Rozhovor s A. Jakovlevem: Když došly zdroje, předhodila se masám iluze velmoci

Meduza

Proč ruské vládnoucí elity ani velký byznys nezastaví válku, proč v ruské elitě začaly dominovat bezpečnostní složky a proč se v 90. letech nepodařilo transformovat moc, vysvětluje ekonom Andrej Jakovlev.

Dívka na mostě přes řeku Moskvu s Kremlem v pozadí. Snímek z dubna 2022. Foto Alexander Němenov, AFP

Ruská vojenská invaze na Ukrajinu trvá již více než tři měsíce. Za celou tu dobu nikdo ve vedení země nepodal rezignaci a žádný z nejvyšších úředníků veřejně nekritizoval válku. Meduza hovořila s ekonomem Andrejem Jakovlevem, laureátem Gajdarovy ceny za ekonomii, o tom, co nyní ruské elity cítí, proč se nesnaží ovlivnit prezidenta ani výsledek války a jak se stalo, že systém střídání moci přestal v Rusku fungovat hned po rozpadu SSSR.

Od vypuknutí války si mnozí kladou otázku, co si představitelé elity v Rusku myslí. Proč se většina z nich nijak nesnaží zastavit válku a jak vůbec uvažují o své vlastní budoucnosti?

Myslím, že od 24. února velmi mnoho lidí místo diskusí o plánech do budoucna začalo žít jen bezprostřední realitou s každodenními zprávami o milionech uprchlíků, ostřelování měst a nových obětech války na Ukrajině. Nyní si začínáme uvědomovat, že tato hrůza by se mohla táhnout měsíce a roky. Za touto každodenní hrůzou je však důležité vidět a pochopit i jinou věc: Rusko stojí na prahu velkých změn.

Nevím, kdy tyto změny nastanou — zda za tři měsíce (podle ruské „srpnové“ tradice), za půldruhého roku nebo za dva roky. Je však zřejmé, že v důsledku pokračující války proti Ukrajině a totálních sankcí se Rusko dostává do hluboké ekonomické krize, jež bude provázena rostoucím sociálním napětím a dříve či později povede k politické krizi. Proto je důležité začít již nyní přemýšlet o tom, co přijde po válce a po nevyhnutelné změně moci.

Nevyhnutelné? A jaká změna to bude?

Na základě historických analogií lze stanovit dva základní scénáře. Prvním z nich je úplný rozpad starého systému a převzetí moci zcela novými lidmi, kteří nejsou nijak spojeni se starým režimem. Příkladem může být Francie v roce 1789 nebo Rusko v roce 1917.

Druhý scénář představuje transformace starého systému do nové kvality. Tento proces může být velmi bolestivý, jako tomu bylo na počátku 90. let v bývalých sovětských republikách nebo v polovině 90. let v Jihoafrické republice po odmítnutí apartheidu.

Záměrně neuvažuji o vojenské porážce a následné okupaci země, jako zažilo Německo a Japonsko v roce 1945, protože Rusko bezpochyby nebude nikým okupováno. Současný režim se zhroutí sám pod tíhou svých ekonomických problémů. Rozdíl mezi těmito dvěma základními scénáři je v tom, že první z nich je obvykle doprovázen fyzickou likvidací staré elity a smrtí zástupů obyčejných lidí. Druhý scénář zahrnuje velké ekonomické ztráty jak pro elity, tak pro masy, ale nikoli za cenu jejich životů.

A na čem závisí, podle kterého scénáře se situace může vyvíjet?

Klíčový faktor představuje kvalita elit a jejich schopnost dohodnout se v podmínkách akutní systémové krize jak mezi sebou, tak s představiteli širších skupin, které si nárokují roli v ekonomice a společnosti. Elitami zde myslím poměrně úzké vlivové skupiny, které přijímají klíčová rozhodnutí v ekonomice a politice.

V této souvislosti je třeba učinit důležitou teoretickou odbočku. O úloze elit ve vývoji společnosti byly napsány stovky knih a článků. Osobně bych rád vyzdvihl dvě teorie, které se v posledních letech staly všeobecně známými. Prvním je koncept extraktivních a inkluzivních institucí Darona Acemoglua a Jamese Robinsona.

Andrej Alexandrovič Jakovlev

je jedním z předních ruských ekonomů. Je zakladatelem a ředitelem Institutu pro analýzu podnikání a trhu. Na Vysoké škole ekonomické založil Mezinárodní institut pro výzkum institucí a rozvoje. Zabývá se tématy průmyslové politiky, správy společnosti, politickou ekonomií reforem a vztahy mezi podnikáním a veřejnou správou. V roce 2017 obdržel cenu Jegora Gajdara, nejdůležitější ruské ocenění pro ekonomy.

