Plán mírového procesu, který by přátelé Ukrajiny měli podpořit
Janis VarufakisAutor má za to, že spíše nežli pomýšlet na úplnou vojenskou porážku Putinova režimu v Rusku by Západ měl usilovat o mírová jednání, která co nejdříve zamezí dalším obětem.
V roce 1943 měli stoupenci pokroku mravní povinnost odmítnout výzvy k dojednání smíru s Hitlerem. Uzavřít dohodu s nacisty v zájmu ukončení krveprolití by bylo neodpustitelné. Civilizovaní lidé měli jen jedinou možnost: pokračovat v boji, dokud spojenečtí vojáci nebudou stát nad Hitlerovým berlínským bunkrem. Dnes by naopak bylo hrubou chybou usilovat o konečné vojenské vítězství nad Ruskem a ignorovat ty z nás, kdo voláme po okamžitém dojednání míru.
Země, které v roce 1943 usilovaly o konečné vítězství, měly na frontě vlastní spojenecké vojáky a často i civilní obyvatelstvo. Dnes Západ jedná jako Spojené státy před japonským útokem na Pearl Harbor: stojí za postranní čárou a materiálně podporuje a povzbuzuje ty, kdo skutečně bojují. Za těchto okolností, kdy NATO ani neuvažuje o vyslání svých vojsk či letectva do boje, je naléhání na Ukrajince, aby zajistili konečné vítězství nad Ruskem dílem pokrytecké, dílem nezodpovědné.
Rozumným zakončením války nemůže být zahnání Putina do nějakého moskevského bunkru. Jak by tedy konečné vítězství Ukrajiny mělo vypadat? Ukrajinci pochopitelně sní o vytlačení ruských vojsk alespoň tam, kde byla před 24. únorem — což je náročný úkol, i přes rozsáhlé letecké zásobování nejmodernější americkou výzbrojí.
Mnohem pravděpodobnější je, že poté, co se Rusové pevně usadí na ukrajinském pobřeží Černého moře a ve východní oblasti Donbasu, Putin vyzve k příměří. V takovém případě by byla nejpravděpodobnějším výsledkem dlouhodobá opotřebovávací válka či zamrzlý konflikt — něco mezi situací v Sýrii a na Kypru.
Ale i v nepravděpodobném případě, že by se ukrajinským bojovníkům podařilo ruské jednotky úplně vytlačit, poražený ruský režim by si našel nové způsoby, jak Ukrajině znesnadňovat cestu k jakés takés normalitě. Představa konečného ukrajinského vítězství je slučitelná jedině se změnou ruského režimu. Jak pravděpodobné je, že se Ukrajina a NATO dočkají takového polibku štěstěny? A jak rozumné je vsadit na to budoucnost Ukrajiny, obzvlášť ve světle žalostných výsledků Západu při nedávných pokusech o změny režimů?
Většina okolností přitom ukazuje opačným směrem. Zatímco na frontě se válka pro Putina nevyvíjí nijak dobře, v ekonomické válce se mu docela daří. Jistě, neprivilegovaní Rusové strádají, kvalifikovaní pracující prchají a řadě odvětví docházejí díly.
Přesto ale podle Robina Brookse z Institutu mezinárodních financí vzniká gigantický přebytek běžného účtu (v roce 2022 dosáhne podle odhadu 200—250 miliard dolarů, přičemž v dubnu se jednalo o 95,8 miliard dolarů). Není divu, že se rubl plně zotavil.
Taková nečekaná částka dává Putinovu režimu možnost snadno financovat dlouhodobou opotřebovávací válku na Ukrajině. Mnozí Rusové zchudnou a ruská ekonomika bude odsouzena k dlouhodobé stagnaci.
Ale na Putinově šachovnici jsou obyčejní Rusové pouhými pěšáky, jejichž oběť je přijatelná, ne-li nutná, v zájmu dlouhodobého působení škod Ukrajině. Přitom čeká, až se objeví roztržky v rámci NATO — zvlášť když nestálá západní média obrátí svou pozornost k jiným záležitostem.
V tomto kontextu směřuje volání po konečném ukrajinském vítězství k prohře úplně všech — snad s výjimkou obchodníků se zbraněmi a fosilního průmyslu, jimž se velkolepě vrátily tučné časy. Naděje na ukrajinský hospodářský zázrak financovaný Evropskou unií pohasnou.
Sloupek●Radek Kubala
Kvůli ruské agresi hrozí velká potravinová krize. Upozorňuje na slabiny globálního zemědělství
Evropa ekonomicky trpí už teď a rozvojový svět je v raných stádiích spirály hladu a vynucené migrace, vyvolané výpadky v dovozu obilí a hnojiv z Ukrajiny a Ruska. Jedině vyjednaný mír nás může zachránit před popsanými i dalšími pohromami a zajistit pro Ukrajinu, Evropu i lidstvo lepší budoucnost.
Jenomže nabádáme-li k obezřetnosti před voláním po konečném ukrajinském vítězství, jsme obviňováni, že neumíme odložit „západní brýle“ — anebo v horším případě, že „děláme Putinovi pomyšlení“. „Kdo jste, abyste Ukrajincům říkali, co mají dělat?“ ptají se nás významně. S úctou k počínání Ukrajinců nechám tuto otázku bez odpovědi — a raději se zaměřím na to, jak je nyní lze co nejlépe podpořit.
Je jasné, že ti, kdo jsou ve válce, musí s nabídkami k jednání šetřit, jinak budou označeni za slabé. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj nicméně začátkem měsíce potvrdil, že bez vyjednávání tato válka skončit nemůže: „Navzdory tomu, že ničí naše mosty, věřím, že všechny mosty ještě zničeny nejsou.“ Pro nás, kdo nejsme ve válce přímo zapojeni, by mělo být úkolem pomoci těm, kdo bojují, představit si, jak může vyjednaný mír vypadat — a říkat to, co si oni nemohou dovolit vyslovit, dokud vyjednávání nezačnou.
Je nutné počítat s tím, že férová dohoda zanechá všechny trochu nespokojenými, ale zároveň bude představovat podstatné zlepšení oproti bojem dosažitelným alternativám. Obě strany musí vykázat zisky, které převýší jejich ztráty, aniž by ztratily tvář.
V úctě k aspiracím Ukrajinců a jejich udatnému odporu proti Putinově agresi musí zvažovaná mírová dohoda stanovit, že se ruská vojska stáhnou na své pozice z doby před 24. únorem. Konkrétní návod na řešení konfliktů a správu území, který by ukončil sektářské střety na Donbase a v přilehlých oblastech, může poskytnout Velkopáteční dohoda, která ukončila konflikt v Severním Irsku. Součástí řešení by také měla být široká demilitarizovaná nárazníková zóna na rusko-ukrajinské hranici, která by zohledňovala obavy z opětovného nasazení vojsk.
Souhlasil by Putin? Možná — pokud mu dohoda nabídne tři věci. Putin bude jednak chtít ukončení většiny sankcí. Také bude chtít dát k ledu otázku ruské anexe Krymu z roku 2014 a její řešení odsunout na neurčito. A bude chtít bezpečnostní záruky, které mohou poskytnout jedině Spojené státy, spolu s příslibem místa u stolu, kde bude vypracováno nové bezpečnostní uspořádání v Evropě.
Podobné bezpečnostní záruky od Spojených států a Ruska potřebuje Ukrajina. Takže přátelé Ukrajiny by taková jednání měli požadovat, a to pod záštitou Organizace spojených národů a za účasti USA a EU.
Neexistují samozřejmě žádné záruky, že se takto mír podaří dojednat. Je však jisté, že nepokusit se o to kvůli iluzi konečného vítězství by bylo neomluvitelné.
Z anglického originálu The Peace Process Ukraine’s Supporters Should Support publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil DAVID DADUČ.
