Válka na Ukrajině na počátku druhého roku: celkový obraz
Petr JedličkaV debatách, interview a reportážích zveřejněných kolem únorového výročí zazněla řada poznatků cenných jak pro pochopení dosavadního vývoje, tak pro odhad budoucího. Shrnujeme ty nejpodstatnější.
Prvním výročím ruského vpádu na Ukrajinu na konci února vstoupila válka do další etapy. Aktuálně, respektive již od první poloviny února, probíhá nová ruská ofenzíva. K druhému březnovému týdnu se rýsuje konečné obklíčení Bachmutu. Na nejsevernější části fronty se evakuuje město Kupjansk.
Škoda by ale bylo skočit hned zase k analýzám nejčerstvějších pohybů na bojišti a nepřipomenout celek situace v kontextu. Vlastní první rok invaze jsme sice v DR pokryli už řadou bilančních textů. Ještě je ovšem záhodno přiblížit jevy a trendy, které spojují první rok s druhým, nastupujícím.
Právě nedávné výročí ostatně přineslo — vedle důležitých projevů a klasických ohlédnutí — množství cenných debat, interview a reportáží k danému tématu. Četné z nich byly nabyté fakty podstatnými nejen pro pochopení dosavadního vývoje, ale i pro odhad budoucího.
1) Z ruské strany vše hovoří pro pokračování války
I když se odhlédne od aktuální situace v poli, kde má dnes Rusko zase iniciativu, počítají jak ruská politika, tak společnost s pokračováním konfliktu. Na vlastní únorové výročí mluvil k tomuto tématu obsáhle sám Vladimir Putin. Příslušné pasáže z jeho hodinu a půl dlouhé řeči byly pojaty mimořádně vyhrocenou formou nepřipouštějící žádnou alternativu ke konečnému vojenskému vítězství.
Ještě více než v předchozích projevech zde Putin zdůrazňoval snahu kolektivního Západu rozbít a zničit Rusko, neonacistickou povahu vlády na Ukrajině, historické právo Ruska na ukrajinské území i odpovědnost protistrany za veškerou prolitou krev.
Zopakoval a podtrhl, že Rusko žádnou válku nezahájilo, že mu jde pouze o obranu, a to jednak etnických Rusů, které se snaží protivník na území Ukrajiny vyhladit, a jednak vlastního státu. Kdo čekal v projevu nějaký náznak pootevírání dveří k míru, nedočkal se. Kdo hledal možné náznaky kompromisu, nenašel je. Ruské vedení i nadále připravuje obyvatelstvo na dlouhé střetnutí.
„Z Putinových slov se úplně vytratil konec války. Mluví o tom, že situace je ekonomicky stabilní, že o vojáky bude postaráno, a tak dále, ale o konci nikoliv. Jako by to byla vše nová normalita, jako by vše mělo trvat už napořád. Je v tom něco až orwellovského,“ shrnul u kulatého stolu Deutsche Welle analytik Alexej Jusupov.
Vyzvednout v daném kontextu se ještě patří, že Putin v projevu zmínil specificky i „prioritu kulturního rozvoje Donbasu a Novoruska“, což je ruský historický pojem pro oblast celého jihu Ukrajiny při Černém moři, jež sahá od Donbasu přes Záporoží, Chersonsko, Mykolajivskou oblast a Oděskou oblast až po dnešní Moldavsko. A rovněž signifikantně ruský prezident slíbil, že každý voják dostane každý půlrok války (!) alespoň čtrnáct dní dovolené.
Když pak několik dní po výročí zaútočila skupina Rusů bojujících na ukrajinské straně na civilní cíle za ruskou hranicí, uvedl Putin, že šlo o „teroristický útok (…) právě toho typu lidí, co si dal za cíl připravit Rusy o jejich historickou paměť“. Provedli jej prý ukrajinští neonacisté a Rusko je rozdrtí.
