Rozhovor s A. Jakovlevem: Když došly zdroje, předhodila se masám iluze velmoci

Meduza

Proč ruské vládnoucí elity ani velký byznys nezastaví válku, proč v ruské elitě začaly dominovat bezpečnostní složky a proč se v 90. letech nepodařilo transformovat moc, vysvětluje ekonom Andrej Jakovlev.

Dívka na mostě přes řeku Moskvu s Kremlem v pozadí. Snímek z dubna 2022. Foto Alexander Němenov, AFP

Ruská vojenská invaze na Ukrajinu trvá již více než tři měsíce. Za celou tu dobu nikdo ve vedení země nepodal rezignaci a žádný z nejvyšších úředníků veřejně nekritizoval válku. Meduza hovořila s ekonomem Andrejem Jakovlevem, laureátem Gajdarovy ceny za ekonomii, o tom, co nyní ruské elity cítí, proč se nesnaží ovlivnit prezidenta ani výsledek války a jak se stalo, že systém střídání moci přestal v Rusku fungovat hned po rozpadu SSSR.

Od vypuknutí války si mnozí kladou otázku, co si představitelé elity v Rusku myslí. Proč se většina z nich nijak nesnaží zastavit válku a jak vůbec uvažují o své vlastní budoucnosti?

Myslím, že od 24. února velmi mnoho lidí místo diskusí o plánech do budoucna začalo žít jen bezprostřední realitou s každodenními zprávami o milionech uprchlíků, ostřelování měst a nových obětech války na Ukrajině. Nyní si začínáme uvědomovat, že tato hrůza by se mohla táhnout měsíce a roky. Za touto každodenní hrůzou je však důležité vidět a pochopit i jinou věc: Rusko stojí na prahu velkých změn.

Nevím, kdy tyto změny nastanou — zda za tři měsíce (podle ruské „srpnové“ tradice), za půldruhého roku nebo za dva roky. Je však zřejmé, že v důsledku pokračující války proti Ukrajině a totálních sankcí se Rusko dostává do hluboké ekonomické krize, jež bude provázena rostoucím sociálním napětím a dříve či později povede k politické krizi. Proto je důležité začít již nyní přemýšlet o tom, co přijde po válce a po nevyhnutelné změně moci.

Nevyhnutelné? A jaká změna to bude?

Na základě historických analogií lze stanovit dva základní scénáře. Prvním z nich je úplný rozpad starého systému a převzetí moci zcela novými lidmi, kteří nejsou nijak spojeni se starým režimem. Příkladem může být Francie v roce 1789 nebo Rusko v roce 1917.

Druhý scénář představuje transformace starého systému do nové kvality. Tento proces může být velmi bolestivý, jako tomu bylo na počátku 90. let v bývalých sovětských republikách nebo v polovině 90. let v Jihoafrické republice po odmítnutí apartheidu.

Záměrně neuvažuji o vojenské porážce a následné okupaci země, jako zažilo Německo a Japonsko v roce 1945, protože Rusko bezpochyby nebude nikým okupováno. Současný režim se zhroutí sám pod tíhou svých ekonomických problémů. Rozdíl mezi těmito dvěma základními scénáři je v tom, že první z nich je obvykle doprovázen fyzickou likvidací staré elity a smrtí zástupů obyčejných lidí. Druhý scénář zahrnuje velké ekonomické ztráty jak pro elity, tak pro masy, ale nikoli za cenu jejich životů.

A na čem závisí, podle kterého scénáře se situace může vyvíjet?

Klíčový faktor představuje kvalita elit a jejich schopnost dohodnout se v podmínkách akutní systémové krize jak mezi sebou, tak s představiteli širších skupin, které si nárokují roli v ekonomice a společnosti. Elitami zde myslím poměrně úzké vlivové skupiny, které přijímají klíčová rozhodnutí v ekonomice a politice.

V této souvislosti je třeba učinit důležitou teoretickou odbočku. O úloze elit ve vývoji společnosti byly napsány stovky knih a článků. Osobně bych rád vyzdvihl dvě teorie, které se v posledních letech staly všeobecně známými. Prvním je koncept extraktivních a inkluzivních institucí Darona Acemoglua a Jamese Robinsona.

Andrej Alexandrovič Jakovlev

je jedním z předních ruských ekonomů. Je zakladatelem a ředitelem Institutu pro analýzu podnikání a trhu. Na Vysoké škole ekonomické založil Mezinárodní institut pro výzkum institucí a rozvoje. Zabývá se tématy průmyslové politiky, správy společnosti, politickou ekonomií reforem a vztahy mezi podnikáním a veřejnou správou. V roce 2017 obdržel cenu Jegora Gajdara, nejdůležitější ruské ocenění pro ekonomy.

Druhou teorií je koncept „řádů s omezeným přístupem“ (limited access orders), který v nedávné době navrhl jeden ze zakladatelů institucionální ekonomie, nositel Nobelovy ceny Douglas North a jeho kolegové, historik ekonomie John Wallis a politolog Barry Weingast. Také oni zdůrazňují roli elit, ale nevnímají je jako jediného aktéra.

Podle nich na základě konfliktů a dohod uvnitř elit o rozdělování renty vzniká společenský řád buď s omezeným, nebo otevřeným (či svobodným) přístupem. Osobně považuji tento koncept za adekvátnější pro dění v Rusku a použiji jej pro analýzu vztahů mezi hlavními skupinami ruské elity.

Obvykle ekonomové s násilím nepočítají, ale North, Wallis a Weingast ve své knize Violence and Social Order ukazují, jak důležitou roli hraje v ekonomickém rozvoji. Od pradávna měl člověk na výběr: buď se věnovat produktivní činnosti — lovu, rybolovu, setí obilí — a živit tím svou rodinu, nebo si násilím brát to, co potřebuje, od ostatních členů komunity. V interpretaci Northa a dalších stát vzniká jako mechanismus, který se snaží tento druh násilí omezit.

V naprosté většině zemí však stát nemá monopol na násilí. Takový monopol má dnes pouze dvacet až pětadvacet nejrozvinutějších zemí. Ve všech ostatních případech si elity zachovávají možnost používat násilí proti sobě navzájem i proti jiným sociálním skupinám — pokud nedostávají dostatečné kompenzace za to, že násilí nepoužívají. Pro takové kompenzace elitám nutně musí být k dispozici renta, která vzniká prostřednictvím překážek vstupu na určitý trh.

