Jak mluvit o míru na Ukrajině
Filip OutrataKdo dnes mluví o míru na Ukrajině, je označován za novodobého Chamberlaina, který namísto skutečného míru přikrmuje válku. Stejná úskalí ale číhají i na ty, kdo mluví o vojenské podpoře Ukrajiny a jejím nutném vítězství.
Pokud bychom válku na Ukrajině posuzovali podle titulků českých médií, v prvních dvou měsících se nesla ve znamení dalších a dalších ruských neúspěchů, zatímco se za kulisami intenzivně vyjednávalo — nebo spíš doopravdy nevyjednávalo, ale rozhodně mluvilo — o míru a jeho podmínkách. V posledních několika týdnech je tomu tak trochu naopak.
Stále víc se píše — s citacemi ukrajinské strany — o tom, že Rusové dosahují na východě země vojenských úspěchů. V jakémsi kontrastu k tomu se citují ukrajinské hlasy, které mluví o tom, že Ukrajinci budou bojovat dál, dokud neosvobodí celé své území okupované Ruskem, včetně Krymu. A o míru se už nepíše skoro vůbec, a pokud, tak jen jako o něčem nereálném.
Titulky článků v médiích prozrazují někdy víc o záměrech a přáních daných médií než o realitě. Asi každému nicméně při pohledu na výsledky více než tři měsíce trvajícího konfliktu musí být jasné, že tahle válka neskončí rychle. A neskončí jasným, rozhodujícím vítězstvím ani jedné ze stran. S největší pravděpodobností bude pokračovat, dokud nepřejde v zamrzlý konflikt, tedy stav, který je sice převážně klidem zbraní, ale rozhodně není mírem.
Jsou samozřejmě možné i jiné scénáře dalšího dění, ty však nejsou příliš pravděpodobné. Po více než třech měsících bojů, dalších a dalších záběrech hrůz války a vlnách emocí se přímé zapojení armád NATO do konfliktu nezdá ani o chlup pravděpodobnější, než bylo na začátku bojů. Ukrajinci budou zřejmě i nadále s ruskou armádou válčit sami, pouze za pomoci západními zeměmi dodávaných zbraní.
Je pravděpodobné, že to bude stačit na to, aby dokázali ubránit většinu svého území. Je však stejně tak pravděpodobné, že to nebude stačit na to, aby dokázali dobýt zpět všechna území, která již obsadilo Rusko. A také se zdá, že ani po více než třech měsících bojů není nasazení ruských jaderných zbraní ani rozšíření konfliktu do dalších zemí, o nic reálnější než na jejich začátku.
Zdá se tedy nejpravděpodobnější, že výsledkem bude cosi připomínající situaci na hranici mezi Severní a Jižní Koreou. Tedy válka, která vlastně nikdy neskončila, pokračuje dosud, byť se již nebojuje. Žhavé nepřátelství mezi oběma stranami, kdy se ale nebojuje, nezabíjí. Horká vzájemná hranice, kterou je nesmírně těžké překročit. Nebude to mír.
Je vůbec myslitelné dosáhnout v takové situaci míru? Tak trochu se zdá, že každý, kdo uvažuje o míru, se tím sám pasuje do role novodobého Chamberlaina a Daladiera, toho, kdo nechápe vážnost boje Ukrajinců za vlastní svobodu a územní celistvost.
Realistický pohled na situaci — možná už i takový, o jaký se pokusily první odstavce tohoto textu — je některými považován za zradu, za defétismus, protože je přece jediná cesta, jak konflikt skutečně ukončit: „skutečně porazit“ Rusko. Ať už to znamená cokoli.
Zatím poslední mírový návrh, který vzešel z Itálie a představil ho italský ministr zahraničí Luigi di Maio, stačil schytat kritiku z obou stran. Podstatou čtyřbodového italského návrhu je zastavení bojů, mezinárodní jednání o neutralitě Ukrajiny a mezinárodně zaručená autonomie Krymu a Donbasu.
Plán razantně odmítli jak na ruské, tak na ukrajinské straně. „Nelze se vzdát jediného centimetru území, za které umírají naši vojáci,“ zní z ukrajinské strany. „Nemůžete zásobovat Ukrajinu zbraněmi, a přitom přicházet s nabídkami míru,“ zní ze strany ruské.
Úvodník New York Times z 19. května konstatoval, že v dané situaci, kdy je výrazné vojenské vítězství nerealistické, by mírová jednání znamenala pro Ukrajinu nutnost udělat bolestivé územní ústupky. Henry Kissinger zase mluvil o tom, že by se hranice měly stabilizovat na stavu před 24. únorem tohoto roku. To znamená, že Rusko by si ponechalo Krym.
Prezident Zelenskyj reagoval přirovnáním jeho návrhu k mnichovské dohodě z roku 1938. Ti, kdo Ukrajincům dnes radí k ústupkům, by si podle něj měli uvědomit, že tím přehlížejí miliony lidí žijících na území, která jsou obětována iluzi míru.
Zní to dobře, zvláště těm, kdo mají ve své historické paměti pevně vrytý Mnichov a rozhodovávání mírotvorců západních velmocí o tom, co stojí a co nestojí za to obětovat, když jde o to vyhnout se hrozícímu konfliktu. Je to pevný postoj.
Ale je to také postoj, který počítá s tím, že válka bude dlouhá, přinese ještě nezměrné množství obětí, a její další eskalace je nakonec nevyhnutelná. Novináři z listu The Independent v odpovědi svým kolegům z New York Times nesouhlasí s tím, že by vítězství Ukrajiny bylo nepravděpodobné či nerealistické: „Pokud chceme, aby byl svět podobný tomu, jaký ho známe, pak je vítězství Ukrajiny jedinou možností.“
Tento postoj se zdá být zásadový, ale má jeden háček. Je pěkné mít nějaký velký cíl, který považuji za správný, ale neměl by být zásadní rozpor mezi tímto cílem a prostředky, které k němu mohou vést. Jinými slovy, ten, kdo argumentuje vítězstvím Ukrajiny, by měl být schopen uznat, že sama Ukrajina takového vítězství těžko může dosáhnout. A měl by tedy otevřeně říci, že chce rozšíření konfliktu a zapojení dalších zemí.
Ten, kdo zvenčí požaduje takovéto vítězství Ukrajiny bez zapojení dalších zemí — tedy i zemí NATO — do konfliktu, ji tím odsuzuje k dlouhému, nesmírně krvavému a vyčerpávajícímu osamocenému boji s velmi nejistým výsledkem. Někdo to jistě považuje za správné, nebo dokonce nutné. Bylo by ale poctivé přiznat, že přes veškerou rétoriku o podpoře a nutném vítězství v tom Ukrajinu nakonec necháme samotnou.
Jinak to budou jen hezky znějící řeči o světě, jaký by měl být, o nutné porážce zlého a vítězství dobra a tak dále. Jinak to budou pouhá krásná přání, tak jako mluvit o tom, že by měla skončit válka a nastat mír, bez uvážení toho, jak hluboký konflikt se před našima očima odehrává.
Jak tedy mluvit o míru — a válce — na Ukrajině? Především otevřeně, co možná nejvíc realisticky, ale ne čistě pragmaticky a rezignovaně. Není to lehký úkol.
jsou hrubou a sprostou urážkou.
Už to, že Západ Ukrajině pomáhá, jak může, je naprostým opakem Mnichova! Mnichov měl zabránit válce, my ale přece bojujeme.
Takže ať nás laskavě přestanou polští a ukrajinští nacionalisté poučovat.
Spor není o to, zda vést válku a zda se má Ukrajina bránit, ani o to, zda ji obětovat Rusku, nebo ne (na tohle všichni odpovídáme jasně), ale o to, zda a za jakých podmínek uzavřít mír.
A všichni proponenti "úplného vítězství Ukrajiny" by měli říct, jak si je přetavují. Všichni ti, kteří dělají pořád ty paralely s hitlerovským Německem, by měli říct, že tedy chtějí okupovat Rusko a dobýt Kreml. A měli by se vyrovnat s námitkami, co udělají s hladem, který mezitím vypukne (a s dalšími migračními vlnami), a s další akcelerací rozvratu klimatu. Až na to odpoví, můžeme je brát vážně.
Mimochodem, Rusko se už dávno mělo ekonomicky zhroutit, už dávno mělo být Severní Koreou, jak nás poučovali naši skvělí neoliberální ekonomové. Kdepak tyhle scénáře dnes jsou?
Problém je, že nacionalista nevidí nic než sebe a svůj národ. Nic ostatní jej nezajímá. Zodpovědný člověk vidí dál.
Na výzvu pana Plevy tedy nabídnu svou vlastní představu, jak by to vítězství mohlo vypadat, a co všechno naopak vidím jako jednoznačnou prohru.
Myslím si, že jako vítezství by šlo označit jedině situaci, kdy důsledným embargem na ruský vývoz, úplným odříznutím Ruska od platebního systému SWIFT a velmi důkladnou podporou Ukrajiny zbraněmi i hospodářsky bude Rusko nakonec zatlačeno do svých hranic a pozbude sílu znovu zaútočit.
Příměří uzavřené za těchto podmínek má předpoklad časem přejít v mír, protože Rusko se pod trvajícími sankcemi bude vzpamatovávat pomaleji než Ukrajina, a časem mu snad dojde, že trvání na jeho imperiálním snu k ničemu nevede.
Jiná příměří vidím jako prohru, zejména pokud by klid zbraní byl provázen jakýmkoliv pokračováním obchodu s Ruskem ze strany zemí (slovně) podporujících Ukrajinu. Takto zamrzlý konflikt by podle mě neměl šanci na zhojení, respektivě znamenal by de facto úplnou porážku Západu, respektive především EU.
