Válka na Ukrajině a pozice Číny
Olga LomováRuský vpád na Ukrajinu nahlíží ČLR v duchu nedávno uzavřené koalice proti Západu a za demokracii podle vlastních představ. Optimismus, že by snad ČLR mohla přibrzdit Rusko v jeho expanzi, zatím není na místě.
Ruský vpád na Ukrajinu je možné nahlížet i jako další Putinův pokus posílit vlastní mocenské pozice a zasadit další ránu budoucnosti demokracie v Rusku. Je to amplifikace dřívějšího násilí proti potenciální konkurenci ve volbách, další krok po zavraždění Borise Němcova a po pokusu o otravu Alexeje Navalného. Je symbolické, že krátce před ruským vpádem na Ukrajinu byl Navalný postaven před další soud, kde mu hrozí nový trest až ve výši 15 let vězení.
V těchto souvislostech se útok na Ukrajinu jeví především jako útok na stát, který byl dříve součástí Sovětského svazu, ale na rozdíl od Ruska se tam odehrávají volby, při nichž dochází k výměně politiků. Navzdory korupčním skandálům, prorůstání ekonomické a politické moci a dalším problémům, se Ukrajina hlásí k evropským normám a směřuje k nim a pro Rusy je příkladem toho, že i postsovětský stát může být součástí politické a kulturní Evropy.
Není snad třeba vysvětlovat, že i Rusové by si přáli být součástí Evropy, se všemi atributy, které s tím souvisí, včetně právního řádu a svobody slova, nemluvě o autoritě evropské kultury a evropského způsobu života. Ohrožení, které cítí Putin, nezpůsobuje NATO, ale občané Ruska, kteří touží po občanských svobodách a demokratických poměrech.
Čína
S tím, jak se Putin čím dál tím víc upevňuje v pozici autokrata, Rusko postupně stále víc tíhne k Čínské lidové republice, mocnosti, s níž sdílí obavy z demokracie a nechuť k USA. Postupné politické sbližování posledních let korunovalo společné prohlášení Putina a Si Ťin-pchinga podepsané a zveřejněné 4. února tohoto roku, krátce před slavnostním zahájením zimních olympijských her v Pekingu. Tento dokument stvrdil rusko-čínské přátelství, které „nezná hranic a nejsou v něm žádné zakázané oblasti spolupráce“ a v jehož duchu si Rusko a Čína budou pomáhat (v textu se objevuje nová fráze čínské politické rétoriky „vzájemně si krýt záda“).
Dokument nese název „Společné prohlášení ČLR a Ruské federace ohledně mezinárodních vztahů v nové éře a globálního udržitelného rozvoje“. Nabubřelá a v čínských politických dokumentech všudypřítomná fráze o „nové éře“ zde má věcný význam, oba státníci skutečně vyhlašují začátek nové éry mezinárodních vztahů.
Ten podle nich nebude „unipolární“, budou v něm panovat „demokratické vztahy“ a bude se řídit zásadami a autoritou Organizace spojených národů. Aby toho bylo dosaženo, konstatuje společné prohlášení, je třeba vymanit svět z vlivu Spojených států. Komentář k setkání Putina a Si Ťin-pchinga v čínském tisku je v tomto směru ještě konkrétnější: nová éra nahradí „hegemonii Západu vedenou Spojenými státy, která stále víc ohrožuje globální bezpečnost a stabilitu.“
"Ohrožení, které cítí Putin, nezpůsobuje NATO, ale občané Ruska, kteří touží po občanských svobodách a demokratických poměrech." - Naprosto přesné vystižení situace. Putin nemusí mít žádné obavy z rozšiřování NATO směrem k Rusku (nikdy nemělo NATO tak dokonalou příležitost zasáhnout vojensky proti Rusku jako právě teď - a přesto je jasné že nezasáhne); Putin má ale hrůzu z toho, že se k jeho autokratickému impériu přibližuje demokracie. Právě ta je největším ohrožením jeho moci.
