Změňme pravidla. Ukrajina do Evropy patří
Mikuláš PeksaUkrajina do Evropské unie patří a my bychom měli o její vstup usilovat. Aby se však na jejím přijetí mohlo začít pracovat, je nutné odbourat nešťastný princip jednomyslnosti, který podobu evropské integrace podmiňuje shodou všech členů.
Uplynulý týden přinesl velké zvraty ve fungování celé evropské politiky. V rozporu s očekáváním mnoha analytiků dokázala ukrajinská armáda prakticky zastavit postup Rusů do nitra země. Tím se nezastavil jen Putinův Blitzkrieg, který měl skončit obnovením Sovětského svazu, ale otevřela se i otázka, která byla dlouhá léta tabu — členství Ukrajiny v Evropské unii.
Ukrajincům, kteří umírají při obraně své vlasti, nad kterou už vyvěsili evropské vlajky, dost dobře nelze toto právo odpírat. Což svým hlasováním drtivou většinou potvrdil i Evropský parlament. Z původní otázky „jestli“ se tudíž pomalu posouváme k otázce „jak“.
K jejímu pochopení má smysl znovu si připomenout, co Evropská unie vlastně je. Řada konzervativních analytiků a politiků má tendenci prezentovat ji výhradně jako „společný trh“. Tahle představa však platila možná v 50. a 60. letech minulého století. Od té doby se ale EU vyvinula v plnohodnotné společenství s vlastními zákony, společnou obranou i zahraniční politikou.
Fakt, že má EU společné zákony a že tyto zákony jsou „nadřazeny“ zákonům členských států, může leckomu dodnes znít překvapivě a řada lidí se toho dokonce děsí. Důvod k tomu je přitom prozaický: má-li společný evropský trh fungovat, musí zákony zajišťující práva a povinnosti zákazníků, prodejců a výrobců platit ve všech členských státech. Kdyby tomu tak nebylo, každý banální spotřebitelský spor by byl rozsouzen v různých státech různě. Společenství by tedy nefungovalo jako jeden trh, ale jako 27 oddělených národních trhů, mezi nimiž probíhá mezinárodní obchod.
Tento aspekt ale zároveň představuje jistou překážku pro stát, který chce do EU vstoupit. Musí totiž zajistit, aby na jeho území evropské zákony začaly platit. Z pohledu Ukrajiny může jít o dlouhou a otravnou práci pro ministerské právníky, kteří musí navrhovat úpravy existujících zákonů. Pro ukrajinský parlament to znamená podstoupit schvalovací proces.
Jakkoli to může znít hloupě, toto je asi ta největší a nejúmornější překážka, kterou je před přistoupením k integračním rozhovorům třeba překonat. Zároveň je jasné, že bez této práce prostě společný trh nevznikne a jakékoli „členství“ by bylo vlastně jen na papíře.
Společná evropská obrana
Málo se to ví, ale Evropa má společnou obranu. Tzv. Společná bezpečnostní a obranná politika je součást dvou základních smluv Evropské unie. A málo se ví i to, že základní ustanovení těchto smluv zavazují členské státy bránit se v případě napadení společně. Text smluv je zkrátka obsahem podobný Severoatlantické smlouvě, která vytváří NATO.
I kdyby tedy NATO neexistovalo, Evropská unie by své členské státy chránila. Zdali by ovšem evropské státy dokázaly zajistit obranu i materiálně a logisticky, je jiná otázka. Peníze na to sice teoreticky vydáváme, jak jsem psal už jinde, výdaje jsou to ale velmi chaotické a nekoordinované.
Pro přistupující stát to ovšem znamená, že nesmí mít teritoriální spory se sousedy. Neměl-li by je totiž vyřešené, mohl by se nový členský stát okamžitě (resp. při první pohraniční krizi) dožadovat podpory ostatních. Přístup by tak s nejvyšší pravděpodobností nějaký starý členský stát zablokoval. Schválení přístupové smlouvy totiž musí proběhnout ve všech parlamentech evropských států, takže riziko, že se potřebná většina někde nenajde, je vždy významné.
A Rusko tuto slabinu Evropské unie dlouhodobě zneužívá. V případě Ukrajiny, Gruzie nebo Moldávie proto vždy dobylo část jejich území, vyhlásilo tam „separatistické republiky“ (Luhansk, Doněck, Abcházie, Jižní Osetie, Podněstří), čímž vytvořilo „teritoriální spor“, a zabránilo tak těmto státům vstoupit do EU.
Historicky se sice tento trik podařilo obejít, a to v případě Kypru, jehož severní část okupuje Turecko. Na Ukrajinu však přesto klade nejednoduchý požadavek nějak ukončit válku s Ruskem a nenechat se zároveň obsadit.