2) Vytrvat sliboval i Biden, Západ však není jednolitý
Americký prezident Joe Biden pronesl při příležitost výročí také svou řeč, jakýsi pomyslný proti-projev. Učinil tak během návštěvy Polska, které předcházela jeho překvapivá demonstrační cesta přímo do Kyjeva — v moderních dějinách vůbec první návštěva prezidenta USA ve válečné zóně, kde nebojují američtí vojáci.
Biden ve výrazně kratší promluvě (cca dvacet minut) zdůraznil, že aliance seskupená za Ukrajinou je nejen pevná, ale i rozhodnutá vytrvat v její podpoře. Četní američtí představitelé nicméně v téže době v různých vyjádřeních ujišťovali, že „další výročí války už nikdo nechce“ a že konflikt „musí skončit diplomaticky“.
Mnozí pozorovatelé také připomněli, že tento rok se volí mimo jiné v Bulharsku a na Slovensku. A že je možné, že v těchto zemích nastoupí po volbách vlády se zahraniční politikou podobnou Orbánově v Maďarsku.
V Bruselu potom vlály 24. února u sídla Komise ukrajinské vlajky. V rozpravě nad obsahem nového sankčního balíčku se ovšem dotčené státy předháněly, kdo efektivněji zmírní omezení ruského exportu gumárenských výrobků nebo vytěžených diamantů.
3) Jaderné strašení se nejspíše vrátí
Vladimir Putin ohlásil v citovaném projevu také pozastavení ruského plnění dohody START — poslední dosud platné smlouvy Ruska a USA, jež omezuje počet strategických jaderných zbraní a umožňuje inspekce. Za oficiální důvod udal zprávy, že se USA chystají vyvíjet novou zbraň. Dle takřka všech expertů vyjadřujících se k tématu je ale pravý důvod jinde — nejspíše v záměru pracovat opět s pocitem jaderného ohrožení.
Taktiku tzv. jaderného strašení zkoušelo Rusko již dříve. Zvláště po loňských prázdninách plnila éter vyjádření o „všech otevřených možnostech“, o odhodlání hájit Rusko „všemi prostředky“ a „neblafování“. Poté — po mobilizaci — se rétorika o něco zmírnila. Nyní se tedy zřejmě rýsuje další posun.
Znalci problematiky připomínají, že Rusko a USA kontrolují stále devadesát procent jaderných zbraní na světě. Rusko dohodu START přitom už loni porušovalo, když odmítalo součinnost americkým inspektorům. Podle posledního velvyslance USA v Moskvě Johna J. Sullivana také Rusko zastavilo jednání o nové úmluvě.
Experti uvádějí, že z krátkodobého hlediska není neplnění STARTu zase až takový problém. Případné jaderné zbraně trvá poměrně dlouho vyrobit a jejich eventuální rozmístění lze zjistit i jinak než inspekcemi, zvláště satelitním snímkováním. Už střednědobě ale zvyšuje absence dohledových mechanismů napětí.
Vladimir Putin sice v projevu slíbil, že Rusko bude limity ve smlouvě dodržovat dále i bez inspekcí. A zdůraznil také, že Rusko od dohody START neustupuje, pouze přerušuje plnění, byť v úmluvě samotné žádná taková možnost není. Dle Johna Sulivana i dalších lze však očekávat, že Rusko výhledově celý START vypoví a bude pracovat se souvisejícím pocitem ohrožení.
Mírnou naději lze spatřovat ve skutečnosti, že svůj aktuální test nové mezikontinentální rakety RS-28 Sarmat (Satan II) Rusko Spojeným státům přes všechno nahlásilo. Test mimochodem skončil neúspěšně, takže se o něm výroční projevy ani nezmiňovaly.
4) Ukrajince invaze semkla, jsou ale také unavení a traumatizovaní
Tradičně spíše rozhádaná Ukrajina vstupuje do druhého roku války dle všeho stále semknutá. Jak řekla televizi France 24 opoziční poslankyně Inna Sovsunová, válka smazala mnohé barvy, černá je teď černá a bílí je bílá; všem je jasné, kdo je nepřítel.
