Putinova agrese vůči Ukrajině je hrozbou pro celý mezinárodní systém

Petr Svatoň

Válku na Ukrajině sledujeme převážně s důrazem na vlastní boj Ukrajinců za uchování jejich faktické nezávislosti, což je pochopitelné. Postup Ruska se ale patří studovat i z hlediska dopadů na fungování celého mezinárodního systému.

Pokud by ruská agrese uspěla, mohly by nejrůznější státy světa s teritoriálními nároky snadno získat pocit, že „se to už zase může“. I proto by měla Česká republika se svými spojenci všemi silami usilovat o pomoc Ukrajině v její snaze se ubránit. Foto Prakaš Mathema, AFP

Jakkoliv si to málokdy uvědomujeme, do letošního února jsme zde v Evropě žili v historicky ojedinělé éře, ve které se státy do velké míry vzdaly dobyvačné agrese a kdy státní hranice byly považovány za nedotknutelné. Útok Ruska na Ukrajinu představuje pro tento současný mezinárodní systém zřejmě největší výzvu od jeho vzniku po 2. světové válce.

Samozřejmě není pravda, že by během uplynulých sedmasedmdesáti let zmizela ze světa válka jako taková. Skutečně ale ubylo mezistátních konfliktů, a prakticky úplně vymizely přímé válečné střety mezi velmocemi (zde jedinou výjimku představovala Korejská válka, kde proti sobě bojovali Čína a USA), nebo mezi vyspělými státy globálního Severu. Většina válek po roce 1945 jsou války občanské, do kterých se třetí státy zapojují buď nepřímo prostřednictvím podpory nějaké frakce, nebo cestou přímé intervence, často s úmyslem změnit režim, případně zastavit humanitární katastrofu nebo genocidu.

Dané uspořádání mělo jistě k dokonalosti daleko. Přesto bychom však neměli zapomínat na to, co po roce 1945 takřka úplně vymizelo: agrese s cílem územní expanze. Fakt, že se všechny státy světa po vzniku OSN agresivní expanze formálně zřekly, tedy nebyla jen prázdná slova. Tato motivace pro vedení ozbrojených konfliktů skutečně přestala být celosvětově považována za legitimní, což respektovaly i nejmocnější státy jako USA, SSSR a dnes Čína.

Ve snaze odstranit válku nešlo o vůbec zanedbatelný pokrok, jelikož snahy o trvalou anexi území byly historicky vzato nejčastějším motivem válek. Navíc střety o území jsou obtížně diplomaticky řešitelné, protože se jedná o hru s nulovým součtem, ve které je těžké najít vzájemně přijatelný kompromis a poražená strana z jednoho konfliktu může v budoucnu usilovat o revizi předchozího míru. Stačí si vzpomenout na tři války mezi Francií a Německem mezi lety 1870 a 1945, v jejichž centru vždy stálo Alsasko-Lotrinsko.

Zřejmě nejvážnějším pokusem o dobytí jiného státu v poválečném období byla invaze Saddáma Husajna do sousedního Kuvajtu s cílem připojit Kuvajt k Iráku jakožto další provincii. Došlo k ní v okamžiku, kdy kolabovalo bipolární uspořádání světa a nebylo zřejmé, jaká pravidla budou platit v nastávající éře. Tuto agresi naštěstí rychle zhatila intervence sil OSN vedených Spojenými státy, která potvrdila, základní pravidla mezinárodního systému budou dále i v novém rozpoložení světa.

Další násilnou anexí bylo připojení Krymu v roce 2014, na které mezinárodní reakce už nebyla zdaleka tak silná, a i proto teď sledujeme ze strany Ruska mnohem drastičtější a brutálnější agresi, jejímž cílem je buď z Ukrajiny udělat loutkový stát a de facto provincii Ruska, jak se to ostatně již stalo s Běloruskem, nebo její významnou část přímo anektovat, anebo nějaká kombinace těchto postupů.

Pokud by se toto Putinovu Rusku podařilo, znamenalo by to nejen tragédii pro Ukrajinu a velkou hrozbu pro náš region střední a východní Evropy, ale i obrovské narušení velkého mezinárodního tabu a inspiraci pro další státy k oživení revanšistických a imperialistických cílů, které jsme považovali za uzavřenou kapitolu dějin.

Mnoho států na světě cítí, že historie k nimi byla nějakým způsobem nespravedlivá a že mají právo na území, které ovládá jiný stát. V Evropě jde vedle Ruska například o Srbsko, které se dodnes z velké části nesmířilo s prohranou válkou v bývalé Jugoslávii a se ztrátou Bosny a především Kosova. Nedá se ani vyloučit, že by s vážně míněnými teritoriálními nároky mohlo přijít Orbánovo Maďarsko.

Výčet dalších států, které by rády provedly násilnou anexi někým jiným drženého území je dlouhý, připomenout se patří zejména územní nároky Čínské lidové republiky vůči Indii a analogické nároky Indie vůči Číně, další čínské nároky vůči jejím ostatním sousedům, nebo například ambice Argentiny získat zpět Falklandy.

Dosud všem těmto státům v realizaci jejich expanzivních cílů bránila mimo jiné představa, že pokus o opětovné dobytí území by se setkal s tvrdým mezinárodním odsouzením, které by vedlo přinejmenším k politické izolaci země, a možná i k izolaci ekonomické, nebo v případě menších zemí dokonce k vojenskému zásahu posvěcenému OSN, jako se to stalo během války v Kuvajtu.