Řada konzervativních politiků a analytiků říká, že Evropská unie nemá a ani nemůže mít vlastní zahraniční politiku. To ale věcně není pravda, přestože evropská zahraniční politika není moc často zřetelná. V praxi totiž každé jedno rozhodnutí vyžaduje jednomyslnou shodu Rady ministrů zahraničí. Stačí tedy, aby jeden z nich byl z nějakého důvodu přítelem například Ruska či Číny a nedomluví se nic.
To, že evropská zahraniční politika existuje, se ostatně ukázalo ve dnech bezprostředně po invazi, kdy se podařilo proti Rusku spustit skutečně bezprecedentní hospodářské sankce.
Zátěž jednomyslností
Z pohledu rozšiřování Unie je ale zásada jednomyslnosti koulí u nohy. Pokud by třeba do EU vstoupil některý ze států západního Balkánu, které mají mezi sebou mnoho rivality, jeho právo veta by mohlo být pro sousedy fatální. Panuje obava, že pokud by i tyto státy měly hlas v Radě, mohly by ho využívat k tomu, aby si vyřizovaly vzájemné spory. A je vůbec možné nalézt shodu mezi například 35 ministry?
Z hlediska rozšiřování je proto nejdůležitější zásady jednomyslnosti se jednoduše zbavit. Evropa musí být s to flexibilněji reagovat a omezit vydírací potenciál jednotlivých národních vlád.
Česká republika bude od července do prosince tohoto roku Radě předsedat. To znamená, že český ministr nebo jeho úředníci budou vyjednávat kompromisy mezi pozicemi ostatních členských států a ty následně přinášet na vyjednávání s Evropským parlamentem, Evropskou komisí, popřípadě s vnějšími aktéry, jako jsou Ukrajina, Rusko, Čína nebo Spojené státy. Co jsou tedy „úkoly“, které by Česká republika měla zvládnout?
- Dojednat udělení kandidátského statutu Ukrajině, Gruzii a Moldávii, aby s těmito zeměmi bylo možno začít vyjednávat o právní stránce jejich vstupu, úpravě zákonů, institucí atp.
- Dojednat mír mezi Ruskem a těmito zeměmi, především Ukrajinou, aby se stabilizovaly jejich hranice. Rusko je momentálně pod enormním tlakem evropských sankcí, s nimiž lze dále pracovat. Vstupujeme tedy do jednání z pozice síly a s pozice síly bychom měli s Ruskem jednat i nadále.
- Odstranit nesmyslný princip jednomyslnosti.
Každý z těchto úkolů je sám o sobě obrovský. Pokud by se podařilo splnit byť jen jeden, byl by to úspěch. Jsem přesvědčen, že bychom se o to měli aspoň pokusit. Dlužíme to sami sobě a dlužíme to i lidem, kteří měli tu smůlu, že žijí pár set kilometrů východněji od nás.
Co se případného vstupu Ukrajiny do EU týče, tady je nutno mít na paměti ještě jeden aspekt, na který se v aktuální vlně solidarity s Ukrajinou velmi zapomíná: že totiž Ukrajina jako celek zdaleka ještě není na takovém stupni vyspělosti, aby mohla plnit standardy EU. Konkrétně: ukrajinský stát je stále ještě doslova nemocný vysokou mírou korupce, vládnou zde stále oligarchové (ostatně mnohem více nežli v samotném Rusku!), justice a státní správa jsou do značné míry ovládány těmi či oněmi zájmovými skupinami, či přímo kriminálními elementy.
Je nutno si připomenout, jak velké problémy EU působí poměry i v takových státech jako je Bulharsko nebo Rumunsko; o to větší "kouli na noze" by pak znamenala Ukrajina. Krátce řečeno: ano, Ukrajině musejí být otevřeny dveře k jejímu přístupu k EU; ale nežli by mohlo dojít k plnohodnotnému členství, tady má před sebou Ukrajina ještě velmi dlouhou cestu.
----------------------------
Co se týče vzdání principu jednomyslnosti v rozhodovacích strukturách EU: sám o sobě samozřejmě naprosto oprávněný požadavek; ale i tady platí, že k něčemu takovému povede zřejmě ještě hodně dlouhá cesta. Už dnes existuje v částech populace velký odpor proti "diktátu Bruselu"; a tento odpor by se ještě multiplikoval, kdyby skutečně EU mohla svá rozhodnutí vnutit jednotlivým státům proti jejich vůli.
Jak už jsem napsal v jiné souvislosti, napřed se musí vytvořit skutečně žitý pocit evropské pospolitosti, evropské identity; a teprve potom je možné uvažovat o zřízení evropské federace.