Druhou teorií je koncept „řádů s omezeným přístupem“ (limited access orders), který v nedávné době navrhl jeden ze zakladatelů institucionální ekonomie, nositel Nobelovy ceny Douglas North a jeho kolegové, historik ekonomie John Wallis a politolog Barry Weingast. Také oni zdůrazňují roli elit, ale nevnímají je jako jediného aktéra.

Podle nich na základě konfliktů a dohod uvnitř elit o rozdělování renty vzniká společenský řád buď s omezeným, nebo otevřeným (či svobodným) přístupem. Osobně považuji tento koncept za adekvátnější pro dění v Rusku a použiji jej pro analýzu vztahů mezi hlavními skupinami ruské elity.

Obvykle ekonomové s násilím nepočítají, ale North, Wallis a Weingast ve své knize Violence and Social Order ukazují, jak důležitou roli hraje v ekonomickém rozvoji. Od pradávna měl člověk na výběr: buď se věnovat produktivní činnosti — lovu, rybolovu, setí obilí — a živit tím svou rodinu, nebo si násilím brát to, co potřebuje, od ostatních členů komunity. V interpretaci Northa a dalších stát vzniká jako mechanismus, který se snaží tento druh násilí omezit.

V naprosté většině zemí však stát nemá monopol na násilí. Takový monopol má dnes pouze dvacet až pětadvacet nejrozvinutějších zemí. Ve všech ostatních případech si elity zachovávají možnost používat násilí proti sobě navzájem i proti jiným sociálním skupinám — pokud nedostávají dostatečné kompenzace za to, že násilí nepoužívají. Pro takové kompenzace elitám nutně musí být k dispozici renta, která vzniká prostřednictvím překážek vstupu na určitý trh.

Společnosti, jejichž stabilita je založena na rozdělování renty mezi elitní skupiny, North a jeho kolegové nazývají „řády s omezeným přístupem“. Alternativou je otevřený nebo volně přístupný řád, v němž existují na státu nezávislé „otevřené organizace“, vyjadřující zájmy širokých sociálních skupin.

Existují tam rovněž mechanismy kolektivní kontroly elit nad používáním násilí a právní stát. Režimy volného přístupu jsou účinnější než režimy omezeného přístupu, ale přechod od omezeného k volnému přístupu trvá desítky let a po celé toto období musí být zachovány zdroje renty pro elity.

Jak ukázaly zkušenosti z mnoha zemí (například Jugoslávie nebo Latinské Ameriky), odstraňování překážek v hospodářském a politickém životě současně vede ke snižování renty, která dosud bránila elitám v používání násilí. Tím lze vysvětlit nárůst zločinnosti, občanských válek a vojenských převratů v mnoha rozvojových zemích po pokusech o liberální reformy. S ohledem na to North, Wallis a Weingast soudí, že pro hospodářský a sociální rozvoj má zásadní význam vyřešení otázky, jak zajistit pozitivní dynamiku řádů s omezeným přístupem, v nichž nadále žije naprostá většina světové populace.

Kromě účasti na klíčových rozhodnutích je však pro definici elit důležitý i další aspekt. Vlivné skupiny mohou získat moc díky svému kapitálu nebo mocenským zdrojům. Svou elitní pozici si ale mohou udržet pouze tehdy, pokud generují obsahy a hodnoty pro společnost a vytvářejí obraz žádoucí budoucnosti.

Existence sdílených hodnot, jež je protějškem naprostého cynismu, je důležitá i pro vlastní elity, neboť tyto hodnoty usnadňují dialog mezi jejich jednotlivými skupinami a umožňují dohodu o pravidlech hry.

Sdílejí ruské elity takové hodnoty?

Zde musíme začít dějinami našich elit. Sovětský svaz byl založen v zásadě na progresivistické ideologii: „Přinášíme celému světu světlou budoucnost a pro ni dnes to či ono obětujeme.“ Tato ideologie zásadně podporovala celý systém. Od poloviny 60. let se však začala rozpadat.

Období Nikity Chruščova bylo v tomto smyslu velmi charakteristické. Za Chruščova jsme letěli do vesmíru, začaly být masově zakládany nové univerzity — do vědy a vzdělání se investovalo opravdu hodně. Když Chruščov v roce 1957 prohlásil, že SSSR do tří let dožene a předstihne Ameriku v produkci másla, mléka a masa na obyvatele, podle všeho tomu upřímně věřil: jestliže jsme vyhráli válku, vytvořili bombu, vypustili družici, tohle určitě také dokážeme.

Byl to hluboký omyl, protože po všech stalinských represích zůstali u moci lidé, kteří byli v ekonomice naprosto nekompetentní. Přesto elity v tomto období stále věřily v komunistické ideály.