Společnosti, jejichž stabilita je založena na rozdělování renty mezi elitní skupiny, North a jeho kolegové nazývají „řády s omezeným přístupem“. Alternativou je otevřený nebo volně přístupný řád, v němž existují na státu nezávislé „otevřené organizace“, vyjadřující zájmy širokých sociálních skupin.

Existují tam rovněž mechanismy kolektivní kontroly elit nad používáním násilí a právní stát. Režimy volného přístupu jsou účinnější než režimy omezeného přístupu, ale přechod od omezeného k volnému přístupu trvá desítky let a po celé toto období musí být zachovány zdroje renty pro elity.

Jak ukázaly zkušenosti z mnoha zemí (například Jugoslávie nebo Latinské Ameriky), odstraňování překážek v hospodářském a politickém životě současně vede ke snižování renty, která dosud bránila elitám v používání násilí. Tím lze vysvětlit nárůst zločinnosti, občanských válek a vojenských převratů v mnoha rozvojových zemích po pokusech o liberální reformy. S ohledem na to North, Wallis a Weingast soudí, že pro hospodářský a sociální rozvoj má zásadní význam vyřešení otázky, jak zajistit pozitivní dynamiku řádů s omezeným přístupem, v nichž nadále žije naprostá většina světové populace.

Kromě účasti na klíčových rozhodnutích je však pro definici elit důležitý i další aspekt. Vlivné skupiny mohou získat moc díky svému kapitálu nebo mocenským zdrojům. Svou elitní pozici si ale mohou udržet pouze tehdy, pokud generují obsahy a hodnoty pro společnost a vytvářejí obraz žádoucí budoucnosti.

Existence sdílených hodnot, jež je protějškem naprostého cynismu, je důležitá i pro vlastní elity, neboť tyto hodnoty usnadňují dialog mezi jejich jednotlivými skupinami a umožňují dohodu o pravidlech hry.

Sdílejí ruské elity takové hodnoty?

Zde musíme začít dějinami našich elit. Sovětský svaz byl založen v zásadě na progresivistické ideologii: „Přinášíme celému světu světlou budoucnost a pro ni dnes to či ono obětujeme.“ Tato ideologie zásadně podporovala celý systém. Od poloviny 60. let se však začala rozpadat.

Období Nikity Chruščova bylo v tomto smyslu velmi charakteristické. Za Chruščova jsme letěli do vesmíru, začaly být masově zakládany nové univerzity — do vědy a vzdělání se investovalo opravdu hodně. Když Chruščov v roce 1957 prohlásil, že SSSR do tří let dožene a předstihne Ameriku v produkci másla, mléka a masa na obyvatele, podle všeho tomu upřímně věřil: jestliže jsme vyhráli válku, vytvořili bombu, vypustili družici, tohle určitě také dokážeme.

Byl to hluboký omyl, protože po všech stalinských represích zůstali u moci lidé, kteří byli v ekonomice naprosto nekompetentní. Přesto elity v tomto období stále věřily v komunistické ideály.

Když Chruščovovy pokusy „dohnat a předehnat“ ztroskotaly, otřásly se základy režimu, neboť se plně odhalil rozpor mezi deklarovanými zásadami a tím, co se dělo ve skutečnosti. Za Chruščova se SSSR skutečně snažil konkurovat jinému světovému řádu. Lidé v Sovětském svazu, a to jak ti obyčejní, tak ti nahoře, věřili, že je to možné.

Velkou roli zde samozřejmě hrála propaganda a železná opona, která uzavírala přístup k informacím. Nezapomínejme, že téměř všichni z generace 60. let nebojovali proti režimu, ale usilovali o socialismus s lidskou tváří.

Zlomovým se stal vstup vojsk do Československa v roce 1968. Tímto krokem sovětské špičky v podstatě přiznaly ideologickou porážku v soutěži se Západem. Od prosazování komunistických myšlenek přešly k obraně svých hranic. Přibližně v této době začala elita žít dvojím životem: na stranických sjezdech se nadále mluvilo o velkých cílech, ale ze zahraničních cest si tito lidé vozili spotřební zboží a domácí spotřebiče a mezi svými blízkými mohli vyprávět nový vtip o Leonidu Iljiči.

Kromě ztráty hodnot a úpadku elit sehrála důležitou roli otázka sociálního vzestupu. V tomto ohledu byl důležitý příklad Číny. Od dob Teng Siao-pchinga Čína téměř čtyřicet let při neexistenci politické konkurence, normálních soudů a svobodných médií zažívala explozivní hospodářský růst. Systém pobídek pro státní aparát totiž otevíral vysoké šance pro kariérní vzestup regionálních úředníků, pokud zajistí růst hrubého produktu ve své provincii a přilákají investice.

Důležitý prvek tohoto motivačního systému představovala garance volných míst na nejvyšších postech, protože před nástupem Si Ťin-pchinga k moci se v Číně každých deset let prováděla „generační výměna“. Lidé, kteří pracovali v nižších patrech a hráli podle pravidel, pochopili, že mají reálnou šanci dostat se až na úplný vrchol.

Paradoxně podobný systém existoval dlouho i v Sovětském svazu — nikoli díky pravidelnému střídání jako v Číně, ale kvůli stalinským represím. Za Chruščova pak nastala výrazná obnova stranického aparátu. Kariérní postup mladých kádrů byl podmíněn plněním cílů stanovených shora.

Za Brežněva se pak systém změnil a stal se klanovým. Kádry, které přišly s ním, si držely své posty až do Brežněvovy smrti na začátku 80. let. Pro ty, kteří se nacházeli o patro nebo dvě níže, to mělo silně negativní důsledky. Lidé, kteří neměli možnost skutečného kariérního postupu ve stranickém a státním aparátu, začali stále více jen předstírat jakoukoli činnost.

Tento morální úpadek měl největší dopad na děti nomenklaturní elity. Tito lidé mohli jezdit na dovolené do zahraničí, zajistit si dobrý život a budování komunismu je absolutně nezajímalo. Neměli ale přístup k moci, protože starší, kteří seděli na svých místech, je nechtěli pustit nahoru.

Zároveň mladí viděli, že elity na Západě si žijí mnohem lépe. Prohra SSSR v hospodářské soutěži se Západem a následná krize plánovaného systému pro ně představovala dobrou záminku, aby se pokusili dostat k moci s využitím nových hesel o trhu a demokracii. Náš problém tedy spočíval v tom, že starou sovětskou nomenklaturu nenahradila jiná elita, ale mladší generace téže nomenklatury, která vyrostla v 70. a 80. letech a byla zcela mimořádně cynická.

