Několik dekád poté, co Sovětský svaz prohrál svůj ideologický boj o „srdce“ Afričanů, se na kontinent vrací ruský vliv jak v podobě nechvalně proslulých vagnerovců, tak skrze přímé ruské aktivity, zaštítěné prvním společným rusko-africkým summitem, který se konal v roce 2019.

Současná válka na Ukrajině a snaha izolovat Rusko od všech mezinárodních aktivit bude jistě tématem summitu plánovaného na podzim 2022. Ovšem zdaleka ne tak významným, jak západní svět doufá.

Sovětská stopa v Africe

Ve chvíli, kdy v Africe proběhl proces dekolonizace, se formálně nezávislé státy staly kolbištěm zástupných konfliktů studené války. Podle mnohých odborníků právě možnost ventilovat napětí v nepříliš exponovaném regionu umožnila oběma supervelmocem nevstoupit do přímé vojenské konfrontace na globální úrovni.

Ačkoliv jak USA, tak SSSR patřily k principiálním odpůrcům kolonialismu, byl ze strany nově nezávislých afrických států mnohem pozitivněji vnímán Sovětský svaz, který mohl vedle antiimperialismu argumentovat také antikapitalismem. Právě kapitalismus byl chápán řadou afrických států jako symbol koloniální nadvlády, čehož Sovětský svaz společně se svými satelity včetně komunistického Československa umně využíval.

Mimochodem v 50. letech 20. století to bylo právě Československo, které hrálo prim v africké politice celého východního bloku, protože v daný čas disponovalo lepšími materiálními a lidskými kapacitami než sám Sovětský svaz. Působení východního bloku v Africe bylo sice oficiálně motivováno ideologickou snahou šířit myšlenky socialismu, nicméně v praxi bylo čistě pragmatické a reflektovalo potřebu mít na své straně co největší počet spolehlivých spojenců.

Klasickým příkladem může být příklon Sovětů na stranu Etiopie ve válce se Somálskem v druhé polovině 70. let. Ačkoliv oba režimy byly politicky spřátelené, ve válce o pohraniční Ogaden si SSSR vybral etiopskou stranu z ryze praktických důvodů a režim somálského prezidenta Barrého hodil přes palubu.

Ten situaci využil ve svůj prospěch a obrátil se s žádostí o pomoc na USA, které mu ochotně vyhověly. Výsledkem bylo, že se SSSR po zbytek své existence orientoval již jen na Etiopii (zahrnující v té době i Eritreu a její přístavy na pobřeží Rudého moře) a Barré si prostřednictvím finanční podpory od USA koupil klid na celá 80. léta.

Sovětský svaz využíval pro své působení v Africe sítě vazeb členských států RVHP, které poté, co ze svých zdrojů obnovily po válce rozloženou sovětskou ekonomiku, soustředily svou pozornost na podporu afrických režimů budujících socialismus. Limitované sovětské kapacity tak vedly k tomu, že jeho zájmy zprostředkovávaly vedle již zmiňovaného Československa také NDR či Kuba.

Ruská africká ofenzíva

Rozpad Sovětského svazu následovaný hlubokou ekonomickou krizí Ruské federace znamenaly na více než dekádu útlum afrického angažmá, včetně uzavření několika ambasád a konzulátů. „Návrat“ Ruska do Afriky přichází až s formálním nástupem Medveděva do čela země a s jeho tour po čtyřech státech v roce 2009 s poselstvím, že Rusko stojí o obnovení dřívějších vazeb a kontaktů.

Alfou a omegou ruské přítomnosti v Africe se od té chvíle stává vojenská spolupráce, zahrnující celé spektrum aktivit od dodávek zbraní, výcviku místního vojenského personálu až po pronájem přístavů a letišť. Rusko nabízí časově spolehlivé dodávky zbraní, které jsou snadné na ovládání a údržbu. Současně Rusko — podobně jako Čína — obchod s vojenským materiálem nikterak nepodmiňuje, takže zcela odpadá nutnost afrických režimů vymýšlet si zdůvodnění, na co zbraně budou ve skutečnosti použity.

Mimikry v podobě budování bezpečnostních složek sloužících k zajištění fungování společnosti si mohou režimy nechat pro západní svět. Tím odpadá obrovská administrativní i morální bariéra, kterou část světa má a otevírá se prostor pro ruské dodávky, které v zemích, jako jsou Alžírsko, Uganda, Jižní Súdán, Uganda či Angola, představují více než polovinu — a v některých případech i více než sedmdesát procent — dodávek veškerého zbrojního materiálu. Vzájemný obchod se často odehrává na principu barteru, jako například v Zimbabwe, kdy Rusko za poskytnuté helikoptéry získalo výhodnou koncesi na těžbu platiny.