Když Chruščovovy pokusy „dohnat a předehnat“ ztroskotaly, otřásly se základy režimu, neboť se plně odhalil rozpor mezi deklarovanými zásadami a tím, co se dělo ve skutečnosti. Za Chruščova se SSSR skutečně snažil konkurovat jinému světovému řádu. Lidé v Sovětském svazu, a to jak ti obyčejní, tak ti nahoře, věřili, že je to možné.

Velkou roli zde samozřejmě hrála propaganda a železná opona, která uzavírala přístup k informacím. Nezapomínejme, že téměř všichni z generace 60. let nebojovali proti režimu, ale usilovali o socialismus s lidskou tváří.

Zlomovým se stal vstup vojsk do Československa v roce 1968. Tímto krokem sovětské špičky v podstatě přiznaly ideologickou porážku v soutěži se Západem. Od prosazování komunistických myšlenek přešly k obraně svých hranic. Přibližně v této době začala elita žít dvojím životem: na stranických sjezdech se nadále mluvilo o velkých cílech, ale ze zahraničních cest si tito lidé vozili spotřební zboží a domácí spotřebiče a mezi svými blízkými mohli vyprávět nový vtip o Leonidu Iljiči.

Kromě ztráty hodnot a úpadku elit sehrála důležitou roli otázka sociálního vzestupu. V tomto ohledu byl důležitý příklad Číny. Od dob Teng Siao-pchinga Čína téměř čtyřicet let při neexistenci politické konkurence, normálních soudů a svobodných médií zažívala explozivní hospodářský růst. Systém pobídek pro státní aparát totiž otevíral vysoké šance pro kariérní vzestup regionálních úředníků, pokud zajistí růst hrubého produktu ve své provincii a přilákají investice.

Důležitý prvek tohoto motivačního systému představovala garance volných míst na nejvyšších postech, protože před nástupem Si Ťin-pchinga k moci se v Číně každých deset let prováděla „generační výměna“. Lidé, kteří pracovali v nižších patrech a hráli podle pravidel, pochopili, že mají reálnou šanci dostat se až na úplný vrchol.

Paradoxně podobný systém existoval dlouho i v Sovětském svazu — nikoli díky pravidelnému střídání jako v Číně, ale kvůli stalinským represím. Za Chruščova pak nastala výrazná obnova stranického aparátu. Kariérní postup mladých kádrů byl podmíněn plněním cílů stanovených shora.

Za Brežněva se pak systém změnil a stal se klanovým. Kádry, které přišly s ním, si držely své posty až do Brežněvovy smrti na začátku 80. let. Pro ty, kteří se nacházeli o patro nebo dvě níže, to mělo silně negativní důsledky. Lidé, kteří neměli možnost skutečného kariérního postupu ve stranickém a státním aparátu, začali stále více jen předstírat jakoukoli činnost.

Tento morální úpadek měl největší dopad na děti nomenklaturní elity. Tito lidé mohli jezdit na dovolené do zahraničí, zajistit si dobrý život a budování komunismu je absolutně nezajímalo. Neměli ale přístup k moci, protože starší, kteří seděli na svých místech, je nechtěli pustit nahoru.

Zároveň mladí viděli, že elity na Západě si žijí mnohem lépe. Prohra SSSR v hospodářské soutěži se Západem a následná krize plánovaného systému pro ně představovala dobrou záminku, aby se pokusili dostat k moci s využitím nových hesel o trhu a demokracii. Náš problém tedy spočíval v tom, že starou sovětskou nomenklaturu nenahradila jiná elita, ale mladší generace téže nomenklatury, která vyrostla v 70. a 80. letech a byla zcela mimořádně cynická.

Takže od počátku žádné hodnoty neměli? Od počátku nevěřili v ušlechtilou ideu budování — teď už ne komunismu, ale kapitalismu?

Nevěřili v žádné „ušlechtilé ideje“. Prostě chtěli trh a svobodu pro sebe samé. Samozřejmě existovaly výjimky, jako byl akademik Andrej Sacharov nebo Jegor Gajdar. Takových lidí však bylo málo a v tom se SSSR výrazně lišil od východní Evropy.

Za prvé ani v Maďarsku v roce 1956, ani v Československu v roce 1968, nenastaly tak masové represe nebo vyhánění disidentů ze země. Ano, někteří z nich byli uvězněni, jiní odešli do exilu, ale mnozí prostě přišli o stranické průkazy a skončili jako odborní pracovníci v nějakém výzkumném ústavu. Zůstali v zemi a objektivně působili jako kontraelita.