Takže od počátku žádné hodnoty neměli? Od počátku nevěřili v ušlechtilou ideu budování — teď už ne komunismu, ale kapitalismu?

Nevěřili v žádné „ušlechtilé ideje“. Prostě chtěli trh a svobodu pro sebe samé. Samozřejmě existovaly výjimky, jako byl akademik Andrej Sacharov nebo Jegor Gajdar. Takových lidí však bylo málo a v tom se SSSR výrazně lišil od východní Evropy.

Za prvé ani v Maďarsku v roce 1956, ani v Československu v roce 1968, nenastaly tak masové represe nebo vyhánění disidentů ze země. Ano, někteří z nich byli uvězněni, jiní odešli do exilu, ale mnozí prostě přišli o stranické průkazy a skončili jako odborní pracovníci v nějakém výzkumném ústavu. Zůstali v zemi a objektivně působili jako kontraelita.

Náš režim existoval podstatně déle — více než tři generace, zatímco ve střední Evropě to byly jen dvě. To znamená, že v roce 1989 tam ještě žili lidé, kteří si pamatovali, jak to vypadalo před rokem 1948. A tato historická zkušenost ve volbách pomohla obyčejným lidem oddělit lidi s hodnotami od demagogů, kteří využívali hesla trhu a demokracie pro své osobní cíle.

Důležitý faktor pro sjednocení společnosti bezpochyby představovala Evropská unie a evropská myšlenka. Nicméně právě existence kontraelity v krizových situacích umožňuje, aby se k moci dostali noví lidé s jinými hodnotami a na těchto hodnotách stavěli. Ne vždy to funguje, ale přinejmenším se tím zvětšuje šance na skutečnou změnu.

V tomto smyslu jsou charakteristické i čínské dějiny. Na rozdíl od Sovětského svazu zde existovala elita, která spolu s Mao Ce-tungem bojovala v partyzánských jednotkách proti Japoncům od 30. let a od roku 1949 pak budovala nový stát.

Teng Siao-pching byl na počátku 60. let minulého století, ne-li druhým, pak třetím mužem po Mao Ce-tungovi v zemi. Stejně jako mnoho jiných stranických funkcionářů byl dlouho perzekvován, sedm let strávil prací v zemědělství, ale pak se vrátil na vrchol. A nebyl sám — mnoho lidí se po represích dokázalo vrátit mezi elitu.

Situace v SSSR roku 1956 byla zásadně odlišná. Perzekvovaní se vraceli domů v nejlepším případě s vyměřeným důchodem. V Číně se však lidé, kteří vybudovali nový stát na komunistických hodnotách, vrátili zpět se stejnými hodnotami, a navíc se zkušeností života na samém dně nové společnosti.

Ve východním bloku se tedy k moci dostala kontraelita s odlišnými hodnotami, v Číně existovala stará elita, která měla své hodnoty, na jejichž základě v okamžiku krize dokázala vybudovat nové instituce. A my máme tu nejhorší verzi — k moci se dostali velmi cyničtí lidé, kteří se snažili tuto moc proměnit v nejrůznější výhody a renty.

Nejsou ale věční. Nebo se reprodukují podle stejného modelu?

Zde je třeba vrátit se k Northově koncepci a pojmu „vládnoucí koalice elit“. Do ní patří skupiny, které mají v rámci omezeného přístupu skutečnou moc a dělí se mezi sebou o toky renty.

Podle mého názoru se v Rusku tato koalice zformovala v souvislosti s prezidentskými volbami v roce 1996. Již tehdy zahrnovala tři klíčové skupiny — oligarchy, byrokratické špičky a tzv. siloviky, tedy představitele bezpečnostních složek. V polovině 90. let byli dominantní skupinou oligarchové — neboť po privatizaci a zejména po takzvaných zálohových dražbách měli finanční zdroje.

Státní aparát jako základna pro nejvyšší byrokracii byl slabý. Silovici, kteří sehráli významnou roli v konfliktu s Nejvyšším sovětem v roce 1993, se pak zdiskreditovali během první čečenské války.

Jednou z hlavních příčin platební neschopnosti a devalvace v srpnu 1998 byla dominance oligarchů, kteří prosazovali řešení výhodná pro ně samé, a zároveň blokovali pokusy vrcholné byrokracie stabilizovat finanční systém a začít vybírat daně. Ekonomický kolaps postihl především rodící se střední třídu. Elity si ale uvědomily, že pokud přijde druhá vlna krize, zasáhne i je a mohli by přijít o majetek a moc, nabyté v 90. letech. To se stalo impulzem k vyjednávání mezi elitními skupinami.

Po krizi v roce 1998 zůstalo zachované stejné složení elitních skupin na vrcholu — oligarchové, nejvyšší byrokracie a silovici, avšak oligarchové ztratili část svého dřívějšího vlivu a posílilo se postavení byrokracie. Silovici byli oslabení, ačkoli po druhé čečenské válce jejich vliv vzrostl. Oligarchové a vrcholná byrokracie se začali vzájemně vyvažovat a žádná ze skupin neměla převahu.

Nultá léta byla specifická také tím, že to bylo období nadějí a očekávání — a skutečně viditelných reforem. Proběhla velmi radikální daňová reforma, která byla zahájena a provedena mimořádně rychle. Ne proto, že by s ní přišel German Gref z Centra strategického výzkumu (CSR), ale proto, že v roce 1999 během neformálních jednání mezi podnikateli a vládou se podařilo dosáhnout dohody o jejích principech: aby se předešlo krizím, jako byla platební neschopnost v roce 1998, měl byznys platit daně.

Daňový systém měl být jednodušší, daňové sazby nižší a vláda měla poskytovat základní veřejné statky. A právě tento konsensus vedl k rychlému a úspěšnému provedení reformy.

Pak se ale očividně všechno zhroutilo. Proč?

Protože byrokratické špičky a velký byznys, které spolu musely v tomto období vyjednávat, si navzájem nedůvěřovaly. Projevila se v tom sovětská minulost, kdy byli všichni zvyklí podezřívat druhou stranu z oportunismu — jako ve slavném dilematu vězňů. V této souvislosti je třeba učinit další teoretickou odbočku.