Mnohé reportáže ovšem ukazují, jak loňský entuziasmus doplňuje čím dál větší únava. Ve válečných oblastech žijí lidé obvykle bez elektřiny a teplé vody. Zbytek postihují kvůli ruským útokům výpadky. Celkově je ukrajinská přenosová soustava v současnosti na padesáti až sedmdesáti procentech své předinvazní funkčnosti. Rusové navíc útočí často na již zasažená místa znovu s mírným časovým odstupem. O život při opravách tak přišlo už přes 140 ukrajinských elektrikářů.
V zemi stále převažuje ochota vytrvat. Loňský příliv dobrovolníků do vojenských náborových středisek ale už ustal a množí se případy, kdy vojáci odvádějí zmobilizované muže proti jejich vůli. Vojáci si stěžují na vyčerpání. Hojně rozšířená jsou válečná traumata.
Podle ukrajinské novinářky Xenie Polske zpovídané německým rozhlasem pomohla náladě v zemi perspektiva vstupu do EU — funguje jako tušení pomyslného světla na konci tunelu. Konec samotný, a tedy konec války, však zatím nevidět.
Unavení Ukrajinci si podle Polske přejí mír, ale ne mír za každou cenu. Je nicméně prý vidět, že místy docházejí síly k aktivnímu vzdoru. Lidé dnes žijí s pocitem, že každý nový den je dnem, kdy mohou umřít. Podstatně narostl počet případů lidí, kteří zvládají usínat jen s prášky, a nejmarkantnější je to u dětí.
5) Válka je mimořádně krvavá a zdrcující
Počty padlých a celkově usmrcených v prvním roce války nelze objektivně zatím stanovit. Odhady západních tajných služeb jsou přibližně sto tisíc mrtvých na ukrajinské straně, dvě stě tisíc na ruské. Ukrajinská armáda uvádí 150 tisíc zlikvidovaných ruských vojáků. Část ruských obětí ovšem tvoří žoldnéři a vězni. Dle odhadů stejného zdroje jich tzv. Wagnerova skupina zverbovala na čtyřicet tisíc. Na třicet tisíc z nich bylo pak z boje vyřazeno.
Odhady počtu zabitých civilistů sahají od přibližně deseti tisíc (přes osm tisíc je doložených) k více než čtyřiceti tisícům. Maximální počet ukrajinských uprchlíků dosáhl loni hranice osmi milionů. Jen do října loňského roku se ale do země 4,5 milionu uprchlíků vrátilo.
Náklady poválečné rekonstrukce Ukrajiny byly v září loňského roku odhadovány Světovou bankou a Evropskou komisí shodně na asi 350 miliard dolarů. Již tehdy šlo mimochodem o desetinásobek škod, jež mělo způsobit celé bombardování Jugoslávie letouny NATO na konci 90. let.
6) Vnucené příměří a jednání o míru by za současné situace Ukrajinu rozdělilo
Rusko podmiňuje už několik měsíců i samo zahájení jednání o příměří „uznáním nové územní reality“ z ukrajinské strany, tedy deklarací ochoty vyměnit mír za území. Ukrajina žádá naopak stažení všech ruských vojsk a uznání hranic z roku 1991, tedy vrácení všech zabraných teritorií včetně Krymu. Tyto požadavky se zjevně vzájemně vylučují.
V západních zemích — naposledy v Německu — se ovšem množí iniciativy, jež chtějí Ukrajinu k jednání donutit, a to pod tlakem od vlád, které poskytují Kyjevu existenční podporu.
Otázce, jak by ukrajinská společnost na takový tlak reagovala, se věnovala řada výročních debat a končila zpravidla stejnou odpovědí: část společnosti by příměří stejně nepřijala a bojovala by i bez pomoci Západu dál a část by realitu trpně přijala, avšak s pocitem zrady. Celkově vzato by se tak podlomila dosavadní ukrajinská jednota.
Současná podpora okamžitému příměří je na Ukrajině asi 15 procent, přímo ve válečných zónách pak o něco větší. S tezí, že s ohledem na oběť padlých nesmí Ukrajina Rusku podstoupit ani píď území, souhlasí v průzkumech asi 80 procent Ukrajinců.
