Výzvou pro Ukrajinu bude i poválečná obnova, řeší se už nyní
Michal LebduškaAčkoliv válka na Ukrajině stále zuří, odpovědná ministerstva již prezentují plány obnovy. Pomoc slíbila i Evropská investiční banka. Některé představy Ukrajinců jsou ale přinejlepším sporné. Týká se to i očekávané role České republiky.
Po půl roce od ruské invaze je jasné, že se Rusové přepočítali a Ukrajina uhájila svou nezávislost a suverenitu. K plnému vítězství a obnovení své teritoriální integrity má ale stále daleko a přímé i nepřímé válečné škody budou jen narůstat. Proto je pro Ukrajinu zásadní výzvou i rozsáhlá poválečná obnova země, na kterou budou číhat mnohá úskalí.
Tím vůbec nejzákladnějším problémem pro obnovu Ukrajiny je fakt, že se stále válčí a konec války je alespoň nyní v nedohlednu. Přitom sami ukrajinští představitelé v čele s prezidentem Zelenským prohlašovali, že aktivní konflikt skončí do konce letošního roku. S tím počítají i ukrajinské plány. Rozsáhlá strategie obnovy, která byla v červenci zveřejněna na konferenci v Luganu, mluví o třech fázích obnovy, z nichž druhá má být podle předpokladů zahájena po ukončení bojů již v příštím roce.
Kromě toho platí, že půjde o obrovsky náročný proces, na který sama Ukrajina nemá prostředky. Obnova proto bude záviset na pomoci západních partnerů, s čímž ostatně oficiální strategie také počítá. Jenže v tom případě je otázkou, zda-li Ukrajina získá všechny prostředky, které potřebuje a čím bude taková pomoc podmíněna.
Není tajemstvím, že i přes dílčí zlepšení po roce 2014 se Ukrajina dlouhodobě potýká s vysokou mírou korupce, řadou demokratických deficitů a v mnoha oblastech nefunkční státní správou. Tyto nedostatky supluje impozantní dobrovolnické hnutí a nevládní organizace, které mají v mnoha případech kořeny na Majdanu v Kyjevě i jiných ukrajinských městech. Překonání systémového problému bude však bezpochyby jednou z hlavních podmínek pro poskytnutí pomoci.
Nehledě na řadu nesporných úspěchů (například decentralizace státu a administrativní reforma nebo úspěšná digitalizace státní správy) to přitom byli sami ukrajinští politici, kteří kvůli svým zájmům nebo zájmům spřátelených oligarchů v minulosti velmi často reformy v těchto citlivých oblastech blokovali.
Členství v EU
Nezbytné reformy budou klíčové nejen pro poválečnou obnovu, ale i případný vysněný vstup do Evropské unie. Právě realistická perspektiva evropské integrace bude silnou motivací, kterou by neměl žádný za zapojených aktérů promarnit. Dokonce i ještě na začátku roku nepředstavitelný posun v podobě oficiálního kandidátského statusu pro Ukrajinu a Moldavsko je přitom pouze prvním symbolickým krokem, který nemusí do budoucna nic znamenat.
Vždyť například takové Turecko podalo žádost o vstup ještě v roce 1987 a oficiálním kandidátem se stalo v roce 1999. Dnes na členství nemůže ani pomýšlet. Vzhledem k velikosti Ukrajiny a problémům, kterým čelí, rozhodně není vyloučeno, že se podobný scénář nemůže opakovat.
Řada evropských zemí se dlouhodobě staví vůči dalšímu rozšiřování EU na východ skepticky, na čemž nic nemění ani ruská invaze. I když by si tedy Ukrajinci takovouto budoucnost přáli a zasloužili, tak rozhodně není zaručeno, že se jí Ukrajina dočká. Nedostatečná motivace se přitom může odrazit i v realizaci potřebných změn, což může v důsledku zpomalit i poválečnou obnovu.
V neposlední řadě bývá velkým problémem Ukrajinců jejich přehnané očekávání a mnohdy nepříliš promyšlená tvorba strategických plánů s nerealistickými cíli. V roce 2015 například tehdejší prezident Petro Porošenko oficiálně přijal strategii rozvoje „Ukrajina 2020“, v rámci které měla Ukrajina mimo jiné do konce dekády zdvojnásobit své HDP. To už na první pohled působilo divoce a další vývoj to jen potvrdil. Ekonomický růst v tomto období totiž ani v jednom roce nepřesáhl 3,5 procenta.
Současná Zelenského strategie je sice mnohem lépe a podrobněji rozpracovaná, ale i v ní se objevují velké otazníky. Na konferenci v Luganu například Ukrajinci prezentovali mapu, na které bylo ukázáno, které země se budou podílet na obnově jednotlivých ukrajinských oblastí. Česku na této mapě připadla Luhanská oblast. Kromě toho, že se jedná o region, který nyní plně okupuje Rusko, tak mělo Česko zájem o zcela jinou oblast a nikdo neví, jak Ukrajinci právě k Luhansku došli, protože to nijak s českou stranou nekonzultovali.
Konec války a domácí úkoly
Poválečná obnova Ukrajiny je minimálně stejně důležitá jako kompletní deokupace ukrajinského území. Jedná se i o obrovskou příležitost pro Českou republiku a české firmy. Zároveň je ale otázkou, nakolik je ambiciózní ukrajinská strategie realizovatelná, protože do značné míry záleží na průběhu a ukončení války a také na ochotě zahraničních partnerů, bez nichž se obnova neobejde.
V neposlední řadě pak záleží i na tom samém, jako po celou dobu od roku 2014 — nakolik sami Ukrajinci splní své vlastní „domácí úkoly“ včetně jasné a transparentní komunikace se svými partnery.
Ukrajinci si po všem, čím si museli projít, beze všech pochyb zaslouží, aby se jejich země konečně rozvíjela správným směrem a měla naději na dosažení členství v EU. Jestli toho dosáhnou ale bohužel není vůbec jisté.