Vztah k válce na Ukrajině bývá často vnímán jako lakmusový papírek, který dokáže měřit stav české demokracie. Má to svou logiku. Na jedné straně nezpochybnitelná agrese Ruska, jehož oligarchický režim stále více směřuje k čistě autokratickému, respektive diktátorskému stylu řízení jedincem, jehož politická i životní budoucnost je spjata s výsledkem války, na druhé straně bránící se Ukrajina, miliony uprchlíků a miliony civilistů, kteří i díky cíleně likvidované infrastruktuře žijí mnohdy v nelidských podmínkách bez vody, tepla, energie.

Ale skutečně nám konflikt nastavuje zrcadlo, které je mírou naší demokratičnosti či nedemokratičnosti? Těsně po zahájení ruské agrese na Ukrajině se česká společnost — včetně velké části politické reprezentace — dokázala semknout a občané spontánně a ve velké míře pomáhali ukrajinským uprchlíkům jak dobrovolnickou prací, ubytováním či finančními příspěvky. Tento entuziasmus během roku do značné míry vyprchal.

Je to doklad toho, že příchylnost k demokracii u nás slábne? Nedomnívám se. Jde o poměrně přirozený proces, kdy v demokratické společnosti nelze udržet dlouhodobou mobilizaci, a vlastně ani není příliš zdravá.

Mnoho lidí koncem února loňského roku vnímalo dramatičnost situace i to, že rozhodně nebylo v silách veřejné správy ji bez pomoci občanů v dané chvíli řešit. Takřka po roce by již forma pomoci měla být institucionalizovaná prostřednictvím veřejné správy a nastavení státních i krajských politik, realizovat se i prostřednictvím občanských organizací schopných profesionálně reagovat na vývoj situace a potřeby běženců. Občanská podpora by měla mít spíše komunitní charakter: podporujeme „svoje“ Ukrajince — oslavy vánoc a Nového roku, konkrétní pomoc jednotlivcům...

Pro mnoho lidí byly šokem podzimní masové demonstrace, v nichž se, kromě jiného, vyjadřovala i podpora Rusku a jeho vládci Putinovi. Aniž by bylo potřeba popírat vliv dezinformačních kampaní organizovaných přímo z Ruska, problém je ve skutečnosti mnohem hlubší. A pokud se do budoucna soustředíme jen na boj proti „dezinformacím“ a „fake news“, můžeme postupně zužovat prostor pro svobodu slova a nastolovat (auto)cenzuru.

To by ovšem bylo již mnohem větší ohrožení demokracie než zmiňované „dezinformace“. Protože bychom začali narušovat konstitutivní prvky demokratické společnosti.

Jak ukazují sociologické průzkumy, situace v české společnosti je vážná. Sociální problémy a zejména nastupující skutečná chudoba představují výraznou hrozbu a zdroj sociální radikalizace; snad ještě větší hrozbu a radikální potenciál představuje rostoucí vzájemná nedůvěra mezi občany, nedůvěra ve stát a jeho instituce a oprávněný pocit, že náklady na válku a důsledky války nesou ti nejslabší, zatímco někteří — za první světové války se jim říkalo „keťasové“ — z ekonomických důsledků naopak uměle bohatnou.

Sociální napětí a s ním související radikalizaci se nepodařilo ventilovat prostřednictvím běžných kanálů, jež má demokracie k dispozici. Protesty organizované odbory skončily spíše fiaskem, dílčí sociální dávky, vyjednávané navyšování minimálních mezd či růst mezd radikalizaci nezmírnilo.

Proč tomu tak je? Odpověď hledejme v jedné z největších dezinformací, kterou se podařilo Rusku ve spolupráci s mnohými našimi pravicovými „demokraty“ ve veřejném prostoru prosadit. Rusko je zobrazeno jako takřka levicový režim a Putin pomalu jako vůdce světové levice bojující proti světovému imperialismu.

Zaměňování Ruska a SSSR, jehož součástí byla ovšem i Ukrajina, může sice oslovovat skupinu nostalgiků po komunistickém režimu, ale vinou české i ruské propagandy zasahuje mnohem širší spektrum občanů. Je absurdní, že sociální napětí ústí v deklaraci přímé podpory Putinova Ruska, jež se opírá o oligarchy, zastává výrazně konzervativní hodnoty, jako je důraz na pravoslaví, homofobie, nacionalismus, a imperiální cíle.

V důsledku takto vytvářeného obrazu Ruska, což u nás posiluje ještě primitivní antikomunismus, a také v důsledku propojování současných problémů, a hlavně způsobu jejich řešení, zásadně s „válečným konfliktem“, vznikla situace, v níž se válka na Ukrajině stala jakýmsi symbolickým terčem, proti němuž se střílejí protestní šípy.

Nelze vyloučit, že v této situaci bude potřeba, aby občané výrazněji vyjádřili své demokratické postoje, podobně jako na podzimní demonstraci, jež zorganizoval spolek Milion chvilek. Mobilizace na podporu demokracie ale může být úspěšná jen tehdy, pokud nebude vnímána jako přímá podpora či odmítání konkrétní vlády.

Obdobně sociální protesty by se měly vrátit tam, kam patří, do rukou odborů či jiných skutečných sociálních hnutí. A válka na Ukrajině nechť zůstává tím, čím opravdu je. Agresí, již Rusko vede proti nezávislé zemi, která potřebuje pomoc a podporu.

Největší hrozbou pro naši demokracii je totiž to, že vnější faktor bude polarizovat postoje společnosti a umlčovat to nejcennější, co v sobě demokracie má. Tím je pluralita názorů, jež umožňuje hledat alternativní řešení reálně existujících problémů.