Putinova agrese vůči Ukrajině je hrozbou pro celý mezinárodní systém
Petr SvatoňVálku na Ukrajině sledujeme převážně s důrazem na vlastní boj Ukrajinců za uchování jejich faktické nezávislosti, což je pochopitelné. Postup Ruska se ale patří studovat i z hlediska dopadů na fungování celého mezinárodního systému.
Jakkoliv si to málokdy uvědomujeme, do letošního února jsme zde v Evropě žili v historicky ojedinělé éře, ve které se státy do velké míry vzdaly dobyvačné agrese a kdy státní hranice byly považovány za nedotknutelné. Útok Ruska na Ukrajinu představuje pro tento současný mezinárodní systém zřejmě největší výzvu od jeho vzniku po 2. světové válce.
Samozřejmě není pravda, že by během uplynulých sedmasedmdesáti let zmizela ze světa válka jako taková. Skutečně ale ubylo mezistátních konfliktů, a prakticky úplně vymizely přímé válečné střety mezi velmocemi (zde jedinou výjimku představovala Korejská válka, kde proti sobě bojovali Čína a USA), nebo mezi vyspělými státy globálního Severu. Většina válek po roce 1945 jsou války občanské, do kterých se třetí státy zapojují buď nepřímo prostřednictvím podpory nějaké frakce, nebo cestou přímé intervence, často s úmyslem změnit režim, případně zastavit humanitární katastrofu nebo genocidu.
Dané uspořádání mělo jistě k dokonalosti daleko. Přesto bychom však neměli zapomínat na to, co po roce 1945 takřka úplně vymizelo: agrese s cílem územní expanze. Fakt, že se všechny státy světa po vzniku OSN agresivní expanze formálně zřekly, tedy nebyla jen prázdná slova. Tato motivace pro vedení ozbrojených konfliktů skutečně přestala být celosvětově považována za legitimní, což respektovaly i nejmocnější státy jako USA, SSSR a dnes Čína.
Tento náhled považuji za podstatný a souhlasím s ním.
Snad jen poznámka. V případě anexe Krymu došlo k opravdu trestuhodně vlažné reakci světa, USA a Evropy. Částečně ji ovšem zdůvodňuje, že na poloostrově mělo (mírnou) většinu ruské obyvatelstvo a že k předání území Ukrajině došlo až v 50. letech a ovšem jen v rámci SSSR.
Další chybou Západu bylo, když snad opravdu uvěřil, že jsou to separatisté na Donbase, kdo "hrají Putinem" a staví ho do problémů. Pochopení pro určitou korekci původně vnitřního sovětského "rozhraničení" by bylo snad možné chápat, ale dobře informované zdroje měly vědět, že ze silně znepokojujících akcí Ruska je již složen krajně znepokojivě vyhlížející nový ruský puzzle.
Místo toho na Západě stále někdo přicházel s větším pochopením pro Rusko, v praxi ovšem s leností a pohodlím, ústícími v appeasement.
Ano, spojenci by skutečně měli usilovat o naprostou porážku (putinovského) Ruska. Už jsem sám napsal že i pro samotné Rusy by bylo to naprosto nejlepší, kdyby byli donuceni projít tou samou národní katarzí jako Němci po druhé světové válce.
Ovšem - tady je právě velká otázka jak dlouho vůbec vydrží toto západní spojenectví. Zrovna dnes na "Čtyřiadvacítce" jeden slovenský vojenský odborník řekl, že Rusko má v tuto chvíli takové zásoby, že sankce začnou svůj účinek na život běžných Rusů rozvíjet až někdy od léta. A že vojenský konflikt může trvat klidně až do konce tohoto roku. A je tedy zcela zásadní otázkou, jestli západní země zůstanou jednotné a vytrvalé ve svých sankcích.
Přitom: už teď tato fronta není nijak jednotná, jak známo Maďarsko hledí především na své vlastní zájmy, a Turecko také. Představme si, jak by asi bylo, kdyby ve Francii - nedejbože - vyhrála šovinistka a Putinova spojenkyně Le Penová; ta by zřejmě také velice rychle přišla s tím, že Francie má v prvé řadě hledět na své vlastní (to jest: komerční) zájmy, a že pro Ukrajinu se udělalo už dost. A kdyby se sankcemi skončila tak velká země jako Francie, pak by to fakticky rozlomilo celou frontu protiruských sankcí.
To je jedna věc; a druhá věc je ta, že dost toho ukazuje na to, že Putin k 9. květnu slavnostně vyhlásí "vítězství ruských zbraní na Ukrajině". Vzhledem k tomu, že ruská vojska skutečně drží široký pás území kolem východní Ukrajiny, nebylo by toto tvrzení dokonce ani tak zcela nepodložené. A teď by bylo docela dobře možné (podle mého názoru dokonce dosti pravděpodobné), že Putin zároveň vyhlásí, že Rusko se spokojí s tímto "osvobozením" ruskojazyčné části Ukrajiny, a že tím končí další vojenské operace, s výjimkou obranných.
Otázka by pak byla: setrvá Západ ve svých sankcích proti Rusku i po tomto "vyhlášení míru"? Anebo pak (stejně jako v případě Donbasu a Krymu) postupem času nabude vrchu pocit, že "stejně se s tím už nedá nic dělat", a proč si tedy ještě pálit prsty nějakými sankcemi, které poškozují i vlastní ekonomiku, když teď už přece "válka skončila".
Jak nejednotné jsou státy Západu, jak každý hledí především na své vlastní zájmy, to se v minulosti ukázalo už mnohokrát. Pro tuto chvíli byl tento národní egoismus sice překryt nestoudností ruské agrese; ale tento euforický stav západní jednoty může velice rychle vyprchat. Vlastně paradoxně je to právě bezmezná brutalita ruského postupu, masové vraždění ukrajinského obyvatelstva ruskou soldateskou, které ze všeho nejvíce utvrzuje tuto jednotnou linii Západu proti Rusku. Právě tím se Rusko samo definitivně vmanévrovalo do pozice barbara, s kterým už není možno jednat o ničem, nežli o podmínkách jeho kapitulace.
Ovšem - ani tento efekt nemusí účinkovat donekonečna; tento svět se s podobnými akty barbarství setkává znovu a znovu, a je mu už do určité míry "uvyklý".