Je docela úsměvné, když ultralevičák Varufakis, který obranné alianci NATO jinak neustále předhazuje její údajně agresivní charakter, jí samé náhle vytýká, že nechá Ukrajince krvácet za sebe a přihlíží pouze z dálky, namísto aby jim svým zásahem účinně pomohla! Je to další doklad toho, jak jsou tito ultralevičáci ideologicky zcela vykolejení tím, že se "jejich" Rusko dopustilo tak brutálního aktu agrese, že ani oni to nemohou zcela ignorovat.
Jinak ovšem - nutno přiznat - Varufakisovy mírové návrhy nejsou natolik jednostranně nevýhodné vůči Ukrajině, jak by se od něj dalo očekávat. Pouze jsou tyto návrhy politicky naprosto naivní.
"Návrat k hranicím před 24. únorem" - to je sice v pořádku, ale za prvé to není naprosto nic nového, právě tohle žádají víceméně všichni. Jenže: kdyby Putin na tohle přistoupil, pak by to znamenalo že fakticky prohrál všechno. Že všechny ty obrovské lidské i materiální ztráty na ruské straně (ty ukrajinské ani nepočítaje) byly zcela nadarmo. Za těchto okolností by se Putinova pozice v ruské politice stala prakticky neudržitelnou. Proto na takovéto řešení Putin nikdy nemůže přistoupit, dokud nebude poražen na bojišti.
To jediné co Varufakis jako protihodnotu Putinovi nabízí, by byly jakési "bezpečnostní záruky" Západu vůči Rusku. Jenže: jaképak "bezpečnostní záruky"?!... Kde pak měl Západ (kromě vlastního Putinova fantazírování) závažný úmysl zaútočit na hranice Ruska?... To je naprosto nesmyslný argument; a co se odvolání sankcí týče, pak ty byly uvaleny právě až po 24. únoru, kdyby se Rusko stáhlo za tyto hranice pak by jejich další trvání samozřejmě víceméně ztrácelo svůj smysl. A Krym? Prakticky nikdo (včetně Ukrajinců) závažně nepočítá s jeho znovuzískáním.
Ještě jednou tedy: Varufakisovy návrhy jsou politicky natolik naivní a nereálné, že je sotva představitelné, že by si toho sám nemohl být vědom. Klade se tedy otázka, proč s nimi vlastně vůbec vystupuje. Jenom z touhy se v daném konfliktu osobně nějak připomenout? Vystoupit ze zapomnění? Anebo - není to spíše projevem snahy za mlžnou clonou zdánlivě neutrálního postoje přece jenom vskrytu sugerovat, že je to v prvé řadě vina Západu, že dostatečně neusiluje o mírová jednání? Varufakisovy narážky na to, jak Západ posílá zbraně na Ukrajinu a sám stojí stranou, by ukazovaly ze všeho nejspíše tímto směrem.
Ostatně, Varufakis zůstává Varufakisem, znovu a znovu se uchyluje k užívání pseudoargumentů, falešných při překroucených tvrzení. Například jeho tvrzení, že "rubl se stabilizoval". Jako ekonom Varukakis nemůže nevědět, že současný ruský rubl je umělým platidlem, že jeho cena je stanovená administrativně, a ne reálnou hodnotou na mezinárodních trzích - fakticky ne zásadně jinak nežli jak to bylo s rublem za časů Sovětského svazu. A co se týče jeho tvrzení že Rusko není mezinárodními sankcemi nijak závažně dotčeno: za prvé tady bezprostředně protiřečí sám sobě, když na jedné straně tvrdí že Rusko mezinárodní sankce bez problémů ustojí, a na straně druhé vzápětí projevuje dojemnou účast s narůstající bídou ruského obyvatelstva. - O to se přece právě nakonec jedná, aby samotní Rusové pochopili, do jaké mizérie je jejich šílený vůdce svým avanturismem přivedl, a konečně se ho zbavili.
A navíc: Varufakis opět jako ekonom nemůže nevědět, že působnost sankcí je za prvé dlouhodobá, to jest veškerá tíha jejich dopadu se projeví teprve až za několik dalších měsíců; a za druhé že Rusko sice skutečně stále ještě ze Západu dostává za své komodity napohled obrovská množství peněz - ale že má (v důsledku obchodních sankcí) jen velmi omezené možnosti si za tyto peníze pořídit potřebné dovozy. (Například byly zprávy, že v důsledku embarga Rusko vůbec není schopno produkovat další tanky, protože k nim nemá k dispozici potřebné elektronické čipy, které by mohlo dostat právě jenom na vyspělých západních trzích.)
Všeho všudy: jakkoli se Varufakis snaží působit neutrálně a mírotvorně, ve skutečnosti vystupuje naprosto stejně demagogicky jako kdykoli jindy, a jeho pravým motivem je zřejmě zase jenom nějakým způsobem diskreditovat jím slepě nenáviděný svět Západu.
Pane Poláčku, napsal byste totéž, kdybyste si nepřečetl v záhlaví, že autorem je Varufakis? Samozřejmě že ne - autora byste naopak chválil, vždyť říká v podstatě totéž co vy...
Zkrátka vaše "hodnocení" je mírně řečeno velmi neseriózní.
U Varufakise určitě neplatí výrok o "jeho Rusko". A nekritizuje NATO pro nečinnost, uvádí jen docela pochopitelnou maximu: právo žádat za cenu obrovských obětí boj až do konečného vítězství máš jen tehdy, pokud to budou oběti, které bys přinášel [také] ty.
A určité nepohodlí, které zakouší v důsledku ukrajinské války blahobytné země EU (blahobytné včetně těch nejchudších), k takovým obětem nepatří.
Podmínky míru, které navrhuje jsou docela příčetné. Až na jeden bod: Status území, které drželi proruští separatisté před 24. únorem by nemohla řešit analogie Velkopáteční dohody --musela by to být mnohem silnější forma mezinárodního dohledu hlídající dodržování základních práv tamějších obyvatel.
Ale to jsou otázky míru a ten může nastat teprve tehdy, až bude přijatelný pro bojující ukrajinský stát.
„Jedině vyjednaný mír nás může zachránit před popsanými i dalšími pohromami a zajistit pro Ukrajinu lepší budoucnost.“
Ano, mohlo by se třeba vyjednat něco jako Budapešťské memorandum – to by pro Ukrajinu zajistilo lepší budoucnost.
V zásadě lze rozlišit tři interpretace současné války na Ukrajině:
Názor č. 1: Za válku může Západ, hlavně USA, které chtějí Rusko ohrožovat, dostat do kleští a na kolena, zkrátka ovládat. Američané zneužili Ukrajinu a napomohly tomu, že tam dominuje ultrapravicový extremismus. Rusko, ačkoli vojenské akce začalo, k nim bylo v podstatě donuceno a fakticky se "jenom se brání".
Tento prokremelský (proputinovský) narativ nezastává z rozumných a vzdělaných prakticky nikdo, troufl bych si říct, že nikdo v diskusích DR (myslím, že ani P. Krupička ne, ale nechci za něj mluvit, jistě se umí obhájit sám).
Názor č. 2: Za válku může jen a pouze Putin a jeho velmocenské choutky (a la Hitler). Ukrajina konflikt nijak nevyprovokovala. Západ za nic nemůže, vůči Rusku nikdy žádné zlé úmysly neměl a nečestně se nikdy nechoval. Rozšiřování NATO bylo na žádost středo- a východoevropských zemí a Rusko se s ním mělo smířit.
Tento názor zde zastává drtivá většina diskutujících a je jaksi oficiálním, mainstreamovým stanoviskem České republiky. Kdo jej nezastává, riskuje, že bude hozen do kategorie č. 1 (což ovšem s demokracií nemá co dělat...).
Názor č. 3: Za válku může v bezprostředním smyslu samozřejmě Putin a ruský imperialismus, který je třeba odsoudit. Ve 21. století je nepřípustné, aby se spory řešily válkami, natož takto brutálními, se zločiny proti civilnímu obyvatelstvu a proti lidskosti. Nikdo k tomu není oprávněn a nikdo k tomu nebyl - a nemůže být "donucen".