Rusko by se připravovalo na další invazi a uchvácení zbytku Ukrajiny a vítězní "mírotvůrci" v Evropě na ještě rozsáhlejší kolaboraci s ním, což by v EU pravděpodobně vedlo k jejímu úplnému rozkladu.
Pod sankcemi na dovoz aut nebo prodej hamburgerů se Rusko samozřejmě nezhroutí, zasáhnout je může jenom výrazné snížení prodeje fosilních paliv a dalších surovin jako jsou barevné kovy - tyhle exporty tvoří většinu ruských příjmů.
Nemyslím, že by tam zavládla všeobecná bída a hlad, ale schopnost vyzbrojovat a platit rozsáhlé vojsko, námořnictvo a letectvo a ohrožovat jimi sousední země by to podlomit mohlo.
Sebelepší zásobení Ukrajiny zbraněmi bez odříznutí Ruska od významné části jeho příjmů povede nakonec k vykrvácení Ukrajiny a přechodnému příměří na její úkor, a k utvrzení Ruska o výhodnosti a správnosti zvolené cesty.
Po několika letech ruského oddychu bude v takovém případě následovat další válka s obsazením zbytku Ukrajiny, Moldávie, možná i dalších zemí. Podle poučky "zvolili jsme hanbu a budeme mít válku".
Ano, je opravdu možné (respektive to není možno zcela vyloučit), že konflikt na Ukrajině nakonec bude opravdu uzavřen nějakým kompromisem. Tedy mírovým ujednáním, nebo přinejmenším - víceméně trvalým - příměřím. Ale přesto - mluvit už dnes o míru by bylo naprosto předčasné. Nedá se nic dělat - ale určité bitvy je nutno vybojovat, i když nejsou vyhlídky na to že budou vítězné. Všechno ostatní by totiž bylo opravdu mnichovanství.
My (tj. naše státní vedení) jsme měli v době Mnichova alespoň ten "dobrý" argument, že čistě vojensky jsme neměli proti převaze německých armád objektivně naprosto žádnou naději. Ale i tak toto naprosté poddání se agresorovi bez boje zanechalo v národní mentalitě nesmazatelné stopy. Národ který se vzdal své státní existence bez boje, je zcela jiným národem než ten, který bojoval do posledka, i když na předem ztracených pozicích. Ostatně, kdo může porovnávat, ví že mentalita Poláků je zřetelně jiná, nežli mentalita průměrného Čecha.
Jak by tedy bylo možno v tuto chvíli očekávat od Ukrajinců - kteří naprosto mají reálné vyhlídky postupem času přejít do ofenzivy, a svá území část po části dobývat zpět - jak by bylo možno v tuto chvíli po nich žádat, aby přistoupili na jakýsi "mír", který by nemohl mít jinou podobu, nežli trvající okupaci velkých částí ukrajinského území ruskými vojsky? Měl by snad součástí mírového ujednání být i "Protektorát Luhansk und Doněck"?!...
Pan Outrata má starost o další - zbytečné - lidské oběti. To je z hlediska obecného humanismu samozřejmě naprosto legitimní postoj. Jenže: za prvé stále platí, že jsou hodnoty za které je nutno trpět. A tedy i bojovat. I ty další oběti na lidských (ukrajinských) životech nebudou nijak marné. Naopak, předčasným uzavřením jakéhosi mnichovanského "míru" by se zbytečnými staly všechny ty životy, které už ukrajinští obránci položili v boji za svobodu své vlasti.
Tolik k čistě principiálním důvodům. A v rovině pragmatické má naprostou pravdu pan Kalisz, když poukazuje na to, že jakékoli dohody, na kterých by byl podpis Putina, by neměly o nic větší cenu nežli ty na kterých byl podpis Hitlera. Rusové by poskytnutého klidu využili k reorganizaci své armády, k jejímu posílení, k odstranění chyb kterých se nyní dopustili. A dříve či později by se pustili do další "denacifikace Ukrajiny", která by pak stále ještě mnohem více - pro tentokrát skutečně zbytečných - obětí.
Je proto možno právem říci: ano, to jediné o co se v tuto chvíli jedná, je "naprostá porážka Ruska". Jedině v takovém případě, když se Rusko nejen bude muset stáhnout z okupovaných území, ale v důsledku naprosté vlastní prohry i ruská společnost alespoň do jisté míry projde vnitřní katarzí, jedině za těchto okolností by bylo možno dlouhodobě odstranit ruskou hrozbu.
Přičemž tato "naprostá porážka Ruska" samozřejmě neznamená, že by měl být vojensky dobyt Kreml - jak stále usilovně sugeruje pan Pleva. Tato porážka Ruska se musí provést souběžně jak na bitevním poli, tak tlakem mezinárodních sankcí. Opět - není pravdou co tvrdí pan Pleva, totiž že kdyby sankce opravdu působily, že by se Rusko už dávno zhroutilo. Přesně naopak - už od samého počátku konstatovali odborníci, že se účinky sankcí začnou na ruskou ekonomiku, na životní úroveň ruské populace citelně projevovat ne dříve než po uplynutí půl roku. V tuto chvíli tedy máme teprve polovinu této lhůty za sebou.
Ještě jednou tedy: je možno mít pochopení pro humanisticky smýšlející jedince, že chtějí ukončit krvavé boje, že chtějí nastolit mír. (Je vždy dobré když zůstane aktivní alespoň určitá komunita pacifistů, jako protiváha příliš válečnickým choutkám.) Ale - v tuto chvíli je volání po míru za každou cenu opravdu předčasné, nerealistické, a nakonec proti zájmům jak samotných Ukrajinců, tak i celé Evropy.
Myslím, že není třeba velkých znalostí historie (ani dalších věd), aby člověk věděl, že agresor nemá zájem dosáhnout míru, ale vítězství.
Západ nemohl (těsně) před válkou a nemůže ani nyní jednat za Ukrajinu ani na ni tlačit (ve smyslu zmiňovaného "mnichovanství"). Nemůže Rusko ničím uspokojit. Měl by Ukrajinu podporovat (a Rusko postihovat) ne do té míry, aby byl konflikt vyrovnaný a dlouhý (taková politika se někdy dělala), ale naplno (jak je to jen možné), aby územní agrese neuspěla a neposkytovala (nikomu) inspiraci.
Mimochodem, nechce tu někdo, zcela nezávazně, uvést dobu, kdy měla (mohla) být učiněna mírová nabídka Hitlerovu Německu? A jestli někoho (příliš) pobuřuje implicitní srovnání postupu nynějšího Ruska s německým před 80 lety, nechť navrhne (časový odstup by to měl usnadňovat), kdy byl ten správný čas pro mír za 1. světové války.
Pozn.: Ti, kteří si myslíte, že vhodný, příp. možný okamžik v uvedených případech vůbec nenastal, tuto výzvu klidně ignorujte.
a) Srovnání s Mnichovem je naprosto na místě. A to od roku 2014. A bude na místě, pokud by Rusku zůstal Mariupol jinak, než z rozhodnutí řádné ukrajinské vlády.
b) Úplné vítězství Ukrajiny je vymezeno poměrně jasně -- obnovení celistvosti Ukrajiny v hranicích, ve kterých ji v roce 1992 uznala Ruská federace.
Pragmatické důvod takového cíle války Vám uvedl jasně Filip Outrata: jinak bude příměří podobné demarkační čáře mezi Jižní a Severní Koreou. Jen nebylo třeba chodit pro příklad tak daleko, stačila luhanska a doněcká hranice a té jeden a půl tisícovsky zabitých od roku 2014.
Polemika s pojetím úplného vítězství Ukrajiny jakožto dobytí Moskvy je papírový strašák -- dosti bezostyšně podstrkovaný do diskuse, protože Ukrajinci i NATO maximální válečné cíle (obnovení ukrajinské integrity) jasně deklarovali.
c) Ano, je dosti pravděpodobné, že mír bude nakonec uzavřen v hranicích, které ukrojí z Ukrajiny víc, než pozbyla v roce 2014. Pak jde o to, aby to nebyl druhý Mnichov nebo Minsk, ale vznik dvou nebo tří malých Ukrajin na východě, jejichž cesta k referendu o definitivní statutu (samostatné, ukrajinské, ruské) bude po dobu sedmi až patnácti let garantovat stálá konference mocností (de facto italský návrh).
Podobně jako Pavel Kolařík bych si přál výsledek války, který povede k pádu Putinova režimu a takovému vyčerpání Ruska, že tamější oligarchická lumpenburžoazie přestane udržovat divoký kapitalismus v zemi prostřednictvím vnější agresivity. Ale to není ukrajinský cíl, to je středoevropský cíl a určitě nemáme právo od Ukrajinců chtít, aby za něj krváceli. Je to jen dobrý důvod, proč jim pomáhat a neptat se na to, jak je to drahé nebo nebezpečné.
Moc zajímavý text. Nečetl jsem ho s nadšením. Vlastně nerad čtu to, co obsahuje. Nerad jsem konfrontován s fakty, která připomíná. Ale je mimořádně poctivý, inteligentní a vyrovnaný.
Jsem přesvědčen, že věkovité ruské agresi, ani té její dnešní podobě nemáme ustupovat. Nemáme nechat Rusko exportovat autoritativní, imperiální, konzervativní režim.
Vezměme jako příklad konec 2. světové války. Západní mocnosti porazily nacistické Německo a osvobodily od jeho nadvlády řadu zemí a nepřivlastnily si ani píď území (i Sársku nechaly prostor se rozhodnout). Sovětský svaz expandoval a přivlastnil si území nepřátel i přátel a spojenců. Tohle už jsme v Evropě překonali. Máme právo Rusko žádat, aby respektovalo závazky, které přijalo, např. v rámci OSN nebo donedávna v Radě Evropy.