Pokud by ale ruská agrese vůči Ukrajině uspěla, mohly by státy s teritoriálními nároky snadno získat pocit, že „se to už zase může“ a že šance na historické vítězství jejich národa jsou slibné. Pro mezinárodní systém by toto znamenalo katastrofu a návrat někam do 30. let minulého století, případně do století devatenáctého.

Naopak pokud invaze na Ukrajinu skončí neúspěchem a ponížením ruského expansionismu, pro celý svět to bude znamenat obrovskou lekci, že agrese se ještě stále nevyplácí a že žádný rozumný stát by něco takového neměl zkoušet.

Z tohoto úhlu pohledu je velice pozitivní, že vojenské ztráty Ruska jsou již v tuto chvíli tak velké a dopady ekonomických sankcí tak zdrcující, že i kdyby čistě vojensky nakonec invaze skončila úspěchem, další potenciální agresoři budou mít silný důvod si svá vojenská dobrodružství rozmyslet. Ovšem jednoznačná porážka Ruska by znamenala nejen pro něj, ale i pro celý svět daleko větší lekci, a i proto by Česká republika i její spojenci měli všemi silami usilovat o pomoc Ukrajině v její snaze se ubránit.

advertisment
Diskuse
IH
April 15, 2022 v 15.26

Tento náhled považuji za podstatný a souhlasím s ním.

Snad jen poznámka. V případě anexe Krymu došlo k opravdu trestuhodně vlažné reakci světa, USA a Evropy. Částečně ji ovšem zdůvodňuje, že na poloostrově mělo (mírnou) většinu ruské obyvatelstvo a že k předání území Ukrajině došlo až v 50. letech a ovšem jen v rámci SSSR.

Další chybou Západu bylo, když snad opravdu uvěřil, že jsou to separatisté na Donbase, kdo "hrají Putinem" a staví ho do problémů. Pochopení pro určitou korekci původně vnitřního sovětského "rozhraničení" by bylo snad možné chápat, ale dobře informované zdroje měly vědět, že ze silně znepokojujících akcí Ruska je již složen krajně znepokojivě vyhlížející nový ruský puzzle.

Místo toho na Západě stále někdo přicházel s větším pochopením pro Rusko, v praxi ovšem s leností a pohodlím, ústícími v appeasement.

JP
April 16, 2022 v 10.39

Ano, spojenci by skutečně měli usilovat o naprostou porážku (putinovského) Ruska. Už jsem sám napsal že i pro samotné Rusy by bylo to naprosto nejlepší, kdyby byli donuceni projít tou samou národní katarzí jako Němci po druhé světové válce.

Ovšem - tady je právě velká otázka jak dlouho vůbec vydrží toto západní spojenectví. Zrovna dnes na "Čtyřiadvacítce" jeden slovenský vojenský odborník řekl, že Rusko má v tuto chvíli takové zásoby, že sankce začnou svůj účinek na život běžných Rusů rozvíjet až někdy od léta. A že vojenský konflikt může trvat klidně až do konce tohoto roku. A je tedy zcela zásadní otázkou, jestli západní země zůstanou jednotné a vytrvalé ve svých sankcích.

Přitom: už teď tato fronta není nijak jednotná, jak známo Maďarsko hledí především na své vlastní zájmy, a Turecko také. Představme si, jak by asi bylo, kdyby ve Francii - nedejbože - vyhrála šovinistka a Putinova spojenkyně Le Penová; ta by zřejmě také velice rychle přišla s tím, že Francie má v prvé řadě hledět na své vlastní (to jest: komerční) zájmy, a že pro Ukrajinu se udělalo už dost. A kdyby se sankcemi skončila tak velká země jako Francie, pak by to fakticky rozlomilo celou frontu protiruských sankcí.

To je jedna věc; a druhá věc je ta, že dost toho ukazuje na to, že Putin k 9. květnu slavnostně vyhlásí "vítězství ruských zbraní na Ukrajině". Vzhledem k tomu, že ruská vojska skutečně drží široký pás území kolem východní Ukrajiny, nebylo by toto tvrzení dokonce ani tak zcela nepodložené. A teď by bylo docela dobře možné (podle mého názoru dokonce dosti pravděpodobné), že Putin zároveň vyhlásí, že Rusko se spokojí s tímto "osvobozením" ruskojazyčné části Ukrajiny, a že tím končí další vojenské operace, s výjimkou obranných.

Otázka by pak byla: setrvá Západ ve svých sankcích proti Rusku i po tomto "vyhlášení míru"? Anebo pak (stejně jako v případě Donbasu a Krymu) postupem času nabude vrchu pocit, že "stejně se s tím už nedá nic dělat", a proč si tedy ještě pálit prsty nějakými sankcemi, které poškozují i vlastní ekonomiku, když teď už přece "válka skončila".

Jak nejednotné jsou státy Západu, jak každý hledí především na své vlastní zájmy, to se v minulosti ukázalo už mnohokrát. Pro tuto chvíli byl tento národní egoismus sice překryt nestoudností ruské agrese; ale tento euforický stav západní jednoty může velice rychle vyprchat. Vlastně paradoxně je to právě bezmezná brutalita ruského postupu, masové vraždění ukrajinského obyvatelstva ruskou soldateskou, které ze všeho nejvíce utvrzuje tuto jednotnou linii Západu proti Rusku. Právě tím se Rusko samo definitivně vmanévrovalo do pozice barbara, s kterým už není možno jednat o ničem, nežli o podmínkách jeho kapitulace.

Ovšem - ani tento efekt nemusí účinkovat donekonečna; tento svět se s podobnými akty barbarství setkává znovu a znovu, a je mu už do určité míry "uvyklý".