Papež František nás svými výroky o válce na Ukrajině pobízí k přemýšlení
Filip OutrataVýroky papeže Františka o válce na Ukrajině přitahují pozornost a vyvolávají kritiku. Někdy jsou však podávány zkresleně, zjednodušeně, bez pochopení pro to, na čem mu skutečně záleží.
V rozhovoru pro jezuitský dvouměsíčník La Civiltà Cattolica papež František rozvedl své úvahy o válce na Ukrajině. Článek je vlastně zachycením papežova setkání s řediteli deseti evropských jezuitských periodik, které se konalo již 19. května.
Rozhovor se zdaleka netýkal jen války na Ukrajině. Řeč byla také o reformě církve, spiritualitě jezuitského řádu, zejména jeho někdejšího generálního představeného Pedra Arrupeho, možnostech evangelizace v dnešní Evropě, zejména v Německu, o víře dnešních mladých lidí. Situace na Ukrajině ale přesto byla ústředním tématem.
Papeži Františkovi leží na srdci, aby se nikdy neztrácel lidský rozměr, lidská tvář války. Tato lidská tvář, lidské drama odehrávající se v zákopech, rozstřílených domech ukrajinských měst, stejně jako v bojích, jako byly ty na plážích v Normandii nebo v italském Anziu za druhé světové války, je tím nejdůležitějším.
Ale, jak pokračoval, to není to jediné, co je třeba brát v úvahu. Je také nezbytné uvažovat o hlubších příčinách válečných konfliktů. A tady už nastupuje onen směr Františkových úvah, který se už dříve stal terčem ostré kritiky.
Už na začátku května v rozhovoru pro deník Corriere della Sera papež použil obrat o NATO štěkajícím u bran Ruska — ještě bez uvedení zdroje — a naznačil, že válka mohla být do jisté míry vyprovokovaná. Anebo přinejmenším, že se jí nepodařilo zabránit.
Štěkání na dvorku velmoci
Na setkání se zástupci evropských jezuitských periodik papež své myšlenky rozvedl a také odhalil, odkud pochází jeho kritizované přirovnání. Několik měsíců před vypuknutím války, vzpomíná papež, se setkal s jednou nejmenovanou hlavou státu. Tento státník, podle Františkových slov velmi moudrý a uvážlivý člověk, který obvykle šetří slovy, vyjádřil obavy z brzkého vypuknutí konfliktu.
Konkrétně ho znepokojovalo počínání NATO ve vztahu k Ukrajině: „Štěkají u vrat Ruska. Neuvědomují si, že Rusko je imperiální mocnost a nedovolí cizí síle takto se k sobě přiblížit.“
Neznáme přesně bližší podrobnosti o tomto setkání, ale velmi pravděpodobně nebylo vedeno v rovině chladných geopolitických úvah, v nichž figurují velmoci a jejich zájmy jako jakési neosobní síly, ale neslo se v duchu živých obav z blízké a akutně hrozící války. Vlastně další z mnoha válek, protože jak František velmi zdůrazňuje, válčí se a zabíjí se nejen na Ukrajině, ale bez valné pozornosti Evropanů také v několika afrických zemích — v Nigérii či v Kongu, ale i na řadě dalších míst světa, například v Jemenu.
Specifická perspektiva a historická zkušenost v České republice a dalších zemích někdejší sovětské sféry vlivu ztěžuje vidět v geopolitických úvahách zohledňujících pozici imperiální velmoci typu Ruska a jeho zájmy cokoli jiného než morálně závadné ustupování ruské agresi. To je ovšem trochu nepochopení, protože velmocenské zájmy a ideologie, která je podpírá, jsou žel součástí reality, byť takovou, která se nám naprosto oprávněně nelíbí.
Těžko se ale můžeme tvářit, že něco takového neexistuje. Františkovi jde zřejmě právě o toto: nezavírat oči před nepříjemnými stránkami reality. Právě proto dává slovo nejmenovanému politikovi a jeho obavám. Sám tyto obavy sdílí a považoval by za nepoctivé o nich nemluvit.
Svou roli může hrát i jeho původ, z perspektivy obyvatele Latinské Ameriky, „zadního dvorku“ Spojených států, má zkušenost s tím, když si velmoc různými nepěknými způsoby zjednává pořádek ve svém bezprostředním okolí. Papež v rozhovoru odsuzuje brutalitu ruských žoldáků v bojích na Ukrajině, dovede také najít velmi pochvalná slova pro odvahu Ukrajinců bránit sebe a svou zemi, opakovaně se obdivně vyjadřuje o ukrajinském hrdinství.
Nedokáže ale zamlčet obavu, že v tomto konfliktu jsou hrdinští Ukrajinci těmi, kdo jsou odsouzeni vykrvácet ve hře globálních zájmů. Mezi ně kromě těch velmocenských patří i zájmy výrobců zbraní a obchodníků se zbraněmi.
Podobný názor, totiž že Ukrajina a Ukrajinci se stali obětí nezodpovědné hry Západu, který přislíbil — na summitu v Bukurešti v dubnu 2008 — Ukrajině společně s Gruzií členství v NATO se záměrem vytvořit z Ukrajiny jakýsi nárazník proti Rusku, tím vyprovokoval Rusko k vojenskému zásahu, přičemž zároveň věděl, že do války s Ruskem na pomoc Ukrajině přímo nevstoupí, dlouhodobě zastává známý americký politolog, profesor univerzity v Chicagu z kissingerovské školy John Mearsheimer. I on se stal za své názory terčem kritiky.