Přístup k nerostným surovinám je pochopitelně vítaný, nicméně není hlavní motivací spolupráce. Tou je přístup k námořním základnám a letištním plochám, které by Rusko mohlo volně využívat pro své zahraničně-politické operace. Konečně ruské trauma z toho, že nemá pořádně přístup k teplému moři, je jedním z leitmotivů jeho agrese vůči Ukrajině.

Dohody se Súdánem, Eritreou či Mosambikem o zřízení stálých základen, které by Rusku zaručovaly přístup do Rudého moře a Indického oceánu, jsou tím, o co Rusku reálně jde. Bez ohledu na to, jak nepochopitelná se nám může snaha Ruska — rozlohou největšího státu světa — zdát, jeho potřeba etablovat se v prostoru Rudého moře/východního Středomoří, je dlouhodobě patrná a byla zjevná již v souvislosti s jeho angažmá v Sýrii.

Konečně spolupráce se Sísího Egyptem je vedena podobnou logikou, přičemž nedílnou součástí tohoto spojenectví je také výrazné zapojení Rosatomu do budování egyptských jaderných elektráren. Uvážíme-li charakter egyptského režimu, není překvapením, že sestřelení osobního letadla nad Sinají s ruskými turisty v roce 2015 vzájemné vztahy zkalilo jen na krátkou dobu a dnes spolupráce opět vzkvétá.

Dohoda o vybudování jaderné elektrárny za podpory ruského státního gigantu byla podepsána také s Nigérií, která je nejlidnatější zemí kontinentu. Spolupráce s Egyptem a Nigérií tak má bezesporu velikou strategickou hodnotu, přičemž pokud k tomu připočteme aktivity ruských — státních či polostátních — firem jako jsou Rosněft, Gazprom a Lukoil v JAR, Namibii, Zambii, Zimbabwe, Alžírsku či Angole, stává se z Ruska nezanedbatelný účastník „nové rvačky o Afriku“, která je jinak zpravidla spojována také s Čínou, Indií či Tureckem.

Mimo vojenského materiálu a obchodu s nerosty je vzájemná obchodní výměna relativně omezená, přičemž platí, že Rusko do Afriky více vyváží, než kolik z ní dováží. Po zbraních je druhou největší položkou na seznamu vzájemného obchodu zemědělská produkce s tím, že Rusko dováží zejména ovoce a kakao.

Přímé investice jsou minimální a pokud se již odehrávají, tak zpravidla prostřednictvím některé třetí stranu typu Britské Panenské ostrovy. I z toho je patrné, že ruské působení má především rozměr vojensko-strategický, což je ostatně oblast, v níž má Rusko Africe co nabídnout. I s přihlédnutím k informacím, které o Rusku máme z hlediska jeho technologické vyspělosti, je obtížně představitelné, že by Afričané toužili po mobilu ruské provenience namísto iPhone.

Ruská „měkká moc“ — či jinými slovy jeho kulturní přitažlivost — je tristní s jedinou výjimkou, kterou jsou právě zbraně. S dávkou ironie ovšem i dobře sloužící kalašnikov můžeme vnímat jako produkt ruské kulturní atraktivnosti, který má v africké realitě mnohem větší dopad než knihy Dostojevského.

Do nové etapy vstoupily rusko-africké vztahy po roce 2018, kdy doyen ruské zahraniční politiky Sergej Lavrov navštívil pětici států s tím, že na rok 2019 byl svolán historicky první rusko-africký summit uskutečněný v ruském Soči. Spoluorganizátorem za africkou stranu byl právě Egypt. Chce se říci, jak příznačné.

Další plánované setkání se má uskutečnit na podzim tohoto roku s tím, že hostitelskou zemí je Etiopie. Výběr této více než stomilionové země dává smysl, neboť nejenže v ní sídlí Africká unie, ale na hranicích se Súdánem se buduje obrovská vodní přehrada, která vzbuzuje značné kontroverze a která z Etiopie může učinit klíčovou regionální mocnost.

V dané souvislosti stojí za pozornost, že zástupce Etiopie se absentoval při hlasování OSN o deklaraci odsuzující ruskou agresi na Ukrajině. Řada afrických států se také zdržela — mimo jiné Angola, Mosambik, Mali. To jsou země, které k Rusku váží historické vazby, stejně tak jako soudobý pragmatismus. A ještě jedna poznámka k Etiopii — její armáda patří k největším v Africe a poslední rok provádí „speciální operaci“ v regionu Tigraj.

Vagnerovci ve jménu nového ruského „cara“

Samostatnou, ale fakticky na ruské státní aktivity velmi úzce navázanou skupinou, jsou nechvalně proslulí Vagnerovci, působící především ve Středoafrické republice. Otevřeně si řekněme, že Středoafrická republika není zemí, o které by bylo příliš slyšet, přičemž tato bývalá francouzská kolonie má od zisku nezávislosti sama se sebou množství problémů.