Jak přitom zdůrazňuje válečná reportérka Deutsche Welle Fanny Facsarová, v běžných rozhovorech se Ukrajinci nevymezují ani tak vůči snaze o diplomatické řešení — to by spíše uvítali. Nechtějí ale mír podmíněný vydáním Ruskem dobytého území.
7) Mezi Ruskem a Západem roste čím dál větší zeď
Rusko vstupuje do druhého roku války jako tvrdě autoritářský stát, kde je kriminalizována už takřka jakákoliv forma protestu. Zpřísněné zákony kriminalizující opozici byly za loňský rok aplikovány na přibližně čtyři tisíce případů. Přes pět set Rusů skončilo na delší dobu ve vězení a přes šest tisíc jich muselo zaplatit nějakou s válkou související pokutu.
Také na Ukrajině nelze dnes, ve válečném stavu, hovořit příliš o demokracii. Za postávání s cedulemi „Ne válce“ na ulici či kreslení mírových symbolů se tam však do vězení nechodí.
Moskva nechala zblokovat na 200 tisíc webových stránek. Vedoucí pracovníci veřejných institucí, kteří neprojevili dostatečně podporu Putinovu tažení, byli vyměněni. Přes třicet významných postav businessu a veřejného života zemřelo za uplynulý rok předčasně více či méně záhadným způsobem, často na následek pádu z okna či ze schodů.
Média v Rusku fungují už přes rok zcela odděleně od globálního newsfeedu, byť se udržuje — jak zde rozebírala nedávno Jitka Komendová — zdání probíhající diskuze. Podle relativně nezávislého šetření Levada Centre se začátku zimy podporuje ukrajinské tažení aktivně nebo pasivně asi 74 procent Rusů.
V západních zemích se vztah k Rusku plošně zhoršil. Švédsko a Finsko požádaly kvůli invazi o přijetí do NATO. Ukrajina sama se pak stala přímo Antiruskem. Za příslušníky ukrajinského politického národa se dnes označuje 90 procent Ukrajinců. Opouští se dokonce i slavení pravoslavných Vánoc.
Intenzivně pokračuje debata, zda pouštět na mezinárodní akce ruské sportovce či zda zvát k vystoupením ruské zpěváky a hudebníky. Patří se připomenout, že většiny asijského světa či Afriky se podobná změna vztahu k Rusku netýká. I ekonomicky se pak Rusko obrací čím dál výrazněji k Asii.
8) K Rusům se loni dostávala i kritika tažení, postupně jí ale ubývalo
Zvláštním fenoménem mediálního pokrytí tažení na ruské straně se stali vojenští blogeři obhospodařující různé kanály na sociálních sítích. Jak se ukázalo velice záhy, řada těchto amatérských analytiků a komerčních publicistů živících se například propagací různých značek outdoorového a military vybavení měla z předinvazních dob skvělé kontakty v armádě. Těch pak po začátku války využili a začali přinášet zprávy z fronty, jež se mnohdy dost lišily od oficiálních.
Ještě s nástupem nového roku zaznívala díky těmto blogerům na ruských sociálních sítích poměrně silná kritika dosavadního vedení války. V posledních týdnech před výročím ovšem už utichala, zřejmě kvůli přísnější kontrole informačních toků v armádních strukturách.
9) Dezinformace přicházejí i z ukrajinské strany, proruských je však mnohem více
Tým francouzské státní televize prezentoval při příležitosti výročí výsledky své analýzy, jež se věnovala podvrženým či zmanipulovaným videonahrávkám a fotografiím, které válku provázejí. Podle analýzy přichází tento druh dezinformací z obou stran, podstatně více — asi dvakrát až třikrát — je však těch proruských.