Když se ale na Mearsheimerovy názory podíváme pozorněji, neobjevíme lhostejnost k utrpení Ukrajinců ani nadbíhání Putinovi, ale velmi realistický pohled, který je naopak paradoxně veden starostí o osud Ukrajiny. Pozoruhodné například je, že Mearsheimer byl podle svých vlastních slov na začátku 90. let jediný, kdo varoval před tím, aby se čerstvě samostatná Ukrajina vzdala jaderných zbraní — právě proto, že by byly nejúčinnější ochranou proti případným agresivním choutkám svého ruského souseda.
Realistický pohled, který bere v úvahu imperiální povahu určité velmoci a to, že se bude chovat určitým způsobem, aby zajistila to, co považuje za své zájmy a za ohrožení pro sebe, sám o sobě ještě není přistoupením na tyto velmocenské či imperiální nároky, není souhlasem s nimi. Jak se domnívá papež František a jak dokazuje na příkladu nejmenovaného světového státníka, vědět o této stránce skutečnosti, nepodceňovat ji, patří k prozíravosti a zodpovědnosti politika.
Je samozřejmě rozdíl mezi pozicí politologa, jehož úkolem je co nejkomplexnější a nejpoctivější analýza politické situace a všech jejích příčin, a politika, který musí v dané situaci učinit to nejlepší možné rozhodnutí. A ještě jiná je pozice představitele církve, který je, ať chce či nechce, v postavení v něčem blízkém politiku či diplomatovi, ale jeho vlastní úkol je jiný. Měl by umět pravdivě pojmenovat skutečnost, nerezignovat na rozlišení mravních hodnot, zajímat se o všechny lidi v jejich nouzi a bídě a dokázat je oslovit slovy naděje.
O tom, jaká je a není role představitele církve, vede František diskusi s moskevským patriarchou Kirillem. Dále v článku pro La Civiltà Cattolica mluví o svém rozhovoru s patriarchou, v němž mu hlava ruské pravoslavné církve na úvod přečetla prohlášení obsahující důvody pro ospravedlnění války.
„Bratře, my nejsme státní kněží, ale duchovní pastýři svého lidu,“ reagoval na to papež. Patriarcha Kirill nesl slova o tom, že by neměl být „Putinovým ministrantem“ reagoval nelibě, dialog mezi oběma hlavami církví to však neukončilo.
Papež se měl s patriarchou sejít 14. června v Jeruzalémě, ale jejich setkání bylo zrušeno, protože by mohlo být špatně vykládáno. Dialogu s patriarchou Kirillem se ale František nevzdává a chce se s ním sejít v září na mezináboženském setkání v Kazachstánu, přičemž doufá, že s ním bude moci hovořit právě jako s duchovním pastýřem.
Pro někoho už je sama ochota mluvit s někým jako je patriarcha Kirill — či analogicky prezident Putin — neomluvitelnou naivitou nebo dokonce projevem zrady. Pro papeže je však snaha o dialog, o dorozumění nutností.
Třetí světová válka už probíhá, ale po kouskách
Jedním z nejprovokativnějších míst celého rozhovoru v La Civiltà Cattolica je Františkovo tvrzení, že ani válka na Ukrajině není černobílá. Tak zněly některé titulky článků obsahujících stručný výtah z rozhovoru. Ve skutečnosti slova o tom, že konflikt není černobílý, papež přímo nepoužil.
Varoval nicméně před tím, aby byla válka podávána jako pohádka o Červené Karkulce, ve které vystupuje hodná Karkulka jako oběť a zlý vlk jako agresor. Opět je ale potřeba podívat se na kontext, v němž toto přirovnání zaznělo. Nejde o to, že by v konfliktu neexistovalo dobro a zlo nebo že by si obě strany byly rovné co do viny.
Pohádka ale neukazuje příčiny toho, co se děje. Její jasné rozdělení dobré a zlé role má význam pro morální poučení, ale neposkytuje dostatečné pochopení skutečnosti.
Proto na otázku, jak by měla jezuitská — a jakákoli jiná — periodika psát o tom, co se na Ukrajině děje, zaznívá právě tato odpověď: ne tak jednoduše jako v pohádce. Nepředstavovat dobro a zlo jako ryzí, abstraktní póly, ale dostat se do podstaty, k hlubším příčinám. To neznamená, lze k tomu dodat, rezignovat na kategorie, jako je spravedlnost, bezpráví, dobro a zlo.
Na Františkově rozhovoru je asi nejinspirativnější jeho myšlenka, že třetí světová válka nezačala ruskou agresí na Ukrajinu, jak dnes někteří tvrdí, ale ve skutečnosti už se děje, probíhá jaksi po kouskách, na mnoha místech a v mnoha zemích. Svět je ve válce, říká papež, jen se to děje pro mnohé nepozorovaně, kdežto pro jiné až příliš reálně.
Tak jako jsou dnes mnozí především v České republice a zemích střední a východní Evropy pohoršeni papežovým „relativismem“ v pohledu na válku na Ukrajině, jsou zase mnozí ve „třetím světě“ pohoršeni tím, jak odpor proti této válce v západní, bohaté části světa plynule navázal na lhostejnost a nezájem o války, které stále probíhají u nich.
Obojí pohoršení přitom má své opodstatnění a je právě dokladem stavu světa, ve kterém žijeme — světa, který je zároveň propojený a rozbitý, je zašpiněný lidskou nedokonalostí, není v něm jen jediné zlo a jediný viník. Tím, že obrací pozornost právě na tuto stránku světa — našeho společného světa — plní papež po svém úlohu duchovního pastýře či celosvětové autority, k níž mnozí vzhlížejí a očekávají jasné, autoritativní slovo.