Země, která svůj název odvozuje od geografické polohy, má potíže s nalezením vlastní identity a ačkoliv přístup „domovské“ Francie měl v řadě ohledů k ideálu daleko, za řadu problémů si země, v jejímž čele na krátký čas stanul „císař“, může sama. Země bohatá na diamanty, uran a ropu podepsala s Ruskou federací v roce 2017 dohodu o posílení vojenské, diplomatické i hospodářské spolupráce, přičemž symbolem ruského působení v zemi se stala soukromá Vagnerova skupina.

Ta je vedena člověkem, který je blízkým spolupracovníkem Putina a nelze pochybovat o tom, že „nový ruský car“ má přesné informace o tom, kde a jak tito žoldáci působí. Na konci roku 2021 byla v hlavním městě Bangui slavnostně odhalena socha ruských žoldáků jako poděkování za vše, co pro zemi udělali.

Co přesně to je, těžko důvěryhodně zdokumentovat, nicméně platí, že oficiálně mají za úkol přispět k uklidnění napětí mezi jednotlivými znepřátelenými skupinami. Sousoší je prvním svého druhu v celé Africe. Vztahům patrně nahrává i okolnost, že bývalý prezident Středoafrické republiky strávil část svých školních let v Sovětském svazu.

S tím, jak se Vagnerovci, kterých může být ve střední Africe až na tři tisíce, poohlížejí například i po Mali, nelze vyloučit, že sochaři budou mít o práci postaráno. Vagnerovci jsou co do své úspěšnosti v Africe hodnoceni velmi pozitivně, takže se nelze divit, že v souvislosti s vývojem na Ukrajině Putin usiloval o jejich povolání.

Vagnerovci mohou sehrát roli také v obou Súdánech, etablování Ruska zde by dále zásadně posílilo jeho pozici na pomezí severní a subsaharské Afriky. Ve výčtu ruských akvizic v Africe je nutné zmínit se také o Madagaskaru, který se stává tak věrným spojencem Ruska, že zde nedávno proběhly „spontánní manifestace“ řadového obyvatelstva na podporu ruské agrese na Ukrajině.

Rusko-africké vztahy v „postukrajinské“ době

Podíváme-li se na reakci afrických států na události z minulého měsíce, asi nepřekvapí, že „nejvěrnějším“ spojencem Ruska je Eritrea, země přezdívaná KLDR Afriky. Ostatní státy jsou zdrženlivé, přičemž některé se na půdě OSN vyjádřily proti ruské agresi a volají po okamžitém ukončení bojů. Nicméně deklaratorní prohlášení a ostentativní znechucení jen těžko může zakrýt realitu.

Bezprostředně poté, co mezinárodní společenství začalo uvalovat omezení na volný pohyb ruských oligarchů, se marina na Seychelách zaplnila jachtami, jejichž majitelé zde našli relativní klid. Stala jsem se očitou svědkyní hlasitých telefonních hovorů žen s našpulenými rty, kterak zběsile shání finanční prostředky na uhrazení svých nákladů spojených s pobytem na ostrovech, protože se zablokováním svých karet nepočítaly ani v nejtemnějších představách.

Mladé páry trávící volné dny v dovolenkovém ráji chvílemi ignorovaly okolní svět, chvílemi šeptem sdělovaly obsluze restaurace, že je jim současná situace nepříjemná. Člověk si najednou začal všímat, kolik Rusů toto místo vyhledává.

Ze střednědobé perspektivy je patrně důležitější než kotvení v místní marině otázka, jakým způsobem se stávající válka promítne do pozice Ruska v Africe. Cynicky se domnívám, že příliš ne. Ačkoliv lze argumentovat, že v důsledku války nebude k dispozici na světovém trhu pšenice, což může vést i k humanitární krizi, myslet si, že to může ovlivnit ruské dodávky zbraní, je iluzorní.

Rusko v Africe spolupracuje s režimy, které mnohdy demokracii ani nepředstírají, takže představy o schopnostech veřejnosti vytvořit jakýkoliv tlak na své vlády leží zcela mimo realitu. Představitelé jednotlivých režimů navíc často čelí tlaku a kritice ze strany OSN ohledně porušování lidských práv na svém území a genocida je termín, který se skloňuje například v souvislosti s bývalým režimem v Súdánu.

Fakt, že Rusko ničím nepodmiňuje spolupráci, je pro řadu afrických zemí tak zásadní, že její odmítnutí je v říši sci-fi. Navíc příklad Súdánu ukazuje, že režim může s trochou kreativity přežít i bez tolik zmiňovaného SWIFT kódu. A šéfka ruské centrální banky kreativitu již několikrát prokázala.