. Dnes je v u nás takřka třicet tisíc občanů vietnamského původu a na šedesát tisíc občanů Vietnamu. Zájem o vietnamskou cestu je tedy více než logický.