Nejčastějšími náměty proruských podvrhů či obrazových manipulací je téma nacismu a nacistických symbolů na Ukrajině — domalovávají se svastiky, přidávají portréty Hitlera a podobně. Tato forma dezinformací účinkuje tak dobře ovšem i proto, že řada ukrajinských nacionalistických bojůvek a skupin se k druhoválečné kolaboraci svých předchůdců s Německem doposud alespoň částečně hlásí.
Proukrajinský podvržený obsah zase dle Francouzů pracuje zvláště často se scénami hrdinného vzdoru mladistvých, ovšem vystříhanými z materiálů pořízených jinde, například v Palestině.
10) Páchá Rusko genocidu?
Z genocidních záměrů se obviňují dlouhodobě obě strany konfliktu navzájem, vzhledem k bezohlednému způsobu válčení je však dnes častěji příslušně obviňováno Rusko. V rámci tzv. donbaské ofenzívy byla zničena takřka úplně již asi desítka menších měst jako Volnovacha nebo Popasna.
Tu část ukrajinského civilního obyvatelstva, jež neuprchla, nicméně Rusové při postupu nějak systematicky nevyhlazují. Dobře to bylo vidět například při podzimním návratu ukrajinských jednotek do osvobozeného Chersonu, kde je vítaly ulice plné lidí.
Termín genocida má řadu definic, mezi nimiž lze nalézt i tzv. kulturní genocidu — snahu o vymýcení určitého národního či skupinového povědomí po kulturní stránce. S ohledem na systematické zavádění ruského jazyka, změny názvů, měny či nových školních osnov na okupovaném území se dá snad hovořit o prvcích genocidy tohoto typu. O jev srovnatelný například s rwandskou genocidou Tutsiů, tureckou Arménů, či dokonce nacistickou Židů se ale rozhodně nejedná.
11) Ukrajinci invazi čekali, spíš však jen dílčí
Četné rozhovory s reportéry i obyčejnými lidmi v duchu „co jste dělal, když to začalo“ pomohly dovysvětlit otázku, do jaké míry sami Ukrajinci invazi čekali. Drtivě převažující odpověď totiž zněla: něco jsme čekali, ale ne toto.
V českém prostředí byly hezky vystihující například vzpomínky novináře Ondřeje Soukupa, který pobýval před invazí v Mariupolu, v podcastu Respektu: známí říkali, že mají pořád sbalený kufr, protože válka trvá už osm let. Stejně si ale mysleli, že se vše odbude na severním Donbase. Nakonec byli i oni dost zaskočeni, vzpomíná Soukup.
Mimo Ukrajinu předvídali invazi skalní atlantisté, kteří ovšem mluvili u ruském záměru zaútočit neustále několik posledních let, tajné služby a znalci vojenských technikálií. Experti dotazovaní na podzim 2021 Vojtěchem Boháčem z Voxpotu takto poukazovali příkladně na zavážení čerstvých krevních konzerv do polních nemocnic u ruských útvarů, které se měly oficiálně účastnit jen příhraničních cvičení. Znalci citovaní Karlem Dolejším z Britských listů zase na navařování provizorních klecových ochran proti dronům a protitankovým střelám (tzv. grilů) na „cvičící“ ruské tanky.
12) V dodávkách zbraní posuny, stále se ale řeší další
V rámci výročního bilancování se hodně připomínala počáteční neochota řady států dodat na Ukrajinu těžší zbraně, jež se v průběhu roku pak měnila. Zvláště markantní byl posun u Německa, které z počátku nabídlo jen pět tisíc helmic. Dnes jsou na Ukrajině německé salvové raketomety, obrněné houfnice a už i první tanky Leopard.
Složitá vyjednávání nicméně stále pokračují. Nejvíce diskutovaným požadavkem ukrajinské strany jsou v současnosti americké letouny F-16. Ukrajina nasadila laťku požadavkem dvou set kusů. Například Polsko disponuje přitom osmačtyřiceti těmito letouny.
Kyjev uvádí, že stroje potřebuje nejen k útočným operacím, ale i k ochraně vzdušného prostoru před útoky na civilní cíle. Obecně pak tvrdí, že čím dříve potřebné zbraně dostane, tím dříve válka skončí.