Pokud jde o dlouhodobé příčiny konfliktu, i tady je vina z velké (rozhodující) části na straně Ruska - velmocenský šovinismus jako kompenzace nezvládnuté transformace, avšak svůj menší díl viny má i Ukrajina a Západ.
Ukrajina v tom, že v ní převládl "západoukrajinský" nacionalistický narativ co nejvíce se vůči Rusku vymezit - historicky pochopitelný, ovšem v současné době osudný (není na něj v době globálních krizí jaksi čas...). A Západ (především američtí neokonzervativní "idealisté") neodolal pokušení rozšířit svou moc až na ruské hranice.
Jenže poslední dekáda ukázala, že jednoznačná a nezpochybnitelná hegemonie USA, v jejímž rámci by takové řešení - bez ohledu na etiku - dávalo smysl, je minulostí. To je kořen současné tragédie.
Je skoro trapné, že to musím dodávat - ale tento názor zastávám já. Schopnost odlišit názor č. 1 a názor č. 3 je jaksi testem intelektuálních schopností a čtenářských kompetencí, v němž - kulantně řečeno - zdaleka ne všichni zde obstáli...
S tímto názorem ovšem nejsem sám. Hlásí se k němu takový P. Barša, fakticky V. Bělohradský, poměrně známý česko-norský levicový aktivista Lukáš Kraus (kdysi autor i DR), zdá se, že daleko od něj není ani F. Outrata a věcný P. Jedlička. A ano, ať jeden z diskutujících třeba postaví na hlavu, já dám tu svoji za to, že velmi blízko tomuto názoru je i papež František (viz ono "štěkání NATO u dveří Ruska" atd.).
Jestliže jsem v minulém vstupu vymezil postoj k válce č. 3, který zastává podle mě celý proud lidí o dění přemýšlejících (byť v ČR jsou ve výrazné menšině), přidám několik poznámek, kde budu mluvit více sám za sebe.
1. Situace je dle mého mínění mimořádně komplikovaná především tím, že se zde sešly dva momenty. Zcela legitimní snaha středo- a východoevropských zemí (národů) po nezávislosti na Rusku, která je vzhledem k jejich tragickým zkušenostem pochopitelná, se potkala a spojila s (již méně legitimními) americkými hegemonistickými aspiracemi. Proto mají paradoxně pravdu oba krajní názory, č. 1 - ano, Američané chtěli ovládat postsovětský prostor jako ostatně od 90.let všechno, a stejně tak se nemýlí ani názor č. 2, ano, země střední a východní Evropy do NATO chtěly a šly tam dobrovolně. Jejich politici a občané si dílem závislost na USA neuvědomovali (ti naivnější, kteří věří tomu, že Západ je říší plné nezávislosti, rovnoprávnosti a svobody) a dílem si ji uvědomovali, ale realisticky ji považovali za menší zlo - "raději Washington (a Brusel) než Moskva". Já s tímto druhým postojem souzním (!), což ostatně píšu i ve svém eseji, ale pořád tady máme ten problém, co dělat s Ruskem, když bylo a je jasné, že se s tímto "řešením" mocenských a bezpečnostních poměrů ve střední a východní Evropě nehodlalo a nehodlá smířit.
2. Bezpečnostní situace se po konci studené války mohla řešit v zásadě trojím způsobem:
- buď rozšířit NATO okamžitě a rychle až na ruské hranice, dokud bylo Rusko slabé a rozvrácené a nemohlo tomu fakticky zabránit (bylo by to vůči němu poněkud tvrdé a bezohledné, ale bylo by to aspoň účinné, protože by to ruskému imperialismu opravdu zamezilo, je ovšem otázka, jaké démony by to v té zemi vyvolalo)
- nebo udělat novou Jaltu, resp. jasně říct, kam až se NATO rozšíří a kam už ne, a kde tedy začíná faktická ruská sféra vlivu (Putin byl dlouho tomuto řešení nakloněn a asi v jeho reálnost i dlouho věřil) - ano, bylo by to cynické a hnusné vůči těm, kteří by zůstali "před branami", ale vytvořilo by to stabilitu podobné "klidným" letům studené války
- anebo budovat kolektivní bezpečnost všech, navázat na vize Gorbačova, ale i tehdejších západních státníků - inspirovat by se dalo třeba u českých pozdněstředověkých landfrýdů (všichni potrestají narušitele míru), přičemž tato cesta by snad vytvořila předpoklady i pro postupné překonávání nacionalistických bariér a předsudků, po porozumění, vzájemné poznávání a odpuštění a smíření - to všechno potřebují východoevropské národy jako sůl
Každému je snad jasné, které řešení bych osobně preferoval já. Buď jak buď, tragédií je, že Západ fakticky zkombinoval všechna tři, avšak špatně, resp. ze všech si vybral právě jejich negativa...
A velmi tragicky se přepočítaly i postkomunistické politické elity ve středo- a východoevropských zemích. Tak dlouho chtěly do NATO, aby zabránily ruské agresi, až ji přivolaly. Jde o klasický příklad sebenaplňujícího se proroctví. Věřme, že my "za valem" jsme v bezpečí, ale hra na úprk do NATO byla fakticky hrou na černého Petra - byla jen otázka, kdo si jej vytáhne a nestihne do pevnosti doběhnout... Vytáhli si ho nešťastní Ukrajinci...
1) Jalta byla dohoda vítězných mocností, nikoli uzavření míru s nepřítelem.
2) Ani západ, ani Rusko nezvítězili nad ukrajinskou republikou, nemohou ji tedy dost dobře diktovat, do čí sféry vlivu patří. Nanejvýš by mohla existovat dohoda o neutralitě.
3) Jediný důvod, proč je třeba brát Putina vážně, je jeho ochota vydírat po Sovětském svazu zděděným jaderným arzenálem -- a to se, bohužel, při jakémkoli míru nezmění. A obávám, že aní případnou změnou ruského cára.
Máte pravdu, svět není už dost dlouho unipolární. Díky Bohu. Jenomže to neznamená, že jsme se vrátili k bipolaritě a představa mnohasetkilometrového ochranného pásma kolem země, která kdysi bývala supervelmocí, je poněkud absurdní.
Skutečně se kloním spíše k názoru 3 nežli 1, tak jak je předestřel Martin Pleva. Domnívám se, že tomu, že Rusko se výhradně brání Západu a denacifikuje Ukrajinu nevěří ni sám Putin :-)
Varufakis je možná idealista, ale myslím že pořád o světelné roky větší realista než současný ukrajinský prezident nebo někteří čeští středopravicoví politici.
Chtěl jsem ještě dodat něco ve smyslu, že Putina opravdu nikdo nenutil "udělat z Ukrajiny nový Vietnam" ("Afghánistán"), ale když se teď dívám na ty stotisícové ztráty ve vietnamské válce jak co se týče civilních, tak vojenských obětí (US vojáků sice padlo ve Vietnamu necelých 60 000, ale ve válce bojovali hlavně vojáci jižního Vietnamu), tak nezbývá než dodat, že se má současné Rusko od USA stále co učit...
Pane Kolaříku, druhou světovou válku zavinili samozřejmě (JAKO VŽDY) komunisté (a podobní levičáci) a to hlavně ti ze Sovětského svazu, když napadli Finsko a Polsko. Pozitivní roli v celé válce sehráli někteří Ukrajinci (už tenkrát byli vyvoleným hrdinským národem), kteří se spojili s Němci, vyprovokovanými ponižujícím versailleským mírem. Nekonečné hrdinství, čest a odvaha Ukrajinců a Němců trvá dodnes a je povinností každého Čecha, pardon chtěl jsem říci Čecháčka, buď sloužit za pár šupů nějaké německé firmě a nebo přijmout ukrajinského uprchlíka a živit ho a podporovat na svůj úkor. Sláva jim navěky!
o tom, jak válka na Ukrajině posiluje středo- a východoevropské antiliberální konzervativní nacionalisty.