Nositel Nobelovy ceny Eric Maskin v přednášce na moskevské VŠE hovořil o řešení tohoto dilematu v dynamické hře. Představme si, že existuje negativní prostředí, kde nikdo nikomu nevěří. Jsem-li ochoten riskovat a věřit svému protihráči, můžu prohrát, protože by mě mohl oklamat.

Pokud se však jedná o dynamickou hru, kdy neuzavírám dohodu stále se stejnou osobou, nýbrž s různými protistranami, v dalším kroku přestanu komunikovat s těmi, kteří mě podvedli, a začnu spolupracovat s těmi, kteří prokázali svou dobrou vůli.

V důsledku toho nastává segmentace: vytváří se skupina lidí, kteří si mohou navzájem důvěřovat. Díky tomu se snižují jejich náklady a zvyšuje se jejich efektivita. Zároveň se formuje skupina těch, kteří stále jednají podle logiky „dnes urvu, co se dá, a zítra děj se co děj“. Taková byla situace v Rusku na počátku tisíciletí. Lidé s delším plánovacím horizontem se snažili žít jinak a začít něco dělat. Zároveň tu byli i jiní.

Při řešení popsaného vězeňského dilematu v Maskinově pojetí hraje významnou roli nejen jednání jednotlivých hráčů, ale i celkové prostředí, včetně preferencí ze strany státu. Je důležité si uvědomit, že stát neexistuje sám o sobě. V řádech s omezeným přístupem je nástrojem v rukou elit. V Rusku se to projevuje v plné míře.

V letech 2000-2001 prošly byrokratické a oligarchické elity náročným procesem budování institucí v podobě daňové reformy, celní reformy, odstraňování překážek pro vstup na regionální trhy. Bylo to časově náročné, protože každá ze stran se musela omezit, vyjednávat a dělat ústupky.

Když však v roce 2002 začaly růst ceny ropy, objevila se alternativa: místo usilovného vytváření podmínek pro hospodářský růst, z nějž měli prospěch všichni, nejen elity, se objevil nový zdroj renty v podobě příjmů z vývozu ropy. Kdo jej kontroloval, nemusel už s nikým dalším vyjednávat. V důsledku toho propukl konflikt mezi nejvyšší byrokracií a oligarchy o kontrolu nad ropnými rentami, který vyvrcholil aférou Jukos.

Můžeme diskutovat o tom, zda se Jukos vyhýbal placení daní, nebo zda šlo o zákonem povolenou „daňovou optimalizaci“. Faktem zůstává, že v případě Jukosu státní moc tvrdě zasáhla proti jedné konkrétní společnosti, zatímco stovky, ne-li tisíce společností v celé zemi dělaly beztrestně totéž.

Takové selektivní uplatnění práva představovalo velmi špatný signál pro celý systém řízení státu. V jednom z rozhovorů našich výzkumníků s tehdejšími podnikateli zazněla příznačná věta: „Po aféře Jukos chtěl téměř každý sebevědomý plukovník nebo major ministerstva vnitra mít svůj malý ‚Jukos‘.“ Připouštím, že lidé nahoře s takovým efektem asi nepočítali. Veškeré formy nátlaku na podnikání, které od poloviny roku 2000 neobyčejně rozbujely, v mnoha ohledech vzešly právě odtud.

V letech 1999 až 2003 existovala relativní rovnováha moci mezi oligarchy a nejvyšší byrokracií. Bezpečnostní složky zůstávaly třetí, méně vlivnou skupinou. Hlavní dohody tedy probíhaly mezi oligarchy a nejvyšší byrokracií. Po roce 2003 se struktura vládnoucí koalice změnila: oligarchický byznys se ocitl v podřízeném postavení, zatímco hlavními partnery se staly byrokratické špičky a bezpečnostní služby.

Až do konce roku 2011 pak mezi těmito skupinami panovala relativní rovnováha: silovici měli vliv, ale nebyli ještě dominantní. Byrokracie byla také vlivná, ale ani ona nemohla dominovat. Výsledkem byl dialog o utváření politiky — jak zahraniční, tak domácí a hospodářské.

A podnikatelská sféra už jen poslouchala, co řeknou „starší soudruzi“?

Po roce 2000 se ruská elita chtěla stát součástí globální elity, začlenit se do světového společenství. Zpočátku byla mimořádně otevřená vůči Evropě a zbytku světa. Vladimir Putin jako jeden z prvních zavolal po událostech 11. září 2001 Georgi Bushovi: i to je součástí naší historie, jsou to ti samí lidé!

Je však důležité si uvědomit, že žijeme ve světě, kde si všichni navzájem konkurují. Západ rozhodně neměl zájem na totálním rozvratu a chaosu na ruském území v 90. letech, a proto poskytoval podporu — nijak astronomickou, ale pomáhal, jak jen mohl.

Po roce 2000, kdy nastala ekonomická obnova Ruska, začalo být Rusko vnímáno jako potenciální konkurent. Reakce na otevřenost Ruska byla, řekněmě, umírněná. Nemyslím tím, že všichni kolem nás jsou naši nepřátelé, to v žádném případě. Všichni si však konkurujeme, a to i v rámci postsovětského prostoru. Neúspěchy v této konkurenci v letech 2003-2004 vyvolaly v Kremlu silné napětí.

Od roku 2004-2005, zejména na pozadí rostoucích cen ropy, nastalo období euforie. Elita získala kontrolu nad rentou, uvnitř země se všechno zařídilo. A teď budeme budovat nové Rusko, které bude muset Západ respektovat! Nemají nás rádi, ale budou s námi muset počítat! I přes technologickou zaostalost totiž máme jako páku ropu a plyn.

Protože „jsme energetická supervelmoc“?

Ano. Společně s Čínou, Indií a Brazílií se můžeme postavit „kolektivnímu Západu“ a donutit ho, aby si nás vážil. Apoteózou tohoto příběhu byl Putinův projev v Mnichově v roce 2007. Pak ale přišla krize v letech 2008-2009, která ukázala, že přes všechny naše rezervy je tento model stále nestabilní. Značnou část rezerv jsme utratili během jediného roku. Začali jsme si uvědomovat, že je třeba změnit model. Přesně o to šlo při modernizaci za Medveděva.

Investice, inovace a vše ostatní, ale ve stejném duchu: „Integrujeme se do globálního trhu, ale za vlastních podmínek a tak, aby se s námi počítalo.“ Je třeba připomenout, že právě v tomto období nastal po válce s Gruzií pokus o obnovení vztahů s USA a zároveň začala modernizace a přezbrojení armády. Podle mého názoru šlo o odraz rozložení sil mezi byrokratickými špičkami a bezpečnostními složkami.

