Vyšší počet útoků, vyšší počty nasazených, stálý tlak z ruské strany a drobné postupy. Takto lze shrnout vývoj na ukrajinských válčištích od vydání našeho posledního přehledu situace před měsícem a půl. V lednu se vedly nejintenzivnější boje v okolí Bachmutu, přičemž na severu se žoldákům z Wagnerovy skupiny podařilo dobýt městečko Soledar. V únoru pak začaly ruské jednotky tlačit na celé frontě.

Mezi znalci se po cca 10. únoru rozeběhla debata, zda jde už o onu očekávanou „jarní“ ofenzívu, do níž se měly zapojit čerstvé ruské jednotky z řad mobilizovaných vojáků. Většina účastníků této debaty se po několika dnech shodla, že ano, ovšem s doplněním, že sledujeme teprve první fázi — snahu mohutnějšími útoky po celé frontě zjistit, kde jsou případné slabiny.

Ve druhé polovině února se očekává další ruský nápor. Za hlavní důvody uspíšení „jarní“ ofenzívy mají pozorovatelé jednak snahu Putinova režimu oslavit výročí začátku agrese nějakým výraznějším úspěchem — například průlomem nebo dobytím Bachmutu — a jednak snahu dosáhnout co největšího posunu, než dorazí na Ukrajinu slíbené německé a britské tanky.

Co vše bude další fáze ofenzívy obnášet, je zatím sporné. Na jedné straně se objevují uniklé zprávy výzvědných služeb, které hovoří až o 1800 ruských tancích a 300 tisících vojácích připravených válku rozhodnout; na druhé straně však satelitní snímky žádné hromadění takovýchto houfů neukazují.

Další zdroje hovoří o přípravách na mohutné nasazení letadel. Jiné pak zase o možném překvapení v podobě útoku na Charkov, v západním Záporoží či přes běloruskou hranici.

Zatím měl vyšší tlak ruských vojáků na celé frontě podobu zejména intenzivnější aktivity dělostřelectva, četnějších pěchotních útoků (například i dvacet denně) a početnějších útočných vln. S výjimkou Bachmutské oblasti přitom útočníci postoupili jen nevýznamně. Specifickým případem byl velký útok ruských obrněnců na jihovýchodě u Vuhledaru, který ztroskotal v minových polích a byl následně z velké části rozstřílen.

Ukrajinské jednotky se bránily vesměs ze zajištěných pozic. Drtivou většinu útoků odrazily, přičemž ruské ztráty se vyšplhaly až na 900 mužů denně. Intenzivnější boje ovšem znamenaly také vyšší spotřebu munice, jejíž aktuální nedostatek na ukrajinské straně byl velkým tématem posledních dnů.

Geograficky vzato tvoří dnes nejsevernější část fronty stále řeka Oskil u Dvorične a nad Kupjanskem. Po ní následuje linie kopírující silnici mezi strategickými uzly Svatove a Kreminna, avšak s odstupem několika kilometrů na západ. O kontrolu cesty samotné se bojuje už od října.

Níže fronta postupuje v zásadě podél administrativní hranice Doněcké a Luhanské oblasti, přičemž nad Soledarem u Bachmutu vybíhá výrazněji na západ. Jižnější část fronty potom protíná příměstí Doněcku, na nichž se zastavila už v roce 2015, a míří až k Vuhledaru, odkud pak pokračuje na západ do Záporoží a až k řece Dněpru.

Posuny u Bachmutu

Jediné místo, kde se v posledních týdnech měnila frontová situace výrazněji, je okolí města Bachmut v centrální části donbaské fronty. Toto sídlo o velikosti našeho Havířova je Rusy dobýváno už od loňského srpna. Teprve teď v zimě se je však podařilo de facto oblehnout.

Wagnerovi žoldnéři nejprve postoupili v prosinci na jihu od města, kde přetnuli hlavní severojižní silnici a železnici. Následně v lednu dobyli na severu blízký Soledar a v posledním týdnu i Krasnou Horu. Na jihu potom v únoru postoupili až k příměstí Ivanivske ležícímu na jihozápad od Bachmutu.

Těmito manévry vznikly pomyslné kleště, jež aktuálně hrozí Bachmut odříznout. Mezi pozorovateli se čím dál víc naznačuje, že Ukrajinci budou muset Bachmut zřejmě vyklidit. Spekulacím, že příslušné rozhodnutí už padlo, nahrává i fakt, že sami obránci vyhodili v posledních dnech do povětří most na jedné z důležitých zásobovacích tras.

Oficiální reprezentace obou stran zatím o stahování z Bachmutu nemluví. Ukrajinský prezident Zelenskyj stále opakuje, že „město je pevnost“ a bude bráněno, „dokud to bude možné“. Majitel Wagnerovy skupiny Jevgenij Prigožin se zase nechal slyšet, že tamní bojiště je „mjasorubka“ a že s dobytím města počítá „až v dubnu“.

Vnější pozorovatelé nicméně o nevyhnutelném vyklizení města hovoří čím dál častěji. Ze strategicko-taktického hlediska se to zdá rozumnější. Pro se vyslovují už také ukrajinští spojenci. Sami Ukrajinci navíc začali v posledních týdnech evakuovat obce, které leží na západ právě od Bachmutu.

Bachmut sám o sobě má sice určitý vojenský význam — jedná se o opevněné město na řece a protínají se v něm silnice do všech světových stran. Krajina na západ od něj je ovšem zvlněnější a pro obranný boj vhodnější. Také nejbližší západní města — Kosťantynivka, Kramatorsk a Slavjansk — jsou už opevněná a půjdou dobývat ještě obtížněji.

Vývoj mimo bojiště

Na cíle na celém území Ukrajiny dopadaly i v lednu a únoru ruské rakety namířené především na civilní infrastrukturu. V zahraničí řešila ukrajinská reprezentace především dodávky těžkých zbraní — úspěšněji tanků a méně úspěšně letadel. První tanky pokročilejších typů Leopard, Challenger či Abrams, jež jsou dle znalců zásadní jak pro případnou jarní protiofenzívu, tak na obranný boj s ruskou převahou, mají dorazit už brzy.

Stíhačky chce Ukrajina oficiálně především na zachycování některých druhů střel a dronů. Jasná dohoda zde ale ještě neexistuje.

Vnitrostátně řešili Ukrajinci krom vlastních bojů především zabezpečení každodenních dodávek elektřiny, nouzový rozvoz potravin do oblastí v blízkosti fronty a také nové odvody. Povinnost sloužit při obraně země byla s novým rokem zpřísněna. Na proruských kanálech tak koluje už několik videí, jak ukrajinští vojáci odvádějí brance násilím.

Na ruské straně poutala v posledních týdnech největší pozornost Wagnerova skupina. Řada novinářů hovoří o roztržce mezi vedením wagnerovců v čele s Prigožinem a vedením ruské pravidelné armády. Wagnerovci si stěžují, že nedostávají dost munice. V kruzích kolem armády se šušká, že Prigožin chce až příliš.

S druhým únorovým týdnem wagnerovci ohlásili konec proslulých náborů vězňů, které skupina využívala jako prvosledové vojáky s obrovskou úmrtností — podle některých odhadů jich přežilo sotva dvacet procent. Klasická ruská armáda by ale mohla na bojiště poslat vbrzku až 100 tisíc dalších vojáků — tu část na podzim zmobilizovaných, která v minulých měsících prodělala zrychlený výcvik.