Očekávají jasné odsouzení zla v určité konkrétní situaci, dostávají ovšem něco trochu jiného. Pobídku k tomu, aby sami poctivě hledali zdroje zla a potřebu dobra v sobě samých, v konfliktech, které probíhají v mnoha zemích světa. Aby se nespokojovali se zjednodušeným pohledem, ale snažili se o hlubší, lepší pochopení příčin toho, co se děje.
Je ovšem třeba dodat, že papež už 13. března jednoznačně odsoudil barbarskou agresi proti Ukrajině jako neospravedlnitelnou. Že přitom podle svého zvyku výslovně nejmenoval Rusko, není až tak podstatné, protože smysl byl zcela jasný. „Tváří v tvář zabíjení dětí a neozbrojených civilistů neobstojí žádné strategické zájmy a argumenty,“ řekl tehdy doslova.
Kritika jeho postoje a vatikánské diplomacie — představované kardinálem státním sekretářem-vatikánským ministrem zahraničí Pietrem Parolinem — přesto zaznívala, zaznívá a bude jistě zaznívat dál. A je to dobře, protože papež František se rozhodně nestaví do role nekritizovatelné autority, nemluví jako neomylná hlava jedné ze světových církví, ale jako člověk se svým vlastním pohledem na svět, se kterým každý nemusí souhlasit, se svým osobním zaujetím a obavami.
Vlastně tak trochu i vyzývá k tomu, aby s ním ti, kdo mu naslouchají, nesouhlasili, aby se nechali vyprovokovat k dalším úvahám a hledání. Aby nepřestávali usilovat o pochopení i tam, kde je to obtížné. Myslím, že je to dobré naplnění náročné role duchovní autority v těžké době.
Nádherný článek.
A velmi dobře vysvětlený postoj papeže Františka.
Může mě těšit, že se moje maličkost ve svých úvahách s tímto velikánem v podstatě ve všem shoduje.
To je právě to, že papežův postoj je "potřeba vysvětlovat". Že není jasný sám o sobě.
V zásadě v dané souvislosti (tedy v úvahách F. Outraty, ani v postoji papeže Františka) není vyřčeno nic principiálně nového. Tedy nic, čeho by si už dávno nebyla vědoma obecná politologie. Před časem (myslím že zrovna na stránkách DR) vyšel rozsáhlý rozbor, ve kterém byly spolu srovnávány a navzájem konfrontovány dva hlavní směry amerického politického myšlení: na straně jedné myšlení politicky pragmatické, na straně druhé myšlení idealistické.
Z hlediska čirého politického pragmatismu je Rusko bez jakýchkoli pochybností velký hráč na mezinárodním politickém poli; navíc hráč s imperiální minulostí, a s přetrvávajícími imperiálními choutkami. Jako takový se nachází v přirozeném, objektivně daném konkurenčním vztahu k jiným mocnostem a velmocem; a to v prvé řadě vůči těm, které mají také imperiální ambice.
Zkrátka: z tohoto pohledu má Rusko své objektivní velmocenské zájmy, které jsou v přímém protikladu se zájmy především Spojených států. A protože Spojené státy jsou nepochybně stále ještě vedoucí silou aliance NATO, pak jakékoli rozšíření teritoriální působnosti NATO směrem k hranicím Ruska pro toto znamená narušení jeho mocenských zájmů. Z hlediska pragmatické politiky je nutno tento objektivní fakt respektovat; a neprovokovat zbytečně Rusko přílišným tlakem. Neboť příliš velký tlak pak může vést k přehnané reakci, kdy jedna strana (v daném případě Rusko) toto "štěkání u svých vrat" může pociťovat jako své přímé ohrožení, a reagovat na to násilnou akcí, kterou tato strana dokonce bude pociťovat jako legitimní akt vlastní obrany.
Takže tedy: ano, takto je skutečně možno celou situaci kolem Ukrajiny vidět; a takto ji zřejmě vidí papež František, a takto ji viděl a hodnotil i politolog Maersheimer. Ještě jednou: ano, takovýto náhled je legitimní, je sám o sobě věcně správný.
Má jednu jedinou vadu: omezuje se jenom na tuto jednu jedinou perspektivu, kdy se veškeré mezinárodní dění redukuje jenom na čistě velmocenské hrátky velkých mezinárodních aktérů. A za druhé: i v této rovině - tedy zcela pragmatické politiky - je zde opomenuta celá řada zcela závažných aspektů.
Vraťme se opět jednou do historie. Svého času se ovšem Anglie a Francie obávaly, že by svým "štěkáním u vrat" Německa Hitlera vyprovokovaly k tomu, že by v Evropě rozpoutal válku (do které by byly zataženy i ony samé). Obě tyto mocnosti se tedy rozhodly "neprovokovat" Hitlera, "neštěkat" u jeho dveří, a raději mu ve všem ustupovat. K jakým výsledkům toto "neštěkání" nakonec vedlo, je všeobecně známo.
Připomeňme si ještě jednou: organizace NATO je principiálně o b r a n n á aliance; a je nutno být skutečně fundamentalistickým ideologem, aby někdo mohl přijít s tvrzením, že někoho "ohrožuje", v klasickém smyslu územní agrese.
NATO může někoho "ohrožovat" jenom v tom smyslu, že naopak někoho s agresivními, imperialistickými choutkami pořádně klepne přes prsty. A právě tohle je ten hlavní důvod, proč Rusko mohlo mít ze "štěkání NATO u svých vrat" oprávněné obavy.