Rusko se výslovně zavázalo respektovat celistvost Ukrajiny a jedná věrolomně.
Jenže jde také o přežití lidí a o záchranu ekonomického a technického zázemí pro normální život obyvatelstva. Jde také o to, že NATO nechce rozpoutat nukleární kataklyzma. Nepomohlo by to nikomu, ani Ukrajině a nebylo by vítězů.
Proto se uvažuje o kompromisech. Italský premiér ani americký poradce nepřinutí statečné Ukrajince k tomu, aby se vzdali. Mají právem obavu, že Rusku nebude stačit Krym a Donbas. Putin a jeho spřízněnci docela jasně mluví o ukrajinské etnické a politické identitě jako o nežádoucím konstruktu. Jeden ústupek bude znamenat, že za další léta Rusko bude nárokovat třeba celý levý břeh Dněpru a pak vše až po Užhorod a Mulačevo.
Je to nesnadné. Je nesnadné sladit mír a spravedlnost. A jsem rád, že se o tom uvažuje a za to, jak to Filip Outrata pojímá.
Proč tedy nestačilo Hitlera zatlačit na hranice Německa?
Ukrajinští a američtí oligarchové a jejich asistent Zelenskij se zkrátka rozhodli nechat obyčejné Ukrajince (a Rusy) vykrvácet, navzdory tomu, co si myslí např. takový pragmatik, jako je Kissinger.
Více (také) k tomu paní Švorcová: "Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě ... odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy."
No alespoň k nečemu je ten Ústav pro studium totalitních režimů dobrý, když už se nevěnují zločinům kapitalismu a amerického imperialismu, tak tam najdu tento text.
"Ukrajinští a američtí oligarchové a jejich asistent Zelenskij se zkrátka rozhodli nechat obyčejné Ukrajince (a Rusy) vykrvácet"
Pane Krupičko, Putin a Rusko v tomhle kuse hlavní roli nehrají?
Zájmem lidu je podle Vás podrobit se cizí armádě a okupaci?
Hněv je Vám špatným rádcem!
Proč nestačilo zatlačit Hitlera na hranice Německa? - Pane Plevo, touto - vpravdě dětinskou - otázkou jenom dokazujete, že se už jenom křečovitě snažíte držet své vlastní pozice, bez ohledu na jakoukoli racionalitu. Ale když chcete mermomocí slyšet odpověď, pak je tady:
Za prvé, Hitler neměl (ještě) k dispozici atomové zbraně. Bylo tedy možno bez nebezpečí pro lidstvo zaútočit přes německé hranice.
Za druhé, u Ruska to - bohužel - asi také stačit nebude, totiž k naprosté denacifikaci a deputinizaci Ruska; ale bohužel za daných okolností není možno dosáhnout více (viz výše).
Za třetí, je tu přece jenom určitý rozdíl v tom, že Hitler vedl dobyvačnou válku proti víceméně celé Evropě; zatímco Putin (zatím) jenom proti Ukrajině.
Ta otázka s Hitlerem je, s prominutím, nepřípadná.
Dávala by smysl jen tehdy, pokud by někdo tvrdil,
a) že Putinův režim je stejně totalitní a prorostlý celou ruskou společností jako ten nacistický ve Třetí Říši;
b) že Ruská federace, pokud neuspěje operace Z, nutně přejde do stavu totální války (s mobilizací, transformací civilních sektorů průmyslu atd.).
Téze a) neplatí (zatím?), Putinův režim je formálně demokracie deformovaná populistickým narcistickým strongmanem s podporou nepříliš stabilní kliky. Odporný režim, který ve své věrchušce * podporuje rozvoj ohavných lidských typů, ale přes masivní propagandu stojí oproti nacismu na hodně vratkých nohou.
Téze b) je nejčernější scénář, o kterém se musí vážně přemýšlet-- právě tak jako o ochotě nějakého idiota použít jaderné zbraně. Ale to, že podobný scénář musíme promýšlet, neznamená, že je pravděpodobný.
* Byl bych rád, kdyby ruské označení věrchuška pro konkreci ekonomické a byrokratické oligarchické smečky získalo podobně jako samizdat, dača a čornaja sotna mezinárodní ohlas.
"Věrchuška" - pane Profante, tohoto označení velmi často používal ve své sérii článků "Co byl reálný socialismus?" (který už zřejmě nestihl vydat knižně) Petr Kužvart (ten o kterém je na jiném místě tohoto vydání DR otištěn nekrolog).
Jenže já jsem tento jeho elaborát tehdy podrobil dost zásadní kritice - a to právě s tím odůvodněním, že takové pojmy jako "věrchuška", "papaláši" apod. nevypovídají nic konkrétního o povaze daného režimu. Samozřejmě je možno tento termín používat, v obecných diskusích, pro vyjádření skutečnosti že zde nad lidem vládne určitá mocensko-oligarchická klika; ale jak řečeno, skutečnou systémovou analýzu výrazy tohoto druhu nelze nahradit.
Nejsem si tak úplně jist. Záleží na tom, zda považujeme variantu oligarchických prezidentských systémů s formálními prvky liberální demokracie, která vyrostla ze sovětské varianty modernizace s výjimkou pobaltí ve všech postsovětských republikách, za poměrně svébytnou -- poměřováno s režimy populistických "trumpistických" strongmanů (tenhle Rortym zavedený výraz k popisu hrozby fašistické koroze americké demokracie mi přijde pro současnost vhodnější než "populistický vůdce") v západních liberálních demokraciích.
Pokud ano, pak je ten rusismus funkční.
Slova nejsou nikdy sama o sobě vhodná či nevhodná pro analýzu. O jejich přiměřenosti rozhoduje vždycky text, ve kterém jsou použity.
neumí číst.
Člověče, jak vy jste mohl vystudovat vysokou školu...
děkuji vám, že jste sami napsali, proč není možné Putina považovat za Hitlera.
Tím ovšem padají všechny námitky, že s Putinem (nota bene s Ruskem!) není možné jednat - že jakýkoli kompromis je mnichovanstvím atd.
Sen o totální porážce Ruska je opravdu spíše snem, je nepředstavitelné, že by na tom Rusko mohlo být tak zle, že by se vzdalo úplně všeho. A je nemožné najít ruského politika, který by něco takového podepsal. Bohužel, je to tak. Všichni ti nebojsové, kteří ostřelují Macrona nebo Scholze (neřkuli Kissingera), by se měli spíš vydat do Indie, na Blízký východ, do Afriky či Latinské Ameriky. Třeba by se dozvěděli, proč tamní vlády drží basu mnohem spíše s Ruskem než se Západem. Opět dodávám, bohužel. (O Číně samozřejmě ani nemluvím.)
Takže pánové, jestliže Žižek říká, že nemůžete chtít "revoluci bez revoluce", upravil bych onen výrok a vytkl vám, že zkrátka nemůže chtít výsledky analogické druhé světové válce bez třetí světové války. Nemůžete nadiktovat Rusku, co by se vám (nebo i mně) líbilo, bez totální porážky oné země ("okupace Ruska a dobytí Moskvy"). K takové totální válce nemá Ukrajina sílu a Západ naštěstí odvahu.
Ostatně váš argument, že kdyby Rusku zůstal jakýkoli kousek ukrajinského území, mohlo by v budoucnu znovu zaútočit, lze přece vztáhnout i na situaci, pokud by Rusové byli vytlačeni z veškerého ukrajinského území (včetně Krymu). Tím spíš by přece měli motivaci se pomstít a "napravit" takový výsledek.
Myslím, že pro Ukrajinu je klíčové, aby měla přístup k Černému moři (ano, včetně Mariupolu). Pokud by kompromis zahrnovat uznání Krymu via facti a zvláštní status Donbasu, i tak by to přece byla faktická porážka Ruska (krach celého jeho imperiálního plánu) a především i tak by měla Evropa (i Ukrajina) už být v bezpečí.
Důvody jsou tyto:
- ruská armáda utrpěla veliké ztráty a navíc se před celým světem neobyčejně blamovala (už z ní nejde strach, vyvolává leda zhnusení ze svého barbarství) + blamovala se také ruská tajná služba
- Rusko jistě bude trpět sankcemi, které jej patrně nesrazí na kolena (toho se týkala má poznámka, pane Kolaříku, pokud čtete!), ale jistě jej oslabí
- pokud Evropa ukončí odběr ruských surovin (což se jistě stane), přijde Kreml jak o zásadní příjmy, tak o vyděračský potenciál
- NATO bude teď vydatně zbrojit (2 % na obranu), bude v něm Švédsko a Finsko
- v zemích, které by měly být hlavním a nejbližším terčem ruského útoku, se ukázalo, že nejsou žádní příznivci Moskvy - u nás nebo na Slovensku sice "prorusky" smýšlející občany zdá se máme, ale pozor, jde hlavně o lidi, kteří si naivně myslí, že je možné být zcela neutrální (jsou na prvním místě hlavně protiameričtí a protizápadní, ale rozhodně by nechtěli žít pod ruskou okupací)
- zdiskreditováni jsou proruští politici a vypnuta jsou nebo budou proruská média
- Čína, na níž bude Rusko ekonomicky závislé, nepřipustí destabilizaci EU, která je jejím hlavním trhem (vedle USA)
Toto všechno samozřejmě platí za předpokladu, že v Kremlu nebude sedět šílenec - že tedy Putin opravdu není Hitler. Protože pokud je, pak nám nepomůže nic, pak pámbu s námi a zlý pryč...