Tato rovnováha se narušila v roce 2011 v souvislosti s arabským jarem a prosincovými protesty proti volebním podvodům ve Státní dumě. Pokud vím, na lidi v Kremlu velmi zapůsobily osobní příběhy egyptského prezidenta Husního Mubaraka a libyjského vůdce Moammara Kaddáfího. To byl také jeden z důvodů, proč se v září 2011 uskutečnila výměna mezi Medveděvem a Putinem.

Poté se při masových protestech, které byly pro státní moc nečekané, ukázalo, že přinejmenším část velkého byznysu a nejvyšší byrokracie zastává liberální názory a s protestujícími sympatizuje. To vše vedlo k prudkému obratu v domácí politice, který se projevil nejen tvrdým zásahem proti opozici a honem na „zahraniční agenty“, ale také kampaní za znárodnění elit. Bezpečnostní složky se staly jasně dominantní skupinou vládnoucí koalice.

Od té doby jejich dominance stabilně rostla? Kladla tomu podnikatelská sféra a vrcholná byrokracie odpor?

Jejich pozice bezpochyby dále sílila. V tomto období se začal vyvíjet tlak na nejvyšší úředníky, byli zatýkáni gubernátoři a federální ministři. Do té doby se celý boj proti korupci obvykle omezoval na vicegubernátory, ředitele jednotlivých odborů, nanejvýš náměstky federálních ministrů.

Od roku 2014 ale už jde o gubernátory a ministry: Vjačeslav Gejzer, Nikita Bělych, Alexandr Chorošavin, dále Alexej Uljukajev, Michail Abyzov. Je třeba zmínit také trestní řízení proti některým oligarchům, kteří měli v letech 2008—2011 blízko k Medveděvovi.

Proč se právě v tomto období zvýšil tlak na byrokratické špičky a podnikatelskou sféru? Jaká byla podstata tohoto nátlaku: byl veden z pozice síly, ve smyslu „můžeme si to dovolit“, nebo proto, že silovici naopak vnímali svou pozici jako nedostatečně silnou?

Podle mého názoru je pravděpodobnější druhá možnost. Po technické stránce byl nátlak na elity v roce 2000 docela dobře uskutečnitelný a byl namířen na podnikatele, jak to ukázala kauza Vladimira Gusinského nebo Michaila Chodorkovského. Ve vztazích mezi bezpečnostními složkami a vrcholnou byrokracií se spíše uplatňovala zásada „žít a nechat žít“.

Do let 2008-2009 bylo peněz dost pro všechny. Krize však ukázala, že daný model je ve skutečnosti nestabilní. A v roce 2011 se vládnoucí elity začaly bát jakékoli politické liberalizace, kterou v kontextu arabského jara a moskevských protestů vnímaly jako cestu ke své osobní katastrofě.

Proto začala být potlačována jakákoli opozice. Pak se nátlak obrátil i proti ostatním skupinám. Důležitou roli zde sehrála ještě jedna okolnost. V prvních letech Putinovy vlády se podařilo zkonsolidovat stát a obnovit kontrolu nad bezpečnostními složkami.

V té době hrozila politická destabilizace v souvislosti s barevnými revolucemi, a proto byla systematicky omezována politická konkurence, občanská sdružení a nezávislá média. Rozbujelý bezpečnostní aparát, zahrnující FSB, ministerstvo vnitra, Vyšetřovací výbor, prokuraturu a Federální vězeňskou službu, se dostal pod kontrolu Kremlu, neboť prezident jmenoval šéfy všech těchto orgánů.

Ve skutečnosti však bezpečnostní služby žily vlastním životem. Nadřízení těchto struktur v prezidentské administrativě totiž měli veškeré informace o jejich činnosti pouze na základě hlášení těchto institucí, nebo v lepším případě od jejich „kolegů v uniformě“. V důsledku bylo již koncem roku 2000 běžné rozsáhlé zneužívání moci, které značně poškodilo pověst federálních orgánů.

Pokusy o změnu prostřednictvím policejní reformy v letech 2011-2012 za Medveděva se minuly účinkem. Po roce 2012 se bezpečnostní složky staly hlavním pilířem režimu a celá elita na nich začala být závislou.

Proč se to stalo?

Ve druhé polovině roku 2000 měl režim dva pilíře — byrokratické špičky a bezpečnostní služby. Vrcholná byrokracie měla zájem na ekonomickém rozvoji (myslím tím její svědomitou část), zcela vědomě se snažila stabilizovat finanční systém, vytvořit rezervy a zajistit integraci Ruska do světové ekonomiky.

Díky byrokratickým špičkám a zejména jejich ekonomickému bloku se ruská ekonomika dosud nezhroutila. Tito lidé dělali svou práci a vycházeli přitom z určitého obrazu světa: Rusko je součástí globálního prostoru a přes všechno napětí, konflikty a rozdílné zájmy zůstáváme součástí globálního světa.

Naproti tomu silovici nikdy netoužili po integraci se Západem. Měli tam sice nějaký majetek nebo příjmy, ale byli zvyklí spíše na model světa založený na konfrontaci. Právě v tomto okamžiku se dostaly do rozporu zájmy vrcholné byrokracie, která podporovala spíše rozvoj a integraci, a siloviků, kteří nabízeli jiný model a kladli důraz na bezpečnost.

Proč se velký byznys, který válku nepotřebuje a nyní hodně prodělává, nesnažil celé roky bránit těmto posunům v politice?

Především se o to podnikatelská sféra snažila. Trestní řízení proti majitelům Jukosu bylo formálně zahájeno kvůli daňovým únikům, ale všem bylo jasné, že skutečné důvody jsou politické. Nebylo náhodou, že se státní moc snažila opoziční byznys rozdrtit a zničit.

Soukromé podnikání se totiž od vrcholné byrokracie a siloviků významně liší. Velká soukromá společnost v Rusku má při všech svých nevyhnutelných kontaktech se státem, který na ni může používat různé formy nátlaku, stále k dispozici vlastní zdroje, nezávislé na státu.

Stát samozřejmě může konkrétního oligarchu stíhat a uvěznit, ale to neznamená, že jeho podnikání nutně zanikne. Majitelé soukromých podniků, pokud nejsou osobně provázáni se státní mocí, mají perspektivu i mimo současný režim. To však neplatí pro šéfy státních firem, kteří jsou v Rusku také často označováni jako oligarchové.