Jako by dávala za pravdu jejich hodnotám - jedinec se má podřídit zájmu národa, ženy nemají blbnout s emancipací a raději hlavně hezky rodit, ať je v národě nová krev, gayové a lesby mají zalézt do podzemí a neotravovat s nějakými požadavky a čmoudi, kteří nám sen o našem skvělém a čistém národě kazí, ať se ani neodvažují sem přilézt, a pokud už se sem nedejbože dostanou, ať rychle vypadnou domů...
Zrádné (rozumějme "levičácké") intelektuály, média, akademiky a soudce, resp. "humanrightistické" právníky je třeba zkrotit.
Vrcholem lásky k národu a jeho pánubohu, který mu z obláčku žehná, je pak oběť za národ. Válka není zlo, ale čas od času nutnost. V ní se osvědčuje charakter národa, jeho čest - a za tu je třeba i padnout...
Takové pojetí světa je v přímém rozporu se západním myšlením a já jako levičák a liberál v takovém světě opravdu žít nechci. Pro mě je důležitá svoboda člověka - občana a národ chápu v jeho současné, západní verzi, tedy jako národ občanský, politický, nikoli etnický. Politické evropské národy sice vyrostly z národů etnických (pozůstatkem toho je ostatně jazyk) a je ahistorické vyčítat např. našim předkům národní obrození a předhazovat jim, že v 19. století (!) s ideou občanského národa nepracovali, jenže dnes žijeme ve století 21.! Národní stát je pro mě (sice důležitý, nicméně pouhý) mezistupeň mezi úrovní obce, kraje - a celé EU. Chci Evropu Evropanů, nikoli svazek (spíše však spojenectví) národů - tedy v podstatě nacionalismů a jejich mýtů. Protože takové spojenectví je velmi křehké a nestabilní, dnes tu je a zítra být nemusí. Ostatně ve střední a východní Evropě vyvražďoval každý každého (nebyla to žádná specialita Rusů!), samozřejmě se vždy tak dělo ve jménu krásně romantických a vznešených národních cílů a vždy pro čest, slávu a vždy to byl výraz statečnosti a hrdinství, jak jinak:))
Zkrátka nechci do pisovského Polska a nechci do "polonizované" středovýchodní Evropy, nebo dokonce do "polonizované" celé Evropy.
Mou vlastí a domovem je v jistém slova smyslu především tato planeta. Mým národem jsou všichni lidé (potřebující nějak mou solidaritu). Chci sociální jistoty, spravedlnost a rovnost, chci lidská práva pro všechny, chci řešit klimatickou krizi, chci mír.
Žádná válka není dobrá, ospravedlnitelná je pouze obranná válka jako NUTNÉ ZLO (které by mělo, pokud je to možné, co nejdříve přestat). Vcítíme-li se do ústředních motivů Čapkovy Matky, ano, já - jako asi celý Západ, souzníme s Matkou a "ženským" světem, nikoli s tím mužským. Není to zbabělost a změkčilost, či snad příznak dekadence (což ostatně Západu vyčítá i Putinova propaganda). Je to projev (zbytků) rozumu v šíleném světě. Je to projev zbytků srdce z masa ve světě bezcitnosti a cynismu.
Feministky mají možná více pravdy, než se všeobecně soudí. Možná všichni potřebujeme "poženštit".
Baršův článek: https://a2larm.cz/2022/06/na-troskach-visegradske-ctyrky-vznika-nova-stredni-evropa
Feminismus, tak jak jsem ho v Česku poznal, daleko spíš povede k tomu, že se prosadí více žen jako Margaret Thatcher, Alena Schillerová či Kateřina II. (která nechala mimo jiné zavraždit svého manžela, aby se dostala k moci a pak předstírala reformní snažení), než k rozumnému světu bez cynismu a bezcitnosti. Je mi líto.
Právo žen vládnout, jim ale neupírám, jen bych se o tom vládnutí nedělal žádné iluze. Čeho se mnohým ženám nedostává ve formě fyzické agresivity, to nahradí např. zákeřností.
(v první větě druhého odstavce mám čárku navíc)
Obávám se, že jste toho Pavla Baršu poněkud dezinterpretoval. Válka posílila pozici Polska a tamější vládní strany a stabilizovala vnitrostátní Orbanovu pozici (pozici Maďarska v EU spíše oslabila).
V České republice, Německu, Francii, Itálii -- země, o kterých mám alespoň nějaké použitelné zprávy -- jsme v situaci, kdy tikají hodiny odpočítávající krátkou lhůtu.
Zatím v těchto zemích stranu příznivců "míru" za každou cenu, kterou donutíme Ukrajinu agresorovi zaplatit představuje právě ta národovecká, homobofobní a antifeministická strana spektra ( tedy situace je inverzní vůči Polsku) a zatím spíše ztrácí.
Jenomže tupohlavá ideologická politika Petra Fialy & cons odmítá odpružit sociální náklady pomoci Ukrajině a pomoci bežencům jakožto i dopadů sankcí a ruského fosilního vydírání západu. A spontánní solidarita lidí vydrží jen pár měsíců, pak se musí změnit v uvážená politická rozhodnutí, jinak se z ní stane třaskavina. Např. máme červen a příprava nutný zářijový dopad uprchlické krize na české školství je dál na slabých silách škol a obcí -- vládní politici nemají čas, musí se předvádět se Vatikánu.
A pak by se -- přinejmenším pro Českou republiku -- aktualizovala Baršova předpověď a ukrajinská válka by posílila už tak jen zuby nehty ukrotitelné fašisující hrozby naší stávající demokracie.
"Mužskost" a "ženskost" chápu jako symbolické principy.
Samozřejmě že existují "mužské" ženy (což je něco jiného než fyzické mužatky), dokonce pro ně genderová teorie má i anglický výraz, na který si ale bohužel nevzpomenu.
A naopak jsou "ženští" muži, což - opět - neznamená zženštilí.
Řečeno nejstručněji principem ženskosti je láska, nepodmíněnost, všeobecná solidarita ("miluje všechny své děti"), harmonie.
Principem mužskosti je boj, hierarchie, ideologičnost, partikularismus, podmíněnost.
Ostatně proto ženy tíhnou doleva.
A Čapkova Matka říká: "Žádná máma nikdy žádnou válku nevedla." Neplatí to samozřejmě doslova (Kateřina II. byla matkou atd.), platí to ve smyslu těch ideálních typů.
„Ruský prezident Vladimir Putin vzdal ve čtvrtek hold caru Petru Velikému u příležitosti 350. výročí jeho narození a prohlásil, že moderní Rusko opět nastoupilo historickou cestu ‚navracení a opevňování‘ svých ztracených území.“
-----------------------
Jak chcete, pane Plevo, uzavírat mír s někým, kdo „nastoupil historickou cestu dobývání vašeho území“? Vy se mu můžete buď podřídit, nebo se mu bránit – máte tyto dvě možnosti, mír mezi ně nepatří, protože „mír“ v tomto případě znamená podřízení se těm historickým imperiálním ambicím Ruska. Neříkejte tedy „mír“, když se chcete podřídit „říši zla“.
interpretace událostí č. 1, kterou výše začínáte svůj krátký výčet, je (nikoli v protikladu k Vašemu hodnocení), vyjádřeno nejstručněji, lež. Je obdobou zlodějova křiku (či jeho kompliců): "Chyťte zloděje!"
Interpretace č. 2 je podle mne stroze formulované vystižení základní charakteristiky postupu Ruska, jenž spočívá ve vedení zcela nevyprovokované války s cílem dosáhnout ovládnutí sousední země, zbavit ji samostatnosti a přivlastnit si její (další, větší) část (kolik jen půjde). Obdobu tohoto zažili a pamatují jen nejstarší lidé (společnost si na to kdysi také zvykla a my to – později – nechápali). Rodičům našich nejstarších spoluobčanů brali vlast, stejně jako dnes „našim“ Ukrajincům, které denně slyšíme (a jinak od Čechů nerozlišíme). Protože se Ukrajina brání, jsou její města navíc i ničena.