Moje pozice tedy je: bojovat (aby měla Ukrajiny co nejlepší vyjednávací pozici) a zároveň vyjednávat.
No uvidíme, jak se situace vyvine po chystaném ukrajinském protiútoku...
Je pro mě nepřijatelné, abychom pro samou Ukrajinu neviděli tragédii Bosny (tu proběhnuvší, i onu případně opět hrozící):
A ocituji jednu krátkou pasáž toho, co tento moudrý bosenský novinář říká:
"Také ale vím, že Spojené státy, Velká Británie a některé státy Evropské unie Ukrajině mnoho let dodávaly vojenské vybavení, což byla i Putinova záminka pro to, aby válku začal. Co se mi tak ohledně tohoto konfliktu nelíbí, je to, že podle mého názoru jde o proxy válku západních mocností s Ruskem.
Myslím si, že celá západní civilizace čelí velkému problému. Mnoho let nás učili, že demokracie je dobrá a autokracie je špatná, že nerespektování právního státu a lidských práv je špatné. Po všech těch letech ale ve světě vidím víc a víc dvojích i trojích metrů a pokrytectví."
Jen dodávám, že já osobně bych o "proxy válce" nehovořil.
Před ruskou invazí, 12. února, jsem znovu vstoupil do diskusí na DR, neboť mě zaráželo a mátlo, že (také) zde válku nikdo neočekává. Po jejím zahájení leckdo mínil, že Kyjev padne do týdne. Když Ukrajina útok odrazila, měli mnozí za to, že agresor stojí před porážkou.
Shledávám takové soudy bolestně lehkými. Mně je dělat prognózy dost zatěžko. Hned ze dvou důvodů. Zaprvé, jako každý duševně normální člověk nemohu být ve věci nezaujatý, útočnou válku (a její rehabilitaci) zcela odmítám. Být optimistou je na jedné straně třeba, na druhé straně našinec není propagandistou a vývoj se navíc bojí "zakřiknout". Zadruhé je tu ovšem důvod velmi vážný, nevlastním funkční křišťálovou kouli.
Válka je nebezpečná a zrádná věc. Může být krátká, nebo se vléct. Může skončit překvapivě, katastrofou pro jednu, či druhou stranu. („Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši!“). Na rozdíl od dávné doby může dnes ozbrojený boj skončit i katastrofou obecnou.
Když tu vedeme diskusi o tom, zda jednat s agresorem, resp. co mu pro dnešek předhodit, měli bychom si uvědomit, že jak se situace vyvine, neví nikdo. Evokujme si to na historii. I Beneš, politik velmi zkušený a předvídavý, si později trochu fandil, když opakovaně psal, jak už v roce 1938 očekával, že určitě vypukne válka a boj o Československo bude obnoven. Ptám se, kdo předvídal rychlý pád Francie, útok Německa na SSSR, vstup USA do války, obrat na východní frontě, vylodění v Normandii, Hitlerův konec ve zničeném Berlíně, kdo poválečný vývoj?
Nebo přeskočme do roku 1989. Dalo se před 33 lety předpovědět, že na Silvestra bude u nás prezidentem Václav Havel? Že na Vánoce popraví Nicolae Ceausesca s manželkou? (Málokdo relevantní vyzýval jako Havel k udělení milosti pro pár.) Kdo tušil, že za rok bude Německo formálně sjednocené, a SSSR velmi rychle rozdělen na 15 republik. Že v Jugoslávie vypukne válka, že situace si vynutí západní intervenci a že Srbové posléze vydají své představitele k potrestání do Haagu.
Můžeme předjímat další vývoj situace, vývoj války, vyhlídky Putina, Ruska a Ukrajiny?
Pane Plevo, mohl byste nám prozradit, odkud vlastně berete své vysloveně obsesivní tvrzení o údajné "totální porážce Ruska"? (Tedy: včetně vojenského dobytí Moskvy, respektive Kremlu.) Pokud snad příliš často navštěvujete nějaké obskurní weby, kde se s takovýmito fantaziemi běžně operuje, měl byste být velice zdrženlivý v tom tyto fantasmagorie nekriticky přenášet sem, na stále ještě relativně seriózní diskusní fórum DR. Tady, pokud vím, se nikdo takovýmto snům neoddává.
Co se možných výsledků vojenského měření (a tedy i výchozí základny pro případná mírová jednání) týče: za prvé, v tuto chvíli se nejpravděpodobnější variantou jeví, že Ukrajina nebude moci zpět získat svá území ztracená už před 24. únorem. A toto už několikrát víceméně jasně veřejně uznal i ukrajinský prezident. Ovšem: velice sporné je, kolik by ruské straně mělo být ponecháno z jejích územních zisků i po tomto datu; protože to by bylo fakticky honorování, ne-li přímo legitimování aktu naprosto nestoudné teritoriální agrese. Do určité míry přijatelné by postoupení těchto území Rusku mohlo být jenom tam, kde by byla jasná většina populace s pociťovanou ruskou identitou; o tom by mohly rozhodnout pouze volby, ale pod naprosto objektivní mezinárodní kontrolou.
Ovšem je tu ještě jedno "za druhé": jak napsal pan Horák, v tuto chvíli je krajně riskantní pokoušet se o nějaké prognózy dalšího vývoje na bojišti. Ano, v tuto chvíli jsou v určitých směrech na postupu ruské jednotky, využívající především své mnohonásobné převahy v dělostřelectvu.
Jenže: toto momentum opravdu nemusí nijak příliš mnoho vypovídat o stavu, o poměru sil už za několik měsíců. Za prvé: Rusko do současné ofenzivy vrhlo zjevně všechny (poslední) síly které ještě má k dispozici. Naprosto se může stát, že dojde k bodu, kdy se i tyto poslední ruské rezervy vyčerpají; a ruská vojenská síla víceméně imploduje. (Něco podobného se stalo svého času Němcům u Kursku, když se naposled pokusili o rozhodující protiofenzivu.)
Za druhé: máme jenom velice málo informací o tom, kolik zbraní a v jakém množství Západ dodá v dohledné době na Ukrajinu. Podle dnešních zpráv například USA dodaly už 100 kusů těžkých houfnic M777, s vysokým účinkem a mimořádnou precizností, s dalekým dostřelem. Sto kusů - pokud by se užily soustředěně na klíčových úsecích fronty, mohly by velice účinně rozbíjet ruské útočné svazy. Respektive - což je snad ještě důležitější - ničit ruské dělostřelectvo. Totéž se očekává od plánované dodávky amerických raketových systémů s velmi dlouhým doletem (400 km).
A navíc: jestliže Rusko nasadilo do bojů nějakých 190 000 vojáků (z nichž už asi jednu čtvrtinu ztratilo), pak Ukrajina už v tuto chvíli mobilizovala téměř jeden milión mužů! Jinak řečeno, co se týče síly mužstva, pak Ukrajina má nad Ruskem převahu až 6 : 1! Jenomže pro tuto masu (potenciálních) frontových vojáků zřejmě není v tuto chvíli dostatek výzbroje. (A zřejmě ještě ani nejsou dostatečně vycvičeni.)
Ale co se stane, až tento jeden milión bude plně vycvičen a vyzbrojen? A když se ruská strana sama neodváží sáhnout k všeobecné mobilizaci? (Například ze strachu z odporu vlastního obyvatelstva, když by ruské rodiny musely pohřbívat desítky tisíc už ne jenom profesionálních vojáků, ale docela obyčejných mladých odvedenců?)
Zkrátka: jak konstatoval pan Horák, všechny momentální odhady o dalším vývoji vojenské situace na Ukrajině jsou v tuto chvíli rovnice o velmi mnoha neznámých. Nelze vyloučit že Ukrajina podlehne současnému masivnímu náporu Ruska, a že bude nakonec nucena souhlasit s odstoupením Donbasu; ale stejně tak je možná i ta varianta, že Ukrajina získá nakonec tak velkou převahu nad agresorem, že bude schopná ho porazit vojensky. Pokud získá ze Západu především dostatečné množství dělostřeleckých a raketových systémů, bude moci Rusům oplatit tou samou mincí: zasypat ruské pozice natolik masivní dělostřeleckou palbou, že pak bude už snadnou věcí tyto pozice prorazit útočným (tankvoým) klínem. Dokázal bych si docela dobře představit, že takto Ukrajinci provedou první protiofenzivu na jihu, v oblasti Chersonu: to by mělo tu výhodu že by tím zároveň obklíčili nemalou část ruských vojenských sil, a v případě že by je ruská strana nestačila (či nemohla) včas evakuovat přes moře, a mohli by je vzít do zajetí.
V každém případě, při takovém vývoji situace na frontě by Ukrajinci měli naprosto jinou pozici pro případná vyjednávání; a pokud by se jim opravdu podařilo získat na frontě jasnou iniciativu, nelze nijak vyloučit, že by se zcela nově postavila (či obnovila) i otázka Krymu i dalších území Ruskem obsazených ještě před 24. únorem.
P.S. Ještě něco k té "totální porážce": ono by totiž naprosto uspokojivým výsledkem mohlo být i to, že by byl v Rusku nějakým interním pučem svržen Putin. Prostě proto že by buďto sovětská věrchuška (použiji teď termín navrhovaný panem Profantem), nebo sám ruský lid přece jenom došli k závěru, že Putin je pro ně samé neúnosnou přítěží. A pak by spolu s ním nechali zřejmě padnout i celou jeho agresivní zahraničněpolitickou doktrínu.
