Po půl roce od ruské invaze je jasné, že se Rusové přepočítali a Ukrajina uhájila svou nezávislost a suverenitu. K plnému vítězství a obnovení své teritoriální integrity má ale stále daleko a přímé i nepřímé válečné škody budou jen narůstat. Proto je pro Ukrajinu zásadní výzvou i rozsáhlá poválečná obnova země, na kterou budou číhat mnohá úskalí.

Tím vůbec nejzákladnějším problémem pro obnovu Ukrajiny je fakt, že se stále válčí a konec války je alespoň nyní v nedohlednu. Přitom sami ukrajinští představitelé v čele s prezidentem Zelenským prohlašovali, že aktivní konflikt skončí do konce letošního roku. S tím počítají i ukrajinské plány. Rozsáhlá strategie obnovy, která byla v červenci zveřejněna na konferenci v Luganu, mluví o třech fázích obnovy, z nichž druhá má být podle předpokladů zahájena po ukončení bojů již v příštím roce.

Kromě toho platí, že půjde o obrovsky náročný proces, na který sama Ukrajina nemá prostředky. Obnova proto bude záviset na pomoci západních partnerů, s čímž ostatně oficiální strategie také počítá. Jenže v tom případě je otázkou, zda-li Ukrajina získá všechny prostředky, které potřebuje a čím bude taková pomoc podmíněna.

Není tajemstvím, že i přes dílčí zlepšení po roce 2014 se Ukrajina dlouhodobě potýká s vysokou mírou korupce, řadou demokratických deficitů a v mnoha oblastech nefunkční státní správou. Tyto nedostatky supluje impozantní dobrovolnické hnutí a nevládní organizace, které mají v mnoha případech kořeny na Majdanu v Kyjevě i jiných ukrajinských městech. Překonání systémového problému bude však bezpochyby jednou z hlavních podmínek pro poskytnutí pomoci.

Nehledě na řadu nesporných úspěchů (například decentralizace státu a administrativní reforma nebo úspěšná digitalizace státní správy) to přitom byli sami ukrajinští politici, kteří kvůli svým zájmům nebo zájmům spřátelených oligarchů v minulosti velmi často reformy v těchto citlivých oblastech blokovali.

Členství v EU 

Nezbytné reformy budou klíčové nejen pro poválečnou obnovu, ale i případný vysněný vstup do Evropské unie. Právě realistická perspektiva evropské integrace bude silnou motivací, kterou by neměl žádný za zapojených aktérů promarnit. Dokonce i ještě na začátku roku nepředstavitelný posun v podobě oficiálního kandidátského statusu pro Ukrajinu a Moldavsko je přitom pouze prvním symbolickým krokem, který nemusí do budoucna nic znamenat.

Vždyť například takové Turecko podalo žádost o vstup ještě v roce 1987 a oficiálním kandidátem se stalo v roce 1999. Dnes na členství nemůže ani pomýšlet. Vzhledem k velikosti Ukrajiny a problémům, kterým čelí, rozhodně není vyloučeno, že se podobný scénář nemůže opakovat.

Řada evropských zemí se dlouhodobě staví vůči dalšímu rozšiřování EU na východ skepticky, na čemž nic nemění ani ruská invaze. I když by si tedy Ukrajinci takovouto budoucnost přáli a zasloužili, tak rozhodně není zaručeno, že se jí Ukrajina dočká. Nedostatečná motivace se přitom může odrazit i v realizaci potřebných změn, což může v důsledku zpomalit i poválečnou obnovu.