Vámi, pane Plevo, preferovaná interpretace č. 3 je podle mne Vaší formulací subvarianty k č. 2, s níž se nevylučuje. Po vysvětlení agrese se pokoušíte pátrat (jen) v omezeném úseku nejmladší historie, jejímž aktérem je moderní liberální Západ. Snažíte se o hlubší politologický rozbor a, řekl bych, i o trochu nemístný nadhled nad zločinnost a trestuhodnost staré politiky agrese v 21. věku.
Děje a okolnosti, které berete na váhu, je třeba doplnit o poučení z vyvolání (i průběhu) 2. světové války. O komunistickém režimu se někdy říkalo, že všelijaké staré svinstvo a harampádí jen přikryl a uchoval jak sníh během (ruské) zimy. Nyní roztál. Mnozí Rusové, náležitě manipulováni, cítí ve vzduchu ne smrt, ale jaro.
Nyní, pane Plevo, ještě konkrétně ke třem bodům Vaší interpretace č. 3.
Formulace, že agresi je samozřejmě třeba odsoudit, mám za nedostatečnou, ne-li alibistickou. Ano, každý bychom pro ni měli, třeba jen pro sebe, najít patřičně odmítavé stanovisko. Co je však zásadní, společně jí však musíme fakticky čelit. Včas a rozhodně, jak nám velí draze vykoupená historická zkušenost.
Podobně formulace, že USA neodolaly pokušení dostat se až na ruské hranice není výstižné. USA naopak vůbec nepředpokládaly, že by něco takového bylo třeba. (Tento fakt potvrzujete svou vlastní poznámkou o neuskutečněné - poněkud tvrdé - možnosti učinit tak ihned.) Je na místě uvést, že Rusko nesousedí jen s Ukrajinou, ale třeba také s Kazachstánem, Mongolskem a Čínou... Lze říci, že politika USA nesledovala rozhodně ani zde údajný svůj záměr.
Spíše než k oslabení pozice USA vůči Rusku, došlo z jejich strany k podcenění RF. (SSSR měl asi 115% jejích obyvatel, kdežto Rusko jich dnes má méně než 45%.) USA předpokládaly, že lékem na všechny problémy „normálního“, tj. kapitalistického státu nyní je „business as usual“. Svou negativní roli ovšem sehrály vnitřní rozdělení, přílišný idealismus Obamův a přílišný pragmatismus Trumpův. Rusko se každopádně proti USA muselo sblížit s Čínou. To může mít důsledky docela osudové.
Ten pán, co mu teď na Západě kácejí sochy, říkal, že si, pane Plevo, můžete vybrat mezi hanbou a válkou a když si vyberete hanbu, dostanete k tomu jako bonus zdarma ještě i válku.
Možná jsem, pane Profante, Polák a nevím o tom. Jakožto „homofob“ [tahle nálepka se mi líbí] nejsem totiž příznivcem „míru za každou cenu“.
Petr Fiala se mi zatím jeví jako jeden z nejlepších premiérů, jaké jsme dosud měli. Těžko říct, jestli to nějak souvisí s mojí národností, majetkovými poměry, nebo s inteligencí.
Možná jsem byl hloupý, že jsem ho nevolil – ale dávat současně hlas i Pirátům a TOP 09 jsem opravdu nechtěl, takže jsem ty poslední volby ignoroval.
Já totiž ten hlavní politický střet nevidím jako boj „pravdy proti populismu“ ani jako boj levice proti pravici. Podle mě jde spíše o boj mezi současnou autoritativní parodií liberalismu (parodie liberalismu není liberalismus) – parodií liberalismu s „právem mít ve všem pravdu“ a podrobit si tedy i všechny, kteří si myslí něco jiného – a na druhé straně této osy je pak konzervativní volnomyšlenkářství, které si nárok na pravdu nečiní, nikoho k „pravdě“ nenutí a nechává společnost na pokoji, aby se prostřednictvím kulturně evolučních mechanismů řídila a vyvíjela spíše samovolně – bez oněch kritických nespojitostí a ideologických „Velkých skoků“ na „Dlouhém pochodu“ [tentokrát institucemi].
Takto vnímaný politický střet ale z nějakého důvodu (tedy asi z toho důvodu, že udržování tohoto střetu je velmi dobře mocensky využitelné) nemá odpovídající zastoupení v subjektech kandidujících do voleb, což samozřejmě vytváří dobré podmínky pro rozvoj oné krize demokracie a pro nástup autoritativních režimů, lhostejno z které strany té bojové fronty – zda ze strany primitivů, nebo ze strany elitářů. Je to asi takové dilema, jako to Watzlawickovo: Chcete erteple – nebo raději brambory? (Popravdě, kdybych se měl rozhodnout, jestli „nacionální socialismus, nebo bolševický chaos“, přestanu asi jíst jak erteple, tak i brambory.)
Takže pan Kolařík se snad na mě nebude zlobit, že jsem se těch posledních voleb nezúčastnil.
proč bych se mu měl podřídit?
Jedna věc je, co Putin chce, a jiná, co reálně dokáže.
Podle vaší logiky by nemohl nastat mír nikdy s nikým. Protože ve všech válkách chtěl vždy někoho někoho ovládnout a dobýt. To je jejich princip a podstata. Proto jsou ostatně špatné...
Takže je potřeba Rusko co nejvíce oslabit a co nejvíce podpořit Ukrajinu, aby měla co nejlepší vyjednávací pozici. Ale totální porážka Ruska není možná. Už jsem to jednou napsal: Nemůžete chtít výsledky jako po (porážce Německa) v druhé nebo i první světové válce bez třetí světové války.
Pokud se mnou chcete slušně a věcně diskutovat, zajímalo by mě, s čím nesouhlasíte a na základě jakých argumentů.
kdyby byla v NATO Ukrajina, Moldavsko i Gruzie (plus samozřejmě Pobaltí plus fakticky spolupracující Finsko), tak by bylo možné hovořit o tom, že západní hranice Ruska je obklíčena. S tím se tedy na Západě minimálně koketovalo.
Jenže ona politika přišla hlavně pozdě na to, aby mohla být účinná a úspěšná. Podle mě by byla i neetická, ale budiž, když teda přijmeme tezi, že "na Rusko jen tvrdě", tak pak byla opožděná o 10-15 let. Proto nevedla k bezpečí, ale naopak k válce.
Jinak myslím, že jsem hodně věcí napsal panu Nushartovi.
Objevila se, pane Kolaříku, informace, že v důsledku „intervence“ ministra zahraničí – piráta Jana Lipavského se Česko nepřipojilo k zemím odsuzujícím zprávu komise Rady OSN pro lidská práva k Izraeli (odsoudilo ji 22 zemí).
Budeme-li tedy zfederalizováni, budeme holt muset své spojence zrazovat – to se nedá nic dělat. Co tomu jako podporovatel jediné demokratické země na Blízkém východě říkáte, pan Kolaříku? Nebylo by lepší Lipavského nevolit (k volbám nejít)?
No ano, pane Plevo, totální porážka Ruska není možná, v tom s Vámi souhlasím. Možná je jen totální izolace Ruska, vyzbrojení sousedních zemí (v jejich vlastním zájmu) a navzájem smluvně garantovaná obrana – což je samozřejmě pro agresora nevítaná překážka a čemuž Vy říkáte „obklíčení Ruska“. Izolace je samozřejmě z principu „obklíčení“. Jde ale o to odlišné morální hledisko.
No ano, totální porážka USA není možná. Můžeme ale pojmenovávat závažné zločiny, kterých se dopustily, usilovat o protiváhu USA ve formě nezávislé, sjednocené a solidární Evropy a též respektovat protiváhu USA na Východě. Nebo o kom to tu všichni mluví?
