Staronový šéf německé sociální demokracie Martin Schulz se v rozporuplné situaci hledání koalice ve Spolkové republice vyjádřil k Evropě. Evropě jako bývalý dlouholetý předseda Evropského parlamentu opravdu rozumí. V českých médiích se objevily převážně negativní komentáře. Federalizace Evropské unie zde nemá příliš fanoušků. To je špatně, k nevýhodě nás všech.

Evropská unie vytváří prostředí, ve kterém se realizují naše zájmy — a nejsou to zájmy definované tím, že se obracíme proti někomu. Být proti někomu, to není hodnota jako taková. Uděláme-li si malou listinu, něco jako recept na vánoční cukroví, jaké máme zájmy, a prohlédneme ji s perspektivou někoho dalšího, kdo má také zájmy, rychle zjistíme, že jsou to převážně zájmy stejné, společné. Ve většině případů je tedy otázka zájmů současně otázkou spojení s partnery, se kterými tyto zájmy společně snadněji prosadíme.

O Evropské unii a jejím profilu navenek se můžeme začít bavit na základě průpovídky bývalého amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera, který chtěl znát telefonní číslo Evropy. Ta tehdy ještě zdaleka nebyla tak integrovaná jako dnes a opravdu se od té doby vyvinula. Ve světě totalitně jednajících velmocí jako Čína je opravdu možné prosazovat vůbec nějaké zájmy jen tehdy, když se podílíme na hodnotovém společenství, které je větší než my a jedná na základě společných principů.

A na základě těchto principů můžeme přemýšlet o posílení naší pozice. Jde to jen spolu, se spolehlivými partnery. Budulínek, který hladí v čínské televizi krtečka, hovoří o našich zájmech, jako by byl nějaký Rambo, který do toho vlítne a vše zařídí, protože jsme přece suverénní země, která může hlasovat o vystoupení z EU, je — viděno zvenku — směšná figura, která naši zemi tlačí do role nespolehlivého partnera a okrajové končiny. Mocní se spokojeně usmějí, partneři, tedy Evropa, vzdychnou. To, co se však děje v Bruselu a čím česká společnost u piva pohrdá, je cesta k roli hráče ve světové politice. To chce Martin Schulz urychlit. Chtěl bych to také.

↗

Jako by byl snad nějaký Rambo, který do toho vlítne a vše zařídí. Repro DR

Je ovšem nutné podívat se na roli České republiky i zevnitř. Řečeno natvrdo: Je to země, u níž já osobně mám strach, že mé zájmy podléhají zájmům někoho jiného. Někdo straší Evropskou unií, aby si v našem tichém koutečku mohl prosazovat zájmy svoje. A já jsem v tomto kontextu bezbranný. V zemi, kde se privatizace odehrála tak, jak se odehrála, kde se o Ústavě hovoří tak, jak se hovoří, a to právě v současné debatě kolem ustavování vlády, kde soudní řízení trvá nesnesitelně dlouho, mi nějaký bruselský revizor připadá jako naděje. Proč bychom se měli omezovat na jakési domácí útulné prostředí, o kterém lidový výraz praví, že tu je „smrádek, ale teploučko“, když naši mladí lidé pak raději odejdou do zahraničí a my? Co vlastně?

Martin Schulz ovšem připomněl ještě něco jiného. Jde o vývoj kooperace. Evropskou integraci začali Američané, tedy Georg Marshall, a to motivovanou společnou eticko-hospodářskou startovní čarou. Stále přibývaly další integrační kroky. Rada Evropy patří k těm prvním. Ta kritizuje nedemokratické kroky různých vlád zemí, které se deklarují za země svobodné a demokratické, jako například Rusko. To má ovšem občas suspendované hlasovací právo, protože zas tak demokratické není.

Kvůli příliš širokému a nezávaznému záběru Rady Evropy se ustavila Evropská společenství, ve Štrasburku mají parlament hned vedle, jen přes říčku. Menší a efektivnější. Spojily se zdroje, které mohou podpořit vzájemný válečný konflikt — energie (tehdy uhlí), ocel a atom. Německo a Francie v jednom pytli. Dříve nepředstavitelné. A integrace běží dodnes. Má ovšem jednu vlastnost, která je nabídkou, ale i hrozbou: Může být vícerychlostní a mohou vzniknout i různé agregáty. Euro, celní propojení (zde spolupracují i Norsko a Švýcarsko), mírové mise (vždy jen skupiny států), mediteránní politiky, východní politiky (i když právě ne příliš účinné), záchranné aktivity (Španělsko, Portugalsko, Irsko, jakož i ne zcela úspěšné Řecko). V tomto kontextu by se mi líbila aktivní česká pozice. Místo toho řada politiků tahá veřejnost za nos a ta si v tom rozkošně libuje.

Suverenita se stává hračkou, zástěrkou. Ludvík Vaculík napsal v jednou fejetonu o mamince, která svému zlobícímu spratkovi v tramvaji říká: „Počkej, až budeme doma, jak tě seřežu.“ Doma, domov, místo, kde mi pak někdo přímou demokracií odhlasuje, že nesmím psát, že vybudujeme atomovou elektrárnu či průplav, že všichni ostatní jsou hlupáci, kteří nechápou roli Ruska či Číny. Nebo mi, nedej Bože, jako zmíněná maminka, dá na zadek.

Já bych zase raději měl nějakou ochranu. A tou je Evropská unie, unie integrovanější. A tam se po úspěšném Okamurově referendu přestěhuju. Už jsem tam ostatně byl, abych žil jako „emigrant“, který utekl před systémem, ve kterém všichni trpěli, třeba o víkendu na chalupách. Dnes tito lidé ohrnují nos nad Evropskou unií a aplaudují člověku, který podlézá diktátorům. Ale ve svém srdci bych byl raději, aby Česká republika byla v jádru Evropy, a aby zde byl tvrdší dozor nad domácími podvodníky. Aby zde nebyl smrádek a teploučko, ale společnost otevřená světu.