Lidé na pozicích generálních ředitelů nebo prezidentů státních společností se ve skutečnosti nijak neliší od ministrů nebo gubernátorů, protože jsou jmenováni vládou a mohou být kdykoli odvoláni. Poté ztrácejí přístup k rozsáhlým zdrojům, které dříve ovládali.

Kromě Chodorkovského se o prosazování odlišných principů ve veřejném a politickém životě dlouhodobě snažili i další podnikatelé, například Dmitrij Borisovič Zimin. Je však třeba si uvědomit, že žádná, ani mimořádně velká společnost není sama o sobě politickou silou. Velký byznys se stává politickou silou pouze tehdy, když zaujme jednotný postoj, jako tomu bylo před prezidentskými volbami v roce 1996.

Ruská podnikatelská sféra však ze sovětské éry zdědila hlubokou nedůvěru nejen ke státu, ale i mezi sebou navzájem. To se jasně projevilo v roce 2003, kdy selhaly pokusy o společný postoj velkých podniků v kauze Jukos.

Je třeba si také uvědomit, že podnikatelská sféra je rozmanitá. Anexe Krymu, pokud vím, byla Putinovým osobním rozhodnutím, které bylo přijato po diskusi s extrémně úzkým okruhem lidí a za použití zcela neekonomických argumentů. Nejen velké podniky, ale ani představitelé nejvyšší byrokracie nemohli toto rozhodnutí příliš ovlivnit.

Důležitý rozdíl mezi rokem 2014 a současnou situací však podle mého názoru spočívá v tom, že tehdy byli poražení, ale také vítězové. K těm patřili lidé v uniformách, ale také podnikatelé a celá odvětví ekonomiky — například zemědělsko-průmyslový komplex.

V rámci jednoho průzkumu v roce 2018 jsme s kolegy provedli experiment, jehož cílem bylo zjistit míru podpory anexe Krymu mezi podnikateli. Tento experiment byl koncipován tak, že jsme nemohli zjistit, co přesně si zástupci podniků myslí o anexi Krymu. Respondenti měli odpovědět, kolik faktorů ze seznamu [aniž by uvedli, které] považují za pozitivní pro hospodářský rozvoj.

V kontrolní skupině nebylo uvedeno připojení Krymu, zatímco v experimentální skupině byl tento faktor zařazen. Porovnání průměrného počtu faktorů v experimentální a kontrolní skupině nám umožnilo zjistit, jaký podíl respondentů považuje připojení Krymu za pozitivní impulz pro ekonomický rozvoj.

Mezi velkými společnostmi vedla sama zmínka o Krymu v seznamu k tomu, že mnoho respondentů odmítlo odpovědět. Ve středních podnicích však existovala poměrně výrazná skupina, která připojení Krymu podporovala.

Je to proto, že hůř umí počítat peníze, nebo na tom skutečně vydělali?

Pravděpodobně se jedná o kombinaci různých faktorů. Nejde o to, že by hůře počítali peníze, jen uvažují v kratším horizontu. Předpokládali, že když bude menší dovoz zboží, bude to znamenat více příležitostí pro ruský byznys, díky čemuž vydělají více peněz. Byli mezi nimi i patrioticky smýšlející lidé, kteří se domnívali, že je nutné podporovat domácí podnikání a že sankce nám spíše prospějí, protože nás donutí pracovat.

Zároveň podle mých subjektivních pozorování po roce 2014 začalo do státní správy přicházet stále více úředníků střední úrovně s dobrým vzděláním a touhou pracovat na modernizaci. S jakou vizí budoucnosti podle vás tito lidé přicházeli? Na jedné straně se všichni krčí plní strachu, byrokratické špičky mlčí, podnikatelé jsou zastrašováni, a na druhou stranu střední úředníci doufají, že vybudují nové Rusko. Jak to jde dohromady?

V každé situaci se najdou ambiciózní lidé, kteří si myslí, že lze hrát podle pravidel stávajícího systému. Není to jen otázka kariéry a sociálního statutu. Vždy se najdou lidé, kteří chtějí něco v systému změnit k lepšímu. Konečná kvalita státního aparátu však samozřejmě závisí na rovnováze mezi „ryzími kariéristy“ a těmi, kdo chtějí udělat něco užitečného.

Po Kirijenkově příchodu do administrativy začali být na posty gubernátorů jmenováni noví lidé z kategorie tzv. mladých technokratů. Zpravidla dosud zastávali funkce na úrovni náměstků federálních ministrů, a pak byli cíleně vysláni do regionů, aby se tam osvědčili s ohledem na možnosti dalšího kariérního růstu. Nevzpomínám si ale, že by dosud některý z nich byl povýšen.

O jednom gubernátorovi jsem slyšel, že se do funkce dostal jako sedmý na řadě, protože šest lidí před ním jmenování odmítlo. To je příznačné, protože funkce gubernátora je spojena s vysokými riziky a nepříliš jasnými vyhlídkami. Je třeba si uvědomit, že když je náměstek ministra předvolán a je mu nabídnuta funkce, odmítnutí znamená pro jeho další kariéru černý puntík. Pokud lidé i přesto odmítnou, je očividné, že si vyhodnotili možná rizika a že se jim takový kariérní postup jeví v různých ohledech příliš drahý.

V nultých letech plynuly Rusku superzisky z vývozu ropy, takže bylo dost renty jak pro elity, tak na to, aby se něco rozdělilo masám. Problém ale spočíval v tom, že tyto zdroje byly spotřebovávány, místo aby se použily na rozvoj. Krize v letech 2008-2009 odhalila, že zdroje a rezervy nejsou tak bohaté, jak se dříve myslelo.

Následoval Medveděvův pokus o modernizaci, který skončil po arabském jaru a našich protestech v roce 2011 změnou vektoru. Místo rozvoje se prioritou špiček elity stalo zachování statu quo. V kontextu nenaplněných nadějí na rozvoj a zklamání aktivní části společnosti začal v letech 2012-2013 klesat rating státní moci. Protože na obalamutění obyvatelstva různými příspěvky už nezůstaly žádné zdroje, byla v roce 2014 pro masy vytvořena iluze velmoci.