Jistě, není to příliš pravděpodobná alternativa; ale to zase platí jenom právě v tuto chvíli. Čím dále se konflikt potáhne, čím více budou působit západní sankce (a především, čím méně bude Západ kupovat ruské ropy a ruského plynu), tím více budou v samotném Rusku sílit hlasy, že takhle už to dál nepůjde, a že je nutno podniknout radikální kroky.
V každém případě ale v tuto chvíli pro závažná mírová jednání objektivně není prostor. Putin nebude ochoten odevzdat nejen dobytá území v Donbasu - ale ani ta na jižním pobřeží. A ukrajinské vedení zase za žádných okolností nemůže akceptovat tuto ztrátu téměř celého svého jižního pobřeží.
Prakticky s jistotou je v tuto chvíli tedy možno říci jediné: válka bude ještě pokračovat, přinejmenším ještě celou řadu měsíců. A čím více bude některá ze stran úspěšnější na bojišti, tím méně bude ochotná ke kompromisům. Tedy k mírovým jednáním. Jedině za těch okolností je možno očekávat takovéto mírové dohody, kdyby na frontě došlo k patové situaci; kdy by žádná ze stran neměla reálnou šanci docílit dalších územních zisků, a zároveň by obě strany byly trvajícími boji vyčerpávány nad limit svých možností.
Ke komentáři z 29.5. 18:16 bych chtěl poznamenat toto: Zdá se mi, že pan Pleva bere jako hotovou věc, že Rusku se jeho akce nezdařila. Obávám se, že může jít o nebezpečný sebeklam. Rusko je v tuto chvíli se svou agresí stále v plném rozmachu, mohutně útočí a Ukrajina se jen s největším vypětím sil a za ohromných materiálních a lidských obětí brání.
Ruští trollové po celém světě pilně pracují proti tomu, aby se Ukrajině dostalo větší vojenské pomoci, aby proti Rusku byly nasazeny skutečně účinné sankce, a aby rusko bylo uvrženo do téměř všeobecné mezinárodní izolace.
Putinův režim cítí reálnou šanci dovést svou akci do zdárného konce, kterým bude jakýkoliv územní zisk na úkor Ukrajiny a/nebo zachování statu quo v obchodech a politických vztazích Západu s Ruskem. Všechny výzvy k jednání v této situaci objektivně povzbuzují Rusko k vytrvání v této snaze a podporují je v jeho úsilí.
S panem Plevou tedy mohu souhlasit ohledně cílů, které by měl Západ sledovat, ale absolutně nemohu souhlasit s názorem, že by k tomu v nynější situaci mohlo jakkoliv přispět jednání s Ruskem. To naopak považuji za zcela kontraproduktivní a škodlivé.
Tady je ten zásadní problém, pane Profante, že tento pojem je skutečně velmi nespecifický. Ten způsob vládnutí, který označuje, se totiž může prakticky 1 : 1 hodit třeba i na vládu jihoamerických caudillů. Když se podíváme, co o této latinskoamerické formě vlády píše německá wikipedie, je až přímo fascinující, jak naprosto se její základní znaky shodují se současným ruským mocenským modelem: https://de.wikipedia.org/wiki/Caudillo
Samotné podmínky pro vznik "caudillismu" jsou tam vypočítány takto:
- ekonomická nestabilita
- nerovnoměrné rozdělení majetku
- všeobecná ekonomická nebo kulturní zaostalost
- tradice machismu, autoritářství nebo násilí
- militaristická tradice.
Bod za bodem, to jsou naprosto přesně ty rámcové podmínky, za kterých se svého času dostal v Rusku k moci Putin. A když se pak dále čte pasáž o základních charakteristikách tohoto způsobu vlády, pak je slovo "caudillo" kdykoli možno substituovat jménem "Putin"; způsob vládnutí sám je až do posledního detailu naprosto ten samý.
Jde o to, že - a právě to jsem svého času vytýkal P. Kužvartovi v jeho pokusu přijít na kloub fenoménu reálného socialismu - pojem "věrchuška" neoznačuje nic jiného, nežli autoritativní způsob vládnutí, s formálně demokratickými rysy, kde ale fakticky privilegovanou vrstvou je určitá (politická, ideologická, anebo i rodově spřízněná skupina respektive klika).
Podstatně hlouběji by mířil už takový Karel Marx, který by v dané souvislosti dost pravděpodobně hovořil o "bonapartismu". To sice ovšem také není nijak precizní vědecký termín; nicméně míří na skutečnost, že tento způsob vládnutí nastává tehdy, když "stará třída už nemůže (přímo) vládnout, a nová třída ještě vládnout nedokáže". V této společensky-dějinně-třídně patové situaci nastává chvíle schopných, agilních jedinců, kteří se - údajně v zájmu všeho lidu - propracují k moci, které užívají především ve vlastní prospěch. Předstírají třídní nadstranickost, ale fakticky vládnou ve prospěch buržoazie.
Když se podíváme na současné Rusko (ale i na Rusko sovětské), pak se dané poměry skutečně mohly docela dobře do této Marxovy definice vejít: třída buržoazie se - z těch či oněch příčin - ukázala být neschopnou či nemohoucí vládnout velkému Rusku; zatímco dolní lid (podle Marxe "proletariát", podle Aristotela "demokracie") ještě vládnout schopen není, především v důsledku přetrvávající zaostalosti a nezralosti občanské společnosti.
Vzniká tedy patová situace, spojená s nebezpečím destabilizace celého systému. Objektivní situace byla tedy přímo zralá pro nástup schopného jedince, rozhodného vůdce, který dokáže ovládnout, zkrotit jak samovládné choutky buržoazie, tak ale i svým charizmatem zpacifikovat lid, jeho potenciální anarchismus. A je nutno uznat: tohle všechno dokázal Putin. Až mu jeho moc nad samotným Ruskem přestala stačit, a rozhodl se zvýšit svou slávu vnější expanzí.
Ještě jednou tedy: ne že by pojmu "věrchuška" nebylo možno za určitých okolností smysluplně užívat. Ale je nutno si být vědom toho, že je to termín spíše jen ilustrační, popisný, který poukazuje na určité formy vládnutí, aniž by ale analyzoval jejich hlubší sociálně-systémové kořeny.
Pozoruhodně polemizujete sám se sebou.
O srovnání Hitlera a Putina jste začal psát vy. Ostatní jen reagovali. Pokud tedy panu Poláčkovi a mně děkujete za to, že jsme ukázali něco, co nebylo třeba ukazovat, působí to podivně.
V Bosně žádná válka neprobíhá, tudíž na ni nelze ani zapomínat. Je tam kruté a podivné příměří. Víme, že v něm kvasí určitý potenciál nových konfliktů a zároveň je to nejlepší příklad úspěšného vynucování míru -- ani Srećko Latal, ani účastníci různých konferencí nikdy nenavrhli nic, co by bylo lepší než tento nešťastný a protektorátem vynucený mír.
Možná uděláte líp, když se spíše, než abyste vykřikoval o nezapomínání, pojedete podívat tak dva týdny do Mostaru a na pár dní do Sarajeva -- není tam draho a je tam krásně, když Vás nestraší vzpomínky na dobu před válkou. Lidi si tam rádi a upřimně povídají. I o politice.
Od února 2022 na Ukrajině opravdu neprobíhá žádná proxy válka. Probíhá regulérní válka proti bezohlednému a krvavému agresorovi. Válka, která hrozí přerůst do války světové, protože ani my, ani baltské státy a Polsko, ani Turecko si nemůžeme s ohledem na nejvlastnější bezpečnostní zájmy dovolit nechat Ukrajinu padnout. A navíc se Putin spletl o jednoho amerického prezidenta -- z proxy války v Sýrii mohlo USA vycouvat, po Afghánistánu nemá Biden moc prostoru (z hlediska domácí, nikoli zahraniční politiky) pro cokoli jiného, než pro rozhodnou podporu Ukrajiny.
Zástupná je ta válka leda v tom, že u Charkova umírají ukrajinští kluci nikoli také za Prahu, ale také za pražské a vůbec české a středoevropské pohodlí. Nerad bych, abychom zase museli mít třistatisícovou armádu jako jsme mívali v mém mládí.
Ale jistě, všechny formy moderních režimů založených na populistickém vůdcovství patří do jedné rodiny a jsou si podobné. Nicméně ty režimy, na nichž se caudillismus tradičně vykládá, se vztahovaly k negramotným a pologramotným peonům (bezzemkům dřoucím na zemědělských velkostatcích) a vládly proti střední třídě, vesměs se slabou a nestabilní byrokratickou vrstvou.
V tom změnil komunismus v Rusku podmínky, Lenin mužíky jen nesnášel, Stalin proti nim už vedl vnitřní válku. Sovětská politická třída se opírala o města, dělníky a zkorumpovanou střední třídu a většinově povolnou inteligenci. Nová Rus se opírá o města a sice malou, ale aktivní městskou střední třídu, technickou inteligenci; teprve druhotně o mužíky. Věrchuška je slitek ekonomické moci a všemocné byrokracie, ostatně se --oproti caudillským režimům -- dodnes na Rusi bohatne zpravidla z vůle vládnoucích.
„Je nepředstavitelné, že by na tom Rusko mohlo být tak zle, že by se vzdalo úplně všeho.“ (zde míněno územních zisků na Ukrajině)
Pane Plevo, je pro mě opravdu těžko pochopitelné, jak by levicově smýšlející člověk jako Vy mohl schválit získání území cizího suverénního státu vojenskou agresí, rozumím-li Vám tedy správně.