Mír je třeba, státy by se měly dívat dopředu, Poláci těch svých 100 000 zavražděných a často umučených na Volyni zřejmě Ukrajincům také zapomněli. A snad zapomněli i to, že nejméně dva ukrajinští prezidenti v posledních letech tyto vrahy či lidi na ně napojené posmrtně vyznamenali.
Myslím, že se i tu najdou lidé, kteří měli (či možná mají) za to, že mocný SSSR postihla v roce 1991 úplná pohroma. Je na místě, aby právě oni kolaps (širší to ekvivalent výrazu porážka) následnického státu, relativně daleko slabšího Ruska, nyní zcela vylučovali? (Nezavání to nakonec svého druhu obdivem k Putinovu "dílu"?)
Což nevíme, že většina Čechů si v roce 1939 (přirozeně) nedovedla představit pád Berlína a konec obávaného Hitlera (o němž měly, ze Stalinovy vůle, panovat ještě dlouho pochyby)? Kdo na Západě v uvedeném roce věřil na restituci statu ante (pravda, posléze dílem překrouceného ve prospěch SSSR)? Rozepisovat by se snadno dalo i o dalších „nemožných“ kolapsech, třeba britské koloniální říše. Upřímně řečeno, nepravděpodobné bylo a jako (téměř) nemožné se pravidelně jevilo skoro všechno, co dějinný vývoj světu přinášel.
Zaštiťující formulku a la "totální porážka Ruska není možná" bych ponechal ...samotným Rusům. Ti ji možná budou, signifikantně, opakovat stále častěji.
Jestliže jsem napsal, že nechci do pisovského Polska atd., je ale třeba k tomu dodat ještě jedno.
Neliberální nacionalisté mají v jednom pravdu. Nabízejí lidem, atomizovaným neoliberálním individualismem, pocit a prožitek společenství, kolektivu, solidarity - v rámci národa. Vždyť "žádný člověk není ostrov", jak by řekl (ovšem levičák) Hemingway.
Problém je v tom, že tento (konzervativně) nacionalistický kolektivismus je náhražkou skutečné solidarity, solidarity nejen "otřesených", jak by řekl Patočka, ale i utlačovaných a trpících a také solidarity S utlačovanými a trpícími. Nacionalismus přirozenou lidskou potřebu společenství převádí pochybnou výhybkou různých mýtů na špatnou kolej. Proč je ta kolej špatná? Protože nacionalistická solidarita je zároveň vždy minimálně potencionálně konfliktní, je zaměřena proti ostatním národům, je vždy matkou válek, dalšího zabíjení, týrání, ničení, dalších nespravedlností. Vylučuje univerzalistický koncept lidských práv, vylučuje humanismus.
Myslím Martine Plevo, že cca chudší půlka nejen Česka by ti na to řekla, že nacionalistická je pak svým způsobem EU, ve které ekonomicky dominují bohatší státy jako Německo. A že je jim nějaký nacionalismus úplně ukradený či ho vítají, pokud to bude znamenat např. kontrolu nad energetickou a jinou národní infrastrukturou, výhodnější dlouhodobé kontrakty na nákup surovin z Ruska atd. a tudíž nížší ceny pohonných hmot a inflaci.
A právě proto je potřeba spojovat se nikoli s českými, německými nebo polskými nacionalisty, ale s německou a západoevropskou levicí.
Třem názorům na ukrajinskou válku (viz můj příspěvek 13. června 2022 v 23.50) odpovídají i tři pohledy na její (případné) ukončení.
1. Proputinovský postoj se vyznačuje hlavně tím, že odmítá dodávky zbraní Ukrajině a sankce proti Rusku.
Zastává ho u nás zejména KSČM, která se tak definitivně zahrabává do politického hrobu, a opatrněji SPD (Okamura je hlavně zbabělec). Z komentujících osobností se jím kompromituje jen pár nepoučitelných a zdiskreditovaných.
Je zřejmé, proč je tento postoj nepřijatelný. Pokud bychom v souladu s ním postupovali, posilovali bychom už i tak silnější stranu a navíc agresora. Putin by si pravděpodobně mohl dělat s Ukrajinou, co by se mu zlíbilo, což si žádný soudný člověk žijící na západ od ruských hranic nemůže přát.
2. Protiruští hardlineři naopak neustále mluví o porážce Ruska a vítězství Ukrajiny. Mají ale poněkud problém definovat, co si pod těmito pojmy představují. A hlavně v tom mezi sebou sami nemají jasno. Někteří fantazírují o znovudobytí Krymu, z jiných ale překvapivě nakonec vypadne, že za úspěch by považovali, kdyby se mocenské poměry vrátily před 24. únor tohoto roku.
Jenže to by přece znamenalo, že ruské územní zisky a výboje z r. 2014, z hlediska mezinárodního práva bezpochyby nelegitimní, by byly potvrzeny! Zastánci názoru č. 2 tedy tepou přívržence názoru č. 3, nadávají jim do mnichovanů, zrádců, amorálních lidí či zbabělců, nebo přímo do putinofilů - a sami přitom nenavrhují nic zas tak zásadně kvalitativně odlišného. Spor je ve skutečnosti "JENOM" o tom, kudy demarkační linie povede a jak daleko bude od stavu k 24. 2. Je přitom zřejmé, že nakonec rozhodne především situace na frontě.
Poslední nadějí, kterou hardlineři chovají, je očekávání, že sice Rusko teď na Ukrajině něco získá nebo podrží, ale že jej nakonec udolají "věčné" sankce (trvající třeba celá desetiletí). To je ovšem iluze. Navíc Putin bude za jakékoli územní ústupky požadovat samozřejmě zrušení sankcí, to jste nedomysleli, dámy a pánové?
3. Stoupenci názoru č. 3 zdůrazňují především nutnost diplomatického jednání. Což se nevylučuje s bojem. Už naši předkové na konci třicetileté války zároveň bojovali (aby měly jednotlivé strany lepší vyjednávací pozici) a zároveň vedli ve Vestfálsku mírové rozhovory...
Podle názoru č. 3 je nemožné počítat s úplným vítězstvím Ukrajiny, ale stejně tak (naštěstí) s úplným vítezstvím Ruska. Dějiny neznají příliš mnoho totálních porážek. Výsledky konfliktů nebývají 100:0 - opět se vracíme k nutnosti myslet nikoli duálně (ano-ne, vítězství-prohra, dobro-zlo), nýbrž uznávat různé odstupňované mezipozice.
Podle názorového proudu č. 3 je tedy třeba usilovat o to, aby naše válka (je naše, protože Ukrajině všemožně pomáháme) dopadla pro Kyjev i pro Evropu a Západ co nejlépe, aby co nejvíce získala Ukrajiny a co nejméně Rusko. Ale všechno nezíská(me), bohužel.
A že se nám dohoda s Putinem může příčit? Určitě, i mně se ekluje, a právem. Jenže to prozrazuje něco o světě, ve kterém žijeme...
než mě a názorový proud č. 3 odsoudíte a pošlete nás do horoucích pekel za Putinem, jak místo argumentace bývá bohužel často vaším zvykem, uvažte tohle:
Chcete jeden absolutně, totálně spravedlivý konec jedné války, byť velice důležité (to jest úplnou porážku Ruska coby agresora a pachatele zločinů) - ale chcete jej v nespravedlivém světě. Chcete jej ve světě, kde probíhá spousta válek, kde jsou násilí, extremismus, porušování lidských práv, bída a klimatické hrůzy na denním pořádku.
Chcete porazit a zničit jednoho (velkého) lotra ve světě, kde darebáci vládnou od Izraele a Saúdské Arábie po Brazílii a vyhrávají i demokratické volby.