Ve stavu patriotického vzepětí se ale nedá žít věčně. Zvláště když ekonomika stagnuje, zatímco elity si vesměs žijí stejně jako dřív. Po volbách v roce 2018, kdy se ukázalo, že kromě důchodové reformy toho státní moc mnoho měnit nehodlá, se efekt krymského konsenzu začal rozplývat. Rating vládních institucí znovu začal klesat, stejně jako v letech 2012-2013.

Dlouhou dobu byrokratické elity profitovaly z toho, že se vůči státní moci chovaly loajálně, a ta výměnou zakrývala oči, když někdo někde něco ukradl, odčerpával aktiva. Vždyť peněz je dost. Jenže když peněz ubylo, profit elit začal být omezován. Aby se nevzbouřily, namísto dosavadní metody cukru byl použit bič. Taková byla logika transformace režimu ve chvíli, kdy se ukázal jako neschopný zajistit hospodářský rozvoj jednoduše proto, že lidé na nejvyšších místech nebyli ochotni omezit sami sebe a své nejbližší spolupracovníky.

Po roce 2014 se od metody cukru ustupovalo jak ve vztahu k obyvatelstvu, tak vůči elitám. Teď, jak se zdá, je s ní definitivně konec?

Určitě se ještě více omezí. Podporu mas lze zajistit buď růstem příjmů jako v roce 2000, nebo ideologickou mobilizací jako během krymského jara. Současné události jsou pokusem zopakovat to, co se stalo v roce 2014.

Podle mého názoru s mnohem menší šancí na úspěch, protože nyní se odehrává skutečná válka, rozsah sankcí je mnohem vyšší a jsou mnohem striktněji uplatňovány. Připomínám, že po roce 2014 nastal asi desetiprocentní pokles příjmů obyvatel a systém tuto krizi překonal díky vlastenecké mobilizaci, kdy si obyčejní lidé — ale ne příslušníci elit — byli ochotni v zájmu země utáhnout opasky.

Současné makroekonomické prognózy počítají s deseti až dvanáctiprocentním poklesem HDP v letošním roce a následnou stagnací v několika příštích letech. Podle mého názoru tyto prognózy značně podceňují míru vnějšího tlaku, kterému bude ruská ekonomika v nadcházejících letech čelit a který nevyhnutelně povede k výraznému zhoršení životní úrovně.

Zimní stadion CSKA Moskva v dubnu 2022 s obrovskými slogany „Rusko je naše země. Putin je náš prezident.“ Foto Natalia Kolesnikovová, AFP

Co se nyní děje s elitami? Můžeme to zjistit z nějakých nepřímých známek nebo z toho, co jsme o nich věděli dříve?

Elity se velmi uzavřely a obávají se jakýchkoli kontaktů. Podle mého názoru tito lidé nyní předpokládají, že veškeré jejich rozhovory jsou odposlouchávány, a proto se i v neformálních rozhovorech se známými novináři vyjadřují co nejpatriotičtěji. Je tedy těžké říci, co si skutečně myslí.

Před několika lety, kdy byla situace ještě jiná, jsme realizovali projekt, který analyzoval nálady elit a jejich představy o budoucnosti. Na federální úrovni jsme vedli rozhovory s úředníky a na regionální úrovni s úředníky a podnikateli. Federální představitelé, mezi nimiž byli lidé různých názorů, liberálové i podporovatelé státu, si byli dobře vědomi, že situace je složitá, země směřuje ke krizi, a o problémech hovořili poměrně konkrétně.

Tito lidé se shodli, že pokud se nic neudělá, nastane do deseti let velmi hluboká krize. Zároveň ale paradoxně měli pocit, že nikdo není připraven cokoli dělat. Míra nejednotnosti byla velmi vysoká, stejně jako míra vzájemné nedůvěry. Zřetelně se ukazovala absence komunikace: uvnitř svého tábora byli ještě v jakémsi kontaktu, ale mezi jednotlivými skupinami neprobíhal žádný dialog. Přitom potenciální vizi budoucnosti a strategii rozvoje nelze vytvořit bez komunikace. Jeden člověk to nemůže zvládnout.

Nyní je ekonomická situace každý měsíc stále těžší. Co by mohlo způsobit, že by se elity přece jen vzpamatovaly?

Hluboký hospodářský pokles je možná přece jen přivede k vystřízlivění. Na konci sovětského období, na začátku 90. let, byl stát velmi slabý. Protože vedl nerozumnou finanční politiku, došly mu peníze. Nejprve se je snažil tisknout, pak si je půjčil od MMF, Světové banky a tak dále, a pak se ukázalo, že už není nikde nic. Oslabení centrální vlády, které se projevilo mimo jiné nedostatkem peněz na udržování bezpečnostních složek, vedlo k procesům decentralizace a k celé přehlídce vyhalšování nezávislosti, která začala nejprve v sovětských republikách a poté, za Jelcina, uvnitř Ruska.

Na začátku našeho rozhovoru jste se zmínil, že násilí mezi elitními skupinami lze omezit, pokud je k dispozici renta. Nebude-li renta, znamená to, že v elitách začne hrát každý sám za sebe?

Přesně tak. Vyčerpání renty vede k rostoucím rozporům uvnitř vládnoucí koalice a ke snaze revidovat rozdělování renty. Začíná válka všech proti všem. Skutečnost, že nyní mají v naší zemi největší vliv silové struktury, představuje rizikový faktor navíc.

Lidé z bezpečnostních složek už si zvykli cítit se pány života. Čím méně bude zdrojů, kterými by je bylo možné brzdit, tím spíše budou tlačit na podnikatelskou sféru a usilovat o přímé přerozdělení majetku.

Supercentralizace, která probíhala v posledních desetiletích a prakticky dospěla k jedninému člověku, by se tedy v budoucnu mohla jako pružina uvolnit a změnit v superdecentralizaci?

Nyní je velmi obtížné cokoli předpovídat. Jak jsem již řekl, nevíme, co se v Rusku stane za tři měsíce nebo za rok a půl, ale v každém případě se dostáváme do hluboké hospodářské krize, která dříve či později povede k politickým otřesům.

V této souvislosti bychom již nyní měli přemýšlet o tom, co se stane s Ruskem po válce s Ukrajinou a po pádu současného režimu. Jak ukazuje historie, vývoj v krizových situacích závisí na mnoha faktorech, které neznáme a nemůžeme je předvídat. Leccos však můžeme říci s vysokou mírou pravděpodobnosti.