Právě tady se skrývá naprosto zásadní vada tohoto pragmaticky politologického náhledu: že všichni aktéři mezinárodních vztahů jsou tu házeni bez jakéhokoli rozlišování do stejného pytle. Každý aktér má své "legitimní" mocenské zájmy; tak například Češi měli své zájmy, a Hitler měl také své zájmy. Tak uděláme kompromis, Hitlerovi předhodíme Sudety, třeba se s tím spokojí.
Takže tedy: ono nestačí jenom konstatovat, že někdo "štěká u našich vrat". Ono je také nutno se ptát, k d o je skryt za oněmi vraty, u kterých se štěká: ovce, anebo ale vlk? A ten "pes který štěká" - je to ze řetězu utržený bojový pes ohrožující svou divokostí své okolí; anebo je to ale pes ovčácký, chránící své stádo, který ovšem začne štěkat na poplach když ucítí pach vlka?...
Už na samotném počátku aktuální ukrajinské krize jsem napsal, že ve skutečnosti ohrožením pro Rusko není to, že se směrem k jeho hranicím přibližuje aliance NATO; nýbrž že skutečným ohrožením pro současné vládce Ruska je to, že se tímto způsobem k jeho hranicím čím dál tím více blíží demokracie. Neboť demokratické způsoby jednání (ať ve vnitřních, či zahraničních) vztazích, to je přesně to, co současné vedení Ruska akutně ohrožuje v jeho - čím dál tím samovládnější - moci.
Položme si závěrem zcela jednoduchou otázku: nedošlo by k útoku Ruska na Ukrajinu, kdyby u jeho dveří "neštěkalo NATO"?... A odpověď je naprosto jasná: k tomuto útoku by samozřejmě došlo stejně tak. (Putinovské), imperialistické Rusko vždy nahlíželo na Ukrajinu jako na svou kořist, jako na součást svého impéria; a je nad jakoukoli pochybnost, že toto Rusko jenom čekalo na vhodnou příležitost, jak se Ukrajiny zmocnit.
Je tedy nakonec možno říci: zásadní chybou naopak bylo, že NATO "pouze štěkalo", ale nejednalo. Že se sice rozšiřovalo směrem k Rusku - ale ne dost rychle, ne dost rozhodně. Protože kdyby Ukrajina už byla součástí NATO - pak by se ani putinovské Rusko nikdy nemohlo odvážit na ni zaútočit.
Papež, sám pocházející z Latinské Ameriky, ví jak je americký imperialismus nebezpečný, ale protože je sám vlastně politik a diplomat, tak to pravděpodobně nemůže říci úplně nahlas.
Myslím, že poslední odstavec toho, co jste napsal, dobře shrnuje, o co ve skutečnosti jde. NATO jen "štěkalo" právě proto, že respektovalo a respektuje nadále sféru vlivu toho zlého Ruska. Když dnes slyším pana Stoltenberga říkat, že v žádném případě do války nezasáhnou, ale budou Ukrajinu zbrojit a cvičit, a že ta válka bude dlouhá, ale je to nutné, je mi z toho smutno, protože to opravdu bude dlouhý ničivý konflikt bez nějakého východiska na obzoru. A to právě proto, že bude fungovat ten věcně správný, z hlediska ideálního světa ale bohužel opravdu nedokonalý realistický přístup.
Spíše zcela naopak, pane Outrato. Sám jsem ještě k celé záležitosti chtěl připojit konstatování, že pokud se zůstane stát jenom u onoho politicky pragmatického způsobu pohledu, že se tím fakticky legitimizuje imperialistický způsob myšlení a jednání. Neboť právě tím se sděluje: každý aktér na mezinárodním politickém kolbišti má své - objektivně existující - zájmy; a jestliže se tedy imperialistické Rusko chová imperialisticky, pak proti tomu není možno z mravního hlediska nic namítat. Ten fakt že Západ v současném konfliktu podporuje napadenou Ukrajinu, by pak nebylo ničím jiným nežli zase jenom mocenskopolitickým kalkulem (jak se to ostatně snaží sugerovat pan Krupička): získáním Ukrajiny by Rusko získalo na vlivu, na moci; a z hlediska Západu respektive NATO je tedy zapotřebí tomuto rozšíření moci Ruska zamezit.
Samozřejmě je docela dobře možné že v podpoře Západu Ukrajině svou roli hrají i úvahy tohoto druhu; ale při takovémto pohledu se zcela ztrácí mravní rozměr celé záležitosti. Tedy ten, že imperialistickému agresorovi není přípustné dovolit uchvátit cizí území, a zavést tam svou (kruto)vládu.
Postoj Západu v tomto konfliktu tedy - naštěstí! - není pouze pragmaticko politický respektive "realistický", nýbrž svou roli v něm nepochybně hraje i onen - v mém minulém rozboru zmíněný - motiv idealistický.
Že bude tento konflikt trvat ještě celé roky?... To je sice možné; ale v tuto chvíli se to ještě naprosto nedá s jistotou predikovat. Také záleží na tom, co si představujeme pod pojmem "konflikt". Fakticky vojenské střety mezi Ruskem a Ukrajinou trvají už nějakých sedm let. I když se doposud jednalo jenom o "proxy" válku. Na to se nesmí zapomínat. Bylo by tedy možné - pokud by se na bojišti vytvořila podobná rovnováha sil - že by skutečně ještě celá léta trval stav s víceméně neměnnou frontou, kde by se obě strany sporadicky navzájem ostřelovaly, ale nedocházelo by k žádným "horkým" bojům.