Chcete znemožnit imperialismus jedné velmoci druhého řádu ve světě, v němž se opět vynořuje bipolarita dvou velmocí prvního řádu, z nichž ta první v době své nezpochybnitelné hegemonie vršila jednu chybu za druhou a ta druhá už teď zavádí pro své občany Velkého bratra, pokud je rovnou neposílá do lágrů. Chcete ji srazit na kolena? Opravdu? Kdo vyrobil počítač, u něhož teď sedíte, kdo tričko, které máte na sobě? A kdo je dnes dál v rozvoji umělé inteligence? A kde jste byli, když hlasatelé volného trhu a obchodu a všechny velké západní kapitalistické firmy bez rozdílu do té země přesouvali výrobu a pak i služby? Jedině a jenom proto, aby byly nižší náklady a větší zisky... A nikomu nevadilo, že na náměstí Nebeského klidu byly zmasakrovány tisíce mladých lidí...
V takovém světě není možné darebáky totálně porazit a srazit na kolena, byť by si to zasluhovali.
Zasaďme se nejdříve o to, aby bylo na světě více spravedlnosti - a pak můžeme dosáhnout více spravedlnosti i pro Ukrajinu. Ale předpokládá to začít myslet globálně, sundat postkomunistické brýle, které nás svádějí k tomu, abychom viděli jen to naše vlastní minulé či současné utrpení. Předpokládá to odvahu vykročit z postkomunismu...
Totálně spravedlivý konec ukrajinské války by znamenal obrovské reparace, desítky ruských politiků před soudem pro podněcování války a válečných zločinů a nejspíše stovky ruských vojáku před soudem za konkrétní zločiny. Tedy válku do totální kapitulace Ruska.
Potíž je, že Rusko je jaderná velmoc -- a kdysi formuloval George Orwell zásadu, kterou od té doby (1946) nikdo nezpochybnil: velmoc, která vlastní atomovou bombu, nemůže skutečně prohrát válku (to jest, nikdo nebude riskovat, že by se ocitla vojensky v tak zoufalé situaci, aby použila svůj jaderný arzenál). Dnes by to ani neznamenalo spravedlivý konec války, protože by nezbyl nikdo, kdo by mohl soudit nebo být souzen.
Rusko může válku nanejvýš nevyhrát -- tak jako ji nevyhrálo v Afghánistánu a jako ji nevyhrály USA ve Vietnamu. Je to nespravedlivé, důsledky války ponese asymetricky napadená země (ve Vietnamu se dodnes rodí děti s nemoci, které dědičně způsobuje někdejší americká strategie defoliace,v Afghánistánu jsou dodnes minová pole i z té sovětské války a civilní invalidi v jejich důsledku atd.), ale víc asi v reálném světě není možné. To ovšem neznamená, že bychom měli na spravedlnost zapomenout a nevědět, které svině za to můžou.
A můžete litovat pedofilního vraha, protože si přečtete dojemnou anamnézu o zneužívání v dětství, krutostech, které prožil atd., ale pochybuji, že byste ho nechal volně běhat po světě. A už vůbec pochybuji, že by se našel příčetný soud, který by ho propustil, protože by advokát poukázal na fakt, že existuje řada nevyřešených a nepotrestaných pedofilních zločinů.
Abych pravdu řekl, nejde mi tolik o spravedlnost, ale o udržitelný mír. Pokud by si Putinův režim podržel to, co Ukrajině zabral před únorem 2022, pak to fakticky znamená jen přezbrojení ruské armády a novou agresi za pár let-- protože
a) Putin si prověřil, že NATO nebude (jaderná téze) riskovat přímou konfrontaci,
b) důvody vývozu agrese vyvolané brutálním vykořisťováním v Rusku do zahraničí nepominou a imperiální nostalgie (pусский мир) je to jediné, co může Putinův režim těm zbídačeným nabídnout (kromě semknutí se proti nacistickému západů a světové židovsko-homosexuální elitě).
Děsí mne současná démonizace Rusů a ruské duše, to primitivní zjednodušení, které odečítá nejen autory Meduzy, ruskou anarchistickou scénu a desetitisíce normálních, apolitických lidí, kteří měli odvahu riskovat protest v době válečného teroru. Ale dnes v Rusku vládne odporný a nutně agresivní režim vydírající svým jaderným arzenálem. A jeho akceschopnost je třeba omezit. I kdyby přistoupil na Vám drahou a poněkud absurdní myšlenku, že tento režim v podstatné míře zapříčinila bezohlednost Západu po porážce Sovětského svazu, nic to nemění na jeho podstatě a nebezpečnosti.
Pane Plevo, představte si, že není červen 2022, ale září 1939.
Jaký přesně smysl by mělo uzavření míru? Jaký smysl by mělo, kdyby se tedy Evropa dohodla na tom, že Německu ponechá jeho dosavadní územní zisky a Německo se na oplátku vzdá další vojenské agrese?
Nebo si představte, že skončila 1. světová válka, Německo musí akceptovat tvrdé podmínky versailleského míru a následuje dvacetiletá přestávka ve válce...
by měl vědět, že Číňané už dnes všechny důležité technologie mají. Na nějaké ochranné známky know-how nehrají...
Pokud ho to zajímá, může si pustit třeba projev ministra Blinkena, který zděšeně přiznává, jak moc USA ve vývoji AI zaostávají...
A nejen v to: V Číně pracují armády informatiků, chytřejších a schopnějších, než je pan Kolařík, ovšem zároveň také podstatně levnějších.
Je to zkrátka tak.
četl jste, co tady bylo řečeno na téma Hitler-Putin?
Dlouhou válku Ukrajincům opravdu nepřeji. V posledních 20 letech jsme mohli vidět dvě dlouhé války. V Iráku byla tak dlouho budována demokracie, až se tam rozmohl Islámský stát a úsilím všech byl nakonec s vypětím sil poražen. Afghánce tak dlouho Američané ujišťovali o své podpoře, až se dohodli s těmi, které tam šli vymýtit a na hlavu porazit. Afghánské ženy a liberálové měli smůlu. Teď ji mají všichni Afghánci, protože jim hrozí hladomor.
Afghánský model bych Ukrajině opravdu nepřál. Už jednou jsme Ukrajince "převezli", když jsme jim zapomněli prozradit, že úprk do NATO (viz výše) asi nestihnou a že jim onen černý Petr asi zůstane v ruce. Podruhé jim způsobíme nemilé překvapení, až zjistí, že reálná hranice jejich státu se nebude shodovat s hranicí mezinárodně uznanou...
Důsledky mohou být velmi zlé. Dosud platilo, že se zájmy zemí střední a východní Evropy (totiž nebýt součástí ruské zájmové sféry) shodovaly a překrývaly s velmocenskými zájmy USA. To ovšem paradoxně platilo jen do chvíle, než opravdová válka s Ruskem vypukla. Když už vypukla - a vyloučíme-li zároveň z dobrých důvodů třetí světovou válku - pak je zřejmé, že si supervelmoc nebude a ze svého hlediska ani nemůže pálit prsty donekonečna... Ostatně vzpomeňme na osud Jižního Vietnamu. A kdyby (nedejbože) seděl v Oválné pracovně D. Trump, už by byla Ukrajina dávno prodaná...
Hovořím-li o nebezpečných a tragických důsledcích, které ono zklamání pro Ukrajince bude mít, mám na mysli samozřejmě vzestup krajní pravice. V její optice bude totiž zrádcem liberální demokracie (a samozřejmě Zelenskyj a další protagonisté prozápadního směřování). Někdo by měl s Ukrajinci hovořit upřímně. To je to nejlepší, co pro ně můžeme udělat...
Buď jak buď, o okamžiku ukončení války a o jejím výsledku se nerozhodne v Praze, Varšavě, Bruselu nebo Berlíně - nerozhodne se o tom ani v Kyjevě a velmi pravděpodobně ani ne v Moskvě. Rozhodne se o tom ve Washingtonu. Posledním dílem tajenky této války a obrovské tragédie už zůstává pouze to, jestli při slabosti současného prezidenta při onom rozhodování převáží lidé jako V. Nulandová a A. Applebaumová, anebo ideoví následovníci H. Kissingera...