„Problém je, že nacionalista nevidí nic než sebe a svůj národ.“
Aby to nakonec nebylo tak, že „nacionalista“ bude vlastně každý, kdo se bude chtít bránit ruské vojenské agresi. Pak by samozřejmě ten „boj proti nacionalismu“ určitý smysl měl :-)
Otevřeně říkám, že v takovém případě od nacionalismu osvobodit nechci. Čím se ale proboha bude teď nálepkovat, když nás Rusko chce osvobodit od „nacionalismu“ či dokonce od „nacismu“.
mě si urážejte, jak chcete, když na to máte žaludek...
Ale musím protestovat proti tomu, abyste urážel člověka, který si prožil peklo bosenské války a uprostřed něj se snažil dělat (mimořádně riskantní a zároveň potřebnou) novinářskou práci. (A pak pokrýval všechny možné další konflikty.)
To nebylo jako sedět v teple mnichovského pohodlíčka...
nevím, jestli jste schopen pochopit, že existuje větší a menší zlo. Uznáváte to, nebo ne?
Když už se urážíte za Srećka Latala, co si ho pořádně přečíst? Určitě tu pasáž, kde popisuje srbskou propagandu po prvním masakru na sarajevském tržišti. Technickými prostředky a formou manipulace jak vejce vejci podobnou ruské propagandě popírající válečné zločiny v Buči.
Ano, vadí mu, že ukrajinská válka je "proxy válka" Ruska a západních mocností. To byla bohužel každá občanská válka ve velmocensky rozděleném světě nejméně od Thúkydida. A ta ukrajinská válka začala jako občanská, zástupnou válku z ní udělal Putin udržováním zmraženého konfliktu na východě Ukrajiny. Přinejmenším dohody z Minsku ukazují, jak byly Evropa a USA v téhle záležitosti opatrní.
Ale to podstatné z Látalova rozhovoru -- Putinovu agresivní válku a válečné zločiny ruské armády nelze nijak ospravedlnit:
„Obzvláště pro lidi jako jsem já, kteří zažili válku z první ruky a přežili, není nic, co by invazi Ruska ospravedlnilo.“
Má strach, že se Rusko pokusí otevřít druhou frontu a možná by mohlo využít bosenskou Republiku Srbsku? Já taky, ona by ta druhá fronta sice rychle skončila, status příslušných vojenských sil pro Bosnu stále platí, ale otevřelo by to čtvrtstoletí staré a dodnes nezhojené, jen zklidněné rány.
Za reparace nemá smysl válčit, ta válka by stála víc.
Jsou dva vážnější problémy z hlediska uzavření míru
-- zavlečení ukrajinští občané a celý proces takzvaných filtrací; tady jde o tisíce lidí(spíše o řád nebo dva více, ale dnes má Ukrajina jen orientační údaje), které nemůže žádný stát jen tak hodit přes palubu;
-- individuální potrestání těch nejvážnějších válečných zločinů.
Vypadá to trochu jakoby někdo v Kremlu pochopil perverzně starou Kantovu devizu: „Ve válce budiž zapovězeno jednání, které by vylučovalo budoucí mír." (v idylickém 19. století uváděli právníci jako příklad pruské kácení ovocných sadů a vinic na okupovaném francouzském území v roce 1870) a řekl si: „Nechceš uzavřít mír? Páchej činy, které ho znemožní.“
Mýlil se, vždycky se najdou Martinové Plevové (první historicky dobře popsané výskyty představují Niccolo Machiavelli a Thomas Hobbes, později Ernest Renan, Pleva není vůbec ve špatné společnosti), kteří budou vysvětlovat, že míru je v nejhorším nutné obětovat spravedlnost i morálku. Ve jménu "menšího zla", kteroužto relaci v Plevově podání nechápe ani Jiří Nushart, ani já. A to se s Nushartem shodnu na máločem.
"A ta ukrajinská válka začala jako občanská"
Tento způsob vyjádření shledávám poněkud nešťastným. Zcela nevýstižným.
Věc pohledu. Pokud chci považovat revoluci proti Janukovičovi za projev ukrajinského občanského vzdoru - a tak ji v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím vidím --, pak se jednalo o občanskou válku. Včetně serparatismu východních oblastí.
Skutečnost, že jedna strana této války dostala ruskou logistickou, hospodářskou a vojenskou podporu a že za ní v Minsku vyjednalo Rusko proměnu porážky v poziční vítězství na tom příliš nemění. Ani ruská okupace Krymu, protože paradoxně ve válku nepřerostla.
Takže trvám na svém -- na Ukrajině probíhá od roku 2014 občanská válka, udržovaná a podněcovaná Moskvou, teprve v roce 2022 se tato válka změnila v agresivní útočnou válku vedenou ruským režimem.
Pane Profante, docela jsem čekal tu - Vámi vznesenou - námitku, že rozdíl mezi jihoamerickým caudillismem a sovětsko-ruskou věrchuškou tkví v tom, že jihoameričtí autoritáři a diktátoři svou moc mohli budovat na zádech víceméně naprosto nevzdělaného obecného lidu. Zatímco současná (a už sovětská) populace ovšem (většinově) alfabetizovaná je.
Jistě; takto to souhlasí. Nicméně - chci tvrdit, že současná většinová ruská populace stále ještě setrvává ve stavu toho, co by bylo možno nazvat "občanským analfabetismem".
Já jsem - musím přiznat - dříve v otázkách společensko-politického zřízení preferoval především pohled globálně-strukturální; ale v poslední době se čím dál tím více přikláním k náhledu, že stejně tak je nutno pozornost zaměřit i na samotný faktor lidský. Tedy v rovině obecné na otázku samotného člověka (respektive lidství), ale v konkrétní společensko-politické rovině na otázku základní občanské vyspělosti.
Skoro bych chtěl tvrdit, že se jedná o vývoj dosti podobný tomu, co měl Marx na mysli svou tézí o "růstu produkčních sil společnosti". Tento Marxův růst produkčních sil (který je ovšem fakticky materialistickým zrcadlovým obrazem Hegelova vývoje "světového ducha") s sebou nese všeobecný rozvoj jak produkčních vztahů, tak i obecně "společenského vědomí", jehož součástí je pak ovšem i samotná občanská zralost.
Na straně druhé je ovšem tento vývoj občanské společnosti, občanské zralosti nutno sledovat i v její relativní autonomii. (Ne tedy pouze v závislosti na vývoji "produkčních sil".) A faktem je, že ruská společnost (jak už jsem zmínil dříve) fakticky nikdy nedostala reálnou příležitost ke svému občanskému vyzrání. Průměrný současný Rus je prakticky stejně tak "autoritätshörig", poslušný autorit, jako onen jihoamerický peón. A to bez ohledu na formální školní vzdělání.
Proto si troufám opakovat ještě jednou: současná ruská společnost je občansky analfabetizovaná; a právě na tom celá putinovská klika může stavět svou moc. Tady není - domnívám se - rozhodující, jestli tato moc určité sociální vrstvy privileguje nad jinými; výzkumy veřejného mínění sdělují naprosto jasně, že tento systém moci se opírá o naprostou většinu celé ruské populace.
Nebo jinak řečeno: ať obyvatelé ruského venkova či ruského města, většina zůstává ohledně míry občanské vyspělosti stále ještě oním "mužikem", slepě poslušným své vrchnosti.
Když je tu srovnávána společenská role lidu ruského a jihoamerického, tak snad není od věci zmínit sázku argentinského režimu (zrovna před 40 lety) na obsazení Malvín.
Ano, je odůvodněné necenit občanskou společnost (nejen) ve srovnávaných dvou geopolitických oblastech, ani v době internetu, vysoko. Ještě podstatnější však je logika války. Jak může běžný příslušník národa, leckdy velký hokejový, resp. fotbalový fanoušek, asi smýšlet, potápí-li (lhostejno, že napadený) nepřítel jeho reprezentaci křižník Moskvu, resp. General Belgramo?
Děkuji všem za velmi hutnou debatu. Jak trefně poznamenal pan Kolařík, o míru na Ukrajině je možné především říci, že není. A samozřejmě dodat, že mír musí být cílem, i když se v tuto chvíli jeví jako nesmírně vzdálený.
Složitější je to s válkou. Přijde mi, že někteří pozorovatelé konfliktu žijí už teď v představě velké války s Ruskem - to je veškerá ta rétorika "Rusko musí být úplně poraženo, zcela zničeno, rozbito" atd. Taková válka se ovšem reálně nevede a jak to zatím vypadá, ani vést nebude. Připomíná mi to trochu slogan "válka proti teroru" po roce 2001.
Vede se "jen" ruské obsazení části jedné ze sousedních zemí, kterou považuje za své zázemí, předpolí, nárazníkové písmo či jak to kdo pojmenuje. Tak jako v roce 2008 v Gruzii, kdy výsledkem konfliktu bylo obsazení části území. Po řadu let nenásledoval širší konflikt, v roce 2014 se tentýž scénář opakoval na Ukrajině, nyní se "dokončuje".
Je možné, podle mě pravděpodobné, že výsledkem (nebo řekněme prozatímním výsledkem) této války bude prostě ruské obsazení východu Ukrajiny. Neochota NATO zapojit se do konfliktu i dodávat Ukrajině rakety schopné zasáhnout vzdálené ruské cíle tomu nasvědčuje. Domnívám se, že "za kulisami" se už jedná nebo přinejmenším uvažuje o nějakém kompromisním ukončení bojů.
Obávám se, že výsledkem zejména u části těch, kdo zastávají radikální proválečná stanoviska, bude velké zklamání, z čehož se může zrodit něco nepěkného. Přinejmenším oslabení soudržnosti EU, případně radikalizace a obecně proti-demokratické naladění (tak jako po Mnichovu v české společnosti).
