Následující text není polemikou o tom, zda můžeme Rusku důvěřovat, že bude respektovat případnou mírovou smlouvu s Ukrajinou, a není ani komentářem o potenciálních přínosech ukončení války diplomatickou cestou.

Je spíše úvahou nad nejnovějším evropským paradoxem: mír na Ukrajině možná pomůže zastavit ekonomické krvácení Evropy, ale ať už bude mírový proces vypadat jakkoli, obnaží rozdělení Evropské unie nejen na východ a západ, ale probudí také starší spor mezi severem a jihem.

Věrohodný mírový proces může být realizován jen prostřednictvím velmi obtížných vyjednávání za účasti světových velmocí. Kdo na nich ale bude zastupovat Evropu? Těžko si představit, že by polští, skandinávští a pobaltští političtí představitelé přenechali své místo francouzským nebo německým protějškům.

Východ a severovýchod Evropské unie vnímá francouzského prezidenta Emmanuela Macrona jako někoho, kdo Putinovi ustupuje a kdo je připraven vnutit Ukrajincům — podle nich hanebný — plán „land-for-peace“, tedy odstoupení části území výměnou za mír.

Stejně tak je tomu v případě Německa. Pomineme-li jeho dlouhodobou závislost na ruské energii, pověsti německého kancléře Olafa Scholze jako strážce kolektivních zájmů Evropy zasadila novou ránu jeho ochrana německého průmyslu částkou 200 miliard eur — jde o stejný záchranný balík hrazený z daní, který na evropské úrovni Německo vetovalo.

Francouzské a německé elity se na druhou stranu vysmívají myšlence, že by Evropskou unii v případném mírovém procesu zastupovala estonská premiérka Kaja Kallasová nebo její finská kolegyně Sanna Marinová. „Morální křižácké výpravy ukrajinských válečných maximalistů jsou teď v módě. Mírovému procesu nepomůžou, a naopak mu budou překážet,“ řekl mi jeden německý úředník. Otázkou tak zůstává: Kdo bude zastupovat Evropskou unii v případném budoucím mírovém procesu?

Kdyby Evropská unie využila období po roce 2008 — po drtivé bankovní a dluhové krizi — k demokratizaci svých institucí, mohl by ji dnes důvěryhodně reprezentovat její prezident a ministr zahraničí. Ale v dnešní situaci by se evropští občané a vedoucí představitelé jednotlivých států zhrozili při pomyšlení, že by je na jednáních měl zastupovat předseda Evropské rady Charles Michel a vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell. Macron a Scholz, stejně jako téměř všichni ostatní evropští prezidenti či premiéři by proti tomu bezpochyby ostře protestovali.

Kdo zaplatí obnovu Ukrajiny?

V Bruselu vládne optimistický názor, že Evropská unie bude mít — navzdory nedostatku legitimních zástupců a vlastní vojenské slabosti — při mírových jednáních silné slovo. Tento názor je založen na předpokladu, že Unie je ekonomickou velmocí, která bude hradit obnovu Ukrajiny a rozhodovat o jejím případném vstupu do jednotného unijního trhu, celní unie nebo dokonce do samotné Evropské unie. Je však takový optimismus oprávněný?

Evropská unie nepochybně poskytne obrovské finance na ukrajinskou obnovu a bude připravovat případný poválečný přístupový proces. Není však důvod se domnívat, že to Unii zaručí kdovíjak vlivnou roli během mírového procesu, naopak existují dobré důvody si myslet, že role hlavního sponzora obnovy Ukrajiny povede k rozdělení Unie a oslabí ji dokonce víc než krize před více než deseti lety.

Evropská investiční banka odhaduje náklady na obnovu Ukrajiny přibližně na jeden bilion eur, což je částka o čtyřicet procent vyšší než náklady unijního fondu NextGenerationEU pro obnovu po pandemii — a odpovídá unijnímu rozpočtu na období 2021—2027. Německo je již nyní svázáno plánem na podporu vlastního kolabujícího průmyslového modelu, neboť vedle zmíněných 200 miliard eur vyčlenil Scholz dalších 100 miliard na obranu. Nemá tudíž fiskální prostor, aby poskytlo byť jen zlomek potřebné částky.

Pokud nemůže platit Německo, je jasné, že nemohou platit ani ostatní evropské státy. Jediným způsobem, jak zafinancovat obnovu Ukrajiny, by tak byla emise společného unijního dluhu. Tento krok by však doprovázely stejné porodní bolesti, jakých jsme byli svědky při vytvoření fondu pro obnovu po pandemii v roce 2020.

Evropská unie se sice může pod tlakem na poskytnutí peněz vydat touto cestou, brzy ale zjistí, že výsledkem budou nesmiřitelné spory mezi jednotlivými členskými státy. Jejich představitelé se sice během pandemie dokázali dohodnout na vydání společného dluhu, ale to bylo v době, kdy inflace byla záporná a všechny členské ekonomiky čelily hospodářské implozi, protože lockdowny snižovaly poptávku.

Sever proti jihu

Až na Ukrajině nastane mír, budou se k financování její obnovy muset všechny unijní státy domluvit na ještě větším společném dluhu v době, kdy úrokové sazby vzrostly čtyřnásobně, panuje velmi vysoká inflace a předpokládané ekonomické přínosy pro jednotlivé členské státy budou značně nerovnoměrné.

Jestliže německé společnosti získají na rekonstrukci Ukrajiny lví podíl, zpochybní Španělsko spravedlivost sdíleného dluhu. Polsko začne hlasitě protestovat, jakmile po obnovení míru Německo a Itálie oznámí, že budou opět nakupovat energii z Ruska. A Maďarsko svůj souhlas s jakýmkoli ukrajinským fondem ochotně prodá komukoli, kdo mu povolí ještě více výjimek z pravidel právního státu a transparentnosti. Uprostřed tohoto povyku znovu vyhřezne staré rozdělení na sever a jih — respektive kalvinisty a katolíky — ohledně výhod fiskální unie.

Německo se již nyní obává, že Francie bude trvat na stálém a poměrně pravidelném vydávání společného dluhu — a německá politická třída se tomu bude bránit nejen proto, že německý ústavní soud již vyslovil s touto myšlenkou nesouhlas. Důležitějším důvodem je, že fiskální unie, kterou Francie podle všeho upřednostňuje, by vyžadovala, aby se německé konglomeráty vzdaly praxe, kterou mají přímo ve své DNA — musely by přestat s hromaděním aktiv, která jim plynou z  vysokého čistého vývozu do Ameriky, jenž je umožněn stagnujícími německými mzdami a nákupem zemního plynu pod cenou.

To se může stát, jen pokud by Bidenův zákon o snížení inflace vedl k vytvoření protekcionistické bariéry kolem Spojených států. Ta by německý čistý vývoz do USA znemožnila, a tím by donutila Německo ke změně svého ekonomického modelu. Jinak ale jakákoli jednání o ukončení ukrajinské války nevyhnutelně prohloubí rozdělení Evropské unie mezi východem a západem — a následně znovu roznítí staré spory mezi severem a jihem.

Nic z toho by nás nemělo překvapovat. Po finančním krachu v roce 2008 Unie pouze zakryla vzniklou zlomovou linii mezi severem a jihem. Válka na Ukrajině vytvořila novou zlomovou linii mezi východem a západem. Jakmile nastane mír, obě zlomové linie se ještě více prohloubí a obnaží a už je nebude možné dále ignorovat.

Z anglického originálu Why EU Leaders Dread a Ukraine Peace Process publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.