Na straně druhé ale stále nelze vyloučit, že na samotném bojišti dojde k zásadnímu zvratu. Aktuálně má Ukrajina k dispozici mnohonásobně více vojáků, které by mohla nasadit (a okupanty vyhnat); jenom pro ně nemá zbraně. Až tyto zbraně (a odpovídající výcvik) bude mít k dispozici, očekávám že podnikne rozhodný útok především na jižní frontě. A pokud vojensky vyčerpané Rusko nebude mít dostatek zdrojů (především lidských) k odvrácení tohoto útoku, mohlo by zde dojít k rozhodujícím vojenským akcím na osvobození Ukrajiny.
Druhou neznámou je otázka západních sankcí; blíží se pomalu bod kdy by teprve měly na Rusko a jeho obyvatelstvo opravdu citelně dolehnout. Co se pak stane, a jestli se za těchto okolností Putin dokáže dále udržet u moci - to je velká otázka.
Ještě jednou tedy: jak dlouho bude doopravdy trvat tato válka, se v danou chvíli nedá s jistotou říci. Jisté je jen jedno: Ukrajinci se nevzdají, a pokud tato válka má skončit, pak je to Rusko, které musí ustoupit od svých imperiálních a agresivních choutek.
Co se pak názorů a postojů papeže Františka v dané záležitosti týče, pak je skutečně naprosto možné, že tyto jsou u něj ovlivněny zkušeností Jižní Ameriky s ingerencemi různého druhu ze strany Spojených států. Ovšem v tomto ohledu je nutno zohlednit dva momenty:
- za prvé, současné Spojené státy jsou přece jenom už dosti jiným aktérem na mezinárodním poli, nežli jakým byli ve vypjatých dobách studené války, tedy prakticky v dobách existenčního zápasu světa Západu proti sovětskému bloku
- za druhé, nelze si plést (jak se ovšem pravidelně děje) Spojené státy a NATO. Je sice faktem že Spojené státy jsou vojensky klíčovým faktorem v NATO; ale z hlediska politického tomu opravdu není tak, že by ostatní členské státy NATO prostě tancovaly podle píšťalky Američanů (respektive amerických jestřábů). Pokud by Američané chtěli síly NATO pohnout k nějaké akci, pak o tom musí napřed přesvědčit bez výjimky všechny ostatní členské státy; a to je - jak už se v některých případech ukázalo - věc ne sice nemožná, ale v každém případě velice obtížná. V tomto smyslu je tedy alianci NATO možno chápat jako organizaci, která naopak tlumí ! případné vojenské choutky americké strany.
Ostatně, právě díky tomuto principu nutného kolektivního souhlasu je objektivně zcela vyloučené, aby síly NATO nějakým způsobem jednostranně napadly Rusko; a to naprosto přesně vědí i samotní Rusové. Už proto veškerá jejich tvrzení o údajném "ohrožení" ze strany NATO nejsou ničím jiným nežli opět jenom další ruskou lží. Jakými nás právě v současné době ruští představitelé zahrnují s neuvěřitelnou nestoudností prakticky každý den, znovu a znovu.
Myslím, že znovudobytí již Ukrajinou ztracených území by se vyžádalo těžké ztráty a bylo by velmi obtížné. Tím by Putin přišel o veškerou svou autoritu a udělá vše, aby se to nestalo. Lepší by podle mě bylo smířit se status quo (po uzavření lysyčanského kotle) a uzavřít alespoň příměří.
Ale kdo ví, jak říká klasik: "nakonec je vše jinak".
Já myslím, že papež by neměl nic proti tomu, aby byl Krupička vydán k trestnímu stíhání na Ukrajinu.
Čím to je, že lidé jak Vy, mají plnou hubu zájmů těch obyčejných -- a když přijde na lámání chleba, tak se starají jen o zájmy těch nejbohatších a nejmocnějších?
Nezajímá mne, zda Putin ztratí tvář ₍lidskou už stejně nemá). Ale uzavřít mír, při kterém se bude muset jedna strana chovat jako brutální okupant (protože její válečné zločiny vyvolaly partyzánský odpor a protože nemá na pacifikaci dobytých území prostřednictvím rozvoje kvality života ani peníze, ani administrativu a protože její generalita vždy věřila na velké vojenské újezdy -- se stanným právem uvnitř-- jako záruku ruského míru) a druhé nezbude než udržovat vojenskou hranici --to znamená uvrhnout do odporných poměrů pár milionů lidí. Ale na ty Vy ser.te, hlavně když bátuška neztratí tvář.
Já mám k politice "bátušky" také mnoho výhrad, ale politika je, jak známo, umění možného.
Jinak větší míru sofistikovanosti ruského režimu se pokusil popsat svého času pan Hauser: http://casopisargument.cz/?p=42831
Upřímně řečeno, nemám rád Rusko, za to, že Ukrajinu napadlo (a ještě tak nesmyslně ambiciózním způsobem), nemám rád Američany, za to, že nedokázali jednat s Ruskem s větším respektem a nakonec nemám rád ani Ukrajince, kteří se, ač je to pochopitelné, nedokáží k celé situaci přistoupit realisticky.
"Nemám rád Rusko, nemám rád Američany, nemám rád Ukrajince" - pane Krupičko, mám docela pocit že jste zde naprosto trefně vyjádřil především svůj vlastní postoj ke světu obecně.
Přímo se vnucuje protiotázka: A koho vlastně tedy máte rád?
