Proč se přední evropští představitelé děsí mírového procesu na Ukrajině?
Janis VarufakisDiplomatická jednání o míru na Ukrajině obnaží řadu palčivých problémů uvnitř Evropské unie. Role hlavního sponzora obnovy Ukrajiny povede k rozkolu Unie na sever a jih a oslabí ji ještě víc než krize před více než deseti lety.
Následující text není polemikou o tom, zda můžeme Rusku důvěřovat, že bude respektovat případnou mírovou smlouvu s Ukrajinou, a není ani komentářem o potenciálních přínosech ukončení války diplomatickou cestou.
Je spíše úvahou nad nejnovějším evropským paradoxem: mír na Ukrajině možná pomůže zastavit ekonomické krvácení Evropy, ale ať už bude mírový proces vypadat jakkoli, obnaží rozdělení Evropské unie nejen na východ a západ, ale probudí také starší spor mezi severem a jihem.
Věrohodný mírový proces může být realizován jen prostřednictvím velmi obtížných vyjednávání za účasti světových velmocí. Kdo na nich ale bude zastupovat Evropu? Těžko si představit, že by polští, skandinávští a pobaltští političtí představitelé přenechali své místo francouzským nebo německým protějškům.
Východ a severovýchod Evropské unie vnímá francouzského prezidenta Emmanuela Macrona jako někoho, kdo Putinovi ustupuje a kdo je připraven vnutit Ukrajincům — podle nich hanebný — plán „land-for-peace“, tedy odstoupení části území výměnou za mír.
Stejně tak je tomu v případě Německa. Pomineme-li jeho dlouhodobou závislost na ruské energii, pověsti německého kancléře Olafa Scholze jako strážce kolektivních zájmů Evropy zasadila novou ránu jeho ochrana německého průmyslu částkou 200 miliard eur — jde o stejný záchranný balík hrazený z daní, který na evropské úrovni Německo vetovalo.
Tak z toho článku nevím, jestli se Varufakis rozdělení Unie na Sever a Jih a na Východ a Západ obává, nebo si ho přeje.
A už vůbec netuším jak souvisí Sever a Jih s kalvinisty a katolíky. Na severu EU jsou silně zastoupeni katolíci (Polsko, Litva, Slovensko) a luteráni (Dánsko, Švédsko, Finsko, Lotyšsko, Estonsko), na jihu katolíci (Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie, Malta) a pravoslavní (Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Kypr). Kalvinisté (či spravněji reformovaní) jsou zastoupení méně než polovinou obyvatelstva pouze v Nizozemsku a Maďarsku, tedy ani ne příliš na severu, ani na jihu.
Je zavedenou "pracovní" metodou ultralevičáků typu Varufakise, že všude v západním, tedy kapitalistickém světě vidí vždy jenom to nejhorší. A když aktuálně špatného není dost, tak oni si to už s vlastně obdivu hodnou kreativitou vytvoří sami.
Celkem vzato nemá ani vůbec smysl zabývat se jednotlivými Varufakisovými argumenty, či spíše pseudoargumenty. Že by mělo dojít k zásadním sporům o to, kdo - tj. která konkrétní osoba - bude Evropskou unii zastupovat na případných mírových jednáních?... K určitým názorovým rozdílům dojde bezpochyby ohledně toho, co EU má či nemá požadovat a prosazovat (především vůči Rusku); ale otázka kdo konkrétně má na těchto jednáních EU zastupovat bude už pouze otázkou pouze druhořadou.
Varufakis jaksi temně naznačuje, že EU prý zmeškala (v době covidu) příležitost ke své demokratizaci. Co měl ale touto údajnou "demokratizací" na mysli, a proč by zrovna tato měla mít příznivý dopad na jednotu Unie, toto vysvětlení Varufakis zůstává dlužen. (Nebylo by tomu spíše naopak tak, že ještě větší demokratizace - pokud by se jí mínilo posílení pozic národních států - nutně vedla k ještě větší názorové nejednotě?...)
Že by západní svět neměl dost prostředků na obnovu Ukrajiny? - Varufakis ve svých pseudovýpočtech sugeruje, jako by tento úkol padal jenom na bedra států Evropské unie. Naprosto opomíjí, že - stejně jako v případě vojenské pomoci - i zde zřejmě největší podíl pomoci ponesou Spojené státy. Zřejmě bude iniciována nová obdoba Marshallova plánu. A za druhé: Varufakis zcela opomíjí, že velká část těchto nákladů na obnovu Ukrajiny bude zřejmě financována z ruského majetku zmrazeného v zahraničí.
A že by mělo dojít k jakýmsi sporům "mezi Německem a Španělskem", který z těchto států bude smět více svých firem poslat na Ukrajinu? - Ale proboha, vždyť na Ukrajině bude čekat tak obří dílo obnovy, že naopak celá Evropa nebude mít zřejmě dost stavebních kapacit na to, aby všechny zničené budovy a zařízení dokázala obnovit v nějakém blízkém časovém horizontu! (Když už dnes je například v Česku akutní nedostatek zedníků; kolik jich tedy bude ještě možno vyslat na Ukrajinu?...)
Takže tedy, čím jsme začali, tím můžeme také skončit: ultralevičáci typu Varufakise musí v západním světě vždy vidět jenom to špatné; a když toho špatného nemohou nalézt dost, tak si to prostě kreativně vytvoří sami.
Opravdu? Takže takové zjevy jako trojka, tandem německé kancléřky a francouzského prezidenta a houževnaté aliance ke zlomení minoritních stanovisek, zjevy, které by v kritických ovlivňovaly osudy EU víc než EK a EP, to jsou jen fantomy?
Veřejný řecký dluh by v případě měnové suverenity řešil státní bankrot -- sociálně a ekonomicky rozhodně komfortnější než bezohlednost "záchranných balíčků". Rozhodně se v případě veřejných financí nejednalo jen o vztah věřitel-dlužník. Ono se o něj dnes obvykle nejedná ani v případě soukromých financí -- jak demonstruje bankami předem kalkulovaná německá socializace ztrát z jednoznačně toxických řeckých papírů provedená ve prospěch bankéřských zisků a legitimovaná zájmem malých střadatelů.
Varufakis nepíše ani o tom, co dělá EU dnes, ale o latentních napětích -- ta politická jsou očividná, zatímco pro země bývalého sovětského bloku se jedná o životní zájem obnovit Ukrajinu v původních hranicích (protože jiný mír by pro ně znamenal aktuální ohrožení), pro část starých zemí je to krajně nepříjemná lapálie, kterou se potřeba důstojně ukončit. K tomuto politickému napětí na ose západ-východ (napětí vznikajícímu z různosti geopolitických situací a historických zkušeností) se potenciálně vynořuje opět napětí sever-jih známé a nedořešené z přelomu prvního a druhého decenia. Potud Varufakis nepopisuje nic nového, ani překvapivého -- vytvoření společné měny bez odpovídajících pravomocí jejího správce (resp. bez správce samotného -- alespoň na úrovni amerického FED) prostě tuto krizi předprogramovalo a nedostatek odvahy problém řešit ji prohlubuje.
Nevidím popsaná rizika tak fatálně jako Varufakis, v době pandemie se sice neochotně, ale přece jen sáhlo k alespoň okleštěné variantě společného dluhu a EU projevila určitou schopnost sebezáchovy, ale nejsou to nereálná rizika a uvažovat o nich musíme.