Proč se přední evropští představitelé děsí mírového procesu na Ukrajině?

Janis Varufakis

Diplomatická jednání o míru na Ukrajině obnaží řadu palčivých problémů uvnitř Evropské unie. Role hlavního sponzora obnovy Ukrajiny povede k rozkolu Unie na sever a jih a oslabí ji ještě víc než krize před více než deseti lety.

Kdo bude na jednáních o míru na Ukrajině zastupovat Evropu? Těžko si představit, že by polští, skandinávští a pobaltští političtí představitelé přenechali své místo francouzským nebo německým protějškům. Foto Ludovic Marin, AFP

Následující text není polemikou o tom, zda můžeme Rusku důvěřovat, že bude respektovat případnou mírovou smlouvu s Ukrajinou, a není ani komentářem o potenciálních přínosech ukončení války diplomatickou cestou.

Je spíše úvahou nad nejnovějším evropským paradoxem: mír na Ukrajině možná pomůže zastavit ekonomické krvácení Evropy, ale ať už bude mírový proces vypadat jakkoli, obnaží rozdělení Evropské unie nejen na východ a západ, ale probudí také starší spor mezi severem a jihem.

Věrohodný mírový proces může být realizován jen prostřednictvím velmi obtížných vyjednávání za účasti světových velmocí. Kdo na nich ale bude zastupovat Evropu? Těžko si představit, že by polští, skandinávští a pobaltští političtí představitelé přenechali své místo francouzským nebo německým protějškům.

Východ a severovýchod Evropské unie vnímá francouzského prezidenta Emmanuela Macrona jako někoho, kdo Putinovi ustupuje a kdo je připraven vnutit Ukrajincům — podle nich hanebný — plán „land-for-peace“, tedy odstoupení části území výměnou za mír.

Stejně tak je tomu v případě Německa. Pomineme-li jeho dlouhodobou závislost na ruské energii, pověsti německého kancléře Olafa Scholze jako strážce kolektivních zájmů Evropy zasadila novou ránu jeho ochrana německého průmyslu částkou 200 miliard eur — jde o stejný záchranný balík hrazený z daní, který na evropské úrovni Německo vetovalo.

Francouzské a německé elity se na druhou stranu vysmívají myšlence, že by Evropskou unii v případném mírovém procesu zastupovala estonská premiérka Kaja Kallasová nebo její finská kolegyně Sanna Marinová. „Morální křižácké výpravy ukrajinských válečných maximalistů jsou teď v módě. Mírovému procesu nepomůžou, a naopak mu budou překážet,“ řekl mi jeden německý úředník. Otázkou tak zůstává: Kdo bude zastupovat Evropskou unii v případném budoucím mírovém procesu?

Kdyby Evropská unie využila období po roce 2008 — po drtivé bankovní a dluhové krizi — k demokratizaci svých institucí, mohl by ji dnes důvěryhodně reprezentovat její prezident a ministr zahraničí. Ale v dnešní situaci by se evropští občané a vedoucí představitelé jednotlivých států zhrozili při pomyšlení, že by je na jednáních měl zastupovat předseda Evropské rady Charles Michel a vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell. Macron a Scholz, stejně jako téměř všichni ostatní evropští prezidenti či premiéři by proti tomu bezpochyby ostře protestovali.

Kdo zaplatí obnovu Ukrajiny?

V Bruselu vládne optimistický názor, že Evropská unie bude mít — navzdory nedostatku legitimních zástupců a vlastní vojenské slabosti — při mírových jednáních silné slovo. Tento názor je založen na předpokladu, že Unie je ekonomickou velmocí, která bude hradit obnovu Ukrajiny a rozhodovat o jejím případném vstupu do jednotného unijního trhu, celní unie nebo dokonce do samotné Evropské unie. Je však takový optimismus oprávněný?

Evropská unie nepochybně poskytne obrovské finance na ukrajinskou obnovu a bude připravovat případný poválečný přístupový proces. Není však důvod se domnívat, že to Unii zaručí kdovíjak vlivnou roli během mírového procesu, naopak existují dobré důvody si myslet, že role hlavního sponzora obnovy Ukrajiny povede k rozdělení Unie a oslabí ji dokonce víc než krize před více než deseti lety.

Evropská investiční banka odhaduje náklady na obnovu Ukrajiny přibližně na jeden bilion eur, což je částka o čtyřicet procent vyšší než náklady unijního fondu NextGenerationEU pro obnovu po pandemii — a odpovídá unijnímu rozpočtu na období 2021—2027. Německo je již nyní svázáno plánem na podporu vlastního kolabujícího průmyslového modelu, neboť vedle zmíněných 200 miliard eur vyčlenil Scholz dalších 100 miliard na obranu. Nemá tudíž fiskální prostor, aby poskytlo byť jen zlomek potřebné částky.

Pokud nemůže platit Německo, je jasné, že nemohou platit ani ostatní evropské státy. Jediným způsobem, jak zafinancovat obnovu Ukrajiny, by tak byla emise společného unijního dluhu. Tento krok by však doprovázely stejné porodní bolesti, jakých jsme byli svědky při vytvoření fondu pro obnovu po pandemii v roce 2020.