Zdráhající se státy, jež jsou o zbraně žádány, argumentují často obavou, že Rusko může ze sofistikovanějších systému získat použité technologie. Připomíná se také značná délka potřebného výcviku, zvláště u obsluhy a údržby letounů.
Ještě důležitějšími faktory jsou ovšem dle analytiků dostupnost daných systémů, jejich nákladnost a konečně i obava, aby s jejich pomocí neútočili Ukrajinci i do ruského vnitrozemí. To by mohlo konflikt dále eskalovat a velcí spojenci Ukrajinců se právě tomu snaží stále zamezit.
13) České dodávky překvapily, finanční transfer je enormní
Český premiér Fiala pár dní před výročím poprvé otevřeně vyjmenoval, jaké zbraňové systémy dodala Ukrajině doposud Česká republika. Jedná se nakonec o překvapivě velké množství: 89 tanků, 226 bojových vozidel pěchoty, 38 houfnic a 33 salvových raketometů. Dále například 116 tažných minometů, přes 17 tisíc minometných granátů, přes 30 tisíc pistolí CZ 82, přes 60 tisíc raket či třeba 10 tisíc pancéřovek typu RPG.
Celkově Česká republika darovala Ukrajině zbraně za 4,8 miliardy korun plus čeští zbrojaři vyvezli na Ukrajinu techniku za dalších 50 miliard. V České republice se také již vycvičilo 1200 ukrajinských vojáků a dalších 1500 se nyní cvičí.
Bohatší západní státy drží Ukrajinu zároveň i ekonomicky. Loni jí bylo poskytnuto 31,1 miliardy dolarů (asi 685 miliard korun — čtvrtina českého rozpočtu). Polovinu z toho darovaly Spojené státy. Druhým největším donorem je Německo.
Evropská unie jako celek poskytla Ukrajině loni půjčku ve výši sedm miliard eur (165 miliard korun). Pro letošní rok jí slíbila půjčit dalších osmnáct miliard eur.
14) Začíná velké dozbrojování, bude se týkat celé Evropy
Krátké války se vyhrávají na frontě, dlouhé ve výrobě, říká klasické moudro moderního válčení. Nyní, na počátku druhého roku obrany Ukrajiny před ruskou invazí, se často připomíná. Západní státy dodaly, co měly ve skladech. Teď chtějí zásoby doplnit, a navíc posílat na Ukrajinu dodávky dále.
Zbrojní výroba se po letech znovu rozebíhá ve velkém. Zbrojařské firmy si pochvalují. Ve střednědobém výhledu se přitom mluví o úplné transformaci západních armád s ohledem na poznatky z právě probíhajícího konfliktu. Což znamená další enormní náklady. Například Polsko již zvýšilo jen pro letošek výdaje na armádu na čtyři procenta HDP, tedy na dvojnásobek předinvazního aliančního závazku.
Může alespoň horká a nejnáročnější fáze války skončit ještě letos? Větší část znalejších pozorovatelů je skeptická, všichni se ale sledují v jednom: mnohé napoví výsledek aktuální ruské ofenzívy. S úplnou jistotou by mělo pak být jasno někdy s nástupem podzimu.
Co se termínu ukončení války týče, pak je sotva možno předpokládat, že by mohla skončit už v tomto roce. Jak bylo uvedeno v úvodním textu, i Putin už zjevně definitivně pohřbil svůj "blitzkrieg", a počítá s dlouhodobou válkou. Vyjednávací pozice respektive předběžné podmínky pro jednání mezi ruskou a ukrajinskou stranou jsou naprosto nekompatibilní; v současné době prostě není o čem jednat.
Současná ruská ofenziva - téměř bych si troufal říci, že ta je stejně tak posledním zoufalým ruským pokusem o znovuzískání operační iniciativy, jako byl v druhé světové válce pokus německých armád o protiofenzivu u Kursku. Ale Němci už tehdy za prvé neměli dostatek sil k proražení ruské fronty (alespoň na severním úseku kotle ne); a definitivně jejich snahy zmařilo vylodění Spojenců na Sicílii, které Hitlera donutilo přesunout část jednotek z oblasti Kurska do jižní Itálie.
