Bulharsko prošlo od 90. let celou řadou obrovských změn. Po klidném ukončení komunistické vlády se bývalý sovětský satelit vydal pomalu na Západ. Spolu s dalšími sedmi státy v roce 2004 vstoupil do Severoatlantické aliance a o tři roky později spolu s Rumunskem také do Evropské unie.

Přes zjevný trend se ale země, které se za dob Sovětského svazu občas přezdívalo „šestnáctá svazová republika“, nedokázala dlouho odloučit od své vazby na Rusko. Podle výzkumu Pew Research z roku 2019 mělo k Rusku kladný vztah až 73 procent Bulharů. Podle GLOBSEC vnímalo ještě loni na 70 procent bulharské populace pozitivně i samotného Vladimira Putina.

Rusko mělo vždy na fungování Bulharska nemalý vliv, který se snažilo v nejprorusštějším členském státě EU udržovat všemožnými způsoby. Uplatňovalo jej přitom především skrze místní oligarchy a mafii, sympatizující či zkorumpované politiky nebo jednoduše přes dodávky plynu a ropy, na kterých je Bulharsko silně závislé.

Překvapivé reakce na válku

Stejně jako všude jinde v EU, i v Bulharsku se po otevřené invazi Ukrajiny změnil názor na Putina a jeho režim k horšímu. Zatímco v České republice invazi hned první den odsoudilo přes 90 procent občanů, v Bulharsku ji skoro měsíc od vypuknutí i nadále podporuje 16 procent obyvatel. Pozitivní pohled na Vladimira Putina sice vzal u většiny za své, stále se k němu však přiznává třetina Bulharů.

Přesto na začátku invaze překvapila reakce ze strany ministra obrany Stefana Janeva. Dnes už odvolaný politik opakovaně odmítal tažení ruské armády na Ukrajině nazývat válkou, používal putinovský termín „speciální operace“ a vyzýval k tomu, aby si Bulharsko — člen NATO a EU — zvolilo: buď proruskou pozici, nebo proevropskou či proamerickou. Podobně překvapivé bylo pak zjištění, že bývalý bulharský generál byl od roku 2016 ruským špionem.

Před několika měsíci seskládaná a dnes vládnoucí koalice v čele s protikorupční stranou premiéra Kirila Petkova se s proruským narativem setkává i ve sněmovně. Když parlament krátce po invazi schvaloval rezoluci odsuzující válku a žádající sankce vůči Rusku, dvě strany podepsat odmítly — spoluvládnoucí socialisté a opoziční krajní pravice.

Zatímco socialisté alespoň odsoudili samu invazi a rezoluci nepodpořili kvůli nesouhlasu se sankcemi, nacionalistická Obnova byla proti celkově — prostě z důvodu, že válku neodsuzuje. Poslankyně této formace se na sociálních sítích dokonce nechala slyšet, že se modlí za to, aby ruské rakety spadly i na bulharskou radu ministrů.

Důležité je ale zmínit i opatrný přístup, který zaujala k válce na Ukrajině bulharská vláda samotná. Zatímco většina zemí Evropské unie se div nepřetrhla, aby začala Ukrajině pomáhat dodávkami humanitární a vojenské pomoci, Bulharsko je po boku Maďarska Viktora Orbána jedinou zemí, která vojenskou pomoc Ukrajině odmítla.

Pasení nespokojenosti

Rusko v Bulharsku v posledních letech systematicky využívalo skutečnosti, že Bulhaři byli s fungováním své země celkově nespokojeni. Pouze jedna pětina obyvatel byla v předminulém roce spokojená s fungováním demokracie ve své zemi, která je od devadesátých let propletena skrz naskrz zkorumpovanými politiky a ovládaná vlivnými oligarchy.

Právě přes místní oligarchy se Kreml snažil šířit po Bulharsku proruskou propagandu a prosazovat své zájmy. V zemi existuje řada mediálních společností, které nemají ruské konečné vlastnictví, ale jejichž domácí vlastníci mají silné proruské politické a ekonomické vazby. Řadí se mezi ně i několik významných novin a řada menších televizních stanic.

Mimo veřejnost prosazuje Rusko své zájmy také nátlakem na politické strany. Bulharská socialistická strana, která vyrostla z bývalé Bulharské komunistické strany, se řadí i dnes mezi nejsilnější ruské spojence. Výjimkou není ale ani pravicová strana GERB Bojka Borisova, která byla ve vládě prakticky celou poslední dekádu. Borisov se proti Rusku totiž příliš nevymezuje a jeho strana naopak pomohla Rusku vykoupit v zemi důležitou infrastrukturu.

Vedle tradičních stran Kreml podporuje také radikálnější nacionalistické a otevřeně proruské strany. V době své síly mezi ně patřila strana Ataka, která má silné vazby přímo na Putinovu stranu Jednotné Rusko. Dnes jde pak zejména o stranu Obnova, která má v aktuálních průzkumem podporu až osmi procent Bulharů a do parlamentu dostala po kampani plné covidových dezinformací.

Plyn a ropa

Vedle politického a mediálního vlivu hraje Rusko na bulharskou politiku ještě skrze jeden důležitý prostor — plyn a ropu. Zhruba 70 procent zásob plynu, které proudí do Bulharska, dodává ruská státní společnost Gazprom. V Bulharsku se sice nachází největší ropná rafinérie v regionu, tu ale před více jak dvaceti lety kompletně koupil ruský ropný gigant Lukoil.

Pro Rusko je dominantní pozice v distribuci energie do členských států EU naprosto klíčová a snaží se ji systematicky ještě zlepšovat. Například v roce 2014 Gazprom přímo sponzoroval kampaň proti těžbě hydraulickým štěpením (fracking) v Bulharsku a okolních státech. Důvod? Větší závislost na ruském plynu!

Bulharsko se nicméně snaží svoji závislost alespoň částečně omezovat. Už letos má začít fungovat nový plynovod Interkonektor Řecko—Bulharsko, který má snížit závislost na ruském plynu až o 50 procent. Nová vláda navíc obecně plánuje přestat používat ruský plyn už od začátku příštího roku.

Evropa nesmí jen přihlížet

Evropa se musí ruským snahám o její destabilizaci bránit. Právě proto je potřeba zajistit, aby v členských státech platil právní stát a existovala svobodná justice a média, do kterých se nebudou navážet místní oligarchové.

Neméně důležitým krokem je také vytvoření mechanismu, který by chránil média před vnějším vlivem a zároveň je ochránil před vykupováním většími mediálními giganty. V Bulharsku například ještě nedávno patřilo 80 procent tištěných médií jednomu jedinému oligarchovi. Evropská komise by proto měla co nejdříve dokončit nový akt o svobodě sdělovacích prostředků (MFA).

V poslední řadě potřebujeme Evropu co nejdříve odtrhnout od ruského energetického vlivu. Momentálně vzniká plán REPowerEU, který má učinit Evropu nezávislou na ruských fosilních palivech do roku 2030. Nebude to jednoduché, ale pro budoucnost Evropy to bude naprosto klíčové. Jinou možnost nemáme.