Náš režim existoval podstatně déle — více než tři generace, zatímco ve střední Evropě to byly jen dvě. To znamená, že v roce 1989 tam ještě žili lidé, kteří si pamatovali, jak to vypadalo před rokem 1948. A tato historická zkušenost ve volbách pomohla obyčejným lidem oddělit lidi s hodnotami od demagogů, kteří využívali hesla trhu a demokracie pro své osobní cíle.

Důležitý faktor pro sjednocení společnosti bezpochyby představovala Evropská unie a evropská myšlenka. Nicméně právě existence kontraelity v krizových situacích umožňuje, aby se k moci dostali noví lidé s jinými hodnotami a na těchto hodnotách stavěli. Ne vždy to funguje, ale přinejmenším se tím zvětšuje šance na skutečnou změnu.

V tomto smyslu jsou charakteristické i čínské dějiny. Na rozdíl od Sovětského svazu zde existovala elita, která spolu s Mao Ce-tungem bojovala v partyzánských jednotkách proti Japoncům od 30. let a od roku 1949 pak budovala nový stát.

Teng Siao-pching byl na počátku 60. let minulého století, ne-li druhým, pak třetím mužem po Mao Ce-tungovi v zemi. Stejně jako mnoho jiných stranických funkcionářů byl dlouho perzekvován, sedm let strávil prací v zemědělství, ale pak se vrátil na vrchol. A nebyl sám — mnoho lidí se po represích dokázalo vrátit mezi elitu.

Situace v SSSR roku 1956 byla zásadně odlišná. Perzekvovaní se vraceli domů v nejlepším případě s vyměřeným důchodem. V Číně se však lidé, kteří vybudovali nový stát na komunistických hodnotách, vrátili zpět se stejnými hodnotami, a navíc se zkušeností života na samém dně nové společnosti.

Ve východním bloku se tedy k moci dostala kontraelita s odlišnými hodnotami, v Číně existovala stará elita, která měla své hodnoty, na jejichž základě v okamžiku krize dokázala vybudovat nové instituce. A my máme tu nejhorší verzi — k moci se dostali velmi cyničtí lidé, kteří se snažili tuto moc proměnit v nejrůznější výhody a renty.

Nejsou ale věční. Nebo se reprodukují podle stejného modelu?

×
Diskuse
JP
June 12, 2022 v 13.45

Zajímavá a kompetentní hloubková analýza současné ruské skutečnosti. Z tohoto složitého komplexu různých faktorů lze jako ty nejzákladnější vydestilovat zřejmě tyto:

- v postsovětském Rusku hraje kapitalismus v zásadě pozitivní roli; neboť ze své podstaty tenduje k liberalismu, k otevřené společnosti

- ve specifických podmínkách Ruska ovšem tamější kapitalismus jen zčásti nabyl klasických, ekonomicky a technologicky progresivních, podnikatelsky inovačních forem; z druhé - zřejmě větší - části do značné míry zdegeneroval v kapitalismus víceméně parazitární, žijící jenom z čirého prodeje komodit

- tento parazitární ruský kapitalismus má systémově velice blízko ke stejně tak parazitární rusko-postsovětské byrokracii; jediný konflikt mezi těmito sférami může vzniknout v období omezených zdrojů, kdy se obě strany přetahují o zbývající masu lukrativních zdrojů příjmů

- postsovětská skutečnost zůstává stále zájmově a mocensky velmi různorodá, s latentně hrozícím rozkladem; to pak podporuje vznik "supercentralizace", se silným vůdcem v čele

- v současné době Rusku vládnou konzervativní, reakční síly, bránící status quo; ovšem v důsledku válečných událostí a působení sankcí může dojít k situaci, kdy se karty na politické scéně začnou míchat odznova

- na základě Jakovlevových rozborů se zdá, že pro ten případ by situace nemusela být tak zcela beznadějná, jak se napohled může zdát; podle všeho komerčně-liberální sektor přece jenom stále drží relativně silné pozice. Které by mohl dále velmi posílit, kdyby se ukázala naprostá neudržitelnost současného typu státní politiky

- obzvláště kdyby se o Putinovi potvrdilo, že je těžce nemocný (či dokonce kdyby v dohledné době zemřel), umožnilo by to ruským elitám celou aféru s Ukrajinou svalit pouze na jeho osobu, a otevřít si tak cestu k novému začátku.

Uvidíme, jaký bude další vývoj. V každém případě bezprostředně bude i nadále rozhodující především situace na frontě: pokud budou ruské invazní síly ukrajinskými obránci zatlačeny alespoň tak daleko, aby se i ruským elitám stalo definitivně jasným že tuto válku nelze vyhrát, a že bude svými důsledky (mezinárodními sankcemi) Rusko (a je samé) strhávat do stále větší propasti, pak by mohla nastat chvíle, kdy ve zdánlivém monolitu ruské moci dojde k možná i dost nečekaným posunům a zvratům.