Nebo možná ještě ostřeji: máte vůbec někoho či něco rád? Věci se totiž jeví tak, že naprostý negativismus vůči všemu jsoucímu je to (jediné), co Vy do tohoto světa vnášíte. Vy zřejmě předpokládáte, že je možný nějaký svět lepší (a snad v něj i doufáte); ale tento lepší svět není možno vybudovat jenom čirým negativismem. Jenom tím že se bude neustále házet bláto kolem sebe.
Jistě: tento aktuálně přítomný svět je skutečně v mnohých ohledech špatný, deformovaný, odlidštěný, přízemní, bezduchý, pokrytecký - a tuto řadu by bylo možno prodlužovat ještě hodně dlouho.
Nicméně opakuji znovu: jestliže my chceme vybudovat nějaký lepší svět, pak musíme napřed přesvědčivě ukázat, že jsme toho schopni. Tedy - že toto dobro je i v nás samotných. Ale jestliže ze svého nitra budeme neustále ventilovat neustále jenom samou negaci, jenom samou nevraživost - jak nám má být uvěřeno, že zrovna a právě my přinášíme něco opravdu dobrého?...
Je to sice tak trochu mimo téma, ale zrovna dnes jsem narazil u Masaryka na jednu pasáž, která stojí za připomenutí:
"K četným nedůslednostem bolševictví patří také způsob, jak sovětský zahraniční ministr mluvívá k cizím státům a zejména k státům malým. Vystupuje docela jak velmoc a veliký stát, nemaje ani potuchy o tom, že demokracie musí být zavedena také do mezinárodních styků; jestliže socialism, a to právem, chrání malého člověka, jakým právem pan Čičerin a jiní zdůrazňují velikost svého státu a mluví pohrdavě o státech a národech malých? Z pánů mluví jen nadutost mongolských výbojníků, přesvědčených o jedinečnosti, o 'non plus ultra' své kultury a politiky."
Tak tohle napsal Masaryk o tehdy ještě mladé sovětské říši před více než sto lety. Jeho slova, jeho hodnocení chování kremelských vládců ještě ani po celém století - bohužel - neztratila nic na své platnosti.
Vy jste to pane Poláčku dost zjednodušil, pokud ne vyloženě překroutil. Pochopitelně že to není tak, že bych neměl rád celé národy a to za vše co dělají. Spíše nemám rád jejich momentální vlády, které zastupují jen část národa a nemám tyto části národů a hlavně jejich reprezentace rád konkrétně za to, jak momentálně postupují v určitých zahraničně-politických otázkách.
Ovšem věřím, že ony vlády jednou padnou a možná nás jednou budou čekat dobré interancionalistické zítřky, tudíž jsem svým způsobem i optimista.
Ono nejde o to, koho nemáte rád, ale na čí úkor chcete dělat politiku.
Asi jsem o tom už psal, ale vtipné podle mě je, že cokoli špatného tu či jinde někdo napíše o Rusku (pan Poláček se s tím tentokrát nepáral a rovnou spojil Putinův režim s bolševiky), tak by se, a ještě horšího, dalo napsat o USA.
Masaryk se možná narodil příliš brzy na to, aby mohl zahraničně-politické zločiny USA rázně a negativně zhodnotit a pak, v době, kdy Československo vděčilo za svou čerstvou nezávislost USA, zřejmě ani nemohl mluvit jinak.
Jinak ještě, já "nechci dělat politiku", dokonce ani nikam nic psát, ale jen občas v nějaké diskuzi někoho trochu pozlobit. V tomto ohledu má pan Poláček pravdu, jsem negativní a poněkud zahořklý a hanba mi!
„Ovšem věřím, že ony vlády jednou padnou a možná nás jednou budou čekat dobré interancionalistické zítřky...“
-------------------------
No ano, my katolíci věříme, že Bůh to v nebi netřídí podle národnosti.
Vy, pane Krupičko, (možná společně s papežem Františkem i s progresivisty) vkládáte naději do něčeho, z čeho bych já doporučoval míti spíše strach – a nikoliv naději v tu věc naivně vkládati. Pokud se, pane Krupičko, nemýlím, tak už František Palacký v dopise přípravnému výboru frankfurtského sněmu varuje před univerzální říší jako před „neštěstím bez míry a hranic – tedy nevyslovitelným zlem“, i když samozřejmě chápu, že lidé se pravděpodobně vždycky budou pokoušet vytvořit nějaké takové dobré a spravedlivé „nebe“ (ve formě univerzálního státu či globální říše) i na Zemi. (Koneckonců liberalismus také není nic jiného než pokus o osvobození člověka od všech pozemských určení a závislostí, tedy jakýsi „pokus o nebe Zemi“ – pokus o dokonalou lidskou společnost.)
V jistém smyslu se o podobný univerzalistický koncept v minulosti pokoušela třeba katolická církev (viz např. „tisíciletá“ univerzalistická Svatá říše římská) nebo expanzivní komunismus v podání Sovětského svazu. Nyní se o to v globálním měřítku pokouší zase progresivismus.
Univerzalistická říše nemá definované svoje hranice, není státem určitého lidu, charakterizovaného například jazykem, lokální kulturou či vztahem k místu, univerzalistická říše si prostě nárokuje „obejmout celé lidstvo“ a z principu tedy nemůže být demokracií.