Evropská unie se sice může pod tlakem na poskytnutí peněz vydat touto cestou, brzy ale zjistí, že výsledkem budou nesmiřitelné spory mezi jednotlivými členskými státy. Jejich představitelé se sice během pandemie dokázali dohodnout na vydání společného dluhu, ale to bylo v době, kdy inflace byla záporná a všechny členské ekonomiky čelily hospodářské implozi, protože lockdowny snižovaly poptávku.

Sever proti jihu

Až na Ukrajině nastane mír, budou se k financování její obnovy muset všechny unijní státy domluvit na ještě větším společném dluhu v době, kdy úrokové sazby vzrostly čtyřnásobně, panuje velmi vysoká inflace a předpokládané ekonomické přínosy pro jednotlivé členské státy budou značně nerovnoměrné.

Jestliže německé společnosti získají na rekonstrukci Ukrajiny lví podíl, zpochybní Španělsko spravedlivost sdíleného dluhu. Polsko začne hlasitě protestovat, jakmile po obnovení míru Německo a Itálie oznámí, že budou opět nakupovat energii z Ruska. A Maďarsko svůj souhlas s jakýmkoli ukrajinským fondem ochotně prodá komukoli, kdo mu povolí ještě více výjimek z pravidel právního státu a transparentnosti. Uprostřed tohoto povyku znovu vyhřezne staré rozdělení na sever a jih — respektive kalvinisty a katolíky — ohledně výhod fiskální unie.

Německo se již nyní obává, že Francie bude trvat na stálém a poměrně pravidelném vydávání společného dluhu — a německá politická třída se tomu bude bránit nejen proto, že německý ústavní soud již vyslovil s touto myšlenkou nesouhlas. Důležitějším důvodem je, že fiskální unie, kterou Francie podle všeho upřednostňuje, by vyžadovala, aby se německé konglomeráty vzdaly praxe, kterou mají přímo ve své DNA — musely by přestat s hromaděním aktiv, která jim plynou z  vysokého čistého vývozu do Ameriky, jenž je umožněn stagnujícími německými mzdami a nákupem zemního plynu pod cenou.

To se může stát, jen pokud by Bidenův zákon o snížení inflace vedl k vytvoření protekcionistické bariéry kolem Spojených států. Ta by německý čistý vývoz do USA znemožnila, a tím by donutila Německo ke změně svého ekonomického modelu. Jinak ale jakákoli jednání o ukončení ukrajinské války nevyhnutelně prohloubí rozdělení Evropské unie mezi východem a západem — a následně znovu roznítí staré spory mezi severem a jihem.

Nic z toho by nás nemělo překvapovat. Po finančním krachu v roce 2008 Unie pouze zakryla vzniklou zlomovou linii mezi severem a jihem. Válka na Ukrajině vytvořila novou zlomovou linii mezi východem a západem. Jakmile nastane mír, obě zlomové linie se ještě více prohloubí a obnaží a už je nebude možné dále ignorovat.

Z anglického originálu Why EU Leaders Dread a Ukraine Peace Process publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.

Diskuse
December 29, 2022 v 11.37
Rozdělení EU

Tak z toho článku nevím, jestli se Varufakis rozdělení Unie na Sever a Jih a na Východ a Západ obává, nebo si ho přeje.

A už vůbec netuším jak souvisí Sever a Jih s kalvinisty a katolíky. Na severu EU jsou silně zastoupeni katolíci (Polsko, Litva, Slovensko) a luteráni (Dánsko, Švédsko, Finsko, Lotyšsko, Estonsko), na jihu katolíci (Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie, Malta) a pravoslavní (Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Kypr). Kalvinisté (či spravněji reformovaní) jsou zastoupení méně než polovinou obyvatelstva pouze v Nizozemsku a Maďarsku, tedy ani ne příliš na severu, ani na jihu.

JP
December 30, 2022 v 10.21

Je zavedenou "pracovní" metodou ultralevičáků typu Varufakise, že všude v západním, tedy kapitalistickém světě vidí vždy jenom to nejhorší. A když aktuálně špatného není dost, tak oni si to už s vlastně obdivu hodnou kreativitou vytvoří sami.

Celkem vzato nemá ani vůbec smysl zabývat se jednotlivými Varufakisovými argumenty, či spíše pseudoargumenty. Že by mělo dojít k zásadním sporům o to, kdo - tj. která konkrétní osoba - bude Evropskou unii zastupovat na případných mírových jednáních?... K určitým názorovým rozdílům dojde bezpochyby ohledně toho, co EU má či nemá požadovat a prosazovat (především vůči Rusku); ale otázka kdo konkrétně má na těchto jednáních EU zastupovat bude už pouze otázkou pouze druhořadou.

Varufakis jaksi temně naznačuje, že EU prý zmeškala (v době covidu) příležitost ke své demokratizaci. Co měl ale touto údajnou "demokratizací" na mysli, a proč by zrovna tato měla mít příznivý dopad na jednotu Unie, toto vysvětlení Varufakis zůstává dlužen. (Nebylo by tomu spíše naopak tak, že ještě větší demokratizace - pokud by se jí mínilo posílení pozic národních států - nutně vedla k ještě větší názorové nejednotě?...)

