Co vypovídá válka na Ukrajině o nás a naší demokracii
Vladimíra DvořákováSolidarita s napadenou zemí by měla být samozřejmostí a je chybou, pokud z ní obě polarizované strany společenské debaty činí zástupný problém. To nejcennější, co v sobě demokracie nese, je princip plurality, respekt k mnohosti názorů.
Vztah k válce na Ukrajině bývá často vnímán jako lakmusový papírek, který dokáže měřit stav české demokracie. Má to svou logiku. Na jedné straně nezpochybnitelná agrese Ruska, jehož oligarchický režim stále více směřuje k čistě autokratickému, respektive diktátorskému stylu řízení jedincem, jehož politická i životní budoucnost je spjata s výsledkem války, na druhé straně bránící se Ukrajina, miliony uprchlíků a miliony civilistů, kteří i díky cíleně likvidované infrastruktuře žijí mnohdy v nelidských podmínkách bez vody, tepla, energie.
Ale skutečně nám konflikt nastavuje zrcadlo, které je mírou naší demokratičnosti či nedemokratičnosti? Těsně po zahájení ruské agrese na Ukrajině se česká společnost — včetně velké části politické reprezentace — dokázala semknout a občané spontánně a ve velké míře pomáhali ukrajinským uprchlíkům jak dobrovolnickou prací, ubytováním či finančními příspěvky. Tento entuziasmus během roku do značné míry vyprchal.
Je to doklad toho, že příchylnost k demokracii u nás slábne? Nedomnívám se. Jde o poměrně přirozený proces, kdy v demokratické společnosti nelze udržet dlouhodobou mobilizaci, a vlastně ani není příliš zdravá.
Bezpochyby pozitivním momentem na úvahách V. Dvořákové je její poukaz na to, že vztah české populace k rusko-ukrajinské válce není pouze věcí individuálních politických názorů, nýbrž že má hlubší, a to sice sociální kořeny.
Zkráceně řečeno: ten kdo se cítí být - a to sice permanentně, systémově podmíněně - profesně, sociálně, majetkově znevýhodněn, ten vždy bude mnohem více inklinovat jak vůbec k negativistickým postojům vůči vlastnímu státu a jím deklarovaným hodnotám, tak k pozitivním postojům vůči - ať skutečně či domněle - sociálněji, pospolitěji orientovaným státním zřízením.
Autorka článku tedy vlastní řešení tohoto pozitivního či přímo obdivného postoje nemalých částí české populace vůči ruskému agresorovi vidí především v řešení sociální otázky.
Potud tedy dobře; jak už řečeno tento pohled a náhled jde mnohem hlouběji, nežli pouhé bezprostřední ataky na názory zastánců proruských pozic.
Nicméně - závěrečné volání autorky po "demokracii" a "pluralismu" se v tomto řetězci argumentů jeví být velice cizorodým elementem.
Jakýpak "pluralismus" kdy umožnil odstranit, překonat příkré sociální rozdíly, které zcela přirozeně a nevyhnutelně vyplývají ze samotné podstaty přítomného sociálně-ekonomického uspořádání, totiž kapitalismu?... Jestliže je už jednou pochopeno a přiznáno, že (proruské) postoje jsou do značné míry zapříčiňovány ryze sociálními faktory, sociálními a existenčními deficity - pak by tuto příčinu bylo nutno odstranit přímým zásahem do těchto sociálních podmíněností a struktur, a nikoli odkazy na sféru politiky. Tedy na principy "demokracie" a "pluralismu".
Ještě jednou: buďto dokážeme zcela zásadně změnit mechanismy kapitalismu neustále plodící příkré sociální nerovnosti - anebo to nedokážeme, ale pak se musíme natrvalo smířit s tím, že i v této "pluralitní demokracii" bude vždy existovat silná vrstva (na webu Forum24 bylo nedávno uváděno číslo 30 procent!) společnosti, která bude trvale materiálně deprivovaná, a proto bude mít i trvale negativní postoj jak vůči vlastnímu státu, tak ale i vůči principům "demokracie" a "pluralismu". A bude vykazovat nemalou afinitu k režimům autoritativním, neboť ty svým okázalým paternalismem dokáží budit přesvědčivý dojem, že u nich je i o "malého člověka" postaráno mnohem lépe nežli ve státech individualizované, atomizované, anonymní "pluralitní demokracie".
Ještě jednou, o co se jedná: systémové deformace kapitalistického společenského řádu je možno odstranit jenom a pouze zásadní ochotou (a schopností) k hlubokým systémovým změnám, a nikoli vzýváním jakéhosi "demokratického pluralismu".
Myslím, že i seberadikálnější (levicové) alternativa k současnému režimu se bude muset vyznačovat "demokratickým pluralismem" - ekonomickým, sociálním, politickým, kulturním, "hledajícím alternativní řešení reálně existujících problémů". Jakákoli představa demokracie bez pluralismu ztrácí smysl. Právě proto, že dnešní společnost do značné míry svými kapitalistickými imperativy větší uplatnění demokratického pluralismu blokuje (nikoli však fatálně), proto je třeba se na něj jako na důležitý demokratický normativ stále odvolávat. Že podpora demokratického pluralismu musí jít ruku v ruce s řešením sociální otázky, je zřejmé, a paní profesorku netřeba v tomto směru poučovat.