Dalo by se možná říci, že německý nacionalismus 19. století (který nakonec vyústil ve dvě světové války - nebo vlastně v jednu válku s dvacetiletou přestávkou) byl důsledkem, či jakousi „přirozenou“ reakcí na zaniklé univerzalistické ambice Svaté říše římské („Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ“), v níž dominantním vlivem byl vliv německý. Hitlerův pokus o „obnovu tisícileté říše“ pak tedy ztroskotal na na neslučitelnosti univerzalistického impéria s impériem nacionalistickým, ztroskotal tedy z podobných důvodů, z jakých ztroskotal i internacionalistický „projekt“ Sovětského svazu.
Nejhorším nacionalismem tedy nakonec může být i internacionalismus, ovšem tím, že progresivisté nahradí zaniklý proletářský internacionalismus elitářským globalismem, tím ho nijak nevylepší – pořád půjde o „světovou“ diktaturu s univerzalistickými ambicemi „ve jménu Dobra“ (Boha, vůdce, konečně správné ideologie ap.)
Není vlastně, pane Krupičko, pan Poláček zahořklý ze stejného důvodu jako Vy – tedy z toho důvodu, že v globálním měřítku je prakticky nemožné instalovat nějaký spravedlivý společenský systém? Vždyť i úvahy pana Poláčka se stále ubírají tímto směrem – směrem k nějakému teoreticky dokonalému společenskému systému.
Není to ale možné z toho důvodu, že i kdyby takový teoreticky dokonale spravedlivý společenský systém existoval a Vy a pan Poláček jste v něm žili, jistě pak nastane situace, že buď Vy nebo pan Poláček ho za spravedlivý považovat nebudete (v jeho hodnocení se neshodnete) a alespoň jeden z Vás ho bude chtít svrhnout a konečně nastolit ten spravedlivý společenský systém...
Vy i pan Poláček jste tedy vlastně takovými hledači dokonalého světa, kterému my nábožensky zaostalí říkáme „nebe“ a Vy pokrokoví mu zase říkáte „beztřídní společnost“. Zatímco vy pokrokoví si ho chcete vyprojektovat, my zaostalí se hloupě domníváme, že je to zbytečná práce, protože ten projekt už existuje a stačí se podle něj jen řídit. My všichni tedy hledáme dokonalý svět, ale my zaostalí ho v intencích Spinozy hledáme v poznávání nutnosti pro svůj vlastní život, zatímco vy pokrokoví ho v intencích Marxe hledáte v projektování nutnosti pro celou společnost. Všichni této nutnosti potom spolu s Marxem i se Spinozou říkáme svoboda. Pro nás zaostalé je ta svoboda umožněna naší velkou důvěrou v kvalitu projektu (pod čímž si představujeme, že projektant prostě není tak hloupý jako my, aby se nám snažil splnit každé naše debilní přání), zatímco pro vás pokrokové je tato svoboda umožněna vaší velkou důvěrou ve vaši vedoucí sílu (patrně levice), která vám sama řekne co poznala jako nutnost a co už je jenom debilní přání a nikoliv svoboda.
A poněvadž, pane Krupičko, lid zradil levici (nechtěl dělat revoluci, protože se měl až moc dobře), levice poznala jako nutnost, že přání lidu mít se dobře je přání debilní a není to žádná svoboda.
Takže to, pane Krupičko, od levice ani nečekejte, leda snad od nějakého populisty.
Takže tedy, pane Nusharte, je naprosto správné a žádoucí, když v nebi nejsou dělány žádné - umělé - rozdíly mezi lidmi; ovšem to samé je podle Vás na matičce zemi špatné a škodlivé. To je skutečně zajímavé pojetí logiky; nejsem si ovšem tak docela jist, jestli by z ní chudák Aristoteles - jak známo otec formální logiky - nedostal bolení hlavy.
V každém případě je možno víceméně s jistotou uhadovat, co by na Váš dualistický postoj řekl Karel Marx: totiž že se vyhýbáte povinnosti řešit problémy lidstva zde na zemi, a proto jejich řešení přesouváte do nedosažitelných nebeských výšin. Tam už vládne někdo jiný, takže člověk tak jako tak není odpovědný za to, co se tam děje.
Zkrátka, pane Nusharte, Vaše - stále dokola opakovaná - tvrzení o (údajně taktéž mých vlastních) snah o nastolení jakého "dokonalého řádu na zemi" nejsou konec konců ničím jiným nežli dalším projevem Vašich snah konzervovat právě jsoucí stav (respektive tento pokud možno ještě o něco navrátit zpátky, nejlépe někam do časů patriarchálního typu rodiny); a především je výrazem snahy zbavit člověka jak odpovědnosti za stav lidské společnosti, tak možnosti dané poměry nějakým zásadním způsobem zlepšit.
Děkuji za podnětnou odpověď, pane Poláčku. Abych mohl lépe pochopit Vaše stanovisko a pokračovat tak v logické úvaze, prosím o vysvětlení, co přesně míníte těmi „UMĚLÝMI rozdíly mezi lidmi, které jsou podle Jiřího Nusharta na matičce Zemi špatné a škodlivé, zatímco v nebi (existuje-li nějaké) – nebo tedy v nějakém jeho jinak nazvaném ekvivalentu (existuje-li nějaký) – se k těmto rozdílům nepřihlíží“.
Děkuji za odpověď.
Jaké jsou umělé rozdíly mezi lidmi, pane Nusharte? - Dostatečnou odpověď na tuto otázku jste si dal fakticky už sám: "No ano, my katolíci věříme, že Bůh to v nebi netřídí podle národnosti."
Jsou to tedy národní/nacionální rozdíly/resentimenty, které konstruují umělé rozdíly mezi lidmi, lidskými bytostmi. Které brání tomu navzájem se respektovat jako univerzální lidskou bytost, nýbrž hledět na sebe jenom pod zúženou optikou toho či onoho izolovaného aspektu.
