V čem klame Muskova mapa rozdělení Ukrajiny

Michal Lebduška

Americký miliardář Elon Musk apeluje v posledních dnech na Ukrajinu, aby vyměnila území za mír. Pomáhá si přitom i mapou volebních výsledků z roku 2012. Proč je užití zrovna této pomůcky manipulativní, přibližuje Michal Lebduška.

Muskova mapa sice zobrazuje, kde kdo získal nejvíce hlasů, neukazuje ale o kolik, ani proti kolika soupeřům. Navíc jde o volební realitu starou již přes deset let. Grafika WmC

Americký miliardář, podnikatel a technovizionář Elon Musk se již nějakou snaží ovlivnit také dění na Ukrajině. Na jaře poskytl armádě bránící se země terminály satelitní služby Starlink, která zajišťuje vysokorychlostního připojení k internetu kdekoliv na světě. Sklidil za to nesčetné díky. V posledních týdnech naopak všemožně naznačuje, že by se Ukrajina měla nějak dohodnout s Ruskem na míru, a to i za cenu ztráty území.

Posledním počinem v této snaze se stalo před několika dny zveřejnění mapy výsledků ukrajinských parlamentních voleb z roku 2012 na Muskově twitterovém účtu, jež má jakoby dokazovat přirozené rozdělení země. Na mapě je jasně vidět modře zbarvená oblast, kde v roce 2012 vítězila Strana regionů (dle Muska „Pro-ruská strana“). Ta přitom zahrnuje veškeré aktuálně okupované oblasti Ukrajiny a ještě několik dalších.

Publikovaná mapa je skutečně původní a nezměněná. Jako argument k současným dilematům ovšem klame, a to hned v několika rovinách.

Za prvé, mapa ukazuje pouze to, kdo v příslušném obvodu vyhrál, ale ne jakým poměrem. V Oděské, Mykolajivské, Záporožské a Charkovské oblasti měla Strana regionů „jen“ 41— 42 procent, v Dněpropetrovské 35 procent a Chersonské dokonce pod 30 procent, což je mimochodem méně než v Zakarpatské oblasti na západě Ukrajiny. Většina tedy připadla na jiné formace, byť byly v daných oblastech volené méně.

Výsledky Strany regionů v parlamentních volbách 2012 v jednotlivých oblastech. Grafika Olegzima

Za druhé, označovat Stranu regionů za „proruskou“ je extrémní zjednodušení. Její hlava — známý předmajdanovský prezident Janukovyč — se skutečně více orientoval na spolupráci s Ruskem, což se hned po jeho nástupu projevilo podepsáním takzvaných Charkovských dohod. Jejich předmětem bylo prodloužení pronájmu přístavu v Sevastopolu na Krymu ruské černomořské flotile až do roku 2042 výměnou za levnější dodávky plynu.

Zároveň také Janukovyč opustil myšlenku vstupu do NATO, která ale měla do roku 2014 mezi Ukrajinci minimální podporu. Tyto kroky nicméně vnímal ze svého pohledu jako čistě pragmatické kvůli ekonomice.

Vedle toho nicméně i sám Janukovyč — stejně jako všichni ukrajinští prezidenti od roku 1991 — formálně podporoval vstup Ukrajiny do EU a podepsání Asociační dohody. Jeho náhlá změna postoje se stala v roce 2013 rozbuškou Majdanu. Spolu s tím ale odmítal i zapojení do ruských integrační struktur na území bývalého SSSR.

Reálně mu šlo samozřejmě primárně o vlastní zájmy a zájmy okruhu svých lidí. Z nich někteří — jako například jeho syn Oleksandr — za jeho funkčního období „zázračně“ pohádkově zbohatli.

Kromě toho platí, že na Ukrajině nikdy neexistovaly neprostupné politické tábory a všichni spolupracovali se všemi. Pomajdanový prezident Porošenko zastával v minulosti funkci ministra pro ekonomický rozvoj právě ve vládě Strany regionů. Podobně byl majdanovský premiér Jaceňuk v roce 2007 krátce ministrem zahraničí v Janukovyčově vládě.

V roce 2006 také například prozápadní prezident Juščenko, kterého vynesla do funkce Oranžová revoluce, umožnil svému rivalovi Janukovyčovi, kvůli sporům s expremiérkou Julií Tymošenkovou, aby se vrátil do funkce premiéra. A v neposlední řadě v roce 2014 velká část členů Strany regionů přešla do jiných „prozápadních“ stran, nejvíce do tábora Petra Porošenka.

Výsledky „proruského“ Opozičního bloku, do nějž se transformovala Strana regionů, v parlamentních volbách 2014. Grafika WmC

Nu a za třetí, samozřejmě platí, že po ruské agresi v roce 2014 se leccos změnilo a výsledky z roku 2012 už dávno zastaraly. Petro Porošenko tehdy vyhrál prezidentské volby v prvním kole, přičemž v Oděské, Mykolajivské, Chersonské a Dněpropetrovské oblasti měl podporu přes 40 procent. Část lidí na jihu a východě přitom tehdy hlasovala i pro jiné „prozápadní“ kandidáty, především Julii Tymošenkovou.

Pro parlamentní volby v roce 2014 si „proruští“ lidé ze Strany regionů založili novou stranu Opoziční blok. I v Donbasu, kde měla nejlepší výsledek, nezískala ani 40 procent hlasů, v Dněpropetrovské a Záporožské oblasti se pohybovala mezi 20—25 procenty a na jihu Ukrajiny mezi pouhými 10—20 procenty.

Při posledních volbách v roce 2019 pak Zelenskyj vyhrál jako prezident drtivě v celé zemi s výjimkou Lvovské oblasti na západě Ukrajiny. V nyní okupovaných oblastech byl jeho náskok vůbec největší.

V parlamentních volbách 2019 pak brala většinu napříč zemí Zelenského strana Sluha lidu. V Donbasu sice nezvítězila, ale v ostatních regionech východu a jihu, včetně dnes okupovaných oblastí, však ano.

Podpora dnešního prezidenta Zelenského ve druhém kole voleb 2019. Na východě a jihu země byla vyšší než na západě. Grafika WmC

Dalo by se ještě rozebírat, že i subjekty jako je Strana regionů a její nástupci volívali Ukrajinci z různých důvodů, a ne prostě pro to, že byla „proruská“. Dala by se připomínat i řada dalších věcí. To hlavní je ale patrné i z už řečeného. Muskova mapa rozdělení Ukrajiny klame a je zapotřebí ji takto vnímat. I kdyby za tím nutně nebyl zlý záměr, tak přesně takhle to dopadá, když se vyjadřujete k něčemu, o čem nemáte ani tušení.

advertisment
advertisment