Mimochodem: za mnohem větší deficit současného pojetí EU je nutno považovat, že nemá žádný mechanismus k vyloučení těch členů, které by se trvale stavěly do protikladu k hodnotám EU. Tato hrozba vyloučení by mohla působit jako velice silná páka ke společnému konsensu, aniž by se tím u daných států či národů vzbuzoval pocit, že někdo rozhoduje přes jejich hlavy.
Pane Poláčku, jak vlastně chápete význam toho slova „konsenzus“?
Jako přinucení k souhlasu pod hrozbou vyloučení?
Hrozba vyloučení podle Vás tedy nevzbuzuje pocit, že někdo nad Vámi rozhoduje za Vás - či dokonce proti Vám?
„Hrozba vyloučení za odporování hodnotám...“
Představte si například, pane Poláčku, že nějaký student mohl za socialismu odporovat tehdy oficiálně uznávaným hodnotám - dostal se tedy s těmito „hodnotami naší socialistické společnosti“ do rozporu a mohl za to pak být vyloučen ze studia.
Domníváte se, že šlo o „silnou páku ke společnému KONSENSU, aniž by se tím u daných jedinců vzbuzoval pocit, že někdo rozhoduje přes jejich hlavy“?
Podcenit tuhle záležitost by se mohlo ošklivě nevyplatit. Stačí se podívat na problém práva veta stálých členů RB OSN. Ono něco jednou v daných historických podmínkách vzniklo, a po desetiletích z toho může být těžká koule na noze.
EU proti době začátků, ESUO a EHS, výrazně narostlo. Jestliže ještě nedlouho po válce bylo zásadní, aby nedošlo k frustraci z případné izolace některé ze zemí, jež chtěly překonat "evropské prokletí", dnešní unie je souborem států, jež přirozeně vytvářejí regionální a jiná uskupení, takže právo jediného státu postavit se proti všem je přežité. Musí-li se totiž podřizovat nezanedbatelné menšiny uvnitř každé členské země, je přirozené, když totéž platí také pro výraznou menšinu států.
Podobně je třeba hledět na možnost potřeby vyloučit, samozřejmě že v krajním případě, některý členský stát. Pomysleme třeba, že by v něm byla z vnějšku nastolena loutková vláda, s cílem blokovat rozhodovací procesy EU...
Vylučování z dialogu pro jiný názor jako evropskou hodnotu nevidím - dialog rozdílných názorů byl evropskými osvícenci naopak uznán za jednu z nejvyšších hodnot a začal v Evropě postupně nahrazovat ono původní autoritativní určování pravdy. K tomuto autoritativnímu mocenskému určování pravdy se „v rámci pokroku“ vracet skutečně nechci.
Smyslem existence EU je volný pohyb zboží a kapitálu tak, aby to bylo výhodné zejména pro kapitál některých zemí EU, jako je např. Německo. Proto se zamysleme, zda by Ukrajina byla vhodným adeptem pro vykořisťování tímto kapitálem. Zatím EU znežívala levnou ukrajinskou pracovní sílu, ale zvládne vykořisťovat i její územní celek?
Prozatímním bonusem pro (zcela) volný pohyb osob v rámci EU je vysoká koncentrace např. Ukrajinců v Česku, která povede ke zhroucení už beztak téměř nefunkčního trhu s bydlením, zhoršení zdravotní péče a nárustu nezaměstnanosti spolu s horšími pracovními podmínkami. Lidé, hlavně Češi, časem možná i někteří Ukrajinci, budou umírat na ulici atd. To je ale samozřejmě zcela v pořádku, neboť je to v souladu s liberální ideologií EU.
Další školení mužstva provedou zde jistě přitomní agenti CIA. Pak bude následovat kontrola vyvěšení vlajek EU, případně USA v domácnostech. Budování kapitalismu třikrát zdar!
Pane Krupičko, mohl byste už jednou trochu pozapomenout na své ideologické floskule vyčtené ze starých příruček marxismu-leninismu?
Není pochyb o tom, že kapitalismus skutečně stále zůstává kapitalismem; a za vhodných příležitostí je vždy dostatek důvodů ho proto kritizovat.
Ovšem: u Vás je hodnocení všech konkrétních společenských a dějinných konstelací vždy vytěsněno oním ideologickým schematismem: pro Vás všechno je kapitalismus a nic než kapitalismus, a všechno co se děje v teritoriu kde je nějak přítomen kapitalismus je špatně a hodné zatracení.