I v současné ruské ofenzivě - i přes velmi napjatou situaci obránců u Bachmutu - se zřetelně ukazuje že ruská strana (i přes provedenou mobilizaci) už nemá dostatek sil pro zásadní proražení ukrajinské frontové linie. A to co v druhé světové válce pro Němce znamenalo vylodění se Spojenců na Sicílii, pravděpodobně to samé budou pro Rusy znamenat nové dodávky těžké západní vojenské techniky (jmenovitě tanků Leopard, později i Abrams) Ukrajincům. Jestliže tedy Rusové nedokáží rozhodujícího průlomu dosáhnout teď, pak už budou mít sotva naději dostáhnout ho v budoucnosti. Navíc - jejich vlastní především materiálová vyčerpanost bude zřejmě stále narůstat; podle posledních odhadů ztratili doposud už 2 000 tanků. (Pro srovnání: Hitler při svém útoku na Sovětský svaz neměl tanků o mnoho více, než uvádí toto číslo!) Navíc se právě s příchodem nových, moderních těžkých tanků západní provenience operační prostor pro ruské tanky ještě dále značně zúží.
Rusové si prakticky jenom ve dvou sektorech stále udržují převahu: v dělostřelectvu a v počtu vojáků. Ovšem - podle všeho i ruské zásoby munice se začínají tenčit, už jí nemohou zdaleka tolik hýřit jako na počátku konfliktu. Otázka je, v jakém časovém horizontu se jim podaří zvýšit další její produkci.
Co se počtu vojáků týče - znovu musím vyjádřit své podivení nad tím, že Ukrajina neprovedla masivní mobilizaci; že válku o vlastní bytí a nebytí nepojala jako - nelze použít jiný termín - "totální válku" proti ruskému agresorovi, s masivním nasazením všech vlastních sil a potenciálů.
S tím souvisí i P. Jedličkou zmíněná válečná únava, respektive i vyložená neochota části ukrajinských mužů jít bojovat; a přišly už i zprávy o tom že jsou nemalé počty ukrajinských vojáků kteří odpírají odejít na frontu a zúčastnit se aktivně bojů. Kdyby svého času ukrajinské vedení vyhlásilo celonárodní mobilizaci a "totální válku", pak by k takovýmto aktům odpírání sotva docházelo v nějakém relevantním měřítku.
Zpět k tématu: soudím tedy, že ruská strana už nemá (a nebude) mít reálný potenciál Ukrajinu porazit. Nicméně i tak pro Ukrajince existují určitá, a to dost velká rizika. Jedním z nich je ona zmíněná vlastní únava z války; ale druhým - a mnohem větším - mohou být příští americké volby. Pokud by se k moci opět dostal Trump, mohlo by to mít pro Ukrajince naprosto fatální důsledky. Ten by totiž prakticky s jistotou opět vystoupil s populistickým heslem "America first"; s tím že vláda Spojených států nebude plýtvat penězi pro jakési boje na evropském kontinentu. A kdyby Američané přestali materiálně podporovat Ukrajinu, jak řečeno to by pro obránce mělo fatální důsledky. (Je ještě relativní štěstí, že nový trumf Ukrajinců, tanky Leopard, jsou produkovány v Německu. Přes počáteční váhavost německé vlády, respektive německého kancléře, když už jednou o jejich dodání bylo rozhodnuto, pracuje se na tomto programu zřejmě s příslovečnou německou důkladností. Němci teď dokonce chtějí od Švýcarska zpětně koupit 200 Leopardů.)
V tuto chvíli je tedy velmi nesnadné predikovat další vývoj konfliktu; ale závěrem mohu pouze zopakovat, že podle mého soudu v každém případě neskončí už v tomto roce. Bohužel, ale je nutno s tím počítat, jakožto s nejpravděpodobnější alternativou.