------------------------
Co se vazeb Ruska s Čínou týče, pak ještě před vypuknutím aktuálního konfliktu jsem na stránkách DR napsal, že přímý útok Ruska proti Ukrajině jako celému státu je nepravděpodobný - "ledaže by mezitím Rusko s Čínou uzavřely tajnou dohodu o společném boji proti dekadentnímu Západu".
Jestli k nějaké takové - třeba i tiché - dohodě došlo, těžko soudit.
Ovšem: je nutno zaznamenat i to, že Čína sice neodsoudila ruskou agresi proti Ukrajině; ale zároveň se nepostavila zcela jednoznačně ani na stranu Ruska.
Čína se tu politicky totiž nachází ve značně problematické situaci: na jedné straně je jejím prioritním zájmem anexe Tchaj-wanu; čili to samé co chce Putin učinit s Ukrajinou. V tomto ohledu jsou tedy jejich zájmy společné.
Na straně druhé ale Čína stále ještě potřebuje příliv technologie ze Západu, a stejně tak západní odbytiště. Čína si to tedy nemůže, respektive nechce se Západem úplně rozházet. Nechce - na rozdíl od Putina - za sebou spálit všechny mosty. A proto lavíruje někde mezi oběma tábory.
------------------------
Ostatně, současný konflikt je fakticky především velkým vítězstvím pro Tchaj-wan. Při pohledu na to, jakými razantními ekonomickými sankcemi mezinárodní společenství reagovalo na ruskou agresi proti Ukrajině, je velmi nepravděpodobné že by se Čína v dohledné době odvážila přivolat nepředloženým atakem proti Tchaj-wanu na sebe ty samé represe.
Putin je možná zklamán tím, že Čína sice drží více méně při něm proti USA, nicméně značně vlažně. Jestli čekal víc, zapomněl se patrně podívat na čínské zájmy ze všech stran.
Na jedné straně Čína chce pohltit Tchaj-wan. Z tohoto pohledu by měla mít i pochopení pro snahu Ruska pohltit Ukrajinu.
Na druhé straně ale Čína neuznala Ruskou anexi Krymu, a zdá se docela pochopitelné, proč ji nemohla uznat, když se podíváme na Tibet. Pro čínské vedení je Tibet součástí Číny a Čínské území je nedělitelné, proto těžko může přistoupit na dělitelnost území Ukrajiny.
Mohla by tedy sice odmítnout oddělení Krymu od Ukrajiny, ale podpořit připojení celé Ukrajiny k Rusku, jehož je historidkou součástí jako Tchaj-wan Číny? Pravděpodobně na třetí straně není pro Čínu přijatelné ani toto, protože má své vlastní zájmy ve středoasijských státech, jako je Kazachstán, a do dobrých vztahů s nimi hodně invetsovala. Snad kdyby se Putin snažil obnovit Sovětský svaz jako více méně dobrovolné sdružení více méně samostatných svazových republik, to by mohlo být pro Čínu přijatelné. Putin ale chce být carem a obnovit carskou Rus, jejíž celé území by bylo bezvýhradně podřízeno jeho majestátu. Jako se Čína nevzdá dobrovolně Tibetu, nedá si dobrovolně ani vzít Kazachstán.
Obávám se, pane Macháčku, že diktátoři (a ani progresivisté) se vnitřní konzistencí svých názorů a postojů zase tolik nezabývají a s případnou kognitivní disonancí se vypořádají po svém.
Myslím, že zdrženlivost Číny vůči současné expanzi Ruska směrem na Ukrajinu pramení především z obecně velmocenských zájmů. Rozhodně není zájmem Číny, aby se Rusko zvětšilo na úroveň dřívějšího Sovětského svazu - se kterým Čína svého času vedla i zcela žhavé hraniční boje na řece Ussuri. A anexe Ukrajiny by v očích Číny mohla být prvním krokem k tomu, že v jejím sousedství vyroste (obnoví se) mocný geopolitický konkurent.