Označení "velká válka" v opozici vůči té ukrajinské nepovažuji za šťastné. Jakoby ta stávající byla "malá válka". Obávám se, že počtem bojujících a hlavně padlých, rozsahem válečných škod a zvláště množstvím nasazené techniky je ukrajinská válka největší válka v Evropě po roce 1945 (a to, bohužel, zdaleka neskončila).
Polemiky s myšlenkou tažení na Moskvu čtu dost často, za to nějak nenacházím jediného relevantního aktéra konfliktu, který by o podobném šíleném cíli války uvažoval.
A bývají ty polemiky vždy předehrou k tomu, jak bude nutné uzavřít mír, který poskytne Rusku alespoň stav před únorem 2022. Ony se na pozadí té velké absurdity (tažení na metropoli velmoci disponující masivním strategickým jaderným arzenálem) ztrácí takové ty malé detaily -- jako neudržitelnost stavu z počátku roku 2022 a fakt, že bychom chudé a válkou zbídačené Ukrajině ukládali povinnost vydržovat masivní armádu na vojenské hranici.
Alternativa buď "velká válka", nebo neudržitelný mír s filtracemi, internačními tábory a vyháněním, tu a tam s kolaterární ztrátou na civilistech, které se nesmí říkat vražda (protože to by bylo válečné štvaní a jde přece o mír posvěcený bezpečnostní smlouvou velmocí) na východním území -- misí být kritizována jako falešná a je třeba trvat na dosažení udržitelného míru.
Určitě nebudu zklamán, pokud se nepovede velká válka, naopak. Budu ovšem zklamán, pokud bude NATO nutit Ukrajinu k uzavření míru dříve, než k tomu budou ochotni sami Ukrajinci.
Většina diskutujících se zde shodla na tom, že dokud Rusko okupuje jakoukoliv část ukrajinského území, jakékoliv oslabení podpory Ukrajiny a jakékoliv ústupky Rusku budou prohrou Západu, povzbuzením Ruska k dalším výbojům, a celkovou katastrofou pro jakoukoliv rozumnější perspektivu mezinárodních vztahů na velmi dlouhou dobu dopředu.
Dokonce i pan Poláček ale ve svém komentáři k později uveřejněnému článku
uvažuje o tom, že by sankce proti Rusku mohly v případě stažení Ruska ze všech obsazených území skončit.
Obávám se, že i toto uvažování může být nebezpečnou pastí, a že k dosažení skutečného míru bude muset "studená válka" s maximální izolací Ruska trvat tak dlouho, dokud Rusko bude vojenskou hrozbou svému okolí. A to bude, bohužel, tak dlouho, dokud bude v Rusku převládat imperiální myšlení, nebo dokud bude Rusko vlastnit obrovskou konvenční armádu a/nebo jaderné zbraně - tedy patrně velmi dlouho.
Myslím, že bychom se i v tomto ohledu měli zbavit posledních zbytků naivity a více naslouchat samotným Rusům, myslím těm jasnozřivým jako je Gari Kasparov. Ti v této extrémní nesmlouvavosti a vytrvalosti vidí jedinou cestu, jak svou zemi z jejího po staletí pěstovaného deprivantství časem vyprostit.
Myslím, že pokud jde o sankce a jejich dopad na Rusko, máme tak trochu zkreslenou perspektivu. sankce, jak už je teď dost zjevné, nejsou a nebudou přijaty všemi. Už teď má Rusko příležitosti je obcházet a jak bude přibývat čas a únava a opotřebování, bude skulin přibývat.
Zkrátka a dobře se nedomnívám, že důsledkem sankcí a izolace Ruska (tj. izolace ze strany Západu, ne globální, ta se neděje ani teď) nebude nějaké naprosté zničení Ruska. To je podle mne iluze.
Jaké tedy bude Rusko za 10, 15, 20, 30 let? Zřejmě podobné jako nyní, ještě více nacionalistické a uzavřené do sebe, ještě méně liberální, ale rozhodně tu bude a bude silné přinejmenším vojensky. Představovat si, že sankcemi Rusko "vyhladovíme" do té míry, že nebude mít na zbraně a armádu, je podle mého velice naivní představa.
Gari Kasparov ani pan Kolařík nechtějí Rusko zničit, nevím, proč tady každou chvíli někdo s tímhle straší.
Oba ve skutečnosti říkají jenom to, že je nezbytné maximálně omezit schopnost Ruska vést další a další války, vyhrožovat a vydírat.
Maximální omezení dostupnosti pokročilejších technologií přímými sankcemi musí jít ruku v ruce s maximálním omezením dostupnosti finančních prostředků pro jejich pokoutný nákup. Jen ať si Rusko buduje svůj vlastní platební systém - uvidíme, koho kromě něj bude zajímat.
Myslím si, že tohle všechno bude časem skutečně působit.
Spoustu sovětských technologií totiž nevymysleli Rusové, nýbrž příslušníci všech možných jiných národností, které Sovětský svaz držel ve svých hranicích. Ti jsou dnes pryč, stejně jako nejchytřejší Rusové typu Kasparova. A totální odpornost žití v této zemi nakonec zřejmě způsobí i to, že přestane platit "nas mnogo". Nesnažme se prosím tento nezbytný očistný proces brzdit.
Ano, o míru se dá mluvit vždy.
Ale uzavřít ho je nesmírně těžké a nejde to kdykoliv, jen v nevelkých a řídkých oknech příležitostí. Žádné takové momentálně na Ukrajině nehrozí.
Navíc takový mír, kdy agresor vojensky okupuje a zabere území sousedního státu ....... ??? Kdo by něco takového mohl mezinárodně garantovat?
O ústupcích Putinovi jasně a úderně Snyder zde:
https://blisty.cz/art/108457-posetilost-hledani-unikove-cesty-pro-putina.html
---------------------------------
Pokud jde o samotný boj, šance Ukrajinců na vyhnání Rusů jsou dobré. Tedy pokud Západ neselže a nepřestane dodávat zbraně.
Válka se totiž proměnila na klasický těžký pozemní bojový střet, kde je důležitá artilerie a hlavně - pěchota!!! V tomhle typu války je pěchota nejzatíženější, má největší ztráty .......... a rozhoduje.
A zatímco ruská pěchota je na tom bídně a pravděpodobně už není kde brát, ukrajinská lehká pěchota, pohyblivá, koordinovaná, informovaná, vybavená kulomety a raketami země-země a země-vzduch, přivádí Rusy k šílenství. Jestli bude mít Ukrajina dobrá dalekonosná děla, aby mohla zpoza čáry ruského dostřelu, krytá raketami země-vzduch, ničit ruskou artilerii a zásobovací trasy, a k tomu pozemní "čističe", do konce roku je po všem...
Pak bude čas na mír.
------------------------------
Česko si zatím vede dobře, až na jedinou věc --- "dostaneme" a budeme kupovat tanky.
Tanky!!!
A není to jen vina karikatury Černochové. Copak se politici pomátli? K čemu nám budou??? Jestli má česká armáda dvě důležité funkce, spojeneckou expediční a domobraneckou, k ani jedné z nich nejsou tanky zapotřebí...
Souhlas z devadesáti pěti procent.
Rusko, bohužel, má i bez použití jaderných zbraní dost prostředků, aby změnilo pravidla války. Např. balistické střely, letecké svazy. O tak banální záležitosti jako je všeobecná mobilizace ani nemluvě.
Tvrdě řečeno, tomu Vašemu z hlediska válečného výsledku optimistickému výhledu (brutálně krvavému, ale jiná možnost se nenabízí), chybí ke spolehlivosti jedna věc -- jasná linie, po jejímž překročení podpoří NATO Ukrajinu přímo.
Vím, budou tu tací, kteří zopakují mantru o nezahánění Ruska do kouta apod. Jenomže nikoli Rusko, ale Putin už v koutě je. Buď uzavře vítězný mír, nebo se jeho pozice otřese v základech. Nevěřím ani pak na okamžitý pád, ale dlouhodobě by ta prohra reparovat nešla. A mocichtivý dědci si vždycky myslí, že tu budou věčně -- nejen ti v Rusku.
Mobilizace Rusku nepomůže, pane Profante.
U pěchoty jako u žádné jiné části armády je důležitá motivace, ze které plyne vůle k boji. Vůle, která rozhoduje války.
A zde jsou Ukrajinci v jasné a neodejmutelné výhodě.
Ruský narativ je "Ukrajinci jsou naši bratři a milujeme je. A protože je milujeme, musíme je zabíjet, mučit a znásilňovat, musíme jim ničit všechno. Protože oni nás milovat přestali. Jsou to fašisti." Tahle typicky ruská pravda možná neurazí, když nic nehrozí. Ale když začne jít o život?
Motivace Ukrajinců je z úplně jiného těsta...
V kontaktním boji prostě platí jiná pravidla než jen prosté počty -- my máme 800 tis. vojáků, vy dvě stě, my vyhrajem -- jak třeba popisuje pan profesor zde:
http://casopisargument.cz/?p=43105
Že ovšem Putin použije ještě ničivější zbraně a udělá něco strašlivého, co překoná i dosavadní jatka, toho se ovšem také velmi bojím.
Kéž byste měl s tou mobilizací pravdu. Ale ono to ve většině moderních válek platilo prvních pár měsíců, pak prostě masa převážila odhodlání. Počínaje búrskou válkou.
Pravda, pravda, při dostatečném počtu čepic s nimi lze někoho utlouct...
Na druhou stranu mobilizace by byla pro Rusko mnohem větší problém, než západní sankce. Nedivím se, že o ní Putin zatím neuvažuje.