Pane Krupičko, je to právě tento kapitalismus který nemalou měrou přispěl k ekonomickému rozvoji Ukrajiny (znovu a znovu přicházejí zprávy o tom který - nedávno postavený, moderní - průmyslový komplex na Ukrajině byl zničen ruskými raketami); to že mnoho Ukrajinců muselo jít za prací do zahraničí má svůj důvod v tom, že na Ukrajině bylo stále ještě příliš m á l o kapitalismu, tedy příliš málo průmyslu; a ne že příliš mnoho.
Za druhé: čeští průmyslníci a podnikatelé se už radují z toho že jim s ukrajinskými ženami přicházejí nové pracovní síly, které už dlouho - marně - hledali na domácím pracovním trhu.
Za třetí: tyto zaměstnané Ukrajinky (a později i jejich muži, pokud za nimi přijdou) přispějí významně k růstu národního produktu, tedy k nárůstu celkového bohatství české země.
Za čtvrté: když Vás pálí bytová výstavba, pak vězte, že se plánuje masivní bytová výstavba za pomoci speciálních fondů EU; pokud se nemýlím, padla v této souvislosti částka jedné miliardy eur. Čili pětadvaceti miliard korun. A navíc: podle vyjádření příslušných vládních činitelů by se v této spojitosti "z jedné vody načisto" měla urychlit i vlastní domácí bytová výstavba, jmenovitě v oblasti sociálních bytů (která byla doposud zanedbávána).
Pane Krupičko, někdy se ptám proč Vy se vlastně vůbec vydáváte za levičáka. Svým nezměrným šovinismem byste svůj politický domov měl daleko spíše hledat u krajní pravice. Ostatně, německá NSDAP (přinejmenším v jejích počátcích) byla také velmi antikapitalisticky zaměřená. Pro ně byli vším vinni kapitalisté a Židi; pro Vás zřejmě za všechno mohou kapitalisté a Ukrajinci.
Současné socioekonomické poměry je důvodné nahlížet kriticky. Na jejich brzké zlepšení to aktuálně nevypadá. Třeba zmíněných bytů se staví celkem dost, problém je v tom, že slouží namísto bank (k ukládání větších částek). Máte-li jen malý výdělek, z nesnadných úspor vám ukousne inflace!
Pane Krupičko, myslím, že je škoda diskreditovat levicovou optiku používáním ideologických floskulí a paušalizací.
„... Ukrajinci budou umírat na ulici...“
Kdyby zůstali v klidu doma - v bezpečí svých bytů třeba v Mariupolu, nemuseli se, pane Krupičko, tomuto riziku u nás vůbec vystavovat.
Přesto by bylo možná dobré, abychom se vrátili k Pexovu návrhu.
Ať dopadne válka jakkoli, Ukrajina bude zničená země. A ať dopadne válka jakkoli, vrátí se jen část uprchlíků. K velkorysosti v té druhé věci budeme ještě muset nabádat, až opadne první vlna solidarity, ale dosti má den dnešní na svém trápení...
Pro svou obnovu bude Ukrajina potřebovat pomoc. Nebude to levné a hlavně ... bude to velmi složité.
Neefektivita a korupce spojená s formou fondů EU plynoucích v rámci programového financování do nových zemí je děsivá, byrokratická zátěž obludná, schopnost Bruselu vynucovat pravidla velmi nízká. V zemí s postsovětskou kletbou oligarchie a klientelismu by bylo něco podobného zničující a příklady z rozvojové pomoci taky nic moc.
Ale celá ta pomoc zároveň potřebuje nějaký cíl, vizi, ke které půjde upnout naději. Vize integrace do EU by nebyla marný cíl a zároveň by zavazovala evropské země, aby tu obnovu Ukrajiny braly vážně.
Samozřejmě, u nás je to dnes těžké, člověk potřebuje občas vynaložit hodně idealismu a celoživotního nadšení pro evropskou integraci, aby překousl velkopanské výroky o východních koulích na nohou EU a vyrovnal se s vysvětlováním, že sociální katastrofa v Řecku bylo to nejlepší, co se pro Řeky dalo udělat. Ale pro Ukrajinu to je v dané situaci pořád nadějná vize.
EU se nemůže stát demokratickou (třeba federací), protože neexistuje evropský politický národ - evropský démos.
Snaha o federalizaci EU je z tohoto důvodu spíše paradoxní mocenskou snahou o prosazení dezintegrující ideologie. Ano, demokratické sjednocení prostřednictvím rozdělující ideologie prosazované shora je paradox. Z hlediska geopolitiky jde z určitého úhlu pohledu o paradox výhodný.
Členství Ukrajiny v EU bych (nejen jako protiváhu té rozdělující ideologie prosazované shora) uvítal.