Dva měsíce po ruské invazi na Ukrajinu jsme zde v Deníku Referendum vydali exkurz s fotkami míst, kde se v příslušné době válčilo. Od té doby uplynuly další čtyři měsíce a situace vypadá v mnohém jinak. Válka stále pokračuje. Změnila se ale místa, jimiž prochází fronta, a s tím i — do určité míry — charakter válčení.

Záhodno je se tak k tématu vrátit. Místa, jejichž jména ve zprávách znějí odcizeně, si zaslouží spojit s konkrétními představami. Nový exkurz zároveň umožní zrekapitulovat, kam se situace v poli od konce dubna vyvinula.

Oblast na sever od Charkova

Druhé největší ukrajinské město Charkov (ukrajinsky Charkiv) leží přibližně třicet kilometrů pod ruskou hranicí. Jeho poloha, a také fakt, že jde o sídlo velikosti Prahy, udělala z Charkova cíl hned v prvních dnech invaze. Charkov se nakonec ubránil a v době publikace jarního exkurzu na konci dubna byla obležena už jen jeho předměstí.

Ještě na jaře se podařilo interventy vytlačit z oblasti zpátky až k hranici. V posledních měsících se nicméně Rusové snaží probít do původních pozic.

Přímo na sever od Charkova se táhne mohutný téměř dvacet kilometrů dlouhý a pět kilometrů široký les Oľchova Balka, kam se před invazí jezdilo mimo jiné pozorovat divokou zvěř — zvláště muflony a sajgy tatarské.

Po asi dvanácti patnácti kilometrech severně od Charkova protíná tento les horizontálně silnice mezi Pytomnikem a Borščovou. Právě po ní — uprostřed lesa — vede dnes na konci srpna k Charkovu nejbližší fronta.

Ruské dělostřelectvo se zatím drží vesměs od fronty dále, a tak do vnitřních čtvrtí Charkova nedostřelí. Na město nicméně stále dopadají rakety.

Frontová linie dále na severozápad je zemědělská, ale mírně zvlněná, bez klasických ukrajinských lánů, zato s velkým počtem vodních nádrží — podobná jako u nás na rozhraní Vysočiny a jižních Čech. Na severovýchod od Charkova pak fronta přechází do stále mokřejších lesů a končí u rozlévajícího se toku Doňce, u severního konce Pečenizské přehrady.

Okolí Severního Doňce

Na jaře se v okolí Doňce válčilo na více místech: u Charkova u Čuhujivu směrem právě k Pečenizské přehradě, na východ od Izjumu kolem Svatohorského národního parku, a především v okolí Severodoněcku — z jedné i z druhé strany.

Boj o čuhujivskou kapsu Ukrajinci vyhráli a Rusové se dodnes drží až za Pečenizskou přehradou. Ze Svatohorského národního parku se ale museli obránci stáhnout a Severodoněck opustit. Správní středisko neokupované části Luhanské oblasti padlo na konci června. Sousední Lysyčansk na druhém břehu řeky následoval vzápětí.

Dnes se u Doňce bojuje na zmíněném konci Pečenizské přehrady, dále u vesnice Nová Husarivka severozápadně od Izjumu a pak na předsunutých obranných liniích severodonbaského Slavjansku: u Bohorodyčného a u Rajhorodoku.

Okolí řeky, jež pramení v Rusku a přes Ukrajinu se do Ruska vrací, je pověstně podmáčené, porostlé lužními lesy a plné slepých ramen a mokřadů. Ukrajinci se v něm urputně bránili celý květen i červen. Tok Doňce je však tak dlouhý a členitý, že se v podstatě nedá trvale kontrolovat.

Hlavní síly interventů se boji přes Doněc snaží dnes vyhnout — přímo na Donbase se vedou hlavní útoky ze severozápadu i od východu na jižním břehu řeky, po rozpadlých okresních silnicích.

Cesty na Slavjansk

Stotisícový Slavjansk je, spolu se sousedním Kramatorskem, správním centrem neokupované části Doněcké oblasti. Zároveň jde o pomyslnou severozápadní bránu do centrálního Donbasu. Právě nad Slavjanskem končí zpola lesnaté kopečky oddělující Charkovskou oblast od Doněcké a začínají pole, případně těžební rajóny.

Po bojích v letech 2014 a 2015 byl Slavjansk opraven, a stal se do značné míry symbolem ukrajinské vůle Donbas nevydat. Říká se o něm, že je nejloajálnější z donbaských měst. Z těchto všech důvodů se už jarního vyhlášení donbaské ofenzívy čekalo, že právě Slavjansk bude pro interventy jedním z primárních cílů — a očekávání se potvrdila.

V době publikace našeho prvního fotoexkurzu ke konci dubna byla fronta v oblasti pod Izjumem a s ohledem na Slavjansk postupovala dvěma směry: jednak přímo na město jihovýchodním směrem podél autostrády E40/M03 a jednak obchvatem na jih k městečku Barvinkove. V lesích na kopcích kolem silnice M03 se přitom zakopávala předsunutá slavjanská obrana.