I když přechod od "válka je nemyslitelná" k "válka je nevyhnutelná" trval v současném Rusku pár dní, jak píše Snyder, takže těžko říct.
Na místě je omluva "karikatuře Černochové", ty tanky nejdou jen za ní, máme těžkou brigádu ve smlouvách s NATO.
To nic nemění na tom, že jsou tanky přežilá technika, která patří do muzea. Válka na Ukrajině to ukazuje jasně. Pěchotní a bezpilotní zbraňové systémy se tak vylepšily, že tanky nemají šanci. Stačí si představit, co by se stalo, kdyby třeba Rusové tanky napadli Švédsko. Nedojeli by ani do prvního většího města. Švédové by je sešrotovali i s posádkama do 30km od hranic...
Takže nic. Čekat změnu smluv NATO, iniciovanou třeba českými generály, asi nemá cenu.
Tak holt budeme mít tanky za bambilión, místo potřebnějších věcí.
Vzhledem k nedostatečné vojenské kvalifikaci pocházející ještě z výcviku na vojenské katedře Univerzity Karlovy (mj. pod proslulým majorem, později podplukovníkem Brabcem) a pak krátké základní služby těsně po převratu neumím posoudit, jestli tanky ještě dnes nějakou roli ve vedení války mají (nebo mohou mít), případně jakou.
Doufám, že nový náčelník generálního štábu Řehka, kterého všichni chválí, bude umět politikům říci, co naše armáda potřebuje.
Starosti mi dělá spíš ta politika - na jednu stranu snad docela slušně podporujeme Ukrajinu zbraněmi, na druhou stranu projevujeme velkou neochotu a/nebo neschopnost vyvázat se ze závislosti na ruských surovinách. Jsem přesvědčen, že by to šlo mnohem rychleji, než vláda tvrdí.
Obávám se, že je naše vláda daleko víc ve vleku byznysu a jeho lobbistů, než je kdokoliv ochoten přiznat, a obávám se, že ten byznys je provázán s Ruskem daleko víc, než je kdokoliv ochoten přiznat.
za rozumná slova a postoje.
dlouho jsem vás všelijak šetřil a omlouval, zřejmě s ohledem na váš věk a úctyhodné vzdělání.
Ale moje trpělivost definitivně skončila. Tvrdíte o mně zřejmé a naprosté nepravdy. Nechci mír za každou cenu a nechci obětovat Ukrajinu ani morálku a právo. Vaše přirovnání k Machiavellimu si laskavě nechte.
Jste zkrátka lhář.
Mám odhalení měsíce: Nevětším kremlobotem a opravdovým agentem Putina je jistý pan K., neboť zde napsal: Ano, souhlasím s vámi, že je "pravděpodobné, že výsledkem (nebo řekněme prozatímním výsledkem) této války bude prostě ruské obsazení východu Ukrajiny."
Rusko pak chce pan K. porazit jen "věčnými sankcemi" (pan Outrata ho z jeho dětinskosti záhy vyvedl), ale je jasné, že je to jen chabě maskovaný proruský postoj. Protože kapitalisté budou samozřejmě chtít s Ruskem kšeftovat, to je jasné a dvacet, ba ani deset let takový půst nevydrží. Chtít Rusko porazit jen věčnými sankcemi znamená nechtít je ve skutečnosti porazit vůbec... Velmi chytrý prokremelský postoj...
Ostatně západní kapitalistické firmy přece stvořily i dalšího Leviathana, Čínu, když tam čtyřicet let vytrvale přesouvají (outsourcují) výrobu a následně i služby... Nevím, čemu se pan K. diví. Vždyť je to jako s Čapkovými Mloky: "všechny banky, všechny továrny, všechny státy..."
Jenže ouha, nemluvíme jako komunisti? Nejsme vlastně všichni soudruzi? Soudruh Čapek, soudruh papež František... Abychom se z toho nepomátli...
Ona je to maličkost, ale já nepsal o machiavellismu, ale Machiavellim. Tedy o jednom z největších politických myslitelů novověké historie.
Mimochodem, jeho odůvodnění, proč vládce musí být připraven pro vytvoření trvalého míru obětovat svou čest, nejbližší přátele a uvrhnout svou duši do věčného zatracení -- o vlastním životě nemluvě, to je menší ztráta -- je dodnes strhující a aktuální. Smutné, pokud Vás uráží srovnání s géniem (totéž platí o Hobbesovi a Renanovi).
Potíž je, že násilím vynucený mír může být "menším zlem" jenom tehdy, když má vynucovatel (tak jako Cesare Borgia u Machiavelliho) účinný zájem na vytvoření míru trvalého -- i tak je to zatraceně těžké, už tu byla řeč o Bosně, kde Evropa opravdu jako protektor dělá v tom nejlepším smyslu, co může a ono to téměř nestačí. A zkušenosti ze separatistického, Ruskem ovládaného východního pohraničí Ukrajiny od roku 2014 přinejmenším varují před očekáváním takové snahy o trvalý mír ze strany ruského okupanta. Hůř už v poslední době selhávalo jen vynucování míru v Iráku.
Pane Kolaříku, já vás nechci nějak rozčilovat, ale podle níže uvedeného odkazu je potravinová soběstačnost Ruska v některých případech tak vysoká, že musí část potravin vyvážet, aby se jim nezhroutil domácí trh.
Pokud Rusku nějak výrazně neklesnou příjmy z exportu nerostných surovin (jestli si je nekoupí Západ, tak Východ, v menším, ale pravděpodobně stále dostatečném množství) tak bude mít vždy dost prostředku na udržbu zemědělského zařízení. Rusko prý dominuje i co se týče světové produkce hnojiv, která je energeticky náročná (dál to nemusím rozvádět, že). Podle článku pana Jedličky na DR se dokonce zdá, že nějaké ty nerostné suroviny na Ukrajině Rusku i přibudou.
HDP na hlavu ( i výkonnost ekonomiky ve všech ohledech) Ruska je mnohonásobně větší než Severní Korey ( a pokud jsem se dobře díval, tak i cca dvakrát tak větší než Ukrajiny). Aby se Rusko dostalo na úroveň Korey (a trpět hlady), muselo by zaznamenat bezprecedentní, neuvěřitelný propad.
I kdyby došlo na nejhorší, tak i když si to dnes asi nedokáží mnozí představit, tak i bez ABS v automobilech, nejnovějšího mobilního telefonu v kapse či seriálu z produkce Netflixu (HBO) a mnoha jiného se dá vést dlouhý a krásný život.
A co se stane až jednou odejde Putin? No, podle mě přijde někdo podobný. A pak zas. Prostě někdo, kdo bude hájit zájmy ruského národa a ne Západu, který si chce Rusko rozebrat. Ostatně už Jelcin nechal rozehnat ruský parlament, vedl krvavou válku v Čečensku nebo se velmi bránil rozšíření NATO na východ. A na rozdíl od Putina se často nacházel v takovém stavu, že před ním zřejmě museli schovávat i jaderný kufřík. To ovšem tenkrát Západu nevadilo, že....
Konec konců přátelé, jak už jsem tu jistě psal, nemějte o Rusko obavy, vždyť je tam kapitalismus! Vykořisťují tam chudé, kterým podle mnoha statistik zkracují život, pokud je někdy rovnou nezabíjejí, stejně tak, jako v některých státech západní či hlavně střední a východní Evropy či USA. Tak se nehádejte :-)
Ale uznávám, že to není fér, zatímco Západ se vypracoval poctivým vykořisťováním, likvidací a okrádáním chudých svých a v ostatní části světa, tak k Rusku stačí k udržení o něco menšího blahobytu ty jeho nerostné suroviny :-)
( i když od cca 89 vykořisťuje samo také)
Účinek sankcí teprve začne nabíhat, pokud vím, od začátku se říká, že se začnou projevovat až koncem léta... takže tady je na hodnocení brzy.
Ale nebude to taková idylka, pane Krupičko. Střízlivější pohled třeba
A je sice pravda, že spousta asijských a afrických států se k protiruskému tažení odmíta přidat, nicméně váha Západu je mnohem větší a bude stačit, doufejme.
Protože Rusko na Ukrajině pořád a bez přestávky útočí a přešlo na způsob válčení, který se dá charakterizovat dvěma slovy: plošná destrukce.
Je to katastrofa.
" ...soudruzi kremloboti si odmítají připustit skutečný stav věci v té jejich "zemi, kde zítra znamená již včera", a ke které coby sídlu Kominterny budou cítit loajalitu, ať se děje co se děje..."
Nevím jestli to mělo být cílem, pane Kolaříku, ale musím, a tentokrát bez jakékoli ironie, uznat, že to co píšete je alespoň vtipné a břitké, když už ne vůbec pravdivé.
Ano pane Morbicere, je to katastrofa, Rusko na tom má svůj podíl a bude po zásluze zaostávat, ale masově hladovět, jak to předpovídá, pokud ho dobře chápu, pan Kolařík, nikoli, hádám zase já. Čest!
Mluví tam už teď rusky (Donbas), výnosy z daní potečou do Ruska, zisky z prodeje a zpracování nerostných surovin atd. rovněž, ale říkat tomu můžete Ukrajina. Inu proč ne, pane Kolaříku.
Když si to video pustím pomalejší rychlostí a hodím si tam automatické titulky, tak tomu celkem rozumím, Pájo. Ty kecy o nedostatku zeleniny ve stravě Rusů, neschopné generaci lidí kolem Putina, supersonické střele, neschopné ruské armádě atd. mě nudily a přišly mi poněkud irelevantní. Ano, občas se tam vyskytlo něco zajímavého, jako velká závislost Číny na dovozu potravin, to jsem nevěděl...