A jestliže takovýmto umělým rozdílem je - více či méně nahodilý - aspekt národnostní, pak není důvodu nepovažovat jako stejně tak umělou překážku ke vzájemnému porozumění rozdíly kulturní, genderové, sexuální orientace, atd.atd.
Mimochodem, pane Nusharte, právě v dnešním vydání deníku Právo je rozhovor s "první dámou" Islandu - tedy země která se velmi intenzivně snaží o překonání, o vyrovnání všech nerovností ve zmíněných sektorech. Přičemž je zde vysloven argument, že v zemích s nejvyšší dosaženou mírou (genderové) rovnosti je obecně nejvyšší životní spokojenost (a to i u mužů!), nejmenší sklon k násilí, dokonce i největší délka života! Zkrátka, i kdybychom pominuli samotný mravní postulát všeobecné rovnosti všech lidí ve všech aspektech jejich životů, je zde i celá řada ryze utilitaristických důvodů, proč preferovat důslednou rovnost všech lidí před zdůrazňováním - umělých! - rozdílů mezi nimi.
No dobře, pane Poláčku, děkuji za objasnění toho, co jste měl na mysli těmi umělými rozdíly mezi lidmi (měl jste tedy na mysli například národnost, kulturní zvyklosti, pohlaví, sexuální orientaci), a teď tedy konečně hledám ten důvod proč Vy si myslíte, že PODLE MĚ je na Zemi (narozdíl od „nebe“) špatné a škodlivé, když nejsou dělány žádné umělé rozdíly mezi lidmi, že je tedy PODLE MĚ špatné, když na Zemi nejsou dělány umělé rozdíly mezi rozdílnými národnostmi, mezi rozdílnými kulturami, že je dále PODLE MĚ špatné, když nejsou dělány umělé rozdíly mezi rozdílnými pohlavími (mezi mužem a ženou), mezi rozdílnými sexuálními orientacemi ap. Pokud tedy opravdu těmi umělými rozdíly myslíte ty nahodilé rozdíly například mezi pohlavími, sexuální orientací, národnostmi či rozdílnými kulturami, kdo přesně by ty nahodilé (umělé) rozdíly neměl dělat, aby „nebyly dělány“? Neměla by nahodilé rozdíly dělat náhoda? Příroda? Bůh? Stvořitel? Proč příroda tedy nepreferuje důslednou rovnost všech lidí před zdůrazňováním umělých rozdílů mezi nimi – proč nejsou všichni jeden jako druhý – stejná výška, stejná inteligence, stejné oči, stejné vlasy, stejné pohlaví? Odpověď je nasnadě.
Ano, pane Nusharte, pan Poláček to napsal v podstatě za mě, vy jste zpátečník!
A já, mezitím, než dějinné okolnosti přivodí ony světlé internacionalistické a levicové nebeské zítřky, se bude oddávat bezuzdnému, pokryteckému hyperkapitalistickému konzumu, jelikož jsem v Tescu a Albertu objevil velké množství zajímavých slev na mnoho dobrot. Čest!
"bude oddávat" - "budu oddávat"
Ono je možná vhodnější otázka nikoliv, kdo ty rozdíly --umělé nebo od přírody --dělá, ale co s nimi?
A tady bych od dobrého katolíka řekla, že řekne -- ateisto Poláčku, nemluv o nebi, my, kdož věříme v Ježiše Krista, víme, že tyto rozdíly jsou pro věřícího jen něco, co je zavázán překonávat tady na zemi, neboť pro něj: „neníť ani Žid, ani Řek, ani otrok, ani svobodný, ani muž, ani žena. Neboť všickni vy jedno jste v Kristu Ježíši.“
od dobrého katolíka čekal, že řekne
Zásadním problémem této diskuse o „umělých rozdílech“, je, pane Profante, mylné přesvědčení pana Poláčka o mém postoji.
Omlouvám se, pane Profante, ale ani jako katolík se necítím odpovědný například za pohlavní rozdíly mezi mužem a ženou, ani za kulturní rozdíly mezi rozdílnými kulturami a dokonce se necítím odpovědný ani za rozdíly mezi rozdílnými sexuálními orientacemi. Dále mi pan Poláček podsouvá ještě snahu konzervovat jsoucí stav nebo ho dokonce o něco navrátit zpátky (nejlépe do časů patriarchátu), takže je asi zbytečné opakovat, že nejsem proti přirozenému vývoji (cizím slovem – nejsem proti evoluci) a jsem naopak proti tomu, aby progresivisté určovali, kam má takový přirozený vývoj směřovat, protože si to přečetli v Marxovi a protože přirozený vývoj si nahodile směřuje tam, kam ho pošle náhoda nebo kam mu to předepíše marxismus – čili pan Náhoda je vlastně pan Bůh, což je taková dost tradiční interpretace kvantové mechaniky a všichni jsme tedy jedničky v Kristu, ať už jsme přitom zároveň smradlaví Židi, homosexuálové, nebo svobodní muži páchnoucí toxickou maskulinitou.
No a v Listě Galatským, ze kterého, pane Profante, citujete, nejde o překonávání („umělých“) rozdílů mezi pohlavími či národnostmi tady na zemi, ale o to, zda pro naplnění vztahu k Bohu je postačující plnění Zákona (v tomto případě konkrétně obřízka), nebo víra v Boha, u něhož je tvrdost Zákona nahrazena milosrdnou láskou k bližnímu.