V souvislosti s probíhající válkou na Ukrajině se stále častěji setkáváme s vyjádřeními politiků i běžných lidí typu: „Jak se něco takového může v 21. století stát?“ Zděšení a nevěřícná fascinace často pramení v naivních představách o „poučení z minulosti“.

Všichni jsme se ve škole učili, že dějiny nám slouží k tomu, abychom se poučili z minulosti. Pamatujeme přece druhou světovou válku a další. Poučili jsme se z chyb našich předků, nastavili jsme jiná pravidla, a válečné hrůzy by se tak už neměly opakovat.

Nabourání iluze kultivovaného a poučeného lidstva se zdá být pro některé nepříjemným vystřízlivěním, jež je často doprovozeno i pocity stresu a úzkosti. Pozadí tohoto vpravdě falešného očekávání dokáže osvětlit pohled prizmatem delší časové perspektivy.

Dvacáté první století přineslo radikální a bezprecedentní proměny v řadě různých oblastí spojených s digitální a technologickou sférou. Mnozí mluví o neustále akcelerujícím exponenciálně rostoucím vývoji, který umožnil globální planetární společnost okamžité sdílení informací, spolupráci a propojování lidí z celého světa během několika sekund. Vážně se mluví o napojení lidské mysli na počítače, umělé superinteligenci, zastavení stárnutí a kolonizaci vesmíru.

Logika 19. století

Na straně druhé však vidíme, že v politické oblasti panuje ve své podstatě zastaralé anachronické uspořádání 19. století. Planeta je rozdělena na tzv. „národní státy“, které jsou řízeny místními politickými elitami, jež jsou k usurpování moci legitimizovány různými (v některých případech demokratickými) mechanismy.

Přestože koncept „národa či národního státu“ je humanitními vědami popisován jako konstruovaný ideologický projekt a v podmínkách současných planetárních krizí (např. té klimatické) ční jako kamenná destička vedle smartphonu, pořád je naprosto nezpochybnitelnou a samozřejmou součástí naší každodenní planetární reality.

Prezident onoho státu se jmenuje tak a tak a vlajkou tamtoho státu je toto. Tady je imaginární čára, která zasahuje zemské jádro a protíná atmosféru. Říkáme jí hranice. Když ji překročíme bez vhodné papírové destičky jménem pas, budeme mít vážné problémy. Jeden národní stát bojuje s jiným národním státem, protože chce onu „imaginární čáru“ překreslit.

Limity konceptu samostatných národních států byly reflektovány po katastrofách první a druhé světové války. Snahou tehdy bylo vytvořit takový mezinárodní systém, který by opakování válečných hrůz zastavil. Je samozřejmě otázkou, nakolik při vzniku poválečné Evropské unie hrály roli vznešené federalistické ideje trvalého míru a nakolik se jednalo o čistě ekonomickou záležitost, nicméně jedním z nesporných výsledků je, že členské státy mezi sebou neválčí.

Limity OSN

Podobný proces na celosvětové úrovni, uskutečněný snahou o vytvoření systému mezinárodních institucí pod hlavičkou OSN, však z různých důvodů skončil spíše fiaskem. Války pokračovaly. Bezmoc organizace opentlené mírovou symbolikou kulminovala tragédií v Srebrenici, kde takzvané modré přilby nezabránily genocidě. Za frašku pak lze označit páteční hlasování Rady bezpečnosti, v němž ruský agresor „překvapivě“ použil svého právo veta.

Možná ještě silnějším důkazem limitů OSN by bylo, kdyby Rusko rezoluci ironicky schválilo, protože by jí stejně nemohlo být nijak reálně ohroženo.

Dokud bude náš mezinárodní politický systém založený na dominanci konceptu národních států vytvářejících nejrůznější vojenské bloky, jsou další a další války velice pravděpodobné.

Může dnešní šok z návratu války do Evropy vést k přehodnocení současného nevyhovujícího statu quo? Nemůže naléhavá reflexe toho, že jeden diktátor může reálně vyhladit život na Zemi, přispět k tomu, že na svou společnou politickou správu a na fungování a distribuci politické moci nahlédneme nově?

Nabízí se například přehodnocení a posílení role mezinárodních institucí a také jejich skutečná demokratizace. Je možné přemýšlet o vytvoření opravdu funkční planetární správy, která bude zohledňovat regionální potřeby a aspekty, ale zároveň bude garantovat globální spravedlnost a dodržování lidských práv.

Vytvoření takového systému navzájem se korigujících demokratických a expertních globálních institucí, planetárního online veřejného prostoru, který by umožňoval reálnou demokratickou participaci, společné sdílení databází veškerého vědeckého poznání či planetárních veřejnoprávních médií může být pro někoho směšnou utopickou ambicí.

Tváří v tvář možnosti vypuknutí dalších a dalších válek v situaci hrozící globální klimatické katastrofy se to však může jevit jako sebezáchovná, střízlivá a ryze pragmatická poznaná nutnost.

Pokud se necháme „válečnou logikou přežití“ strhnout k redukci na kmenovou mentalitu, aniž bychom kriticky přehodnotili politické podmínky, jimiž jsou války nejen v 21. století obecně umožňovány, může být vzdorování prohlubujícím se planetárním krizím v budoucnosti nesmírně obtížné.