To je pořád stejný paternalismus. "My ... jsme Ukrajince převezli."
Prostě Ukrajinci nejsou dospělí lidé, ale děti, se kterými někdo manipuluje -- a občas ve vašem podání by dokonce manipulovat měl, ono to není tak dlouho, co jste psal, jak měl Západ zkrotit Majdan, aby se Putin nezlobil.
Jistě, nejste to jen Vy. Bylo to Německo a USA, kdo za Ukrajince vyjednaly pro jejich štěstí dohody v Minsku. A ty měly opravdu jednu podobnost s těmi mnichovskými -- buď poslechneš a přistoupíš na zvýšené ohrožení své země, nebo ztratíš všechny spojence.
A mýlíte se, o téhle válce se rozhoduje v Kyjevě a v Berlíně, Praze, Varšavě a Bruselu.
V Kyjevě, protože přinejmenším několik měsíců (a hrozí, že i let), bude o konci války rozhodovat vytrvalost Ukrajinců v rozhodnutí neprohrát, které stojí proti lidsky mnohem méně náročnému rozhodnutí imperiální mocnosti každoročně obětovat pár procent vlastní mladé generace a deset procent rozpočtu (ve Vietnamu to vydrželo přes deset let, v Afghánistánu při sovětské válce asi tak polovinu té doby) . A v evropských metropolích, protože to rozhodnutí se neobejde bez dodávek zbraní a podpory civilní infrastruktury z EU.
Mimochodem, nechci spekulovat, co by udělaly USA za jiného prezidenta, co udělají za rok nebo dva -- ale Rusko má dnes srovnatelný počet obyvatel jako mají dohromady Ukrajina a ty země někdejší Varšavské smlouvy, které ideologie ruského míru vyjmenovává jako další na řadě (i po odečtení Maďarska) A má přibližně poloviční ekonomický výkon.
USA jsou impérium v úpadku. Východ si bude říkat čím dál více o slovo. Viz třeba Oskar Krejčí:
https://casopisargument.cz/?p=43440
Rusko je v danou chvíli stabilizované a perspektivně expanduje. Nehodnotím, zda je to morální a za jakou cenu, to přenechám např. pokryteckým politikům USA, kteří páchali podobné válečné zločiny.
A kdyby na to někdo náhodou zapomněl, tak Sovětský svaz byl svého času zemí, která vyslala prvního člověka do vesmíru :-)
A dějiny světa neskončily dnes...
A nejsem proti dodávkám zbraní pro Ukrajinu, ta má právo na svou obranu. Ovšem ty zbraně v danou chvíli po relativní stabilizaci fronty povedou k dalšímu zbytečnému masovému vraždění mezi Ukrajinci a Rusy.
Inu, v zásadě máte pravdu, jen s drobnými detaily:
a) Americká imperiální republika sice ztrácí svou pozici jediné supervelmoci a svět se stává multipolární, jen při tom hrají větší úlohu Čína, Indie, Evropská unie a Brazílie než Rusko.
b) Rusko neexpanduje, naopak i kdyby nakrásně získalo celou levobřežní Ukrajinu -- a to dnes zřejmě nepovažují za realistické ani v Kremlu --, pořád by dramaticky oslabilo proti stavu před patnácti lety. Zvlášť ztráta vlivu v Kazachstánu, Uzbekistán a Mongolsku je krutě citelná.
Když byste se podíval na předpovědi, které Oskar Krejčí za svou dlouhou kariéru vyslovil a srovnal je s následujícím vývojem, věděl byste, že pokud mu Krejčí předpovídá úspěch, má Putin o jeden vážný důvod k obavám víc.
Ale já jsem nikde nepsal, že Rusko bude hrát v novém uspořádání světa nějak veledůležitou roli, já jsem si chtěl hlavně trochu kopnout USA, jak je mým špatným zvykem.
Ty časy chruščevovského vyzrálého, reflexe schopného revolučního romantismu, z něhož vzešel první muž ve vesmíru Gagarin (dnešní progresivisté z okruhu Pirátů, Zelených, A2larmu a Deníku Referendum jsou jistě pyšní i na Valentinu Těreškovovou :-)), již jsou pryč.
Dnes v Rusku dominuje bezduchý kapitalistický konzum. Pryč s Putinem! (ovšem se Zelenským, který na Ukrajině rovněž zakazuje levicové strany také)
:-)
Ále znáš to Pájo (Kolaříku), ten anonymní kontakt na internetu tě vždycky strhne. Jednou se sejdem na Oktoberfestu a dáme si spolu tupláka. A nebo dva!
...a připijem si spolu na novu skutečně levicovou a tedy tentokrát opravdovou Evropskou unii (klidně i s Ukrajinou). Janis Varufakis na nás bude hrdý, Pájo (Kolaříku)!
Když válku řídí bývalý komik:
"Zelenskyj: Ukrajina získá zpět všechna svá ztracená města"
„Jednou se sejdem na Oktoberfestu...“
Nemyslel to pan Krupička nějak podobně jako Kozina?
Není to ta slavná kosinová věta?
Ano, je to smutný svět a smutné věci, když musí někdejší dobrý klaun mluvit s plnou a odpovědnou vážností politika, zatímco z někdejších politiků se staly krvaví groteskní šašci.
Ještěže Vy jste zůstal pořád stejný.
Já mám teda spíš pocit, že je to se mnou čím dál lepší.
Pardon, oprava, chtěl jsem říct, že JE TO SE MNOU ČÍM DÁL HORŠÍ (dívám se u psaní na nějaký western).
Pane Krupičko, proč se díváte na nějaký zatracený westerny?! Copak není dost pěkných a vkusných easternů, pardon, vostočniků?
Já mám americké westerny rád. Měl je údajně rád i např. Stalin, který se k vlastním choval někdy naprosto bezohledně, ale se Západem se často dokázal dohodnout.
Člověk nesmí být fanatik pane Horáku, ty vaše úvahy jinde o snížení ruské populace na 100 milionů, což má podle vás zajistit drtivou převahu NATO jsou naprosto šílené. O něco méně šílené jsou úvahy některých zde o znovudobytí Ukrajinou ztracených území za stávajícího stavu, které by si vyžádaly obrovské ztráty na životech.
Mně osobně je víceméně jedno, zda Donbas a Krym budou ruské či ukrajinské, myslím že pro zdejší obyvatelstvo v tom nebude výraznější rozdíl, není mi ovšem jedno, kolik tisíc či více mladých Rusů a Ukrajinců zemře, protože někdo si v dětství málo hrál s vojáčkama a teď se to trapně snaží dohnat (to platí pochopitelně i pro Putina, je třeba ale vzít realisticky v potaz, že příměří se uzavírá většinou na základě územného status quo, nikoli něčích divokých fantazií).
Už se objevují zprávy o tom, že ani ty mladé Ukrajince ty jatka netěší. Není divu. Tak co kdyby zdejší váleční štváči sebrali a místo těch řečí šli bojovat místo nich? Pušku unesete a chodit můžete, vést by vás mohl ten komik Zelenskij se svou kabaretní partou poradců, kteří zřejmě beztak nemyslí na nic jiného, než jak ulít nějaké ty prachy od oligarchy a odjinud do offshorových firem a jinam.
přečtěte si laskavě pořádně, co jsem výše napsal. Že Rusové mají nad Ukrajinci převahu asi 100 mil. lidí a že státy NATO disponují až desetinásobkem tohoto počtu obyvatelstva.
Tak to se omlouvám pane Horáku, musím říct, že jsem ten váš plán na dramatické snížení obyvatel Ruska moc nepochopil, od začátku roku Rusko dobylo poměrně malou část Ukrajiny a pokládám za málo pravděpodobné, že přijde o Krym a separatistické republiky na východě.