Že by západní svět neměl dost prostředků na obnovu Ukrajiny? - Varufakis ve svých pseudovýpočtech sugeruje, jako by tento úkol padal jenom na bedra států Evropské unie. Naprosto opomíjí, že - stejně jako v případě vojenské pomoci - i zde zřejmě největší podíl pomoci ponesou Spojené státy. Zřejmě bude iniciována nová obdoba Marshallova plánu. A za druhé: Varufakis zcela opomíjí, že velká část těchto nákladů na obnovu Ukrajiny bude zřejmě financována z ruského majetku zmrazeného v zahraničí.

A že by mělo dojít k jakýmsi sporům "mezi Německem a Španělskem", který z těchto států bude smět více svých firem poslat na Ukrajinu? - Ale proboha, vždyť na Ukrajině bude čekat tak obří dílo obnovy, že naopak celá Evropa nebude mít zřejmě dost stavebních kapacit na to, aby všechny zničené budovy a zařízení dokázala obnovit v nějakém blízkém časovém horizontu! (Když už dnes je například v Česku akutní nedostatek zedníků; kolik jich tedy bude ještě možno vyslat na Ukrajinu?...)

Takže tedy, čím jsme začali, tím můžeme také skončit: ultralevičáci typu Varufakise musí v západním světě vždy vidět jenom to špatné; a když toho špatného nemohou nalézt dost, tak si to prostě kreativně vytvoří sami.

PK
December 30, 2022 v 15.27

Jinak kdo povede jednání za EU je celkem zřejmé. Máme oficiální volené představitele EU (Evropské komise a Evropského parlamentu), a taky máme rotující předsednictví EU, kdy každého půl roku předsedá jedna členská země.

Více informací by mohl Varufakis nalézt na internetu, např. ve Wikipedii.

MP
January 1, 2023 v 20.48
Pavlu Kolaříkovi

Opravdu? Takže takové zjevy jako trojka, tandem německé kancléřky a francouzského prezidenta a houževnaté aliance ke zlomení minoritních stanovisek, zjevy, které by v kritických ovlivňovaly osudy EU víc než EK a EP, to jsou jen fantomy?

PK
January 2, 2023 v 14.52
Martinu Profantovi

Žádný z těchto případů ovšem není vyjednávání EU navenek.

Pokud jde o "trojku", je evidentní, že tam byli klíčoví účastníci věřitelé a dlužníci. Ostatní jenom z dobré vůle zprostředkovatelé (a samozřejmě máte pravdu, že se na to klidně mohli vykašlat, a nechat na řecké vládě, ať se domluví s věřiteli, jak umí sama).

Také dokud máme v zásadních otázkách princip jednomyslnosti, je to, co zmiňujete, naprosto legitimní.

Ale hlavně, jak říkám, to jsou všechno vnitřní záležitosti EU, nikoliv vyjednávání navenek. Pokud jde o to, tak Zelenskyj např. právě vysoce ocenil české předsednictví.

Samozřejmě že pokud bude EU jako celek neakceschopná a rozhádaná, budou vyjednávat jednotlivé země, nebo i skupiny zemí, ale za sebe. Ne za EU.

MP
January 3, 2023 v 9.46
Pavlu Kolaříkovi

Veřejný řecký dluh by v případě měnové suverenity řešil státní bankrot -- sociálně a ekonomicky rozhodně komfortnější než bezohlednost "záchranných balíčků". Rozhodně se v případě veřejných financí nejednalo jen o vztah věřitel-dlužník. Ono se o něj dnes obvykle nejedná ani v případě soukromých financí -- jak demonstruje bankami předem kalkulovaná německá socializace ztrát z jednoznačně toxických řeckých papírů provedená ve prospěch bankéřských zisků a legitimovaná zájmem malých střadatelů.

Varufakis nepíše ani o tom, co dělá EU dnes, ale o latentních napětích -- ta politická jsou očividná, zatímco pro země bývalého sovětského bloku se jedná o životní zájem obnovit Ukrajinu v původních hranicích (protože jiný mír by pro ně znamenal aktuální ohrožení), pro část starých zemí je to krajně nepříjemná lapálie, kterou se potřeba důstojně ukončit. K tomuto politickému napětí na ose západ-východ (napětí vznikajícímu z různosti geopolitických situací a historických zkušeností) se potenciálně vynořuje opět napětí sever-jih známé a nedořešené z přelomu prvního a druhého decenia. Potud Varufakis nepopisuje nic nového, ani překvapivého -- vytvoření společné měny bez odpovídajících pravomocí jejího správce (resp. bez správce samotného -- alespoň na úrovni amerického FED) prostě tuto krizi předprogramovalo a nedostatek odvahy problém řešit ji prohlubuje.

Nevidím popsaná rizika tak fatálně jako Varufakis, v době pandemie se sice neochotně, ale přece jen sáhlo k alespoň okleštěné variantě společného dluhu a EU projevila určitou schopnost sebezáchovy, ale nejsou to nereálná rizika a uvažovat o nich musíme.