Zaprvé, z hlediska Northovy koncepce patří Rusko, stejně jako většina ostatních moderních států, do kategorie řádu s omezeným přístupem. Nový společenský systém, který vznikne po zhroucení toho současného, bude také s omezeným přístupem — jednoduše proto, že přechod k otevřenému přístupu, pokud se ho vůbec podaří dosáhnout, trvá čtyřicet až padesát let a v Rusku mají elity a aktivní část společnosti k tomu, aby touto cestou prošly, ještě daleko.

Pokud budeme mít štěstí a najdeme nové vůdce, schopné vyjednávat mezi sebou a se světem, bude to řád s omezeným přístupem, v němž širší vládní koalice budou zastupovat zájmy aktivních neelitních sociálních skupin a tím vytvoří podmínky pro jejich rozvoj. V žádném případě bychom si však neměli dělat iluze — objektivní vývojové stupně nelze přeskočit.

Za druhé, jsou možné dvě varianty přechodu k novému systému: buď úplným zničením starého řádu a převzetí moci zcela novými lidmi, nijak nespojenými se starým režimem (jako tomu bylo ve Francii v roce 1789 a v Rusku v roce 1917), nebo velmi bolestivou transformací starého systému (historickými analogiemi jsou SSSR v roce 1991 nebo Jižní Afrika po skončení apartheidu).

Rozdíl mezi těmito scénáři spočívá mimo jiné v počtu životů, které si přechod vyžádá. Pokud chceme snížit cenu transformace, musíme si uvědomit, že noví vůdci budou schopni zabránit vlně násilí a zajistit transformaci starého režimu pouze ve spolupráci s částí současných elit. To bude vyžadovat dohodu a kompromis se všemi morálními dopady tohoto procesu.

Za třetí, Rusko je obrovská a velmi různorodá země. V kontextu hluboké krize, vyčerpání zdrojů a objektivních rozporů mezi regiony bude možné zachovat jednotu země pouze prostřednictvím decentralizace správy a hledáním lokálních řešení odpovídajících místním podmínkám.

Právě tento faktor, včetně nástupu charismatických politiků v mnoha regionech, sehrál v 90. letech zásadní roli. Díky těmto politikům se země dokázala dostat z krize. Vzhledem k blížící se krizi je pravděpodobné, že právě z regionů přijdou noví vůdci, které zatím neznáme.

Nelze zformulovat potenciální model rozvoje Ruska bez pochopení jeho místa v globálním světě. V letech 1991 a 1998, při vší závažnosti těchto krizí, to měli lidé ve vedení země v jednom ohledu jednodušší — existoval jasný vnější referenční rámec globálního modelu kapitalismu, který umožnil určit, jakou politiku je třeba provádět, pokud chceme krizi překonat a zajistit hospodářský rozvoj. Můžeme diskutovat o adekvátnosti receptů, které tehdy rozvojovým a transformujícím se ekonomikám podávala Světová banka, MMF a G7, dnes je ale zcela očividné, že rozvinuté země mají velmi mnoho vlastních problémů a těžko mohou sloužit jako vzor.

Navíc je otázkou osud globálního kapitalismu jako takového. Zkušenosti několika málo zemí, kterým se za posledních šedesát či sedmdesát let skutečně podařilo dosáhnout úrovně vyspělých zemí, ukazují, že se tak nikdy nestalo kopírováním cizích zkušeností, ale na základě jedinečných řešení, která vznikla v interakci klíčových skupin národní elity v okamžiku silného vnějšího i vnitřního tlaku. Pokud chceme, aby se Rusko po nevyhnutelné krizi a mocenské proměně mohlo rozvíjet, musíme o takových řešeních přemýšlet.

Rozhovor vedla MARGARITA LJUTOVOVÁ. Z ruského originálu Почему правящие элиты не останавливают войну? publikovaného magazínem Meduza pro Deník Referendum přeložila JITKA KOMENDOVÁ.

advertisment
advertisment
Diskuse
JP
June 12, 2022 v 13.45

Zajímavá a kompetentní hloubková analýza současné ruské skutečnosti. Z tohoto složitého komplexu různých faktorů lze jako ty nejzákladnější vydestilovat zřejmě tyto:

- v postsovětském Rusku hraje kapitalismus v zásadě pozitivní roli; neboť ze své podstaty tenduje k liberalismu, k otevřené společnosti

- ve specifických podmínkách Ruska ovšem tamější kapitalismus jen zčásti nabyl klasických, ekonomicky a technologicky progresivních, podnikatelsky inovačních forem; z druhé - zřejmě větší - části do značné míry zdegeneroval v kapitalismus víceméně parazitární, žijící jenom z čirého prodeje komodit

- tento parazitární ruský kapitalismus má systémově velice blízko ke stejně tak parazitární rusko-postsovětské byrokracii; jediný konflikt mezi těmito sférami může vzniknout v období omezených zdrojů, kdy se obě strany přetahují o zbývající masu lukrativních zdrojů příjmů

- postsovětská skutečnost zůstává stále zájmově a mocensky velmi různorodá, s latentně hrozícím rozkladem; to pak podporuje vznik "supercentralizace", se silným vůdcem v čele

- v současné době Rusku vládnou konzervativní, reakční síly, bránící status quo; ovšem v důsledku válečných událostí a působení sankcí může dojít k situaci, kdy se karty na politické scéně začnou míchat odznova

- na základě Jakovlevových rozborů se zdá, že pro ten případ by situace nemusela být tak zcela beznadějná, jak se napohled může zdát; podle všeho komerčně-liberální sektor přece jenom stále drží relativně silné pozice. Které by mohl dále velmi posílit, kdyby se ukázala naprostá neudržitelnost současného typu státní politiky

- obzvláště kdyby se o Putinovi potvrdilo, že je těžce nemocný (či dokonce kdyby v dohledné době zemřel), umožnilo by to ruským elitám celou aféru s Ukrajinou svalit pouze na jeho osobu, a otevřít si tak cestu k novému začátku.

Uvidíme, jaký bude další vývoj. V každém případě bezprostředně bude i nadále rozhodující především situace na frontě: pokud budou ruské invazní síly ukrajinskými obránci zatlačeny alespoň tak daleko, aby se i ruským elitám stalo definitivně jasným že tuto válku nelze vyhrát, a že bude svými důsledky (mezinárodními sankcemi) Rusko (a je samé) strhávat do stále větší propasti, pak by mohla nastat chvíle, kdy ve zdánlivém monolitu ruské moci dojde k možná i dost nečekaným posunům a zvratům.