Nyní na přelomu srpna a září obranná linie kolem M03 (úsek Dolyna — Bohorodyčne) stále drží; Rusové se od ní stáhli dokonce o pár kilometrů zpět. Všechny pokusy o obchvat přes Barvinkove byly zároveň odraženy.

Interventům se nicméně od jara podařilo dobýt celou oblast na sever od Slavjansku, za řekou Doněc. Tam nyní stojí ruské jednotky, a to už od začátku prázdnin. Město chrání perspektiva komplikovaného útoku přes vodní tok, při kterém byli interventi již několikrát doslova rozstříleni.

Siversk — Bachmut — Soledar

Východní část severodonbaské fronty — tzv. Luhanská fronta — se od jara pohnula nejvíce. V našem dubnovém exkurzu jsme informovali, že Rusové dobili Popasnou a postupují ze tří stran k Severodoněcku. Od té doby se fronta v oblasti pohnula přibližně třicet kilometrů za západ, a to na celém sedmdesátikilometrovém úseku od řeky Doněc až po linii příměří z roku 2015 nad Horlivkou.

Městy těsně před linií bojů jsou aktuálně Siversk, Bachmut a Soledar. Siversk a Soledar byla před válkou desetitisícová sídla, Bachmut sedmdesátitisícové. Všechna tři propojuje jedna silnice, jedna železnice a také říčka Bachmutka, jež se za Siverskem vlévá do Doňce.

Krajina je zde spíš rovinatá s občasným mírným zvlněním, ještě ale ne klasická jihoukrajinská placka. Mezi poli jsou sem tam meze a nepříliš udržované silničky. Specifikem oblasti jsou četná hliniště či lomy na křídu a kaolín, místy i na vápenec. Většinou se zde již netěží a někdy jsou tato místa zatopená. Místní je pak využívají ke koupání.

Doněcká příměstí

Avdijka, Kamjanka, Novobachmutivka a Krasnohorivka, jižněji pak Vodjane, Nevelske, další Krasnohorivka a Marinka — to jsou některá z názvů západních příměstí kolem téměř milionového města Doněck — metropole proruských separatistů. Bojovalo se tady už v letech 2014 a 2015, bojovalo se zde i po vyhlášení příměří, bojovalo se v dubnu a bojuje se i dnes.

Všechna zmíněná sídla jsou z velké části vylidněná, protkána zákopy a kryty. Navíc zde stojí spousta opuštěných průmyslových staveb, vesměs vyrostlých v době slávy donbaského důlního průmyslu. I proto se jedná o ideální terén pro obrannou válku a fronta se zde takřka nehýbe. Blízkost Doněcku a systém zbudovaných obranných linií přesto oběma stranám za boje stojí.

Chersonská oblast

Na jihu Ukrajiny se v dubnu bojovalo spíše v Záporožské oblasti. Tam byl teď v létě relativní klid. Pozornost se ovšem přesunula do západnější Chersonské oblasti, kde byla v posledních dnech vyhlášena dlouho očekávaná velká ofenzíva.

Boje v Chersonské oblasti se po všechny minulé měsíce soustředily na pravý břeh Dněpru. Nejfrekventovanější byly přitom v okolí řeky Inhulec, která tvoří administrativní hranici s Mykolajivskou oblastí.

Krajina kolem Inhulce se v jeho severnější části jako jediná vymyká ze typického chersonského rázu — rovinaté stepi rozparcelované do nekonečné šachovnice lánů černozemě. U Inhulce nalezneme pastviny a menší pole s remízky, sem tam dokonce i les. Právě za Inhulcem si ukrajinská armáda vybudovala už na začátku léta předmostí, které se snaží postupně rozšiřovat.

Jinak je chersonská krajina velice fádní, suchá, takřka bez řek a bez kopců. Sem tam stojí jen větrolamy či mělké závlahové kanály. Kromě inhuleckého předmostí u vesnic Lozove a Bilohirka útočí Ukrajinci v rámci aktuální ofenzívy také ze severu od hranic Dněpropetrovské oblasti a ze západu pod autostrádou M14 směrem od Mykolajivu.

Vzdálenost z mykolajivské fronty do centrálního města Chersonu je asi jen pětadvacet kilometrů. Rusové zde ale mají třípásmovou obranu a minová pole. Od hranic Dněpropetrovské oblasti je to do Chersonu přes sto kilometrů volným prostranstvím, kde zas Rusové mohou dobře uplatnit převahu v těžké technice.

Jako nejlogičtější se při pohledu na mapu jeví pokus o obchvatný úder podél toku Dněpru k Nové Kachovce, kde je Dněpr přehrazen. Nová Kachovka je od hranic Dněpropetrovské oblasti sedmdesát kilometrů. Tuto variantu ovšem musí předpokládat jistě i okupační jednotky, jež se zde brání. Uvidíme tedy, jak vše nakonec dopadne.